Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 6.

Příští den, i přes Snapeovu nezkušenost s řízením auta, byli ve dvou třetinách své cesty, téměř v polovině Nullarbor Plain. Jeho bývalý učitel jel sotva rychleji než šedesát mil za hodinu, někdy dokonce i méně, což bylo trochu absurdní: silnice byla rovná a nebyl na ní skoro žádný provoz, ale Snape byl prostě jako obvykle pečlivý, oči stále zaměřené na silnici, zatímco mířili směrem k Lavertonu.

 

Harry byl trochu nesvůj kvůli své včerejší zpovědi, a tak nemluvil, jen zíral ven z okna, aby zabránil jakémukoli očnímu kontaktu s mužem vedle něj. Na druhou stranu mohl cítit, že se na to Snape chtěl zeptat, ale on necítil připravený.

 

A bylo tu něco dalšího... Jakási nervozita, která vyzařovala ze Snapea: svými prsty rozčileně poklepával na volant a čas od času se sám pro sebe ušklíbl, jako by sváděl vnitřní boj. Harry uvažoval, co tuto nervozitu mohlo způsobit. Jejich situace? Hanba, že byl viděn jak brečí? Nebo... nebo cítil vinu?

 

Harry se opřel zpět do sedačky a přál si, aby to napětí pominulo. Mimoděk sáhl rukou do kapsy a v příštím okamžiku zíral na obal knihy básní – opět.

 

Stiskl rty a snažil se potlačit vznikající bolest. Jako by snad bolest mohla být potlačena.

 

I warner by the edge

Of this desolate lake

Where wind cries in the sedge:

Until the axle break

That keeps the stars in their round,

And hands hurl in the deep

The banners of East and West,

And the girdle of light is unbound,

Your breast will not lie by the breast

Of your beloved in sleep.

 

překlad:

 

Hlídám na okraji

tohoto zpustlého jezera

Kde vítr pláče v rákosí:

Dokud se osa nezlomí

To udrží hvězdy v kole,

A ruce vrhnou do hloubky

Prapory Východu a Západu,

A ten pás světla je nespoutaný,

Tvá hruď už nebude ležet na mé

Tvého milého ve spánku.

 

„Pottere,“ ten známý hlas ho překvapil a on se otočil na svého společníka.

 

„Co?“

 

„Bylo by lepší, kdybys tu knihu odložil. Jen sám sebe trápíš.“

 

Rychlým pohybem zaklapl knihu a polknul.

 

„Jak to víš?“

 

Snape se ušklíbl.

 

„Upřímně, Pottere, bych se tě mohl zeptat na to samé.“

 

„To samé?“ Harry byl vděčný za tu konverzaci. Pomohlo mu to přijít na jiné myšlenky.

 

„Není moc kouzelníků, kteří by uznávali básně.“

 

„Byl jsem vychováván mudly. Učili jsme se o anglické literatuře ve škole.“

 

Snape pozvedl obočí.

 

„V základní škole?“

 

Harry pokrčil rameny.

 

„A jak jsi ho poznal ty?“

 

„Yeatse?“ Harry přikývl. „Moje sestra měla jeho básně ráda. Byla romantička...“

 

Na chvilku seděli oba potichu.

 

„Je mrtvá, že ano?“ zeptal se Harry váhavě.

 

Snape stroze přikývl a Harry mohl vidět, jak se napjaly svaly jeho tváře. Poklepávání po volantu také ustalo. Po dlouhé nepříjemné minutě Harry sebral odvahu.

 

„Byla to ona, kvůli níž jsi truchlil?“

 

Oba věděli, že Harry naráží na Snapeovo zhroucení před dvěma dny.

 

„Ne,“ řekl Snape po další dlouhé pauze. Později dodal: „Bylo to kvůli Dracovi.“

 

Harry přikývl a v očekávání se na toho muže podíval. Ani nepomyslel na to, že by naléhal, jen čekal, jestli Snape sám něco řekne nebo ne. Když nepromluvil, vrátil se Harry k zírání z okna.

 

Slyšel v sobě ozvěnu básně: ' Tvá hruď už nebude ležet na mé / Tvého milého ve spánku. Cítil se tak mizerně, že téměř vzlyknul.

 

Ohýbání se podél žhnoucích tyčí,

 

Šepot, trochu smutný, jak láska zmizela...

 

S dalším veršem básně ho zabolelo srdce.

 

Nechtěl žít.

 

„Jak jsem řekl, Draco byl mou poslední rodinou,“ promluvil náhle Snape. „Jeho matka byla moje sestřenice, ale dřív než se zeptáš: ne, nebyl jsem příbuzný s Blackem, naštěstí jsem k ní příbuzný z matčiny strany. Nebyli jsme si moc blízcí, hlavně kvůli tomu, že má rodina byla ve srovnání s její příliš chudá, ale Draco...“ povzdechl si. „To bylo něco jiného. Cítil jsem se za něj zodpovědný, když přišel do Bradavic, a tam jsme se docela sblížili. Snažil jsem se zabránit, aby vstoupil k Temnému pánovi, ale zklamal jsem, protože jsem si musel udržet svou tvář, nemohl jsem riskovat svoji pozici...“

 

Oh, jak obvyklé, pomyslel si Harry sarkasticky. Malfoy musel zemřít, protože Brumbál potřeboval špeha... Nevesele se zasmál. Když se na něj Snape tázavě podíval, jen pokrčil rameny.

 

„Jen jsem pomyslel na Brumbála a jeho plány... Pokud bys nemusel být špehem, možná by Malfoy mohl žít.“

 

Snapeův obličej potemněl.

 

„Bylo to mé rozhodnutí, Pottere.“

 

„Oh, zdá se, že vždy zapomenu, že bys toho musel litovat,“ odpověděl kousavě Harry.

„Ačkoli trváš na tom, že jsi nikoho nezabil.“

 

„Dost!“ vykřikl Snape rozzlobeně. „Nechtěj mě naštvat, kluku!“

 

„Už nejsem kluk, Snape,“ odpověděl klidně Harry. „Proč jsi se vrátil ke špehování?“

 

„Protože to byla správná věc, Pottere. Protože jsem si byl vědom své povinnosti, na rozdíl od tebe!“

 

„Oh,“ Harry se ušklíbl. „Zdá se, že víš o mé povinnosti. Pak mě tedy prosím pouč, protože nemám tušení, co se ode mě očekává!“

 

Snape otevřel ústa k odpovědi, ale pak se zhluboka nadechl a k Harryho překvapení řekl jen:

 

„Omlouvám se, Pottere.“

 

Harrym projela vlna viny. Byla to jeho chyba, že vynervoval Snapea, takže to on by se měl omluvit.

 

„Ne, Severusi,“ řekl, dávajíc důraz na mužovo jméno. „Já bych se měl omluvit. Neměl jsem se o Brumbálovi zmiňovat. A prosím, říkej mi Harry.“

 

„Já vím: nezaměňovat tě s tvým otcem...“

 

„Jo. Nejsem on. Nebo si to aspoň myslím.“

 

Harry uskočil, když se Snape otočil k němu. Jeho oči se zvláštně leskly.

 

„Ne. Nejsi,“ řekl pevně.

 

Harry se pomalu vzpamatovával z toho leknutí. Snape se někdy choval divně. Před chvilkou si Harry byl jistý, že dostane pěstí za svou poznámku o otci (Snape byl vždy dost háklivý na téma James Potter), ale Snape ho znovu dokázal překvapit.

 

„Jsi divný,“ řekl nakonec. Snape zatřásl hlavou.

 

„Ne víc než jsi ty, Pottere.“

 

„Harry.“

 

„Cokoliv.“

 

Následující chvilka ticha nebyla nijak zvlášť dlouhá, Snape zřejmě nechtěl, aby byl Harry rozmrzelý nebo zamlklý.

 

„Mimochodem, kdy ses sem přistěhoval?“

 

Harry rychle popřemýšlel.

 

„Někdy v červenci, tuším. Nepamatuji si přesné datum. Ten pohřeb byl 25. a já jsem odjel do USA  následující den... byl jsem tam několik dní...“

 

„Abys udělal smyčku, předpokládám,“ prohodil Snape a Harry se ušklíbl.

 

„No ovšem, samozřejmě. A potom jsem přišel sem.“

 

„To nebyla jen náhoda, že ses usadil zrovna zde, že ne?“

 

Harry se na Snapea zamyšleně podíval. V posledních dnech se Snapem sdílel tolik věcí... Mnohem více než by kdy chtěl, a byl si docela jistý, že není připravený prozradit mu něco dalšího. A zvlášť ohledně tohoto tématu.

 

„Nechci o tom mluvit,“ řekl nakonec. Čekal, že Snape bude naléhat, ale Snape překvapivě kývl.

 

„Ptal ses, co jsem dělal po tvém odchodu,“ jeho tón Harrymu naznačil, že Snape zamýšlí nějaký druh výměny informací, ale bylo mu to jedno. Pomohlo mu to odvrátit pozornost od jeho vlastního trápení. Byl hloupý, že otevřel Yeatsovu knihu. „Pokračoval jsem v hledání ztracených členů své rodiny. Jak jsem se už zmínil, měl jsem sestru,“ Harry přikývl, když se na něj Snape podíval, „jediný člen rodiny, který se nepřipojil k Pánu zla, ačkoli její manžel patřil do užšího kruhu smrtijedů, stejně jako já.“

 

Harry zblednul a náhle si vzpomněl na úmrtní list založený v knize, kterou měl na klíně. A na další věc: Snape tu knihu otevřel před třemi dny, takže bylo zcela nemožné, že by ten list viděl, nic nepodnikl, a tuhle historku Harrymu vyprávěl jen aby zjistil pravdu – ale Harry byl přesto zděšený. Nikdy ten list nijak zvlášť neprozkoumal, byl příliš šokovaný, když mu ho ten úředník vtiskl do ruky s posměšným úšklebkem... Ale to znamená... Oh, bože... To prostě nemůže být pravda...

 

Snape si zřejmě Harryho znepokojení nevšiml (nebo to alespoň předstíral), a pokračoval.

 

„Její jméno bylo Heather,“ nyní se Harry třásl a snažil se polknout hořké sliny v ústech. Cítil se špatně. Špatně... ale i jinak. Polapený v pasti. Ano, cítil se v pasti a potřeboval nějaký čas na přemýšlení o samotě, ale nemohl jen tak vyskočit z auta a jít se projít... musel poslouchat Snapeův monolog a pak ho možná požádat o pár minut, aby si mohl uspořádat myšlenky. Cítil se hrozně. Bylo to mnohem horší než hodiny lektvarů. Oh, ano. Ačkoli před dlouhou dobou věřil, že lektvary byly to nejhorší, co se mu mohlo stát. „Byla starší než já, o deset let, abych byl přesný. Byli jsme dost rozdílní. Byla z Havraspáru, byla krásná a chytrá, nikdy nechtěla moc: jediná věc, po které toužila, byla rodina. Vdala se brzy po škole za Martiuse Montagua.“

 

Heather Montague... panebože... to nemůže být pravda! Prostě... nemůže!“

 

„Zmizela před dvěma lety a Martius ji mnohokrát hledal – bez úspěchu. Zmizela beze stopy. Nevěděl jsem, co se s ní stalo. Byl jsem zoufalý. Martius byl šílený.“ Snape se na něj podíval, ale Harry se neodvážil pohled opětovat. V žaludku jakoby měl led a srdce mu bilo jako splašené. Zbledlé ruce položené na knize. „Máš k tomu co říct, Pottere?“

 

Obvyklý chlad byl zpět, a teplota v autě se rapidně snížila.

 

„Nevěděl jsem,“ řekl a naklonil se a tiskl čelo k obálce knihy. „Přísahám, že jsem to nevěděl. Nikdy mi neřekla, že byla vaší... sestrou...“

 

Snape se krátce temně zasmál.

 

„Nemysli si, že jsem padlý na hlavu!“

 

Harry se náhle rozhodl a otevřel knihu.

 

Úmrtní list.

 

Poprvé v životě ho otevřel.

 

Úmrtní list

Jméno zemřelého: paní Heather Montague

Předchozí (rodné) jméno: Heather Snape

Místo narození: Londýn

Datum narození: 16-01-1950

Datum úmrtí: 23-06-2001

Příčina smrti: otrava (potvrzené pitvou)

Místo smrti: Londýn, Nemocnice Sv. Munga, oddělení Magických nehod a katastrof

 

Ten doklad se mu třásl v ruce, a Harry sám sebe proklínal. Proč se do něj nikdy nepodíval? Bylo to tam jasně napsáno: Heather Snape.

 

Snape. Harry cítil závrať. Snape.

 

Proč? Proč mu to neřekla? Proč mu to nikdo neřekl?

 

„Viděl jsi ten list, předpokládám,“ řekl chvějícím se hlasem.

 

„První den, kdy jsme se setkali, Pottere,“ odpověděl Snape překvapivě klidně.

 

„Proč jsi se mě tedy nezeptal dřív?“

 

„Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nechápal jsem tu celou... situaci. Opravdu jsi to nevěděl?“

 

„Že byla tvá sestra?“ Harry potřásl hlavou. „Nikdy mi to neřekla. Myslel jsem...“ odmlčel se, ponořen v myšlenkách. „Věděla, že my... myslím ty a já jsme... se k sobě nechovali zrovna přátelsky. Myslím, že se ... snažila být ohleduplná. Ale...“ náhle se v něm vzedmul vztek. „Měla mi to říct!“

 

„Měl ses alespoň podívat do toho úmrtního listu!“ vyštěkl Snape naštvaně.

 

„Proč bych měl?“ zeptal se Harry a pevně zavřel oči. „Proč byl měl?“ zamumlal. „Její poslední přání bylo, aby byla pohřbena bez toho, abychom dali vědět její rodině...“

 

„Ale proč?“ Snapeův hlas nyní nebyl ani naštvaný ani podrážděný. Zněl jen smutně a zoufale.

 

„Vždy jsem ji měl rád! Byli jsme si docela blízcí! Proč?“

 

Harry si promnul spánky.

 

„Možná si myslela, že jsi... že jsi byl smrtijed, stejně jako její muž.“

 

Snape zblednul.

 

„Myslíš, že...?“

 

„Nejsem si jistý. Jak už jsem řekl, nikdy mi neřekla, že jste byli příbuzní, takže jsme o tobě nemluvili.“

 

Snape si krátce povzdechl. „Ano, ona nevěděla, že jsem Albusův špeh. Nebylo to bezpečné. Prostě jsem nemohl ohrozit její život, tím, že bych jí řekl... Její manžel byl koneckonců věrným smrtijedem...“

 

„Oh, ano, to byl,“ zasmál se hořce Harry. „Věrný a oddaný.“

 

„Znal jsi ho?“ Snape se na něj bezvýrazně podíval.

 

„Jistě,“ ušklíbl se Harry vražedně. „Byl jsem ten, kdo ho zabil.“

 

Když Snape začal s tímto rozhovorem, doufal, že se konečně objasní některé věci. Místo toho se tyto věci stávaly ještě více nesrozumitelné. A Potter se choval naprosto šíleně. Nebo dokonce víc: byl nevyzpytatelný, stejně jako křivky jejich konverzace.

 

„Počkej,“ pozvedl ruku z volantu. „Pojďme začít znovu.“

 

„Znovu?“ Potterovy oči odrážely překvapení.

 

„Proč jsi zabil Martiuse?“

 

„Pomsta.“

 

„Kvůli Heather?“ podivil se.

 

„Ano. A ne. Nejen kvůli ní. Také kvůli Ronovi a Luně.“

 

Jakoby z auta zmizel vzduch.

 

„Chceš říct...“

 

„Co chci říct, Snape?“ Naštval se Potter.

 

„Byl to on, kdo...  zaútočil na tvůj dům?“

 

„Nemusíš být tak... eufemistický, Snape. Byl to on, který zabil, vyvraždil, zmasakroval, popravil a zničil mou rodinu. A zřejmě také tvoji rodinu...“

 

Snapeovi se vybavil Martiusův pohledný obličej. Takže to byl on. Ten bastard!

 

Ale byl to on, Severus, kdo dal ty informace Pánu zla. Byl vrah stejně jako Martius.

 

Ale on to nevěděl!

 

Neznalost nikdy nebyla dobrá výmluva. Byl opravdu jen Albusovým pěšákem, nikdy se neptal na mužova rozhodnutí, a když mu Albus nařídil, aby tyto konkrétní informace dal Pánu zla, ani ho nenapadlo, že by Potter o této... zradě nemusel vědět.

 

„Harry,“ řekl pevně. „Byl jsem to já, kdo...“

 

Potter odmítavě mávl rukou.

 

„Pokud se chceš přiznat, že jsi dal Voldemortovi tu informaci, můžeš toho nechat. Vím to.“

 

Ten muž nakonec nebyl tak hloupý, pomyslel si Snape.

 

„Nebudeš mě kvůli tomu nenávidět?“

 

Potterův obličej byl jako vytesaný z kamene, když k němu obrátil hlavu.

 

„Neměl jsi na výběr. Byl jsi v téhle hře jen pěšákem, stejně jako já.“

 

Tentokrát Snape Potterovi ten přídomek pěšák nevyvracel.

 

„Ale.... jistě měl Albus nějaký důvod pro... pro to jak se zachoval!“ řekl místo toho.

 

„Ach, ano. Řekl mi to. Můj milý chlapče, chtěl jsem tě jen chránit... Myslel si, že jsem důležitější než kdokoli jiný.“

„Ale co se stalo?“ zeptal se trochu tvrději.

 

„Myslím, že zaprvé chtěl stabilizovat tvoji pozici u Voldemorta. Zadruhé jsem já ležel zraněný u Sv. Munga a chtěl ode mě odvrátit pozornost, protože někteří lidé v nemocnici začínali tušit mou totožnost, i když jsem tam byl inkognito. Takže navedl Rona aby...“ Potter polknul, „aby se pomocí mnoholičného lektvaru proměnil ve mě a odešel z nemocnice domů... Dal mu nouzové přenášedlo, kdyby byl chycen. Brumbál si myslel, že... že by ho chtěli jen unést. A měl pravdu, nechtěli ho zabít... tedy myslím zabít mě... Ale v tom plánu bylo mnoho mezer. Ron si myslel, že je dům opuštěný. Myslel si, že já o tom plánu vím a nikdo jiný tam není, takže mohl být chycen, přiveden k Voldemortovi, aktivovat přenášedlo a nakonec se přenést do Bradavic. Byl to riskantní plán, a snad by fungoval, pokud by ke mě a Ronovi byl Brumbál upřímný. Byl jsem při vědomí, ale o tom plánu se nezmínil, když mě navštívil. A Ron mu věřil natolik, aby ředitelovo rozhodnutí nezpochybňoval. Myslel si, že jsme to probrali už dříve. Pokud by plán vyšel, měl bych mít několik dnů bez podezřívání, abych se dostatečně zotavil, zatímco si Voldemort měl myslet, že jsem bezpečně v Bradavicích. Ale nevyšlo to,“ Potterův hlas nebyl víc než šepot. „Nevím co přesně se stalo, protože jsem tam nebyl. Ale myslím si, že Ron zazmatkoval, když zjistil, že dům není prázdný. Náhle se nechtěl nechat chytit, musel chránit dvě vyděšené ženy, které o tom debilním plánu nevěděly. A oni byli v převaze. Začali bojovat. Když jsem tam přišel byli všichni mrtví...“

 

„Jak jsi se tam dostal?“ zeptal se tiše Snape.

 

„Měl jsem svoje vlastní nouzové přenášedlo domů. A cítil jsem, že je něco špatně. Omráčil jsem sestřičku a šel jsem domů. První osoba, kterou jsem viděl, byl Ron. Byl mrtvý. V hrůze jsem začal prohledávat dům, ale našel jsem jen Lunu v ložnici. Nebyla mrtvá, ale umírala. Znásilnili jí a podřízli hrdlo. Zdvihl jsem jí do náručí. Všude byla krev. Snažil jsem se to krvácení zastavit, ale nešlo to. Byl jsem příliš slabý na přemístění. Heather nebyla nikde k nalezení,“ Potter zavřel oči, obličej smrtelně bledý. „Nedokázal jsem ji zachránit. Zemřela v mém náručí, ale ... dostala ze sebe, že to byl Montague. Martius Montague. A že vzal Heather s sebou.“

 

„Takže to byl Martius, kdo zabil Heather,“ zachraptěl Snape.

 

Teď mohl Potterovi dokonale rozumět..

 

Cítil, že chce také jednou provždy opustit kouzelnický svět.

Poslední komentáře
04.01.2012 15:24:06: Ďalšia moja obľúbená postava Luna... Takú hroznú smrť... Tak ako aj Draco :( Dúfam, že aspoň Severus...
31.01.2009 18:34:58: fíha, to je teda... ani to neumím popsat. Díky za překlad, vážím si toho.
28.09.2008 15:28:11: Čo napísať? Už by som sa opakovala. Ďakujem, že to prekladáš.