Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 7.

Harryho třes vytrhl mistra lektvarů z tranzu. Podíval se na něj: tvář měl skrytou v dlaních a nehty zaťaté do čela, jak se snažil nevzlyknout.

 

Severus byl ztracený. Co by měl dělat v této situaci? Vždy hrál roli bezcitného bastarda, což nebylo až tak obtížné, jelikož toho chlapce, syna Jamese Pottera,  z celého srdce nenáviděl – ne, předtím nenáviděl -  ale nyní... nevěděl. A nejen kvůli Heather. Ale... ten mladý muž ztratil ve svém životě tolik. A nebyl bezcitným strojem, byl – a nyní si to Severus uvědomil: nyní byl jen emocionálně zničený chlapec, nebo mladý muž, plný emocí, bolesti, obav, co od něj celý kouzelnický svět očekává... Velmi, velmi silný mladý muž, ale jen člověk. Ne hrdina. Ne modla. A tento muž byl na pokraji svých psychických sil. Možná už byl před zhroucením celé měsíce, ale určitě ty dny co s ním byl Severus. Mohl to způsobit  příchod jeho nejvíce nenáviděného profesora? Byl už zlomený nebo stále bojoval, aby byl tak silný, jak to od něj každý očekává?

 

Potterovy nyní dlouhé vlasy mu pomalu sklouzly do tváře, a skrývaly tak před Severusovýma očima smutek. Ale slabé chvění nemohlo být skryto.

 

Severus se konečně rozhodl a zastavil v další malé vesničce, před hostincem, a bez toho, aby čekal na Harryho reakci, vtáhl zmateného muže do budovy.

 

Bylo pozdní odpoledne, a v hostinci nebylo moc lidí, jen barman a dva další muži, tiše hovořící kousek od dveří. Snape se rychle rozhlédl a všiml si zákoutí (pozn. salónku?) mezi vchodem a vstupem do kuchyně. Bylo to dobré strategické místo, nebyla tam žádná okna, takže nemohli být zvenku vidět. Postrčil stále se chvějícího Pottera do kabiny, posadil ho, a šel objednat nějaké pití se sendviče. Poté, co číšník opustil jejich stůl, posadil se naproti Potterovi a vtiskl mu do ruky kafe.

 

„Vypij to.“

 

Potter přikývl a pil, jako robot. Potom pozvedl tvář a podíval se svému oh-tak-nenáviděnému profesorovi do očí.

 

„Omlouvám se,“ zamumlal, jeho ramena se stále třásla. Kůži na čele měl rozedřenou, jak si do ní zatínal nehty, a v zelených očích se mu leskly slzy.

 

„Měl bys... to ze sebe nějak dostat,“ řekl nevýrazně. „Truchlil... jsi někdy kvůli nim?“

 

Harry se zadíval na stůl.

 

„Já... netroufl jsem si. Snažil se zapomenout... Nebyl nikdo, aby pomohl...“

 

Snapea krátce bodlo u srdce.

 

„Ale...“ začal, ale Harry zašeptal do šálku kávy –

 

„Všichni byli mrtví. Brumbál mě zradil. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo utéct. Tak jsem utekl.“ vydal ze sebe krátký hořký smích. „Pořád utíkám.“

 

„Nakonec se musíš zastavit. Nemůžeš utíkat napořád...“

 

„Doufám, že mě Voldemort zabije. A bude po všem.“

 

Potterův hlas byl vážný, stejně jako poprvé v jeho bytě, kdy řekl Snapeovi, aby ho zabil.

 

„Pottere... Harry...“ pokusil se Snape. „Jsi ještě mladý. Postavíš se Pánu zla, ale máš šanci na přežití...“

 

„Nechci přežít...“

 

„Musíš!“

 

„Ne.“ Hlas byl prázdný, stejně jako Potterovy oči.

 

Něco v chování mladého muže donutilo Snapea znovu promluvit.

 

„Ale ano,“ řekl klidně, ignorujíc Harryho zřejmý vztek. „Když jsem byl mladý a hloupý, dal jsem se do služeb Temného pána. Bylo mi sotva 18. Byl jsem chladný, sarkastický, hnusný teenager plný nenávisti a pomsty. Chtěl jsem zabít tvého otce, Blacka a několik dalších lidí a zjistil jsem, že služba u Temného pána mi to umožní. Takže jsem do toho šel. Byl jsem hlupák. Byl jsem zaslepen svými emocemi, svou pomstou. A když jsem si to uvědomil, bylo pozdě. Byl jsem označen. Nemohl jsem už uniknout. Musel jsem se stát svědkem vražd, mučení, a brzy jsem si uvědomil, že nejsem dost silný, abych pokračoval. Ale nemohl jsem utéct. Byl jsem v pasti. Byl jsem sám, smrtijed, bez budoucnosti. Neviděl jsem z toho cestu ven,“ povzdechl si a trochu se usmál. „Pak jsem šel do Prasinek a opil se. Potřeboval jsem to, protože jsem byl příliš zbabělý, abych jednal střízlivý. Poté, co jsem byl úplně namol, pronajal jsem si pokoj, zavřel se v něm, a pokusil se o sebevraždu. Byla by úspěšná, pokud by tomu Mundungus Fletcher nezabránil, a náhle jsem si uvědomil, že místo toho, abych visel hlavou dolů ze stropu, jsem ležel na posteli obklopen lidmi. Fletcher, Aberforth a jejich kamarádi z hospody. Nakonec se Fletcher rozhodl zavolat Brumbála. Když ředitel dorazil, byl jsem opět střízlivý a toho setkání jsem se bál. Už jsem nechtěl zemřít. Ale věděl jsem, že by mě mohl předat do rukou ministerstva, a já bych se ocitl v Azkabanu. Nicméně to se nikdy nestalo. Když přišel Brumbál, poslal všechny ven. Nějak věděl kdo a co jsem, ale neptal se proč jsem přešel k temné straně. Místo toho mě utěšil a později mě požádal, abych se stal jeho špehem. Souhlasil jsem...“

 

„Manipuloval s tebou,“ přerušil ho náhle Harry. „Všechny ty školní roky tě nechal ponižovat a přejít k temné straně, věděl, a to jsem si jistý, že to tě dožene k Voldemortovi, a když jsi byl zlomený, využil tě.“

 

„Pottere, to není....“

 

„Proč nikdy nepotrestal mého otce nebo Siriuse za jejich chování? Proč je nikdy nevyloučil ze školy, nebo alespoň Siriuse, poté co tě málem zabil? On dobře ví, co se ve škole děje. Chtěl, aby se to tak stalo. Potřeboval špeha, takže tě do této situace navedl.“

 

„To není pravda!“

 

„Ne?“ Potter skepticky zvedl obočí. Severus jen těžko potlačil povzdechnutí.

 

Nechtěl Potterovi věřit. Uvěřit Potterovi by znamenalo přijmout skutečnost, že celý jeho život nikdy nebyl jeho, že rozhodnutí, které učil nebyly jeho, že ve skutečnosti nebyl nic víc než pěšákem, hloupý, malý, citlivý kluk, který byl naveden na cestu, kterou nikdy nechtěl jít...

 

„Vždy ti důvěřoval, protože jsi byl pod jeho kontrolou, protože jsi věřil, že mu to dlužíš, že tě nevydal ministerstvu a uchránil před Azkabanem, a poskytl ti práci, kterou jsi vždy nenáviděl...“ Potter se netvářil posměšně, ale vážně a smutně. „Udělal jsi obrovskou chybu, když jsi byl mladý, ale byl jsi sám a naštvaný, s pravděpodobně žádným rodinným zázemím...“

 

„Dost, Pottere,“ vydechl Snape, a k jeho překvapení Potter zmlknul. „Beru odpovědnost za mé chyby. Byl jsem to já, kdo udělal špatné rozhodnutí...“

 

„Bylo ti osmnáct.“

 

„Dospělý.“

 

„Skoro.“

 

„Máš komplex stihomamu, Pottere.“

 

„Ne. Já jen nesnáším, jak Brumbál chce vyhrát tuhle válku za každou cenu. To, že si myslí, že konec ospravedlňuje...“

 

„Pottere...“

 

„Ne, Severusi. Prosím, vyslechni mě jako první, protože jsem ti neřekl celý příběh. Opravdu jsi ztratil svou poslední rodinu.“

 

„To jsem ti řekl,“ pokrčil rameny Snape.

 

Potter ignoroval jeho poznámku. Místo toho vzal do ruky whisky a naráz vypil celou skleničku. „Taky potřebuji nějakou pomoc, Severusi. Nejsem tak statečný, jak si myslíš.“

 

Snapeem proběhlo neblahé tušení. Potter položil sklenici zpět na stůl, nadechl se a začal.

 

„Rok po odchodu ze školy jsem dokončil svůj bystrozorský výcvik a byl jsem přidělen ke hlídce v Prasinkách. Tam jsem potkal dívku, která studovala v Bradavicích posledním rokem. Mohli jsme se scházet jen o víkendech v Prasinkách, ale ... nějak jsme se do sebe zamilovali. Na konci roku jsem ji pozval na rande. Souhlasila, ale měla strach kvůli své rodině. Nechtěla, aby věděli, že se mnou chodí, takže jsme poprosili o pomoc jednoho z jejích přátel, který byl také můj známý.“

 

Snapeovi se zatočila hlava. To nemohla být pravda...

 

„Její přítel nám pomohl, abychom se mohli pravidelně scházet. Ale bylo to tak ponižující, jako kdyby to byla nějaká hrozná aféra: skrývání, vždy se skrývat a mlčet. Ale ona se bála něco udělat. V té době jsem byl také idiot, ale bylo mi jen devatenáct, a měl jsem obavy z vážného vztahu... myslím tím, pozvednout náš vztah do vyšší úrovně. Byla tak mladá, a já také... A já jsem se bál učinit nějaký závazek, protože by se stala také cílem. Takže jsme spolu jen chodili. Chodili jsme spolu dva roky když... když jednoho dne přišla na schůzku s uplakanýma očima. Dostal jsem strach. Myslel jsem si, že mě chce opustit, ale v té době jsme byl do ní úplný blázen,“ usmál se pro sebe Potter. „Takže místo toho abych ji vyslechl, požádal jsem ji o ruku. Skoro omdlela a řekla mi, že je těhotná.“

 

Snape chtěl natáhnout ruku a povzbudivě stisknout mladíkovo rameno, ale byl jako zkamenělý. Předtím smutný příběh se změnil do hrozného, a Snape jen těžko zachoval svou obvyklou neutrální tvář.

 

Všechno v jeho mysli do sebe zapadalo, ale rozhodl se poslouchat. Potter potřeboval někoho, komu by mohl vylít své srdce. Byl to příběh, který nikdy nikomu neřekl, tím si byl Severus jistý.

 

„Byl jsem vyděšený. Jedna věc byla někoho si vzít, ale něco úplně jiného bylo mít dítě uprostřed války. Takže jsme se rozhodli vše uchovat v tajnosti. Zvolili jsme si falešná jména a začali jsme budovat život, který by mou budoucí rodinu udržel v bezpečí. Pak její matka zjistila, že je těhotná. Vzdala to a řekla své matce všechno. Ale matka jejímu otci nic neřekla. Naopak, přišla nám na pomoc. Byl to její nápad, přestěhovat se do Austrálie. Vzali jsme se mudlovským způsobem a nikdo, kromě Rona, Luny a její matky o našem sňatku nevěděl. Avšak věděli jsme, že já nebudu moct vše jen tak opustit, proto jsme se dohodli, že zůstanu v Británii a budu je navštěvovat tak často, jak bude možné. V červnu jsme měli všechny dokumenty, které jsme potřebovali. Plán byl, že Ron, Luna a ... a že přijdou před narozením a budou zde žít jako mudlové, aby předešli budoucím komplikacím. Poslali jsme většinu našich osobních věcí, knihy, oblečení, drobnosti. Ron tu strávil pár dní a nakoupil nábytek. Všechno bylo připraveno. I letenky,“ podíval se na Snapea s neupřímným úsměvem. „Měli přiletět 25. června. A pak přišel Brumbál, viděl a zvítězil.“

 

Náhle ticho bylo přímo ohlušující.

 

„A... co se stalo poté... poté co jsi nalezl,“ polknul „pana Weasleyho a slečnu Lovegoodovou...“

 

„Brumbál mě našel,“ zachraplal Harry. „Myslel si, že jsem byl zraněn, protože jsem byl od krve. Luna zemřela v mém náručí. Vykrvácela na mém klíně,“ pokrčil rameny. „Přivedl mě do Bradavic, k Madam Pomfreyové a dali mi lektvar pro bezesný spánek.“ Najednou mladík ze zoufalství praštil pěstí do stolu. „Ten bastard! Řekl jsem mu, že mi nic není, nebyl jsem zraněný a potřeboval jsem jít! Musel jsem jít po Montagueovi! Ale on na tom trval a já jsem se vzbudil druhý den na ošetřovně. Věděl jsem, že už je pozdě, ale tak jako tak jsem chtěl najít Heather. Omráčil jsem Madam Pomfreyovou, srazil Mundunguse a utekl. Byl jsem zoufalý a vyděšený. Věděl jsem, kde měl Montague dům. Přemístil jsem se tam. Našel jsem Martiuse v obývacím pokoji. Napadl mě, volal mé jméno. Omráčil jsem ho a on padl na římsu nad krbem. Zlomil si vaz. Zemřel. A...“ Potterův třas byl tak silný, že už nemohl udržet svou skleničku. Severus se na něj dlouho dobu díval, pak se náhle rozhodl a sedl si vedle toho mladého muže. Harry se na něj podíval. „To je tak strašné, Severusi... já... já ti to nemůžu říct...“

 

„Zkus to,“ řekl jemně.

 

Na chvíli Potter vypadal jakoby se měl složit, ale pak se vzpamatoval a stiskl Snapeův plášť, jakoby hledal něco, čeho by se mohl zachytit.

 

„Našel jsem Heather v ložinici. S ... s mým synem. Byli mrtví.“

 

I když Snape takovýhle konec očekával, nebyl připravený. Nebyl připravený to slyšet. Unést to. Potter přitiskl tvář do jeho bundy.

 

„Domácí skřítci mi řekli, že Martius Heather bil a řval na ni. Potterova děvko. Kurvo. A... kvůli tomu bití začala rodit. Ale bylo to příliš brzy. Dítě se mělo narodit v srpnu. Pak si Martius pomyslel, že dítě by mohlo být skvělým nástrojem k vydírání. Ale... ale to dítě bylo mrtvé. Potom Martius Heather zabil,“ Severus pevně držel Pottera, který tiše kvílel na jeho hrudi. „Když jsem dorazil, byli oba mrtví... nemohl jsem je ochránit... zklamal jsem, protože mě Brumbál neposlouchal...“

 

Nikdy ve svém životě se Severus necítil tak naprosto zničený. Dokonce i když se snažil oběsit se, byl v nějak... lepší náladě. Oh, ano, to znělo trochu hloupě, ale byla to pravda. Potterův příběh byl jako noční můra bez šance se probudit, jako náhrobní kámen a na chvilku uvažoval, že život není nic než ta malá linka mezi dvěmi daty. 1950 – 2001. Nebo 1982 – 2001. To malé ‘-’. To je to, co je život.

 

Jeho sestra, Heather Snape. Žila 51 let.

 

Jeho neteř, Heather Montague. Žila 19 let.

 

Horké slzy zakalily jeho zrak. Bylo to nespravedlivé. Nefér, nefér, nefér. Měly žít. Ale byly mrtvé, protože... protože proč? Protože se Potter zakoukal do Heather? Heather Montague. Montague. Jak padnoucí jméno! Heather Montague, zmijozel z rodiny smrtijedů, který se zamiloval do Harryho Pottera, symbola světla.... jako nějaká stupidní tragédie.

 

Nebo kvůli čemu jinému? Kvůli muži, který udělal vše pro vítězství ve válce? Muži, který všechny považoval za pěšce v nějaké hrozné šachové hře?

 

Nebo kvůli Martiusi Montague, krutému bastardu, který neušetřil své jediné dítě?

 

Ne, nemohl obviňovat Pottera. Ten mladý muž udělal pro ochranu svých blízkých všechno. Ale ti další dva... ti byli zodpovědní. Ale Martius byl mrtvý, takže to znamenalo, že mohl volat k zúčtování jen Brumbála. Po válce. Ano, mohl s tím starým mužem zúčtovat.

 

Potterovy vzlyky pomalu ustávaly. Severus ho opatrně uvolnil a přistrčil k němu jeho vlastní pití. Potřásl hlavou a zahanbeně odvrátil hlavu.

 

„Nemusíš se stydět, Harry,“ povzdechl si Snape. Jeho vlastní tvář byla od slz, jeho vlastní oči byla také červené. „Muselo se to stát...“

 

Potter přikývl.

 

„Omlouvám se,“ řekl znovu.

 

„Není třeba.“ Zhluboka se nadechl. „A jak... jak zemřela má sestra?“

 

„Šel jsem za ní po... poté co...“ zavrtěl hlavou. „Spal jsem v jejím bytě. Ráno jsem ji našel umírat v její posteli. Otrávila se. Vzal jsem ji do nemocnice, ale bylo příliš pozdě. Zemřela. Sestřička mi dala tu knihu básní a řekla mi, že jí našli v její kapse. Dal jsem do té knihy úmrtní list a zapomněl jsem na něj.“

 

Dlouhé ticho.

 

„Děkuji, žes mi to řekl,“ vydechl Severus.

 

„Nechtěl jsem,“ odpověděl Harry upřímně. „Ale poté, cos mi řekl, že Heather byla tvá sestra, myslel jsem si, že máš právo to vědět.“

 

„Je mi líto, že jsem to nevěděl předtím. Mohl jsem pomoct...“

 

Potter do něj strčil a uchechtl se.

 

„Ó , jistě. Byl bys nadšený, že Harry Potter je manželem tvé neteře! Skandál! Myslím, že bys zuřil, možná bys mě proklel nebo předal Voldemortovi, spíš, než bys snesl myšlenku, že jsem tvým rodinným příslušníkem. A Heather, obě Heather to věděly. Nikdy mi neřekly, že jste byli příbuzní. Nemohl jsem tě však pomlouvat, protože moje žena, jako bývalý zmijozel, mi to zakázala.“

 

„Nevím,“ řekl Severus, když Potter zmlknul. „Měl jsem Heather rád, jako by byla mé vlastní dítě. Snad bych byl schopen tě akceptovat. Byli jsme si docela... blízcí. On a má sestra se mnou trávily skoro každé léto, a poté co nastoupila do Bradavic, strávili jsme spolu hodně času. Byla ve své koleji docela osamělá. A předtím... předtím než s tebou utekla, řekla mi, abych si nedělal starosti, ale že se chce odprostit od svého otce. Nebyl jsem nadšený, ale věřil jsem jí. Ale když také Heather zmizela beze stopy...“ povzdechl si. „Proč jsem nevěděl o jejich pohřbu?“

 

„Protože jsem nikoho nechtěl pozvat. Bylo to poslední přání ... tvé sestry. Já... vím, že budeš naštvaný, ale pohřbil jsem je v Godricově Dole, vedle hrobu mých rodičů.“

 

Potter čekal tvrdou výtku, ale Snape jen přikývl.

 

„Děkuji.“

 

„Ne,“ odpověděl Potter. „Já děkuji tobě, žes mě nechal...“

 

Snape pozvedl obočí a ušklíbl se.

 

„Brumbál by byl šťastný, kdyby nás viděl v tak zdvořilé...“

 

Harryho obličej zvážněl.

 

„Prosím, nezmiňuj ho. Obviňuji ho, i když si myslíš, že je v této situaci nevinný. Cítím, jako by ukradl celý můj život. Dokonce i když vím, že to byl Voldemort... Prostě si nemůžu pomoct. Kdyby se ke mě choval jako k sobě rovnému, nebo alespoň dospělému... Sirius mohl být naživu. Možná Remus a Hermiona ne, ale Ron, Luna, moje žena, tvá sestra a...“ jeho hlas se zachvěl „můj syn mohli žít.“

 

„Chtěl...“ Snape zaváhal, stejně jako před chvílí Potter. „Chtěl jsi ho pojmenovat Solidus?“

 

Potter přikývl, ve tváři zklamání a strach.

 

„Jak to víš?“

 

„Měl jsi zlý sen...“

 

„Aha,“ Harry znovu sklopil hlavu. „Chtěl jsem mu dát jméno Jason. Ale Heather chtěla nějaké decentní, řádné kouzelnické jméno. Takže náš kompromis byl Jason Solidus Potter. Ale... klidně bych od jména Jason upustil, kdybych je mohl získat zpět. Udělal bych cokoli. Cokoli.“

 

Snape si v tom momentu nemohl pomoct. Stiskl Potterovo rameno, dokud se na něj mladý muž nepodíval, a polknul.

 

„Pottere... Harry. Vím, že omluvy nepomohou. A že nemohou změnit minulost. Ale omlouvám se za své chování. Za mé chování od doby, co jsme se poprvé setkali. Bylo nepřijatelné. Byl jsem zaslepený nenávistí a předsudky. Trápil jsem tě víc, než trápil tvůj otec mě. Nechtěl jsem to vidět. Obvinil jsem je z mých špatných rozhodnutí, z mého zničeného života. Chtěl jsem se na tobě pomstít. Neodpustil jsem. Měl jsem se chovat více... dospěle. Ale nechoval jsem se tak. Omlouvám se.“

 

Harryho tvář se nerozjasnila.

 

„Kdysi bych byl nadšený tvou omluvou. Ale nyní si přeji, aby Heather byla naživu a já a ty měli špatné vztahy...“ zavřel oči. „Ale , samozřejmě tvou omluvu přijímám. Beztak jsi mou poslední rodinou.“

 

„Ach, ano,“ Snape zkroutil koutky úst směrem vzhůru. „Něco jako tchán.“

 

„Ano. Něco jako.“

 

Poslední komentáře
04.01.2012 15:37:32: To je tak smutné :( Je mi ťažko ale nedokážem prestať. Táto poviedka sa asi nekončí pekne, že? Ale a...
31.01.2009 18:49:52: Gerylla01 - obdivuji tě, nevím, jestli bych zvládla překládat něco tak smutného...
18.10.2008 16:27:55: Bože musím plakat jak mě takhle kapitola vzala. Tak dojemná a zdrcující. smiley${1}
28.09.2008 15:39:31: To nikto nekomentoval lebo to bolo také desivé? Hrozné, fantastický preklad, ale hrozný dej (nemyslí...