Gerylla01

In Care Of

Kapitola 11.

Lehce opožděná velikonoční kapitola...
Je trochu brutální, ale na konci nabízí konečný zvrat.
Snad se bude líbit :-)
----------------------------------------------------------------

Snažíc se zpomalit své divoce bušící srdce, Snape se přinutil zklidnit se a racionálně zhodnotit situaci. Bylo to těžké - nepamatoval si, kdy se naposledy cítil tak bezmocný a bezradný. 

 

Ano, vlastně si pamatoval... bylo to tehdy, když zjistil, že Temný pán jde po Lily.

 

Nyní má Lilyino dítě problém, dítě, které se o něj staralo, o něj, Snapea, celé týdny, a všechna zášť a nenávist k synovi Jamese pominula, alespoň dočasně, v téhle nastalé situaci.

 

Najednou si něčeho všiml. Dvířka klece vypadala trochu... pootevřená. Zaostřil blíž. Ano... zástrčka byla ohnutá. Takhle to určitě předtím nebylo. Ten mudlovský kluk s neohrabanýma rukama, bratrancův kamarád, ji musel poškodit, když se snažil chňapnout Snapea. Možná, kdyby trochu zatlačil-

 

Jeho myšlenky byly přerušeny kroky na schodech. Znělo to jako kdyby nahoru šlo stádo hypogrifů.

 

Snape vyhlédl skrz díru v látce a viděl, jak se rozrazily dveře pokoje. Potter přelétl až na postel, kde tvrdě přistál.

 

Vernon Durley vkráčel do ložnice za svým synovcem, práskl za sebou dveřmi a otočil se čelem ke klukovi, který se hrabal na nohy. Tlouštík si vůbec nevšiml klece, jeho pozornost byla soustředěna výhradně na patnáctiletého mladíka před ním.

 

Když je Snape viděl takhle pohromadě, byl ohromený rozdíly mezi mudlou a jeho synovcem. Dursley se tyčil nad Potterem o dobrých sedm palců a byl těžší alespoň o osmdesát liber nebo víc. Se svým zarudlým obličejem a naježeným knírem vypadal ten muž jako nějaký šílenec. Potter byl na druhou stranu bledý, ale klidný, stál zády k posteli a s rezignovaným a zároveň vážným výrazem strýce tiše sledoval.

 

Chvíli stáli proti sobě a měřili se pohledy. Poté si Dursley začal odepínat pásek.

 

Snapeovi  se dělalo zle a srdce vynechalo úder. Určitě ne znovu, ne tak brzy, pomyslel si zděšeně, když se do jeho mysli vkrádaly vzpomínky na vlastního otce. Rychle se podíval na Pottera, ale klukovy oči byly zaměřeny na strýcovy ruce, které vytahovaly pásek z poutek na kalhotách, poté jeho konce spojily a pevně chytily do pravé ruky. K Snapeově úžasu nevypadal kluk ani vyděšeně ani překvapeně. Jeho pohled byl klidný a smířený. 

 

"No?" vyštěkl náhle mudla, až se Snape lekl. Stejně jako Potter se podíval na jeho rozzuřený obličej. "Víš co máš dělat, kluku... tak se hni!"

 

Potter se na strýce ostražitě díval a vypadalo to, že zvažuje, jestli se má pokusit prosit o milost.

 

"Nikdy jsem nic neřekl," začal kluk tichým hlasem.

 

Snape si pomyslel, že patrně schválně mluví tiše, aby se mu hlas netřásl.

 

"Ale to neznamená, že to neudělám," pokračoval Potter s větším důrazem. "Pokud se můj ředitel dozví o-"

 

Pásek náhle prolétl vzduchem, až sebou Snape trhnul a Potter vyjekl překvapením, když ho zasáhl přes obličej až mu spadly brýle.

 

Dursley udělal pár kroků dopředu a vypadal vzteky bez sebe.

 

"Jak se opovažuješ vyhrožovat mi, kluku!" zavrčel. Pak se zjevně snažil trochu ovládnout.

 

"Poslouchej mě, kluku, a poslouchej dobře," pokračoval Dursley o něco klidnějším tónem, ale s ďábelským pohledem, který se Snapeovi vůbec nelíbil. "Myslíš, že ten starý blázen, který tě učí ty triky s magií, by mě při tvé výchově zastavil? Kdo myslíš že tě tu nechal?"

 

Potter svého strýce paralyzovaně sledoval.

 

"Ten tvůj ředitel nám tě nechal na prahu, jak zatraceně dobře víš," pokračoval chladně Dursley. "Proč myslíš, že to udělal? Já ti to řeknu - nechtěl nám dát možnost odmítnout tě. Moc dobře věděl, že nikdo jiný o tebe nestojí a věděl, že já tě dokážu srovnat nejlépe, ale ne že bych o to stál!"

 

Potter bílý jak stěna a vypadal na omdlení.

 

"To není pravda," prohlásil kluk a tentokrát se mu hlas už trochu třásl.

 

"Nevěříš mi, že jo?" Na mužově tváři se objevil úšklebek, za který by se nemusel stydět ani Snape. "Tak ti teda řeknu, co můžeš udělat... pošli tomu řediteli dopis, řekni mu, že na tebe chci vzít pásek, a já počkám, co na to řekne. Jestli uslyším, že to neakceptuje, nechám tě být. Ale to on neudělá a to ti garantuji. A ty to víš taky."

 

Dobře to hrál, musel Snape uznat. Mudla byl strohý, sebejistý a dokonce velkorysý. Někde hluboko uvnitř musel Potter vědět, že strýcova slova nejsou pravdivá, ale on na něj jen zíral s rozšířenýma očima a vážným výrazem jako by byl mnohem mladším dítětem.

 

"No tak dělej, kluku! Vem toho ničemného ptáka a pošli to. Já čekám," rýpal dál Dursley. "Udělej to, když seš si tak jistý, že ten Dumble-cosi se přikloní na tvoji stranu. Pokud nejsi, tak si svleč tričko, které jsem ti dal na tvá nevděčná záda, a přijmi, co si zasluhuješ!"

 

Snape se znovu podíval na Pottera. Klukovy oči se dívaly do strýcových a váhal. Polknul. Poté, bez dalších protestů, si pomalu stáhnul tričko přes hlavu, opatrně ho složil a položil na postel. Aniž by čekal na další příkazy, přešel pokoj k prázdné stěně a postavil se před ní. Byl asi pět stop od klece, kde byl uvězněn jeho učitel lektvarů a všechno dění sledoval.

 

Potter chvíli stál čelem ke zdi s rukama podél těla. Poté se zhluboka nadechl a zvedl obě ruce do výšky ramen a dlaněmi se opřel o stěnu. Stiskl zuby a zíral přímo před sebe, jakoby před ním nebyla zeď, ale nějaké okno zobrazující místo, které mohl vidět jen on. Dursley přišel k němu a zvedl pásek - a dokud jím tvrdě nepráskl přes Potterova záda, Snape nevěřil, že to ten muž vážně udělá.

 

Ostré prásk se rozeznělo v tichém pokoji. Potter si skousl ret a pevněji se rozkročil. Švihnutí bylo následováno dvěmi dalšími, a dalšími - a ač sebou klukovy prsty několikrát trhly, jeho dlaně se ze zdi ani jednou nepohnuly a krom jediného syknutí nevydal žádný zvuk.

 

Netrvalo dlouho a Snape nedokázal rány spočítat. Mudla bil svého synovce rychle a tvrdě, a Snapeovi se zdálo, že mával páskem s větší silou, než kdy jeho vlastní otec. Jenže Tobias byl většinou zlitý jak doga, když na svého syna uhodil s páskem, a Dursley byl naproti tomu naprosto střízlivý. Snape nevěděl, jestli je to lepší nebo horší.

 

Mistr lektvarů se odvrátil od průzoru v látce, vyšplhal ke dvířkům klece a snažil se zuby tlačit na ohnutou zástrčku. Ale i když nemohl vidět, co se děje, zvukům se nevyhnul: Dursleyovo namáhavé vrčení, Potterův rychlý dech a příležitostné bolestné syknutí, strašný zvuk koženého pásku zakusujícího se do masa. Zdálo se to nekonečné, mnohem delší než tresty, které Snape zažil jako kluk v Tkalcovské ulici... ačkoli se mu zdály také nekonečné, samozřejmě. Jeho vlastní "výchova" většinou skončila, když do pokoje vběhla matka a postavila se mezi něj a jeho otce, objala ho a chránila před dalšími ranami. Většinou se pak Tobias Snape vzpamatoval, upustil pásek a odbelhal se pryč, občas opilecky drmolil omluvu, ale to mu bohužel do střízlivosti nevydrželo. Jenže Petunia Dursleyová nepřišla, aby zasáhla a postavila se mezi svého manžela a syna své sestry. Kluk ani nevypadal, že by něco takového čekal. Jen stisknul zuby a tiše přijímal trest.

 

Pitomý pošetilý kluk! Pomyslel si Snape zlostně a zakousl se do kovové zástrčky takovou silou, až měl pocit, že si zlomí zuby. Díky bezmoci byl rozzuřený jak na týrajícího mudlu tak na Pottera. Idiotská nesmyslná nebelvírská hrdost... mohl by to ukončit dřív, kdyby vykřikl! Tenhle klid toho násilníka jen popudí... Merline, tak aspoň jednou zakřič!

 

Dursley opravdu vypadal vzteky bez sebe, že nedokáže ze svého synovce dostat žádnou reakci. Jeho frustrace vzrostla ve vztek - a projevila se v síle úderů. Jenže jak je ztučnělý a bez formy, nemůže mu to dlouho vydržet, pomyslel si Snape. Už teď sotva popadal dech a po tlustém obličeji mu stékaly čůrky potu.

 

Nastala pauza. Snape zaváhal a přemýšlel, jestli je konečně po všem. Poté uslyšel zachrastění a náhlý švih, který se zdál nějak těžší než ty předchozí, následovala tvrdá rána, a tentokrát Potter vykřikl, bolestí i překvapením zároveň.

 

Snape znovu  vykoukl dírou v látce. Potter otočil hlavu a doširoka rozevřenýma očima zíral na svého strýce. Snape si s bodnutím uvědomil, že kluk stále zůstává v dané pozici. Tohle gesto podřízenosti u jinak nezkrotného Nebelvíra ho donutilo zamyslet se nad metodami, kterými toho Dursley musel docílit... a co by kluka čekalo, kdyby se pohnul z místa.

 

Dursley se na svého synovce sadisticky šklebil. Zvedl pásek, aby ho kluk dobře viděl, a Snape zjistil, že ten bastard uhodil Pottera přezkou.

 

Chvíli zírali jeden na druhého. Potom Potterovy oči ztvrdly, stiskl zuby a otočil se zpět ke stěně, jeho výraz vyjadřoval vztek a opovržení. Snape sebou trhnul, tušíc, že tohle Dursleye jen rozzuří ještě víc. A měl pravdu, Dursleyovi ihned zmizel úsměv z tváře a byl nahrazen nepříčetným šklebem. Znovu pozvedl pásek.

 

Jak muž kluka bil, tentokrát koncem pásku s přezkou, Snape předními drápky pevně stiskl dvířka klece, ignorujíc bolest v rameni, a přidržoval si je v klidu, zatímco se zuby zuřivě snažil ohnout zástrčku.

 

Potter stále nebrečel, ale nemohl zabránit ostrému nádechu po každé těžké ráně. Snape myslel na podlitiny a tržné rány, které těžká přezka musí zanechávat a ještě pevněji stiskl zuby. Ucítil, že něco povolilo.

 

A je to!

 

Právě když Potter padl na kolena, s rukama stále na stěně, Snape zatlačil zdravým ramenem do dvířek klece. Prudce se rozlétly, až Snape s vykviknutím vypadl ven a padal na podlahu. Ve vzduchu se přetočil, aby dopadl na všechny čtyři a soustředil se-

 

A místo drápků se země dotkly černé kožené boty.

 

Ignorujíc pronikavou bolest v rameni a žebrech, se Snape otočil, vytáhl z hábitu hůlku pohybem tak plynulým, že by ohromil i Flitwicka, který jednou vyhrál celostátní Mistrovství Británie v duelech. Prsty pevně sevřel kolem hůlky a namířil jí na Dursleye, a aniž by vyslovil kletbu, odmrštil mudlu skrz dveře, které se roztříštily do mnoha úlomků, až zahučel dolů pod schody.

 

Byl slyšet zhrozený výkřik a Petunie vběhla do chodby s hysterickým „Vernone!“

 

Stačilo další mávnutí Snapeovy hůlky a její ústa zmizela, byla nahrazena bezvýraznou hladkou kůží, což vypadalo ještě mnohem hůř. V jejím bezústém obličeji byl znát pohyb jazyka, jak bezhlasně křičela hrůzou. Ustupovala od schodiště a bezmocně mávala rukama.

 

Dursleyův kluk přiběhl na pomoc rodičům, ale zarazil se u dveří do Potterova pokoje. Šokovaně zíral na tu scénu uvnitř: jeho bratranec, se zády pokrytými krví, z posledních sil se opírající o stěnu, vysoký a hrůzu nahánějící cizinec v černém, ohánějící se hůlkou. Než stihl vykřiknout nebo utéct, uviděl něco, co vidělo jen málo lidí, a ti to již vidět znovu nikdy nechtěli.

 

Snape se usmál.

 

„Dobře že se znovu setkáváme, můj mladý příteli,“ zašeptal kouzelník po týdnech svá první slova. Jeho hlas byl sametově jemný a zároveň chladný jako skála. Mávnul hůlkou a na místě Dudleyho se objevilo pořádně vypasené světlé morče.

 

Snape na něj líně namířil hůlkou a kvičící morče vzduchem odplulo do pokoje ke křeččí kleci na polici. Dvířka se otevřela a jakmile byl Dudley uvnitř, sama zaklapla.

 

„Neměj strach, kluku,“ protáhl Snape chladně. „Jsem si jistý, že tvůj kamarád si s tebou přijde  hrát, tak jako se mnou.“

 

Když byl s mudly hotový (prozatím, pomyslel si Snape pomstychtivě), otočil se zpět na Pottera.

 

Ze své nově nabyté výšky mu ošuntělý pokoj připadal ještě menší. A Potter vypadal také.. nějak drobněji. Smrtelně bledý vstal a šokovaně na Snapea zíral.

 

Snape se cítil divně. Vše se pro něj změnilo a on nevěděl co říct nebo udělat.

 

Klukovy rty se pohnuly.

 

"Zdá se mi to?" zašeptal.

 

"Ne," řekl Snape tiše.

 

Potter si položil ruku na čelo a snažil se všechno pobrat. Snape si s bodnutím uvědomil, že z klukova ramene řine krev. Měl strach jak vypadají jeho záda.

 

"Spartakus," řekl náhle kluk a vzhlédl. "Byl jste... jím... celou tu dobu?"

 

V zelených očích se odrážela podivná prosba.

 

Snape si zoufale přál, aby mohl říct ta správná slova.

 

Ale podařilo se mu ze sebe dostat jen, "Ano."

 

Snape očekával zhrozený pohled nebo zahanbení. Když by měl být k sobě upřímný, přiznal by, že malá část z něj se těšila, až ten pohled na Jamesově obličeji uvidí .

Na co však Snape nebyl připraven, byl pohled hluboké ztráty, zklamání a smutku v Potterových zelených očí, které mu připomínaly ten hrozný den u jezera, kdy navždy ztratil přízeň Lily. Ten okamžik trval jen chvilku... a poté výraz v jeho očích ztvrdl a uzavřel se.

Poslední komentáře
10.05.2010 19:46:27: tahle povídka je moc pěkná, stejně jako tahle kapitola a ostatní povídky, a protože tady už nějakou ...
06.05.2010 15:33:49: Tak jsem se úspěšně prokousala všemi kapitolami tady tu. Díky za bezva překlady a těším se na pokrač...
06.05.2010 15:21:19: Táto skvelá poviedka sa nejako zasekla,či? Rada by som konečne pokračovala v čítaní ďalšj kapče, veď...
05.05.2010 20:54:10: Což o to kapitolka se líbí, ale přestože píšeš, že tahle je lehce opožděná tak ta další už je těžce ...