Gerylla01

Fool if you think it's over

Kapitola 9.

„Musel jsem se zbláznit,“ Harry spílal sám sobě, zatímco stál za sloupem v dlouho nepoužívaném hangáru. Ale někde uvnitř tušil, že měl Severus pravdu. Musel tuhle válku jednou provždy ukončit. A přesto si myslel, že bude mrtvý dřív, než mávne hůlkou. Srdce mu bilo až v krku. To čekání bylo nejhorší.

 

Nebyl si jistý, zda plán Mistra lektvarů bude fungovat, ale protože neměl žádný lepší nápad, souhlasil. Ale měl strach. To bylo tak neznámé. Strach ho opustil, když ho odešli lidé, o které se staral. Dlouhou dobu si myslel, že pro něj život nic neznamená. A teď tu stojí, čeká na konec, a náhle nechce zemřít. Severus mu řekl tolik věcí, které o kouzelnickém světě nikdy nevěděl, jeho vzdálení příbuzní, Weasleyovi, kteří ho měli stále rádi, Hermiona, opuštěná v tom nemocničním pokoji, Neville, stále stejný nešika, postrádal Harryho, jehož počítal mezi své nejlepší přátele, Hagrid, který byl od Harryho náhlého zmizení špatný, McGonagallová, která se tolikrát hádala s Brumbálem kvůli tomu, jak zacházel s Harrym... Tolik lidí, kteří o něj měli starost, kteří ho znovu chtěli vidět. Harry zavřel oči a přemýšlel o čaji a těch strašných koláčcích v Hagridově boudě, o Fredovi a Georgovi a jejich vtípcích, ano, ty také postrádal.

 

Snape – ne, Severus, jak se sám opravil – mu řekl, že by se měl vrátit do Británie a dát si své věci do pořádku, a také si to vyřídit s Brumbálem. A začít normální život v nějakém přestrojení, pokud by chtěl – a řekl, že by mu s tím pomohl.

 

„Jsi blázen, jestli si myslíš, že je po všem, jen proto, že jsi odešel a zamával na rozloučenou, Pottere. Nikdo nemůže zapomenout na minulost. A ty na ni nesmíš zapomenout. Musíš tomu čelit, vyrovnat se s tím a jít dál. Nejsi Nebelvír pro nic za nic!“

 

Harry se opět nemohl rozhodnout, jestli ho Snape urazil nebo ne, ale to nebylo důležité. Věděl, že ten starší muž má pravdu. Měl by se postavit svým démonům, každému démonu, a pokud byl včera schopen čelit nejhorším vzpomínkám svého života, dnes to s Voldemortem nemůže být tak hrozné.

 

Náhle zaznělo několik prásknutí z různých částí hangáru, a Harry si byl jistý, že smrtijedi byli i kolem budovy. Počítal si pro sebe. Jeden, dva... jedenáct. Jedenáct prásknutí uvnitř. Jedno patřilo Voldemortovi, věděl to, lehce rozpoznal jeho magický podpis, stejně jako to monstrum rozpoznalo ten jeho – byla to Harryho magie, která černokněžníka přivolala na toto místo. Zrychlil se mu puls. Tohle může být konec. Aby přemohl vzrůstající strach, myslel na své blízké, na lidi, na kterých mu záleželo.

 

Jeho milovaná a jeho syn, Heather, Ron, Hermiona, Luna, Sirius, Remus, jeho rodiče, Cedric a mnoho dalších, kteří mu sice nebyli tak blízcí, ale byli mrtví. Dlužil jim to. Když na chvilku zavřel oči, cítil, jakoby stáli po jeho boku a podporovali ho, šeptajíc mu povzbudivá slova do uší-

 

'Miluju tě, Harry. Vždycky budu, ' slova jeho milované.

 

'Jsem na tebe hrdý, synu. Stal si se obdivuhodným člověkem,' řekl jeho otec.

 

'Nezapomeň, že má láska tě vždy bude chránit', zašeptala jeho matka.

 

'Už jsi to dřív zvládl, kámo. Můžeš to udělat i nyní,' Harry skoro viděl Ronův úsměv.

 

'Vyčaroval jsi Patrona, když ti bylo třináct. Dokážeš to,' slyšel Remuse.

 

'I když toho usmrkaného mizeru nenávidím, Harry, měl bys vědět, že má pravdu. Musíš to monstrum zničit a musíš přežít. Ve svém životě máš stále práci. My máme čas a počkáme na tebe, nemusíš spěchat. Dej si na čas. Užij si svůj život naplno. Pokud nás máš rád, uděláš to.'

 

„Siriusi,“ zašeptal Harry a po tváři mu stékaly slzy. „Je mi to tak líto.“

 

'Źádné úmrtí nebyla tvá chyba, Harry,' Harry by přísahal, že viděl Cedrika stát vedle něj. 'Neobviňuj se. Jdi dál. Neohlížej se zpět. Nech nás jít.'

 

Harry přikývl a vyšel ze stínu sloupu. Nikoho neviděl. Hangár se zdál být prázdný, stejně jako před pár minutami. Tiché šustění hábitů, které předtím slyšel, také ustalo.

 

Bylo načase. Harry se znepokojeně podíval na hůlku ve své ruce. Nebyla jeho, a i když ji mohl používat, ve skutečnosti nereagovala přesně na jeho přání. Ale na tom nezáleželo. Odkašlal si.

 

„Sonorus,“ zašeptal a věděl, že jeho hlas zaplní celý hangár, takže nikdo nebude znát jeho přesnou polohu, a černý plášť, který měl na sobě, ho maskoval stejně jako jiné smrtijedy v této budově. „Nepřišel jsi sám, Tome,“ řekl a jeho hlas zaburácel ve velkém prázdném hangáru.

 

Zanedlouho mu odpověděl jiný hlas.

 

„Proč? Ty jsi přišel sám?“ posmíval se.

 

„Samozřejmě. Myslel jsem, že konečně můžeme ukončit tuhle hloupou válku. Znáš to proroctví, ne snad?“

 

„Ty nebo já.“

 

„Přesně. Jsem ochotný s tebou jít do duelu, ale s jednou podmínkou.“

 

V tichu zazněl šílený smích.

 

„A co je tou podmínkou?“

 

„Tví služebníci v žádném případě nebudou zasahovat.“

 

Další smích.

 

„Opravdu chceš zemřít, Pottere?“

 

„Přísahej nebo odejdu.“

 

„Nemůžeš odejít aniž bych tě nepronásledoval.“

 

„V ruce mám přenášedlo do Bradavic. Pokud nepřijmeš mé podmínky, vrátím se k Brumbálovi a až se příště setkáme, nebudu proti tobě sám.“ Nebyla to lest: Měl v ruce Severusovo nouzové přenášedlo, a i když ho nechtěl použít, držel ho pevně.

 

Nastalo dlouhé ticho a Harry by přísahal, že slyšel Voldemortovy myšlenkové pochody. Co když má Potter opravdu přenášedlo? Co když by ztratil příležitost postavit se mladíkovi tváří v tvář sám? Brumbál je také nebezpečný soupeř a riskovat duel s oběma.... Co když je všechno jen past?

 

„Takže?“ zeptal se po chvíli Harry.

 

„Tohle místo je obklíčeno. Nikdo zvenčí ti nepomůže.“

 

 „Já vím, Tome. Máš ze mě strach?“

 

Hlasité zavrčení.

 

„Nechtěj mě rozesmát, Pottere. Nemám z tebe strach a ty to víš. A neříkej mi Tome.“

 

„Jdeme tedy na souboj? Dávám ti deset sekund, aby ses rozhodl.“

 

Další rozzlobené zavrčení.

 

„Dobře, přijímám tvou podmínku.“

 

„Přísahej a já tomu uvěřím.“

 

„Jsi úplný Zmijozel, Pottere.“

 

„Přísahej na svůj i jejich životy, nebo nebude souboj.“

 

„Ale...“

 

„Už ti nezbývá čas. Odpřísáhneš nebo mám jít?“

 

„Přísahám, Pottere.“

 

„Pak to tedy udělej.“

 

„Přísahám na můj a jejich životy, že mí služebníci nebudou v žádném případě zasahovat do našeho duelu.“

 

„Fajn,“ Harry zrušil Sonorus a v hangáru nastalo ticho. Zhluboka se nadechl, aby uklidnil svůj žaludek, stáhnul ze svých ramen černý plášť, vyčaroval na sebe ochranné kouzlo a pomalu šel směrem do středu. Mohl jen doufat, že přežije následující minuty.

 

Po své levé straně si všiml nějakého pohybu a ze stínů se vynořila postava Temného pána. Beze slova oba došli do středu a zaujali tradiční bojový postoj.

 

„Vím, že jsi sám, Pottere. Moji služebníci prohledali celou budovu.“

 

Harry pokrčil rameny.

 

„Přišel jsi bojovat nebo si povídat?“

 

„Dobře,“ hadí obličej se smrtelně zamračil. „Na tři, tedy.“

 

Harry přikývl.

 

„Jedna – dva – tři...“

 

„Stupefy!“

 

„Avada Kedavra!“

 

Ta dvě kouzla vyšla ve stejnou dobu a oba soupeři uhnuli blížícím se paprskům.

 

„Expelliarmus!“ náhle zazněl třetí hlas a Voldemortovi vylétla hůlka z ruky dřív, než se stihl pohnout. „Vem jeho hůlku, Pottere, než...“ ale Snape nemohl pokračovat, když se k němu rozběhl smrtijed, zatímco další tři sprintovali k Harrymu, který mezitím popadl Voldemortovu hůlku. Byla tak známá – jakoby držel svou vlastní. Takže v tom měl Snape také pravdu.

 

„Zabijte ho!“ křičel Voldemort a jeho služebníci pozvedli hůlky. Harry v hrůze zavřel oči. Nebylo to neočekávané, ale pokud se Snape v této části plánu spletl...

 

„Avada Kedavra!“ Harry zadržel dech.

 

Rána. A další. A další.

 

Snape měl pravdu, pomyslel si, když otevřel oči.

 

Ten slib zabil služebníky, kteří zaútočili.

 

Voldemort zjevně dospěl ke stejnému závěru, neboť využil Harryho ohromení a chtěl se skrýt za sloupem. Ale Harry byl připravený.

 

„Ligamens,“ zašeptal a zamířil hůlkou na Voldemorta, dřív než stihl zmizet. V příštím okamžiku byl uvnitř svého nepřítele, byl jím, Voldemortem, a na chvíli chtěl odejít, zapomenout na celou situaci, zapomenout na povinnost zabít svého nepřítele, nebyl připravený, nebyl připravený čelit tak velké nenávisti a temnotě, tolika strachu a touze zabít, a temnota ho obklopila, toho vetřelce, nezvaného hosta, a Harry musel bojovat, aby neutekl – a nepropadl tomu, protože ta temnota ho volala, šeptala mu o odpočinku, pohodlí a míru, o velikosti, úspěchu a moci nad světem, bylo to jako vichřice a Harry se cítil oslněný a točila se mu hlava, jako by ani nebyla jeho, nebo jakoby ji už neznal...

 

Bylo to jako vír, který se ho snažil vsát, pohltit ho. Fascinovalo ho to, zpívalo písně o velikosti do jeho uší a Harry se cítil tak ztracený.

 

„Můžeš být mocný...“

 

„Můžeš vládnout světu...“

 

„Budeš mít pravomoc jednat...“

 

„Můžeš vše změnit...“

 

„Můžeš dostat pomstu za smrt svých milovaných...“

 

„Budeš silnější než Brumbál...“

 

Harryho srdce se téměř zastavilo. Pomsta... Brumbál bude platit... Mohl by přinutit Brumbála, aby zaplatil za smrt jeho ženy, jeho syna, mohl by mít tu moc!

 

Vír byl tak blízko...

 

Pomsta...

 

Za Siriuse, který byl první obětí toho starce.

 

Za Rona, který byl podveden a ošálen, který se ho jen snažil chránit. A Brumbál ho využil. Byl jen nástrojem.

 

Za Lunu, Heather a jeho syna.

 

Mohl by Brumbála zabít. Zabije ho, protože bude mít tu moc!

 

Pomsta!

 

‘Harry, ne!‘ volal z dáli nějaký hlas, zněl podezřele jako Hermionin. ‘Vzpomeň si!‘

 

„Na co si vzpomenout?“ zeptal se Harry sám sebe a proběhly jím vlny bolesti a hořkosti. Ale dlužil to Hermioně. Dlužil jí, aby se alespoň pokusil si vzpomenout.

 

‘Jdi. Neohlížej se zpět. Nech nás jít.‘ To byla Cedrikova nedávná slova.

 

‘Nezapomeň, že tě má láska vždy bude chránit.‘ Jeho matka.

 

‘Miluji tě, Harry. Navždy budu.‘ Heather.

 

A náhle v jeho myšlenkách tiše zazněl nějaký jiný, starší hlas, plný bolesti a lítosti.

‘Tolik jsem o tebe pečoval. Staral jsem se více o tvé štěstí než o to, abys znal pravdu, více o tvoji pohodu než o můj plán, více o tvůj život než životy, které mohly být ztraceny, kdyby plán selhal. Jinými slovy, jednal jsem přesně tak, jak Voldemort očekává, že budeme my blázni, co milujeme, jednat.’

 

A Harry pochopil. Brumbál ho měl rád. Měl ho rád více, než by si Harry dokázal představit. Byla to tato láska, která ho zaštiťovala, která se ho snažila udržet od Voldemorta dál, dál od strachu, bolesti a smrti. Brumbál ho odřízl od světa, držel v nevědomosti, aby udělal jeho život jednodušší: život mladého muže, který si vytrpěl dost během školních let, nebyla Brumbálova chyba, že se Harry cítil frustrovaný a podvedený. Nebyl k Brumbálovi upřímný, protože sám sobě nedovolil, aby viděl, jak moc ho ředitel měl rád, a že udržel jeho tajemství o sňatku – a byla to jeho nedůvěra, která zabila Lunu, Heather a nakonec jeho syna.

 

‘Jednal jsem přesně tak, jak Voldemort očekává, že budeme my blázni, co milujeme, jednat. ‘

 

Teď Harry rozuměl. Byla to jeho chyba...

 

‘Žádná z našich smrtí není tvá chyba, Harry,‘ přerušil jeho myšlenky Cedrikův hlas. ‘Neobviňuj se.‘

 

‘...my blázni, co milujeme...‘

 

A Harry náhle spatřil světlo. Ne temnotu, ne pomstu.

 

Už se nechtěl pomstít.

 

„Mám vás rád všechny,“ zašeptal a nechal ten pocit, aby zalil celé jeho srdce, mysl, jeho celé bytí. „Mám vás rád všechny,“ zopakoval, když pomyslel na Hagrida, Nevilla, Hermionu, Weasleyovi, Brumbála – a Snapea. Ano, na Snapea také. Na lidi, kteří byli ještě naživu. Kteří ho milovali a čekali, až se k nim vrátí, a Harry věděl, že jeho místo je někde tam, v jejich společnosti. Usmál se. „Přijdu,“ řekl a přistoupil ke světlu.

 

V té chvíli, kdy ho jeho bývalí kolegové napadli, se Severus přemístil pryč. Nemohl pro Pottera udělat nic víc: zůstat v té budově pro něj už nebylo bezpečné. Smrtijedi nemohli napadnout Pottera, ale Snape byl pro ně perfektním cílem, zatímco se jejich mistr pokusí mladíka zabít.

 

Nebylo to ale snadné rozhodnutí, přestože Potter souhlasil, když celou věc plánovali.

 

„Budu v pořádku, Severusi. Nemůžeš mi pomoct, ale můžeš být snadno zabit. Nepotřebuji, abys rozptyloval mou pozornost.“

 

Oh, ano, ten spratek měl pravdu, ale stejně byl hrozně nervózní. Nechtěl, aby Harry zemřel. Ne kvůli Voldemortovi, nezáleželo mu tolik na tom, jestli bude jeho bývalý mistr žít nebo ne.

 

Ale Harry měl tolik slabin, a Snape měl o toho mladého muže starost. I když byl Harry jeden z nejsvětlejších lidí, které kdy poznal, ta bolest, nedůvěra a strach se rýsovaly v jeho světlé duši a hrozily, že propadne hlubinám duše Temného pána a posléze ho zabijí nebo hůře.

 

Snape vyskočil na nohy a vykročil.

 

Měl  Harrymu říct, že ho Brumbál má rád. Nebo že dokonce jemu, zahořklému mizerovi, na něm záleží. Nebo ne.. No, ale měl by říct o Brumbálovi. Byla dost, dost vážná taktická chyba na to zapomenout. Pro Temného pána ideální způsob, jak opětovat útok.

 

Sám sebe proklínal.

 

Hlavní důvod, proč nechtěl o Brumbálovi mluvit, byl, že nechtěl riskovat Harryho křehké dobré rozpoložení. Ale přesto to byla chyba.

 

Snape zavřel oči a tiše se modlil. Za Harryho, aby měl v sobě dost světla, dostatek lásky, dost víry v budoucnost.

 

Povzdechl si. Třesoucími se prsty si vytáhl levý rukáv a zíral na znamení své hanby a selhání. Nesnášel ho. Nesnášel Znamení, a nenáviděl vše, co symbolizovalo. Nechtěl moc a temné znalosti. Jediné co chtěl bylo, aby se Harry vrátil, a aby si s tím spratkem dal někde dobrou večeři ... V Bradavicích, možná... pokud Potter neztratil to zatracené přenášedlo, mohli by mít večeři... oh, stop. V Británii je přece už noc, dávno po večerce... Ale domácí skřítci jsou vždy tak nadšení, když mohou pomoci, i uprostřed noci, a mohl by se vyspat ve své vlastní posteli, konečně... A mohl by přeměnit svůj gauč pro Pottera...

 

CRACK. Překvapeně vyskočil.

 

„Ztracený v myšlenkách, Severusi?“ zazněl zpoza něho drzý hlas, a on ze zvyku zavrčel.

 

„Pottere.“

 

Na chvíli oba stáli a zaraženě se na sebe dívali.

 

„Udělal jsem to,“ zašeptal Harry a Severus se v úžasu podíval na své předloktí.

 

Znamení bylo pryč.

 

Přejel prstem po té citlivé kůži, čekajíc na známé vrásy pod jeho dotykem, ale nic tam nebylo. Ani ta malá nerovnost, kterou cítil ty roky, kdy se Temný pán skrýval. Necítil nic, jen teplou pokožku a dokonce srdeční tep, když stiskl silněji. Nemohl uvěřit, že je jednou a provždy volný, volný, volný, jako by jeho hříchy byly smazány, smyty, byl volný...

 

„Je to pryč,“ řekl nesměle a podíval se na mladíka. „Je mrtvý...“

 

Objali se, nesrozumitelně vykřikujíc.

 

„Je pryč!“

 

„Zvládl jsem to!“

 

„Jsme volní!“

 

„Voldie je mrtvý!“

 

„Dokázal jsi to!“

 

„S tvou pomocí, mizero!“

 

„Dokázal jsi to, hloupý spratku!“

 

„Je pryč, pryč, pryč...“

 

„ANO!“

 

Křičeli a smáli se jako blázni, po tvářích jim stékaly slzy, dokud se oba bez dechu nezhroutili na zem.

 

Dlouho se jen na sebe dívali, a poté promluvili v ten samý okamžik.

 

„Mám hlad.“

 

„Brumbál tě má rád.“

 

Harry přikývl.

 

„Uvědomil jsem si to. Naštěstí nebylo příliš pozdě.“

 

„Byla to moje chyba.“

 

„Nic se nestalo. Kdyby nebylo tebe, Voldemort by byl stále naživu.“

 

„Byl jsi to ty, kdo ho porazil. Mimochodem, jak zemřel?“

 

„Nevím to přesně. Jen jsem cítil, že mám rád tolik lidí, a oni mě, a nikdo mě neobviňoval kvůli minulosti, a viděl jsem světlo a temnota prostě... zmizela. V příštím okamžiku jsem byl ve svém těle a Voldemort nebyl nic než popel. Hromádka popela.“

 

Severus nemohl potlačit úsměv.

 

„Zvládl jsi to dobře.“

 

„S tvou pomocí.“

 

Severus chtěl nejdřív protestovat, ale nakonec kývl.

 

„Víš, Brumbál mi jednou řekl, že temnota neexistuje, je to jen nedostatek světla. Přinesení světla do Voldemortovy duše jednoduše zapříčinilo... že zmizel do nicoty.“

 

„Je škoda, že ti Brumbál nedal místo profesora Obrany.“

 

„Myslím, že mě chtěl mít při sobě nastálo, a ne jen na jeden rok...“

 

Ten spratek se uličnicky ušklíbl.

 

„Hej, Severusi, nebyl jsi to ty, kdo to místo proklel..?“

 

Taková troufalost! Pozdvihl aristokraticky obočí.

 

„Ne a myslím si, že to byl ředitel, který tím chtěl to místo rezervovat pro tebe.“

 

Harry pomalu přikývl.

 

„Pojďme domů a zeptejme se ho.“

 

„Doma je půlnoc. Nemyslím, že je ředitel vzhůru.“

 

„Pak je čas ho vzbudit,“ Harry vstal a natáhl ruku, aby pomohl vstát i Severusovi. „Je čas mu říct, že je válka za námi. A nezlobím se na něj. Už ne.“

 

Harry vytáhl ze své kapsy přenášedlo: byla to ponožka, přesně jako taková, které nosil rád Dobby. Snape protočil oči a položil na ni prst.

 

„Domů,“ zašeptal heslo, a v dalším okamžiku už na Australské pustině nebyli.

 

Ligare (latinsky): vázat

Ligamens: svázat mysl

Poslední komentáře
04.01.2012 15:58:00: Fíha, nečakané. Tak predsa pomohla láska. Albus mal pravdu.
31.01.2009 19:37:08: ufff, docela jsem si oddechla. A skvělá práce, Geryllsmiley${1}
30.01.2009 22:41:02: Geryllko, je to asi dva dny, co jsem objevila po aktualizaci na daily tvé stránky. PŘEKLÁDEJ DÁL, o...
28.09.2008 16:12:11: Ďakujem za úžasný preklad.