Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 4.

další kapitola... co dodat - snad jen něco k té básni. Protože se mi nepodařilo najít nějaký překlad do češtiny, pokusila jsem se o něj sama. Vložila jsem i originál, takže kdo umíte trochu anglicky, tak si to můžete lépe vychutnat.
-----------------------------------------------------------------------------

Harry byl Snapeovou reakcí překvapený. Myslel, že na něj bude řvát, nebo mu snad jednu vrazí, ale ústup a porozumění bylo naprosto nečekané. Nečekané ale ne nevítané. Bylo to jako bílá vlajka příměří, a Harry tu nabízenou příležitost tiše přijal. Pomohlo také to, že viděl Snapea brečet. Vidět Snapea jako člověka, jako každého jiného. I přes hrozné chování a způsoby byl trochu lidský.

 

Ještě stále ho neměl rád, ale už to nebyla ta vroucí nenávist. Dříve Harry cítil nenávist, která ho sžírala pravděpodobně víc než Snapea, ale teď to byla úleva.

 

S pocitem většího bezpečí si trochu zdřímnul, a probudil se až po osmé hodině večer, uvolněný a méně napjatý. Snape si oproti tomu nedovolil ani na chvilku zastavit, stále jel, oči upřené na silnici. Čas od času se Harry podíval jeho směrem a přemítal, jestli by Snape přiznal, kdyby už necítil nohy (nebo zadek v jeho případě): muž čím dál častěji mrkal a nezabránil zívnutí. Harry věděl, že by raději měl navrhnout aby zastavili, ale nechtěl ho provokovat. Ale byl připravený okamžitě Snapea probrat, kdyby usnul.

 

Zastavili za ten den jen dvakrát, a když se na obloze objevily první hvězdy, starší muž konečně přiznal.

 

„Musíme zastavit. Už nedokážu udržet otevřené oči,“ řekl a zatočil k benzínové pumpě. „Alespoň jsou ty hory za námi,“ zamumlal a vylezl ven z auta.

 

Harry ho následoval a oba se protáhli.

 

„Dojdu pro nějaké pití,“ řekl Harry, a druhý muž jen přikývl. Pro Snapea koupil čaj, ale pro sebe silnou kávu. Někdo bude muset dávat v noci pozor. Ne že by měli nějakou velkou šanci – ať s hlídáním nebo bez něj – pokud je smrtijedi najdou, tak na tom ve skutečnosti nebude záležet. Harry chtěl zůstat vzhůru a trochu popřemýšlet.

 

Snape se kupodivu tvářil dotčeně, když mu Harry přinesl čaj.

 

„Neměli bychom...“ protestoval, ale sotva držel otevřené oči. O několik okamžiků později se Harry usmál a vzal poloprázdný (nebo poloplný :-) šálek ze Snapeova slábnoucího sevření.

 

„Abyste se nepolil,“ řekl a naklonil profesorovo sedadlo, aby bylo pohodlnější. „Je příliš horký.“

 

„Thks,“ přišla krátká reakce a Harry se opět usmál.

 

Snape usnul téměř ihned, jak se jeho hlava dotkla sedadla. Vypadal tak odlišně od toho zlostného a nevrlého muže, kterého Harry léta znal. Jeho myšlenky se stočily k jejich vztahu. Dokonce i předešlý den to byl ten samý vztah: navzájem se nesnášeli. Tato nenávist měla základ ve Snapeově školních letech a byla jen posílena , když Harry odpovídal stejnou nechutí a záští. Situace se zhoršila, když byl Harry v pátém ročníku a Brumbál domluvil jejich společné hodiny nitrobrany a lektvary. A zatímco Harry – ze strachu ze ztráty lidí okolo něj – brzy v nitrobraně exceloval, hodiny lektvarů mu dělaly ze života peklo: Pokročilé lektvary třikrát týdně, a Snape nikdy nezapomněl připomenout, že Harryho přítomnost ve třídě byla tolerována jen proto, že to chtěl ředitel. Harry si vzpomínal na svůj rudý obličej a slzy ponížení a bezmoci, a mnohokrát to byla jen Hermionina uklidňující ruka, která ho zastavila, aby tomu muži něco neprovedl.

 

A pak byla Hermiona pryč, a on se cítil v těchto hodinách bezbranně a vydaný napospas, jediný Nebelvír ve třídě a Snapeovy nekonečné posměšky, a to dokonce i kvůli Hermioně, což Harrymu tak vadilo, že nakonec utekl ze třídy a šel za ředitelem.

 

Brumbál zastavil Snapeovy slovní urážky, ale nemohl zábránit ostatním krutostem, díky kterým skončil Nebelvír na konci roku jako poslední.

 

Ale v té době to Harryho nezajímalo. Museli bojovat, a poté se k němu Snape choval obezřetněji.

 

Ani jejich vztah v posledních dnech nebyl jednoduchý. Ale Harry překvapeně cítil, že se s ním nějak usmířil. Snape byl ve skutečnosti užitečný, dokonce i po útoku v hospodě se snažil (i když to někdy tak nevypadalo), aby zabránil střetům s Harrym. Ačkoli si Harry nedokázal pomoct a Mistra lektvarů provokoval. Vše se změnilo, když viděl toho muže brečet. Snape mu věřil natolik, aby brečel v jeho přítomnosti. To se Harrymu zdálo nějakým způsobem uklidňující. A vypadalo to, že Snape rozuměl Harryho stížnostem na Brumbála. Jako by měl pocit viny. To bylo překvapující. Snape a vina. Snape – akceptoval jeho výlev, ale ne tvrzení o smrtijedech. A ano, Harry dokonale rozumněl, o čem Snape mluvil. Ale on nikdy nedostal šanci svobodně si vybrat.

 

Přesto učinil rozhodnutí: stalo se to jen jednou, a Brumbálovi ani Řádu se o tom nezmínil – a skončilo to dost tragicky.

 

Brumbál – oh, jak on ho nenáviděl.

 

Otevřel Yatse a hledal svou nejoblíbenější báseň.

 

Had I the heavens’ embroidered cloths,

Enwrought with golden and silver light,

The blue and the dim and the dark cloths

Of night and light and the half-light,

I would spread the cloths under your feet:

But I, being poor, have only my dreams;

I have spread my dreams under your feet;

Tread softly because you tread on my dreams.

 

ehm... můj vlastní překlad (kdybyste někdo náhodou měl lepší verzi, sem s ní)

 

Kdybych měl látku zdobenou oblohou,

vyšívanou zlatými a stříbrnými paprsky,

Modrou a matnou a tmavou látku

Z noci a světla a šera,

rozprostřel bych jí pod tvé nohy:

Ale já, nuzák, mám jen své sny;

Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy;

Našlapuj lehce neboť kráčíš po mých snech.

 

Na konci básně si přitáhl nohy k tělu a třásl se vzlyky.

 

Sny – nic jiného mu po jeho nádherné lásce nezůstalo. Jen prach a sny. A nic jí nepřivede zpět. Chyběla mu. Pevně uchopil knihu a ani si neuvědomil, že usnul. Ale nebyl to klidný spánek.

 

Snapea probudilo tiché naříkání přicházející zpoza něho, a když se otočil, zjistil, že se dívá do tváře Harryho Pottera, zkřivené bolestí. V ruce tiskl Yeatsovu knihu. Ve spánku Potter nebyl tím arogantním spratekem, kterého celé ty roky znal; byl to jen křehký mladík s hlubokými šrámy na duši, jdoucí vstříc svému osudu. A toto poznání náhle Snapem otřáslo.

 

Tak mladý... Jen o něco starší než jeho otec, když zemřel ochraňujíc svou rodinu... Nevěděl proč, ale natáhl ruku a konejšivě se dotkl chlapcova ramene.

 

„Jen sny...“ zamumlal Potter a začali mu téct slzy. „Našlapuj lehce... Miláčku, miláčku, otevři oči, prosím, prosím, nenechávej mě samotného... Pojmenujeme ho Solidus, Solidus...“ silný napůl vzlyk, napůl smích, otřásl Potterovým tělem. „Nešlap po mých snech, miláčku, to bolí...“

 

Snape zděšeně ztuhnul. Význam snu byl tak zřejmý. V příštím okamžiku Potter chytil jeho ruku a přitáhl si ho blíž.

 

„Je mi zima...“ zašeptal. „Potřebuji nebeskou látku, ona je tam...“

 

Snape si nemohl pomoct. Naklonil se blíž k mladému muži a jemně ho hladil po zádech v uklidňujících kruzích.

 

„Nebeská brána... ona je tam... nech mě jít...“

 

Snape pevně sevřel čelisti, aby se sám nerozbrečel.

 

„Ššš...“ šeptal mu.

 

„Jsem chudý, nemám látku... odešla,“ mumlal Potter v polospánku. „Opustila mě, Rona, opustila mě... slíbila, že to nikdy neudělá...“

 

Snape se několikrát zhluboka nadechl.

 

„Probuď se,“ řekl trochu hlasitěji. „Máš noční můru.“

 

První známkou toho, že se Potter znovu získal vědomí bylo, že ve Snapeově skoro – objetí ztuhl. Snape opatrně stáhl ruku zpět a odtáhl se, dávajíc tak Potterovi prostor pro znovunabytí rovnováhy, a vylovil ze své kapsy kapesník. Vtiskl ho Potterovi do ruky a vystoupil ven z auta.

 

Svěží letní ráno bylo krásné a stále ještě ne příliš teplé, a Snape se protáhl, aby trochu rozproudil krev ve svém těle. Potter byl stále uvnitř auta, takže Snape zamířil k prodejně u čerpací stanice pro něco na snídani. Když se vrátil, Potter vypadal jako by se dal opět do kupy, ačkoli odvrátil tvář, když si Snape sedl zpět do auta.

 

Snape se záměrně nezmínil o tom probuzení a nabídl Potterovi čaj a sendvič. Ten si vzal čaj, ale na jídlo se ani nepodíval. Snape se rozhodl odvést pozornost od té trapné události. „Jak jsi včera zjistil, že po nás jdou?“

 

Potter se na něj zaraženě podíval.

 

„Co tím myslíte?“ zamračil se.

 

„Probudil jsi mě uprostřed noci těsně před útokem... Jak jsi o něm věděl?“

 

„Ach, to,“ Potter uvolněně vydechl. „Voldemort může cítit můj magický podpis, jakmile použiji magii.“

 

Snape na něj zíral.

 

„O tom jsem ještě neslyšel.“

 

„Je to od... on... od té doby co mě posedl v pátém ročníku na Ministerstvu Kouzel. Začal jsem cítit jeho myšlenky... a vždy jsem věděl, kde se nachází a co dělá. Snažil jsem se to říct řediteli a tak mě donutil věnovat se dál nitrobraně s vámi. Jak víte, nějak jsem se ji naučil, ale tyto pocity nikdy nepřestaly. Řekl jsem to Hermioně a společně jsme prošli nějaké knihy – a zjistili jsme, že je to vzájemné. Začal jsem dávat řediteli tipy o Voldemortově pohybu, ale on si to brzy uvědomil také, takže jsme přestali používat naši magii... abychom nemohli být vystopováni.“

 

„Aha,“ přikývl Snape. „To byl ten důvod, proč tě ředitel nikdy nenechal použít magii, pokud to nebylo nevyhnutelné...“

 

„Nerozuměl jsem proč. Chtěl jsem, aby mě našel, abychom to jednou provždy skončili. Ale Brumbál nikdy nesouhlasil, prý že nejsem připravený. Nakonec jeho odpor zabil Rona a... a ostatní lidi. Pak jsem skončil.“

 

Snape znovu přikývl a zaměřil svou pozornost na auto.

 

„Můžeme jet?“

 

„Čekal jste na mě?“ Potter se na něj překvapeně podíval.

 

„Měl by sis dojít na toaletu než vyrazíme,“ navrhl muž s krátkým povzdechem. „Trochu si přichvátni. Potom pojedeme.“

 

„Ehm.. okay,“ Potter se slabě usmál a vystoupil z auta, ale naklonil se zpět. „Díky.“

 

Snape přesunul svou sedačku do pohodlné polohy pro řízení a přejel si rukou po svém strništi. Nesnášel ho, ale neměl s sebou ani soupravu na holení, ani hůlku, aby ho odstranil rychlým kouzlem.... přemýšlel o tom, co zjistil o tom mladém muži, a uvědomil si, že mu nějakým způsobem... porozuměl. Nějaký zvláštní druh sympatie nebo čeho. Potter byl jiný než si ho přestavoval. Byl mírnější, lidštější, a měl mnohem více jizev než ostatní – tak nepodobný svému vychloubačnému otci nebo tomu imbecilnímu kmotrovi, a tak nepodobný emočnímu teenagerovi, kterým byl v Bradavicích!

 

Nebo si toho dříve nikdy nevšiml?

 

Harry nevěděl, co si má o Snapeovi myslet.

 

Choval se tak... divně. Co ho přes noc změnilo? Dokázal pochopit, proč se mu Snape pro ten pláč neposmíval – ten muž brečel den předtím. Ale ten... uklidňující dotek jakoby k tomu hroznému muži nepatřil. Nerozuměl tomu a znepokojovalo ho to.

 

„Tak co válka? Co se stalo od té doby co jsem odešel?“ zeptal se, jakmile se vrátil k tomu divnému muži, aby zabránil případnému nepříjemnému téma. Snape zjevně tu změnu přijal, protože odpověděl bez obvyklého mračení nebo ušklíbání.

 

„Shackelbolt zemřel před třemi měsíci při útoku na ministerstvo. Charlie Weasley je v nemocnici, protože byl vážně zraněn – byli spolu. Popletal je stále ministrem,“ na chvíli se odmlčel a Harry se na něj vážně podíval. „Starostolec odsoudil Draca Malfoye k mozkomorovu polibku kvůli zabití Creeveyovy rodiny. Jeho matka spáchala sebevraždu brzy po smrti svého syna. Neexistují žádní další Malfoyové. Jste teď šťastný?“

 

Harry byl otřesený novinkami a také tím drsným a smutným tónem, jakým to Snape řekl. Sklonil hlavu.

 

„Ne,“ řekl tiše. „Nesnášel jsem Malfoye, ale nikdy jsem nechtěl aby... aby se stal vrahem a zemřel.“ Po chvilce dodal. „Je mi to líto.“

 

Harryho mírný tón musel Mistra lektvarů překvapit, protože po něm hodil tázavým pohledem. Harry nezvedl hlavu, jen zopakoval, „Je mi to líto.“

 

„Byl mou poslední rodinou,“ dodal muž. Když Harry nic neřekl, pokračoval. „Lucius a já jsme byli bratranci.“

 

„Aha,“ řekl Harry. „To jsem nevěděl.“

 

„Je dost věcí, které o sobě nevíme.“

 

Snapeova reakce Harryho udivila.

 

„Neříkejte, že byste opravdu o mě něco chtěl vědět?“ Snape jen pokrčil rameny. „Ale... Proč?“

 

„Proč ne?“ Ta studená odpověď Harryho umlčela.

 

Krajina kolem nich se začala měnit. Hory byly už daleko za nimi, ale kulturní krajina (obdělávaná pole) byla stále vzácnější, jak se blížili směrem k západu. Po další zastávce Snape náhle navázal na předchozí rozhovor.

 

„Oh, takže další novinky: Fletcher byl odsouzen na dva měsíce v Azkabanu. Chytili ho při nějakém ilegálním obchodě v Knockturn Alley. Snažil se vydělat peníze prodejem nějakých košťat, ale zjistilo se, že tato košťata byla – nebo to aspoň tvrdil – úplně stejná jako nejnovější Kulové blesky. ...“ Harry se zazubil a Snape dokonce také. „Dobře mu tak. Alespoň má ředitel špeha i v Azkabanu.“

 

„No, to není tak nesnesitelné, když jsou nyní mozkomorové pryč,“ řekl Harry.

 

„Oh, a syn profesorky Prýtové se zasnoubil se slečnou Tonksovou.“

 

Harry se zasmál.

 

„Konečně! Už jsem si myslel, že se nikdy neodváží...“

 

Snapeúv úšklebek se ještě rozšířil.

 

„Pan Longbottom chodí se slečnou Weasleyovou.“

 

„Ale, ne,“ Harry se cítil uvolněně a trochu šťastný.

 

„Myslím, že se oba rozešli se svými předchozími partnery, a jednou v noci přišli na Ústředí, aby zapili svůj žal, a od té doby jsou spolu.“

 

„A co Moodyho milostný život?“ zeptal se Harry žertem.

 

„Stále platonická láska s tou ministerskou kouzelnicí z oddělení Mudlovských artefaktů. Ačkoli si nemyslím, že je to jeho rozhodnutí. Myslím, být jen platonický.“

 

Oba se zasmáli.

 

„Oh, a Gilderoy byl minulý týden propuštěn od Svatého Munga. Říkali, že bude pracovat pro Madam Malkinovou jako model nebo něco takového.“

 

„Nicméně si myslím, že je místo učitele Obrany stále volné,“ poznamenal Harry zlomyslně.

 

„Pottere!“ vykřikl Snape ve hraném hněvu. „Neříkej...“

 

„Proč ne?“ pokrčil rameny Harry. „Dokonale se pro tu práci hodí. Myslím, že po Aberforthovi v sedmém ročníku... může obranu učit kdokoli.“

 

„No, Albus nebyl moc nadšený z jeho rozhodnutí...“

 

Harry náhle zvážněl.

 

„Měl vám to místo dát už dávno.“

 

Jeho poznámka musela toho muže překvapit, protože mu poklesla čelist a málem pustil volant.

 

„Co? Pottere..?“

 

Harryho nálada se ještě více zvedla.

 

„Možná bychom vás bývali nemuseli mít sedm let. Představte si, jeden rok na tom prokletém místě a už nikdy bychom nemuseli ve škole trpět vaši přítomnost.“

 

K jeho údivu se Snape krutě zasmál.

 

„Na chvilku jsem si, Pottere, myslel, že to myslíš vážně.“

 

„To jsem myslel.“ uculil se Harry.

 

„Albus to místo chtěl dát minulý rok tobě,“ Snapeův tón vážně narušil Harryho dobrou náladu.

 

„Jo, já vím. Řekl mi to, ale odmítl jsem.“

 

„Mohu se zeptat proč?“

 

„Popřemýšlejte o tom: tři z mých sedmi učitelů skončili u Svatého Munga. Dva byli zabiti a Remus byl vlkodlak... Mám pokračovat?“

 

Snape se zhluboka nadechl.

 

„Nevěřil jsi Albusovi.“

 

Harry zvážněl.

 

„Pletete se, Snape. Věřil jsem mu.“ zdvihl hlavu a zadíval se ven čelním sklem, jeho předchozí smutek se vrátil s větší silou. „Věřil jsem mu víc, než jsem měl. A on mou důvěru zradil.“

 

Harry mohl vidět, jak Snapeův obličej zbledl v porozumění.

 

„Ty... on...“ zamumlal jeho ex-profesor. „Neříkej, že on... že byl tvůj...“ starší muž nebyl schopný dokončit tu větu. Harry to udělal za něj.

 

„Ano, on byl osobou, které jsem svěřil bezpečnost mých milovaných.“

 

„Ne..“ ten šepot byl slabý a sotva slyšitelný.

 

„Ale ano.“

 

Snapeova tvář byla šedá, téměř dozelena.

 

„To nemůže být...“ zastavil auto. „Řekni mi přímo do očí, co se stalo.“

 

Harry se na něj klidně podíval a pomalu a jasně promluvil.

 

„Albus Brumbál byl mým strážcem tajemství. A to tajemství vydal mému nejhoršímu nepříteli. Ve jménu vyššího dobra,“ pousmál se hořce. „Už jsem nemohl zůstat v kouzelnickém světě.“

 

Poslední komentáře
04.01.2012 15:01:41: Och... ten kúsok básne jee nádherný, nepoznala som ju. Mohla by si sem dať celú. A ku kapitole: Alb...
10.07.2010 17:34:33: Moc krásné sice strašně smutné ale krásné. Ta báseň od Yeatse se tam fakt hodí. Pláču..smiley Pro Pun...
31.01.2009 18:04:25: tak to je fakt kruté smiley${1} ale překlad výbornýsmiley${1}
28.09.2008 14:56:00: Nádhera, len smutné. Táto poviedka mi pripomenula prečo mám radšej humorne ladené poviedky. Preklad ...