Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 5.

A jsme v polovině :-)
Děkuji za těch pár komentářů... vážím si jich. Proto tuhle kapitolku věnuji všem komentujícím.

-----------------------------------------------------------------------------

Snape si nemohl pomoct. Už podruhé během jejich cesty dupl na brzdy a vyskočil z auta. Byl šťastný: první vlna zvracení ho dostihla, když už byl mimo auto. Nevěděl, kdy se naposled cítil tak špatně, ale teď to najednou dávalo smysl., vše co se stalo od té doby co Potter opustil Řád i válku.

 

Jeho přátelé byli pravděpodobně mrtví a Potterova přítelkyně zřejmě také, a vrcholem bylo, že ho Brumbál zradil tím nejhorším možným způsobem. Nyní tomu klukovi rozuměl více než by kdy chtěl. Ve skutečnosti nikdy nechtěl Pottera pochopit. Nesnášel – musel nesnášet – toho chlapce a později mladého muže a nechtěl s ním mít nic společného.

 

Druhá vlna zvracení byla ještě horší a on padl na kolena.

 

Zvláštní. Nikdy by si nemyslel, že na to bude tak špatně reagovat. A hle! Zřejmě jen pouhá myšlenka na zradu kouzelnického slibu se mu příčila – na rozdíl od Brumbála, který se po těch událostech choval stále stejně. Podobně jako Pettigrew.

 

Snape se ušklíbl. Jaká zajímavá myšlenka! Pettigrew a Brumbál jsou podobní. Ale Pettigrewovo popírání viny vůči tomu Potterovic spratkovi mu nevadilo. Jenže Brumbál byl jiný případ. Brumbál pro něj znamenal skoro vše: přítele, poradce, otce (jeden z důvodů jeho nenávisti k Potterovi byl, že se bál, aby od něj Potter Albuse neodcizil). Vždy ho respektoval, pro jeho silnou morálku, pro jeho úsilí chránit kouzelnický svět před stále vzrůstajícím zlem, pro jeho velkorysost, péči, pozornost. A nyní se jediný záchytný bod jeho života rozplynul, a on se cítil sám a zcela zničený.

 

Znovu zvracel a naklonil se dopředu. V posledních dnech bylo příliš mnoho novinek. Úmrtí a zrady... Jako by se celý svět spikl proti němu a sebral mu vše, co měl rád a čeho si vážil. Draco, Narcissa, Heather a teď Albus... Nemohl zklidnit svůj bouřící se žaludek.

 

Z myšlenek ho vytrhl lehký dotek na čelo. Ale neodvrátil se, naopak, přijal nabízenou pomoc, dokud necítil, že už není nic, co by mohl vyzvracet. Pak se jemně vlhký kapesník dotkl jeho tváře, čela a rtů, čistíc ho od zbytků předchozí činnosti, a ruka mu pomohla vstát.

 

Nechal Pottera aby mu pomohl zpět do auta. Bezmocně klesl do sedadla. Mladý muž neřekl ani slovo, za což mu byl Snape vděčný, jen vedle něj stál s ustaraným výrazem, zatímco se Mistr lektvarů snažil uklidnit.

 

„Omlouvám se,“ zamumlal Snape rozpačitě.

 

„Není třeba,“ pokrčil rameny jeho společník. „Zachoval jsem se podobně, když jsem se dozvěděl, co se stalo.“

 

Snape se zhluboka nadechl.

 

„Ne. Chtěl jsem se omluvit za,“ podíval se na toho spratka a mávl rukou kolem „za to všechno. A za moji... moji hrubost.“

 

Potter vypadal skutečně zaražený, neřekl ani slovo, jen zalapal po dechu jako ryba na suchu. Snape natáhl ruku a jemně stiskl jeho rameno. Potter na chvilku strachy ztuhl, poté uskočil, uklouzl a nakonec spadl na záda. Snape byl tou reakcí zděšený, takže se ani nepohnul, aby Potterovi pomohl vstát, jen zíral na mladého kouzelníka, který bolestně zasténal.

 

Konečně k němu Potter vzhlédl s hanbou v očích; patrně čekal na nějakou posměšnou poznámku a krutá slova – nebylo by to poprvé – ale nic z toho nepřišlo. Místo toho Snape udělal dříve neuvěřitelné: sklonil se k němu a pomohl mu posadit se.

 

„Měli bychom jít zpět do auta. Nemůžeme ztratit více času,“ řekl, a snažil se vyvarovat čehokoli, co se mohlo odkazovat na mladíkovu neočekávanou reakci. „A už se cítím lépe.“

 

„Jo,“ zamumlal Potter a vstal. Stále mu bylo trapně: jeho oči zkoumaly zem, jeho uši zrudlé.

 

Po této scéně nastalo dlouhé ticho, které při další zastávce přerušil Potter.

 

„Snape, víte něco o Hermioně?“

 

Snape ztuhl: to opravdu nebylo téma, o kterém by se měli bavit po... po tom všem, co se stalo před několika hodinami.

 

„Můžeš mi říkat Severus, myslím,“ řekl místo odpovědi. Aby získal čas.

 

„Severus?“ Teď byl Potter opravdu překvapený. „Ale... proč?“

 

Ušklíbl se.

 

„Je to mé jméno, Pottere.“

 

Zahlédl, jak mladík obrátil oči v sloup.

 

„Mám také křestní jméno. Možná bys... ho měl používat. Pomohlo by ti to, aby sis mě přestal spojovat s mým otcem.“

 

Na chvíli se ve Snapeovi vzedmula vlna obvyklého podráždění, ale ihned ji potlačil.

 

„Je mi známo, že nejsi tvůj otec, Po... Harry,“ k jeho vlastnímu překvapení nezněl jeho hlas ani ostře ani sarkasticky.

 

„Omlouvám se,“ povzdechl si Potter. „Téměř jsem tě chtěl zase vyhodit.“

 

„Téměř,“ souhlasil Severus. „Ale ne úplně.“

 

Nepatrný záblesk úsměvu přelétl přes Potterovu tvář.

 

„Jsem ohromen, Severusi.“

 

„Nebuď tak protivný. Stále nesnáším, když se chováš jako spratek.“

 

„Dobře,“ přikývl Potter slavnostně. „Tak, řekneš mi o Hermioně?“

 

Snape měl náhle sucho v krku.

 

„Je stále v nemocnici. Nemá...“ přeskočil mu hlas, ale opět ho dostal do obvyklé neutrální polohy, „nemá naději. Ale to už víš.“

 

„Naděje umírá poslední,“ tichá odpověď.

 

„Už je to pět let, Harry,“ Snapeův hlas byl tichý a uklidňující. „Když se její stav nezlepšil po prvních dvou letech...“

 

„Jo, já vím.“ Zazněl krátký hořký smích. „Nenáviděl jsi ji.“

 

Snape cítil pálení vznikající v jeho hrudi, a otřásl se náhlou hanbou.

 

„Byl jsem nespravedlivý,“ řekl chraplavě. „Ale není pravda, že bych ji nenáviděl. Nenáviděl jsem tebe a vše, co mohlo způsobit tvou bolest, bylo...“

 

„Nechme to být,“ byla to prosba, takže Snape zavřel ústa a přikývl. „Byla to úžasná dívka a nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl.“ Zasmál se. Znělo to tak falešně, že Snape trhnul hlavou, aby se na něj podíval. Potterovu tvář smáčely slzy. „Víš, že jsem ji miloval? Ale nikdy jsem jí to neřekl, měla ráda Rona a já jsem do toho nechtěl zasahovat. Ale vždy si na mě udělala čas – a byla to ona, kdo mi zabránil v šestém ročníku propadnout zlu, když jsem byl rozhodnutý pomstít Siriovu smrt. Byl jsem připravený použít všechny Nepromíjitelné na Lestrangeovou nebo na kohokoli, koho bych dostal... Ovládal mě hněv a pomsta a nemohl jsem ani normálně myslet. Křičela na mě, bušila do mě, svázala mě Svazovacím kouzlem...“ Další krátký suchý smích, který téměř způsobil fyzickou bolest Severusovým uším, „A šla k Ronovi. Vždy se obracela na Rona. A později, když jsem se dozvěděl, že Pettigrew zabil Remuse... To byl nejhorší rok mého života.“

 

„Navíc s mými lektvary a nitrobranou,“ dodal Snape. „Dokážu si přestavit tvoje.... duševní rozpoložení. Ale proč mi to všechno říkáš?“

 

Potter pokrčil rameny a dal si ruce před tvář.

 

„Nevím. Předpokládám, že za dva nebo tři dny zemřu a potřeboval jsem.... to někomu říct před touhle... válkou nebo jakýmkoli koncem.“

 

„Proč si myslíš, že nemůžeš přežít?“ zeptal se zvědavě Snape.

 

„Oh, to je jednoduché. Netuším co bych proti Voldemortovi mohl dělat, jak ho jednou a provždy porazit, když naprosto přesně vím, že mě zabije jediná Avada Kedavra. A tentokrát nemám svou hůlku, aby mě ochránila priori incantatem. A nejsem takový blbec, abych si myslel, že jedinou zbraní je nějaká síla lásky, jak si tvrdí Brumbál.“

 

„Ty jsi blbec, Pottere,“ vydechl Snape podrážděně. „Stále se zajímáš o slečnu Grangerovou.  A i když jsi ztratil mnoho lidí, které jsi měl rád, stále k nim cítíš lásku. Jsi schopný lásky a to je to, co ti dává sílu, kterou potřebuješ.“

 

Potter skepticky zvedl obočí.

 

„A řekneš mi, jak to mám použít proti Voldemortovi?“

 

„To je to, co musíš zjistit.“

 

„Úžasné,“ zamumlal Potter. „Štěstí, že jsi nikdy nebyl můj učitel obrany. Dokážu si představit, jak nás místo učení obranných technik nabádáš k poslouchání instinktů. Nemyslím, že bych mohl přežít těch posledních deset...“

 

„Hele, Pottere, můžeš se chovat zdvořile, bez toho abys mě provokoval?“ vyprskl Severus.

 

„Nemůžu. Dráždí mě tvoje přítomnost. A když jsem podrážděný, zaútočím.“

 

K jeho překvapení Snape jen protočil oči.

 

„Možná jsi koneckonců Potter.“

 

„Možná jsi Snape.“

 

Pobaveně potřásl hlavou. Potterova neomalenost byla docela zábavná, když necítil tu nenávist.

 

„Co jsi dělal od té doby, co jsme se viděli naposledy?“ zeptal se Potter náhle.

 

„Kdy jsme se naposledy viděli?“

 

„Dva roky? Nepamatuji si to přesně, ale bylo to někdy kolem prvního útoku na ministerstvo.“

 

„Tak dlouho?“

 

„Ano. A poté jsem se neúčastnil setkání Řádu. Brumbál měl pocit, že bude lepší.... er... osobní porada.“ Bolest a sarkasmus se míchaly v hlase mladého muže. Severus sebou trhnul.

 

„Dělal jsem vše jako obvykle. Špehoval. Učil. Nic mimořádného.“

 

„Hmm. A jak se Voldemort dozvěděl, že jsi špion?“

 

Snape zívnul.

 

„To je dlouhý příběh, Pottere, a já si nejsem jistý, že o tom s tebou chci mluvit.“

 

„Oh, promiň. Nechtěl jsem...“

 

„Nic se nestalo.“

 

Potter jen neklidně tiše seděl, zaplaven vzpomínkami. Opět promluvil, když na noc zastavili u rozpadající se čerpací stanici, kde byli po celou dobu jedinými zákazníky.

 

„Víš, jak jsem tě na ni ptal, protože předtím, než jsem odešel, navštívil jsem Hermionu znovu. Aby... abych se s ní rozloučil. Cítil jsem, že se nikdy nemůžu vrátit... Stalo se to dva dny po... po útoku na můj dům a Ronově smrti...“ zaváhal, jak jeho myšlenky plynuly. Snape trpělivě čekal na pokračování. „Věděl jsi, že je na tom samém oddělení jako Nevillovi rodiče?“ Další falešný smích. „Jen stále leží na posteli, zkroucená do polohy plodu, aniž by ukázala jakýkoli zájem o návštěvy. My... Ron a já jsme ji navštěvovali skoro každý týden. No, Ron za ní chodil každý den, víš, ale já jsem ji nikdy nenavštívil sám. On, myslím Rona, nechtěl se jí vzdát. Bojoval. Bylo to... příliš těžké je vidět, a vědět, že jsem ji nikdy neměl rád natolik, abych stál po jejím boku v situaci, jako je tahle, že jsem ji zradil, když jsem se zamiloval do někoho jiného...“

 

„Pottere, cítíš se vinný, protože jsem si zamiloval do někoho jiného, i když ona nikdy neopětovala tvoje city?“ Snape na něj nevěřícně zíral.

 

Potter vydal nedefinovatelný zvuk, něco mezi křikem a smíchem.

 

„Jo, já vím, jsem idiot. Nikdy jsi mi to nezapomněl připomenout...“

 

„Pottere, vzpamatuj se!“

 

„Tak jsem jí navštívil předtím, než jsem odešel. Sám, samozřejmě, v černém, kvůli pohřbu...“ Potterovo tělo se tak třáslo, že se Snape připravil na případný možný výbuch magie. Ale po chvíli se Potter zklidnil. „Když viděla... nebo cítila, že jsem sám, vyskočila z postele, vrhla se ke mě, ječela a vyrvala mi aspoň tři hrsti vlasů než se pečovatelům podařilo zastavit ji. Víte co křičela?“ Potter potřásl hlavou. „Vrahu! Zrádče! Ze všech sil. Křičela to samé, co jsem viděl v očích Weasleyů na pohřbu. Obviňovali mě. Každý mi dával vinu. Nevím proč; snad si mysleli, že jsem měl Voldemorta zabít už daleko dřív... Nebo... Já nevím. A otec Luny... ten mě obvinil otevřeně. A Brumbál tam byl, víš. Byl tam a usmíval se a já jsem utekl, protože jsem ho nechtěl zabít...“

 

Snape si povzdychl a obrátil se ke svému bývalému studentovi.

 

„Jsem rád, že alespoň neobviňuješ sám sebe.“

 

„Ne,“ Harry rozhodně potřásl hlavou. „Ne kvůli jejich smrti ne. Ale přesto si myslím, že Hermionin stav a Remusova smrt byly moje vina, stejně jako Siriova...“

 

„Nesmysl!“ vykřikl Snape frustrovaně. „Byla to válka, válka s oběťmi, válka, na které ses podílel proti své vůli, válka, ve které jsi byl jen dítě mezi dospělými, kteří byli stejně neschopní jako ty!“

 

„Selhal jsem v nitrobraně a to zabilo Siriuse...“

 

„Já jsem selhal!“ řekl Snape. Na chvíli se na něj Potter překvapeně podíval, ale brzy pokračoval.

 

„Ale Remusova smrt je moje chyba! Kdybych neutíkal do Prasinek...“

 

„Případ slečny Grangerové tě šokoval, a my jsme nevěděli, co se děje uvnitř tebe!“

 

„Hermiona byla mučena, protože byla moje přítelkyně! Chtěli mě zlomit!“

 

Snape chytl mladíka za rameno a důrazně s ním zatřásl. Tentokrát, i když Snape čekal, že uskočí, se Harry jen odtáhl.

 

 

„Nemůžeš se obviňovat z toho, že jsi naživu, Pottere! Proč to nedokážeš pochopit?“

 

„Co ta náhlá změna v názorech, Snape? Byl jsi to vždycky ty, kdo mě nesnášel jen proto, že jsem syn muže, kterého jsi kdysi nenáviděl, muže, který byl mrtvý daleko dřív, než jsme se poprvé potkali!“

 

Snapeova ruka se svezla dolů.

 

„Řekl jsem, že jsem zklamal,“ jeho hlas zněl chraplavě.

 

„Ty jsi mě nezklamal, Snape. Ty jsi mě nenáviděl.“

 

„Ta nenávist byla důvodem selhání.“

 

„Kdy sis uvědomil, že nejsem můj otec, mimochodem?“ Potter změnil téma.

 

„Když jsi se zachoval jako člověk, potom co jsi mě viděl brečet.“

 

Najednou se Potter zaklonil zpět do sedačky a krutě se smál.

 

„To je... šílený,“ řekl, když mohl opět dýchat. „Kdybych věděl, že jediná věc, kterou musím udělat, je vidět tě brečet...“

 

„Pottere...“ zavrčel hrozivě Severus.

 

„Ty jsi idiot, Snape,“ otočil se ten spratek. „Jen nenormální člověk může někoho tak dlouho nenávidět bez jediné příčiny!“

 

„Pak si představte, pane Pottere,“ Snapeův hlas zněl chladně, „že učíte na škole, kde jsem já ředitelem, který stále vyzdvihuje Draca Malfoye, jsi mi zavázán životem a plivání na obraz pana Malfoye se zdá...“

 

„Nedokážu si to představit, ačkoli vím, o čem mluvíš. Ale předně si nedokážu představit, že bys někdy nesnášel Malfoye tak, jako jsi nesnášel mého otce. Ale možná když pomyslím na tvé vycházení s dětmi... ale ne,“ řekl po dlouhém přemýšlení. „Já si prostě nedokážu představit, jak bych se cítil. Možná bych to dítě nesnášel. Možná ne. Já nevím.“

 

Po dlouhém tichu Snape zjistil, že Harry usnul. Severus se od něj odvrátil a zamyšleně zíral skrz čelní sklo ven. Dnes o tomto mladíkovi zjistil tolik věcí... Vše, čím prošel  – ano, Severus o něm nikdy takto nepřemýšlel. Samozřejmě, dříve tomu chlapci nechtěl rozumět. Ale teď... pod všemi těmi zmíněnými fakty tu bylo něco... něco víc, Severus to cítil. A pomalu, bez toho aby Pottera vyslýchal, jen ho poslouchal, se skládal celý ten příběh. Ačkoli se Harry nezmínil o jedné věci: o jeho aféře s Lunou Lovegoodovou. Ale Severus to mohl snadno uhodnout z jeho chování, z jeho slov. Včerejší noční můra, tajemné „loveling – miláčku“ – to znělo podobně jako Lovegoodová. A ona byla zabita v ten den, kdy se Pán zla dozvěděl o místě Potterova bydliště – zamrazilo ho. Podílel se na tom – i když nevědomky – na vraždě Ronalda Weasleyho a Luny Lovegoodové. A včera řekl Potterovi, že nikdy nikoho nezabil...

 

Pokud to Heather věděla – to bylo strašné pomyšlení. Heather a Luna byli velmi dobré přítelkyně. A Heather zemřela asi ve stejnou dobu jako její kamarádka. 23. června. Alespoň to tvrdil úmrtní list. Byla to náhoda? Nevěděl, ale připomněl si, že se musí Pottera zeptat na datum smrti slečny Lovegoodové. Jen pro jistotu.

Poslední komentáře
04.01.2012 15:13:18: Silná poviedka. Je v nej hrozne veľa smútku. Ale páči sa mi. A aj tieto rozhovory, keď sa prestali n...
31.01.2009 18:18:55: začíná to být docela depresivní smiley${1} a k překladu jen jedno - výborné!!!
28.09.2008 15:13:50: Skvelé. Asi ma to tak desí preto ako to dopadlo s Dracom... ale inak je to skvelé a fantastický prek...
16.09.2008 13:41:58: Takže je tu další příděl :-)