Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 1.

Buďte prosím shovívaví, je to můj první zveřejněný překlad :-)
-----------------------------------------------------------------------------

Harry pozvedl šálek k ústům, zatímco stál vedle okna a zíral ven do Sydneyské noci. Čaj chutnal hořce, noc byla temná a chladná, a on byl unavený. Pracoval v pavilonu plazů v zoo, a celé dny čistili terária, což dalo dost práce. Povětšinou ho kolegové nechali přenášet plazy z jednoho místa na druhé, a to tam měli i velké hady, kteří byli příliš líní se vůbec hnout, takže je Harry musel nést.

Ale nebyl na své spolupracovníky naštvaný. Vyčerpání bylo perfektním způsobem, jak rychle usnout, bez toho, aby přemýšlel o minulosti a o Ronovi, Luně a Hermioně, kteří...

Ne. Už se to stalo. S jemným cinknutím Harry položil svůj šálek a ustoupil od okna. Byl čas jít spát. Vešel do malé kuchyně a několika rychlými pohyby umyl šálek a položil ho na linku. Měl rád kolem sebe pořádek, mnohokrát měl prostě pocit, že bez nějakého vnějšího řádu by se jeho vnitřní disciplína zhroutila a on by zešílel. A i když nijak zvlášť nelpěl na životě, stát se bláznem nebyla zrovna lákavá vyhlídka.

Docela dobře si vzpomínal na Nevillovy rodiče, ale on by neměl nikoho, kdo by ho navštěvoval...

Dal si rychlou sprchu, oblékl si župan a posadil se na své oblíbené křeslo, aby si chvilku četl. Prolistoval místní noviny (obvyklá květnová jednotvárnost, nic jiného), a natáhl se pro knihu, když někdo zaklepal na dveře.

Harryho ruka se zastavila v polovině pohybu. Bylo půl desáté, ne zrovna obvyklý čas pro přátelské rozhovory. A jiný rozhovor – po krátkém zvážení Harry tu myšlenku zavrhl. Neměl zde žádné známé, kromě jeho kolegů a některých sousedů, což pravděpodobně znamenalo, že někdo ze sousedství má nějaký naléhavý problém. Ale on neměl náladu s nikým mluvit, takže se nehýbal. Klepání však nepřestávalo a Harry slyšel jak někdo tiše spílá. Ušklíbl se. Jak byl ten dotyčný netrpělivý! S mírným povzdechnutím Harry vstal a chystal se jít ke dveřím a otevřít je, když uslyšel zamumlané „Alohomora“ a dveře se otevřely.

V dalším okamžiku ležel na břiše za pohovkou proklínajíc sám sebe, že se vzdal své hůlky, když se nakonec rozhodl opustit kouzelnický svět a žít obyčejným mudlovským životem jako všichni ostatní, stejně jako Dursleyovi. Normální život bez šílených pánů zla a dokonce bez bláznivých vůdců jako je Brumbál, absolutně průměrný život – práce a spánek a možná později svatba a nějaké ty děti – a Brumbál si může s Voldemortem dělat co chce. To už není jeho starost. V každém případě to není jeho válka.

Nezbývalo moc lidí, pro které by stálo za to jít do boje. Po všech těch úmrtích měl Harry pocit, že láska z jeho srdce zmizela, a přesně věděl, že ta láska byla jediná věc, která ho dělala silnějším než bylo kdy to temné monstrum.

Ale on už nemohl milovat, proto utekl, a teď ležel na břiše a myšlenky se mu vířily v hlavě.

„Pottere,“ zazněl v tichu rozzlobený hlas a Harryho zamrazilo.

Jeho pozdní host byl starý dobrý profesor lektvarů, jediný z jeho bývalých učitelů, kterého Harry nesnášel a neuvěřitelně nenáviděl.

Nemluvě o tom, že naposled, kdy byli u sebe blíž než na čtyři kroky, mu Harry konečně splatil některé křivdy a krutosti. Stalo se to den před jejich dokončením studia (absolvováním). Harry, bez jakéhokoli předchozího rozčilení, přistoupil k tomu muži (který nebyl vyšší než on sám) a škodolibou radostí mu vrazil jednu do nosu. Nos se s ošklivým křupnutím zlomil, ale o to se Harry nestaral. Po sedmi letech nepřetržitého trýznění, posmívání, obtěžování, ponižování, a přezírání si prostě nemohl pomoct. A to nebylo jen za něj. To bylo za všechny, které měl rád a kterými ten mizera opovrhoval: pro Rona, který se nemohl stát bystrozorem, protože mu chyběly OVCE z lektvarů (snad pokud by je získal, nemusel být... ne, ne, dost... musel přestat myslet na to, co-by-bývalo-mohlo-být, minulost byla minulost a nic jí nemůže změnit), a ten úder byl i za Hermionu, která byla ve třídě nejlepší, ale vždy se setkala jen s pohrdáním a opovržlivými poznámkami místo potřebné podpory a pochvaly, po které vždy toužila – a Snape o ní mluvil zle, i poté, co... Ne. To bylo další zakázané téma.

Od toho dne byl Brumbál velmi opatrný, aby s nimi mluvil odděleně, a během setkání Řádu byli od sebe tak daleko, jak jen to bylo fyzicky možné. Nehledě na to, že naposledy se Harry setkal s ex-ředitelem a Řádem před více než jedenácti měsíci.

„Pottere, vylez! Vím, že jsi tady!“ vyštěkl Snape a Harry se vzdal. Když vstal, našel svého bývalého učitele uprostřed místnosti, s hůlkou v ruce a obvyklým účesem a výrazem – jen jediná věc byla odlišná: oblečení. Snape měl na sobě mudlovské šaty: džíny, triko a bundu, stejně jako obyčejný mudla.

„Nevěděl jsem, že u čistokrevných rodin je možné jen tak vstoupit do něčího domu bez pozvání,“ posmíval se Harry a upravil si župan. „A vzhledem k faktu, že já vás ve svém domě zcela určitě nechci, můžete odejít. Okamžitě, pokud budete tak velkorysý...“ mávnul rukou směrem ke dveřím.

Snape se ušklíbl, pozdvihl hůlku a zamířil jí na Harryho.

„Ale ne, Pottere...“

Harry necouvl, jen zkřížil ruce na hrudi a pohrdavě se na muže díval.

„Pokud nechcete, abych zavolal policii, Snape, měl byste raději jít.“

Snape nadzdvihl obočí.

„Policii, Pottere? A co tvá hůlka?“ přišel blíž.

„Nemám svou hůlku, jak jistě víte. Nechal jsem ji Brumbálovi. Nyní jděte.“

„Ne,“ Snape zamířil hůlkou a poklepal si zamyšleně na bradu. „Je to úžasná šance splatit některé... věci, Pottere.“

„Splatit,“ Harry vyprskl to slovo a otočil se. „Ty mi máš ještě co splácet, ne já, ty mizero.“

V dalším okamžiku, poté co Snape zamumlal „Impedimenta“, Harry spadl, praštil sebou na podlahu a strhl u toho lampu. „Tentokrát neunikneš, Pottere. Tady není žádný Brumbál, aby tě chránil...“

Harry se otočil na záda, stále ležíc.

„Zabij mě, Snape. Věř mi, že tohle bude první velkorysý skutek ve tvém zatraceném životě.“

„Chlubíš se, Pottere?“ zamračil se Snape, ačkoli si byl Harry jistý, že to měl být spíše úšklebek. „Taková silná slova: velkorysý skutek, opravdu... Ne, nezabiju tě, z nějakého důvodu chce, abys byl naživu, ale trochu se pobavit...“

Bylo jasné, co myslí tou zábavou, a Harry na to nebyl zvědavý. Jen pokrčil rameny a ani se nesnažil vstát.

„Pak tedy pojďme na to. Po tom co skončíte, byste mohl odejít, pozdravit ode mě Brumbála a říct mu, aby bojoval svou válku beze mě, že nemám zájem.“

Snape sklonil hůlku. Vypadalo to, že se dostatečně nemohl bavit, když jeho protivník byl tak poddajný.

„Přivedu tě zpět ať chceš nebo ne. Ředitelův příkaz je jasný. Chce, aby ses vrátil.“

„A já se nechci vrátit. No tak, Snape, vykouzlete na mě ty kletby a opusťte můj dům. Můžete mě dokonce zabít, pokud budete chtít. Aspoň bude mít Brumbál šanci si najít jiného zachránce, kterého by mohl obětovat.“

„Jak se opovažuješ o něm takhle mluvit?“ Snape se nad něj naklonil a rozzlobeně zasyčel.

„No tak, Srabusi. Neváhej a zabij mě. Můžeš se konečně pomstít za to, co ti udělal můj otec před více než pětadvaceti lety...“ Harryho umlčela silná rána do obličeje.

Harry si olízl krev ze rtu a ušklíbl se.

„Dělej, Srabusi. Zvládneš to ještě líp. Neřeknu to Brumbálovi, tím si můžeš být jistý.“ Další rána. „Doufám, že jsi si předtím umyl ruce, Srabusi. Nechci se ušpinit...“

V příštím okamžiku ho Snape chytl za župan a hodil Harryho do křesla.

„Finite Incantatem,“ řekl a ukončil tak stále aktivní Impedimenta.

„Jdi a vem si nějaké oblečení. Vracíme se. Teď.“

Harry se pomalu protáhl.

„Ne, Snape. Už jsem řekl. Nejdu zpět. Nashle. Dveře jsou tímto směrem.“ gestikuloval směrem k východu. „Doufám, že jsi už spokojený. Dobrou noc.“

V dalším okamžiku ho škrtila Snapeova ruka a jeho tvář byla od Snapeovy nepřiměřeně blízko. „Ale ne, pane Pottere. Půjdete se mnou,“ zasyčel zlomyslně.

„Řekl jsem vám, že mě můžete zabít, Snape,“ stěží vyslovoval Harry. „Ale já se nikdy nevrátím. Pokud ode mě Voldemort něco chce, může sem přijít, jsem tady a čekám na něj. Pokud mě nenavštíví, budu žít svůj život.“ Se zuřivým škubnutím uvolnil svůj krk ze sevření a masíroval si modřiny, které po sobě ten stisk zanechal. „Je mi jedno, kolik takzvaných proroctví je o mě, o mém životě, mých příbuzných, psech, kočkách, květinách, o čemkoliv... já zůstanu tady a budu žít život, který jsem si vybral já sám, a ne nějaký slavný vůdce a idiotský starý netopýr...“

„Temný pán zabije...“ vykřikl zlostně Snape, ale nedořekl.

„JÁ TO VÍM!“ zařval Harry a rychle dodal, „Jsem si toho dokonale vědom, děkuji za upozornění,“ jeho hlas byl chladný. „Ale moje smrt je nemůže přivést zpět.“

„Ale...“ Snape otevřel ústa aby něco odseknul, ale Harry ho nenechal domluvit.

„Viděl jste, co se stalo v šestém ročníku, když jsem se chtěl pomstít za Siriovu smrt! Málem jsem propadl temné straně! Na konci toho roku jsem ani nepotřeboval, aby mi Brumbál vysvětloval, že pomsta nemůže být mou motivací, pokud se nechci stát někým jako je Tom Raddle!“ křičel Harry a vyskočil na nohy, a tentokrát to byl on, kdo se naklonil blízko k Snapeovi. „Nebo někým, jako jsi ty, Snape! A nyní běž nebo ti zlomím tvůj křivý nos ještě jednou!“

Harryho výbuch Snapea nejdřív překvapil, ale brzy znovu získal svou vyrovnanost, jeho tvář byla bez výrazu, jen oči se blýskaly obvyklou nenávistí.

„Hrajeme královské divadlo, Pottere?“

Ale Harry už nebyl ten snadno podrážděný teenager jako před lety. Byl to dvaadvacetiletý muž, válečný veterán s poměrně velkými zkušenostmi. Nenaštval se, dokonce se ani nevztekal, jen se mírně pobaveně usmál.

„Nevím jakou část z toho jste nepochopil, Snape. Spálil jsem se. Už nemůžu důvěřovat. A nechci se stát vrahem. Chci žít svůj život, to je vše. Můžete jít.“

Poprvé ten večer se zdálo, že si Snape neví rady.

„Víš, Pottere, že to proroctví jasně uvádí, že ty jsi ten, kdo ho má zabít,“ procedil skrz sevřené zuby. Harry se hořce zasmál.

„Zlatý chlapec, chtěl jste říct?“ zeptal se výsměšně.

„Neměň moje slova, Pottere!“

„Jdi k čertu, Snape!“

„Tvoje rozhodnutí zabije kouzelnický svět!“

„Pak tedy pošlu peníze na pohřeb. Proč bych se o to měl starat? Od vašeho světa jsem nic nezískal! Chraňte si ho, pokud chcete, ale já jsem jím otrávený. Odešel jsem, mé rozhodnutí je konečné. Nikdy se nevrátím. A i když mě přivedete násilím zpět, nebudu dělat nic. Nebudu bojovat. Nechci kvůli vám zemřít. Vyberte si jiného blázna k obětování! Já jsem jen člověk!“ S tím se otočil a odpochodoval do své ložnice. Z postele ještě zavolal. „Nezapomeňte za sebou zamknout dveře!“

Snape zřejmě neměl pochopení, protože v příští chvíli všechny Harryho lůžkoviny zmizely a on tam zůstal ležet bez přikrývky, prostěradla a polštáře. Po chvilce si povzdechnul a lehnul si na podlahu. Snape určitě nemůže jen tak nechat zmizet podlahu.

Ne, to nemohl, ale její teplota se rapidně snížila a Harry, pokud nechtěl dostat zápal plic, musel vstát.

„Dobře, vyhrál jste,“ zamumlal naštvaně. „Můžete zde strávit noc, a můžete mě trápit zase ráno, jen mi zas vraťte moje peřiny. Dokonce vám dám i čisté lůžkoviny a můžete se vyspat na mém gauči, použít mou koupelnu a napít se mého čaje, ale nechte mě si odpočinout.“

„Nejsem ospalý, Pottere.“

„To je mi jedno, Snape. To je má konečná nabídka. Oh, a nebo máte i další možnost – můžete odejít!“

Harry šel ke skříni, vylovil z ní nějaké lůžkoviny a ručník a hodil to Snapeovi. „Tady máte. Můžete si vybrat nějakou knihu z mé police, pokud se budete nudit.“ S krátkým trhnutím vzal hůlku z ruky Snapeovi, který s povlečením v náručí vypadal trochu zmateně, a postrčil toho muže ven ze dveří. Potom kouzlem zamknul dveře a vyčaroval kouzlo na tlumení zvuku, nakonec obnovil své lůžkoviny a šel spát.

Zítra. Mohl se soustředit na zítřejší vyřízení věcí ohledně Snapea. Ale pro teď chtěl jedinou věc – spát.

Poté, co ho Potter vyhodil ze své ložnice, stál Snape chvíli na tom samém místě.

Z celé té situace byl zmatený. Něco bylo... zvláštní. Potter nebyl jako dřív, ale trochu odlišný. Ne lepší, ale určitě jiný. Dokonce se ho ani nepokusil napadnout, udeřit ho nebo ho proklít, když mu sebral hůlku – jen zavřel dveře a šel spát.

A bez své hůlky Snape netušil co dělat dál. Povzdechl si a vzdal se. Může strávit noc v Potterově nechutném mudlovském bytě, a příští ráno toho spratka dovede zpět do Bradavic. Potter by měl porazit Pána zla, protože se Snape od minulého července, kdy Pán zla náhle začal pochybovat o jeho pravé loayalitě a věrnosti, nemohl pohybovat tak volně po své vlastní zemi jak by chtěl. Sotva přežil ten den, kdy musel použít nouzové přenášedlo k Brumbálovi, což samozřejmě utvrdilo bývalého pána v jeho podezření. Od té doby po něm bývalí kolegové jdou a chtějí přinést naštvanému mistrovi jeho hlavu na stříbrném podnose.

To byl hlavní důvod, proč Brumbál přišel s tak směšnou myšlenkou, že by měl najít ztraceného Pottera. Věděli, že ten spratek, poté co se rozhodl odejít, odjel do Ameriky. Ale tam Snape ztratil stopu a trvalo mu měsíce než mohl s jistotou říci, že tam není.

A tady, v Austrálii, ho našel během jediného měsíce. Byl na sebe pyšný.

Nyní byl Potter nalezen, ale on tu stál jako blázen. Bez hůlky, v jeho obýváku, připraven se vyspat na jeho gauči.

Mohl by toho spratka zabít, tím si byl jistý. Celý ten výlev o tom, že není schopný lásky a ostatní blbosti, jak to bylo typicky Potterovské!

Ale na druhou stranu... něco bylo špatně. Potter se nechoval jako obvykle.

Pitomost! Proč by se o to měl starat? Zítra předá Pottera Brumbálovi a bude to. Brumbál pak může léčit psychické problémy svého oblíbeného pěšáka, jak jen bude chtít.

Uvolněný tímto rozhodnutím, se Snape rozhodl využít Potterovu nabídku a podívat se na nějakou knihu z police. Byly tam jen mudlovské knihy, ale Snape jich docela dost znal: Byla to pečlivě vybraná kolekce, která ho překvapila mnohem více než samotné chování toho spratka. Kdo by hádal, že Potter má takovou zálibu, po tom všem?

A byl tam také svazek od Yeatse! Byly to už roky, co naposled četl jeho básně – Heather si toho irského básníka také oblíbila, podivil se a pousmál. Vytáhl knihu z police, přinesl ji na gauč a pohodlně se usadil. Knihu otevřel téměř automaticky a Snapeovy oči zběžně prolétávaly slova: Když jsi starý a šedý a ospalý – znal tu báseň. Byla hluboká, smysluplná a krásná. Podobně jako Heather. Něco, čím Potter nikdy nebude. A pak znovu kniha ukázala, že její majitel měl rád tuto báseň a vracel se k ní znovu a znovu, dokud se stránka nepomačkala a neošoupala jako starý obličej. Snape náhle prozkoumal papír podrobněji. Vypadalo to, jako by byl upuštěn do vody, nebo spíše jako kdyby na něj kapala nějaká tekutina.

Oh.

S pocitem jako kdyby slídil v soukromí jiné osoby, otevřel knihu na jiném místě. Z knihy vyklouzl list papíru a spadl na podlahu. Snape se pro něj naklonil. Když ho zdvihl, zarazil se.  Byl to úmrtní list od Ministerstva Kouzel. Co tento dokument dělá v Potterově knihovně a v této zvláštní knize? Bojujíc s potřebou rozrazit dveře spratkovy ložnice a dožadovat se vysvětlení, otevřel chvějící se rukou úmrtní list.

Zalapal po dechu a v koutcích očí ucítil neznámý tlak. Ne, to nemůže být pravda!

To co viděl, potvrdilo jeho nejhorší obavy.

Cítil, jakoby se svět kolem něj zhroutil.

Poslední komentáře
07.06.2016 22:34:48: No proč blábol, je to tak... O_O online pujcka pred výplatou chropyně
07.06.2016 21:34:43: аааааааааа приокльно))))))) уписалась..... :-) půjčky do 500
07.06.2016 19:25:50: хаааааа........třída :-x online pujcka pred výplatou aš
04.01.2012 02:09:01: Veľmi pekný preklad. A teším sa, že som sa k tejto poviedke dostala a že je dokončená. Ide na ďalšiu...