Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 10.

Harry byl ztracený ve svých myšlenkách, Severus si toho jasně mohl všimnout. Mladý muž stál sám v poloprázdné síni, kde se právě konala oslava, v ruce nervózně otáčel medaili Merlinova řádu první třídy, a jeho oči nehybně hleděly do potemnělého okna. Vrásky únavy po celém obličeji, tmavé kruhy pod mdlýma a zarudlýma očima.

 

Oslava se pomalu chýlila ke konci, všichni se začali vracet domů, a jen několik hostů zůstalo, aby si trochu popovídali se svými starými přáteli. Našli se i tací, kteří se snažili zapojit Harryho do jejich konverzace, ale mladý muž byl příliš rezervovaný a uzavřený, takže po chvíli nejdůležitější osoba tohoto shromáždění stála sama. A Severus si nemohl pomoci, ale shodoval se s tímto osamělým, statečným a silným mužem, a najednou chápal, co na něm Heather, jeho neteř, viděla. Něco, čeho si během těch několika dnů nevšiml: té obrovské síly lidskosti, která učinila Harryho schopným překonat to monstrum, odpustit jemu a Brumbálovi, a jít dál... No, tím posledním si nebyl jistý. Nebyl si jistý, jestli Harry ví jak dál žít. Právě naopak: povinnost byla splněna, břemeno, které bylo umístěno na jeho bedrech bylo konečně pryč – a nezůstalo nic. Nic.

 

Harry – i když nedobrovolně – obětoval na oltář této války vše: své rodiče, svou lásku a svého syna; svou minulost a budoucnost, a nyní nevěděl, co dělat se svým prázdným životem. Přesně si vzpomínal na jejich rozhovor o budoucích plánech, kdy dostal na svou otázku otřesně prázdnou odpověď: 'Nemyslím, že budu žít tak dlouho.'

 

A teď, Harry přežil, nakonec se stal Chlapcem-který-žije, ale pro co? Severusovi se sevřelo srdce, když sledoval tu osamělou postavu. Potlačil svou přirozenou nevraživost, položil svou sklenku šampaňského na blízký stůl a šel k němu.

 

Harry, slyšíc kroky, otočil hlavu jeho směrem. Severus viděl, jak se jeho vážný výraz zmírnil a v jeho unavených očích se objevil úlevný záblesk.

 

„Měl bys jít domů. Vypadáš unaveně,“ řekl Severus, ale hned jak ta slova pronesl, věděl, že to bylo dost hloupé. Potter neměl domov, kam by mohl jít. Ale nevyštěkl na Severuse, ani se nezhroutil, jen ten malý náznak předchozí úlevy zmizel za těžkými liniemi prázdnoty a bolesti.

 

„Jo,“ vydechl Harry. „Také bych šel rád.“

 

S náhlým rozhodnutím se Snape zhluboka nadechl a odkašlal si.

 

„Myslím, že na čas by ses mohl přestěhovat ke mě. Můj dům je dost velký pro dva osamělé lidi, jako jsme my, a... beztak jsi má rodina...“

 

Harry trhnul hlavou a zadíval se na opačnou stranu síně, „Nepotřebuju tvůj soucit,“ řekl s nuceným klidem.

 

„To není soucit, Harry,“ odpověděl rychle a opatrně se dotknul jeho třesoucího se ramene. „Nepotřebuješ moji nebo naši lítost. Jsi dostatečně silný. Jen jsem myslel, že... dokud nevyřešíš co dělat se svým životem, můžeš žít v Mortgate Lair. To,“ obtížně polknul, „to by stejně bylo dědictví Heather... Tvé dědictví.“

 

Harry trhnul hlavou zpět, stejně tak rychle jako před chvílí.

 

„Nepotřebuji žádné dědictví. Nepotřebuji dům na Grimmauldově náměstí, nepotřebuji Godricův sál, ani Mortgate Lair. Já... chtěl bych je zpět. Lidi.“ V jeho zelených očích se zeleskly slzy. „Nevím, co mám dělat se svým životem,“ zašeptal rychle, jakoby to bylo něco hanebného. „Můj život je u konce. Je konec.“

 

„Nebuď hlupák. Není po všem,“ řekl Snape zlehka. „Chci aby ses ke mě nastěhoval. Nebude pro tebe dobré, žít znovu sám. A stejně tak i pro mě. Kromě toho jsem ti už řekl, že jsi má rodina. Protože... Heather byla jako má dcera, považuji tě za něco jako syna...“

 

„Harry, Severusi,“ přistoupil k nim ředitel. „Mohu si s vámi promluvit?“

 

Severus těžce polknul a s obavami se podíval na svého mladšího společníka. Nedokázal odhadnout, jak bude Harry reagovat na tu zdvořilou otázku. Během posledních hodin, od té doby co dorazili do Bradavic (kde byl každý vzhůru a věděl o smrti Temného pána) neměli čas si s Brumbálem promluvit, s výjimkou krátkého shrnutí boje a událostí předchozích několika dnů. Od té doby byli vzhůru, šli z jedné oslavy do druhé, zdvořile mluvili s pracovníky ministerstva a poskytovali rozhovory vzrušeným novinářům a znovu převyprávěli jejich dobrodružství – vynechávajíc jednu důležitou část: jejich rozhovory. A teď byli pořádně utahaní.

 

A Harry toho starého muže nenáviděl. No a on sám k němu také cítil zášť. Téměř stejnou jako Harry.

 

„Samozřejmě, Albusi,“ řekl Harry unaveně, ale s nevinnou zdvořilostí. „Můžeme jít na nějaké klidnější místo?“

 

Brumbál přikývl a pokynul jim, aby ho následovali. Brzy se ocitli v malé místnosti sousedící s velkou síní, s dvěma pohodlnými pohovkami a několika načechranými křesly. Harry se téměř zhroutil do křesla, zatímco si Severus sedl na jednu z pohovek, zkřížil nohy a ruce si založil na hrudi.

 

„Prosím pospěš si, Albusi,“ řekl chladně. „Jsme oba unavení.“

 

Harry si uvolnil límeček u košile a zívnul, jakoby chtěl potvrdit Severusova slova.

 

Brumbál přikývnul a smutně se podíval na Harryho a pak na Severuse.

 

„Ačkoli vím, že omluva nic nevyřeší, musím se vám oběma omluvit za... za oběti, které jste museli přinést k vítězství této války. Je mi to líto. Je mi líto, Severusi, že jsem tě nechal propadnout temné straně a později využil tvého přání zemřít pro naše účely...“

 

Severus skryl svůj hořící obličej rukami. „Nemusíš se omlouvat, Albusi. Rozumím tomu.“

 

„Kdybych míval měl jinou volbu...“

 

„Rozumím, Albusi. Prosím,“ řekl Snape přidušeně. Nechtěl s Albusem mluvit, nechtěl aby se ospravedlňoval. „Nebyla to úplně jen tvoje vina. Částečně za to mohu i já. Já jsem chtěl pomstu za každou cenu. Byl jsem natolik inteligentní, abych věděl, že konec neospravedlňuje prostředky. Nebyla tvá chyba, že byl můj otec parchant, že jsme byli chudí a já chtěl z té situace uniknout. Nejsi všemocný. A já jsem rád, že jsem ti mohl pomoct.“ Vzhlédl a svraštil obočí. „Nazývejme to výzvou.“ Jeho hlas zněl definitivně a Brumbál to uznal.

 

„V tvé případě mě ale nic neomlouvá, Harry,“ řekl jemně. „Já...“

 

„Pamatujete si, řediteli, co jste mi jednou řekl? ‘Jednal jsem přesně tak, jak Voldemort očekává, že budeme my blázni, co milujeme, jednat.’ Dlouhou dobu jsem to nechápal. Obviňoval jsem vás, a nesnášel. Ale na konci, když jsem byl ve Voldemortově mysli, v jeho temnotě, jsem tomu porozuměl. Vždy jsem si myslel, že jste někdo víc než my, smrtelníci. Chytřejší. Více... všemocný, jak řekl Severus. Ale pak jsem to pochopil. Vaše jediná chyba byla, že jste mě měl tolik rád, že jste více dbal na moje bezpečí než na výsledek války. Snažil jste se mě chránit i kdy jsem to nepotřeboval, kdy jsem měl čelit Voldemortovi a skončit tuhle válku někdy po mém bystrozorském výcviku. V té době jsem už v nitrobraně vynikal, to jste věděl, ale měl jste strach, že mě ztratíte.“

 

„Moje hloupá starostlivost zabila tvou rodinu,“ prohodil Brumbál tiše.

 

„Martius Montague zabil mou rodinu,“ Harry podrážděně potřásl hlavou. „Vy jste jen chránil Severuse tím, že jste mu vydal tu informaci, a mě, když jsem ležel v nemocnici. Byla to... má chyba, že jsem se vám nesvěřil s tak důležitou informací o mém sňatku. Nechal jsem své zklamání z vás ovlivnit má rozhodnutí, bez toho, abych rozuměl možným důsledkům.“

 

„Zradil jsem tvou důvěru...“

 

„Pokud bych vám skutečně věřil, řekl bych vám pravdu o mě a Heather.“

 

Zavládlo ticho a Severus se na Harryho zamyšleně podíval. Někde uvnitř byl na chování toho mladíka hrdý, jako by byl jeho otcem – a ne mužem, který jeho život léta znepříjemňoval. Náhle ho zasáhla ztráta Heather, ale jiným způsobem: pokud by žila, mohl by Harryho opravdu nazývat rodinou. Ale teď Harry patrně půjde svou cestou a ta zvláštní, ale dobrá familiárnost a skoro-přátelství mezi nimi se stane minulostí a ne budoucností, a to on nechtěl.

 

Tyto pocity byly tak zvláštní, že zmeškal další část rozhovoru mezi Harrym a Brumbálem.

Chtěl Harryho opravdu jako člena rodiny? Nebo to bylo jen náhlé rozhodnutí, založené na jeho radosti nad koncem Temného pána, nebo na jeho únavě, na znepokojujícím odhalení minulých dní, nebo na jeho lásce ke své sestře a neteři? Nebo to byl prostě fakt, že oni dva přežili tu hroznou válku, neměli rodinu a kam jít?

 

A ta nejdůležitější otázka: po všem co se mezi nimi stalo, je nějaká šance stát se... co? Přátelé? Rodina?

 

„... a je tu ještě něco,“ Brumbálův vážný hlas vytrhl Severuse z myšlenek. „Ale v první řadě je třeba říct, že není třeba se rozhodnout dnes a můžeš říct ne. Opravdu.“

 

Severusovi se rázem přestal líbit směr konverzace těch dvou. Ani tón ani řeč těla starého muže neslibovaly nic dobrého.

 

„Před třemi měsíci jsem obdržel dopis od tvé tety.“

 

Harryho obličej zřetelně zblednul.

 

„Stalo... stalo se jim něco?“ zeptal se bázlivě.

 

„Určitým způsobem, ano,“ povzdychl si Brumbál. „Ale nebudeš nadšený, když to uslyšíš...“

 

„Řekněte mi to,“ řekl mladý muž a odhodlaně se naklonil vpřed.

 

„Tvůj bratranec se před čtyřmi roky oženil...“

 

„Ano, protože s ním jeho přítelkyně čekala dítě. Ale pokud vím, nechali to dítě tetě Petunii a rozvedli se rok poté nebo tak nějak...“

 

„A tvá teta mi napsala, že ona a její manžel nechtějí vychovávat dalšího kouzelníka a požádali mě o odebrání dítěte z jejich péče...“

 

„Kouzelníka?“ Harry vypadal zmateně.

 

„Zdá se, že to dítě udělalo nějakou náhodnou magii. Ověřil jsem si to: je na našem školním seznamu. Za osm let bude chodit do Bradavic. Je opravdu kouzelník.“

 

Severus viděl, jak Harry zblednul ještě více a pevně zavřel oči.

 

„Co jste udělal?“ zašeptal.

 

„Nemohl jsem dělat nic, Harry. A to jsem také napsal.“

 

Harry pomalu přikývl.

 

„Chápu. Navštívím je...“

 

„Ale ne dnes,“ přerušil je náhle Severus. „My tři jsme známí svými uspěchanými špatnými rozhodnutími. Nyní se půjdeme vyspat a zítra se rozhodneme co dál dělat.“

 

„Ale...“

 

„Souhlasím se Severusem,“ Brumbál vstal. „Vy oba si potřebujete odpočinout. Kde chceš zůstat, Harry?“

 

Mladý muž tázavě otočil hlavu k Severusovi. „Já... pokud je tvá nabídka stále...“

 

„Potter zůstane se mnou, Albusi.“

 

Brumbál vypadal překvapeně, ale přikývl.

 

„V pořádku. A pokud budete cokoli potřebovat...“

 

„Víme, kde tě hledat, Albusi.“

 

Když se Harry probudil, dlouho se nepohnul. Stále znovu a znovu přemítal o předešlém dni, vzpomínal na oslavu a na radostné tváře Nevilla, Tonksové, McGonagallové, a překvapivě i Weasleyů; všichni na něj byli velmi milí, ale mezi třetí nebo čtvrtou oslavou někam zmizeli, nechávajíc ho nejen samotného, ale i opuštěného – a pak přišel Snape a nabídnul mu domov, i když to byl jen dočasný domov, nemusel být a žít sám, za což byl mimořádně vděčný. Nehledě na to, že předtím vůbec netušil kam po včerejší oslavě jít. Cítil se ztracený. A Snape přišel a měl pocit, že je to správné. ‘Jsi rodina. ‘ Zdálo se, že to Snape myslel vážně.

 

K pobytu mu bylo nabídnuto velmi pohodlné sídlo, a ačkoli mu Snape řekl, že v tomto domě nikdo měsíce nežil, vypadalo to zabydleně a nepochybně komfortně.

 

Když konečně vstal, okamžitě si všiml šatů položených přes opěradlo židle vedle jeho postele: láhvově zelený hábit  – typické kouzelnické oblečení, ale to ho nepřekvapilo: život s Heather ho naučil mnoho o kouzelnických zvyklostech a zdálo se mu správné nosit tyhle šaty a ne mudlovské, i když měl v plánu jít ke své tetě. Byl kouzelník a nestyděl se za to.

 

Ve skutečnosti nevěděl, jak by se měl zachovat ohledně Dudleyho dítěte. Nebyla to jeho odpovědnost, ne snad? Prostě si chtěl promluvit s tetou Petunií, možná jim domluvit, aby se k tomu dítěti dobře chovali...

 

Později, stojíc u dveří domu v Zobí ulici č. 4, stále přemýšlel o svých motivech, ale Severusova přítomnost mu dodala dostatek vůle zaklepat na dveře.

 

Jeho teta otevřela, vypadala stejně jako dřív, mírně nervózní z Harryho přítomnosti u jejích dveří, když přišel nevhodně oblečený spolu s jedním ze svých podivínských přátel, ale neřekla ani slovo a pokynula jim dovnitř.

 

„Předpokládám, že jste přišli pro toho kluka,“ řekla, ignorujíc jakoukoli zdvořilou konverzaci. „Můžete ho vzít s sebou kdykoli budete chtít...“

 

„Co?“ zeptal se udiveně Harry. Nepřišel sem pro toho chlapce! Přišel kvůli němu! Ale jeho teta nečekala na jeho reakci.

 

„Jasone!“ zavolala netrpělivě.

 

Nahoře cvakly dveře a oba, Harry i Severus se tím směrem podívali. Z bývalého Harryho pokoje vyšel malý chlapec, tak odlišný od Dudleyů: byl hubený, tmavovlasý a měl smaragdově zelené oči, jako Harry.... musel je zdědit po své babičce.

 

Ostražitě si prohlížel ty dva cizince, s jistou špetkou obav v očích, a Harry náhle cítil, že ho tu nemůže nechat.

 

Ten chlapec byl jako jeho syn, nebo alespoň tak jak si ho představoval.

 

A jeho jméno bylo Jason.

 

Jason.

 

„Jasone?“ sehnul se a natáhl ruce k vystrašenému dítěti. Teta vedle něj otevřela ústa, ale Snape ji nějak utišil a Harry koutkem oka viděl toho vysokého muže, jak se na dítě dívá se stejným očekáváním jako Harry. „Pojď sem, dítě.“

 

Chlapec zkušebně udělal krok vpřed, ale na leštěném povrchu schodů uklouzl a upadl.

 

V příštím okamžiku si k němu Harry kleknul. Dítě neplakalo, jen se na něj vyděšeně dívalo.

 

„Já jsem Harry,“ řekl Harry. V krku měl sucho. Pomohl děcku posadit se.

 

Upřeně se na sebe vzájemně dívali.

 

„Máš zelené oči,“ promluvilo náhle dítě. „Já mám také zelené oči.“

 

„Protože jsme příbuzní,“ snažil se usmát Harry.

 

„Jsi můj táta?“

 

Harry ztuhnul. Bezradně se podíval na svého staršího společníka.

 

„Dobře. Vezmeme toho kluka s sebou. Postaráme se o doklady, jedinou věc, kterou musíte udělat, je podepsat prohlášení o zřeknutí se a poslat nám ho, aby Potter mohl toho chlapce adoptovat,“ řekl Snape a žena překvapeně vyskočila.

 

„On je můj děda?“ zašeptalo dítě Harrymu a nevědomky se k němu přiblížilo, dívajíc se s trochu vyděšeně na Severuse.

 

V dalším okamžiku ho měl Harry v náručí a ani nevěděl jak. Ale pevně ho objal, a po tvářích mu stékaly slzy – ne poprvé za poslední týden. Chlapec neprotestoval, ale objal svýma malýma rukama Harryho okolo krku, dívajíc se  přes jeho rameno na temného, vysokého muže scházejícího ze schodů.

 

„Ššš, neruš ho,“ zašeptalo dítě svému předpokládanému dědečkovi, „on brečí.“

 

„Brečí,“ zamumlal Snape s falešným podrážděním a posadil se na schody hned za nimi. „Měli bychom jít domů. Tam může také brečet.“

 

Ale nepohnul se.

 

Seděli v klidu. Všichni tři.

 

Není to konec.

 

Snape – Severus – měl pravdu. Jeho život není u konce.

 

Právě začíná.

 

 

Tak a pohádky je konec :-)

Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Začínám uvažovat nad tím, že bych zkusila přeložit ještě něco dalšího. Přečetla jsem pár povídek, ale nějak nevím... Proto se ptám, jestli někdo z vás nezná nějakou zajímavou anglicky psanou povídku, kterou ještě nikdo do češtiny nepřekládal.

Mělo by to být o vztahu SS a HP (klidně i slash, ale raději žádné moc lechtivé scény – na takový překlad si netroufám) a Harry může trochu trpět („sadistko!“ :D

Kdyžtak písněte do komentářů.

Díky

 

Gerylla01

Poslední komentáře
07.06.2016 22:19:00: SOUHLASÍM :-P pujcka od lichváře nabídka
02.07.2015 16:10:37: Dekuju, povidka se mi moc libila :)
16.06.2015 15:08:37: Je to zřejmě jste se mýlil ... :-x rychla pujcka ihned na ucet
04.01.2012 16:08:10: Tak koniec ma kásne prekvapil :) Severusov výrok "plakať môže aj doma" je tak krásne typický pre mil...