Gerylla01

In Care Of

Kapitola 12.

Pozdě, ale přece...
---------------------------------------------------------

Bylo to jako vrátit se zpět do čtvrtého ročníku.

Harry si pamatoval to naprosté ohromení, když se nakonec dozvěděl, že muž, kterému věřil a spoléhal na něj nebyl Alastor „Pošuk“ Moody, ale krutý podvodník, který jím celou dobu manipuloval. Těch skoro deset měsíců, kdy toho muže postupně začínal respektovat, vážit si ho a vzhlížet k němu jako ke staršímu moudřejšímu strýci, najednou neznamenalo nic. To překvapení a pocit zrady byly hrozné.

Tohle bylo určitým způsobem ještě horší.

Kdyby se ho někdo zeptal, Harry by pravděpodobně řekl, že si nedovede představit, aby měl o nějaké zvíře větší starost než o Hedviku. Byla jeho druhým přítelem, kterého kdy měl (Hagrid byl prvním), a byla jeho jediným společníkem během nudných měsíců v osamění u Dursleyů.

Avšak Spartakus se jí pomalu blížil.

Na rozdíl od Hedviky, která mu byla oddaná a někdy také náladová, Spartakus se choval vždy chladně, rezervovaně a klidně. Harrymu však netopýrovo tiché chování nevadilo, spíš naopak, konejšilo ho a dávalo mu pocit bezpečí. Oceňoval jeho vyrovnanou přítomnost, když se vrátil po těžkém dni plném práce, trápení a urážek. Stal se součástí jeho útočiště v tomto ošumělém malém pokoji. Jeho stoické přijetí Harryho neumělého ošetřování ho inspirovalo. Když k netopýrovi promlouval, připadalo mu to tak přirozené, a zmenšilo to napětí uvnitř něj. Netopýrova přítomnost dala Harrymu pocit rovnováhy.

A teď se dozvěděl, že nic z toho nebylo skutečné. Spartakus nebyl skutečný – ve skutečnosti byl někým, kdo jej nenáviděl, a komu bylo ukradené, jestli je Harrymu ubližováno. Měl pocit, jakoby se pod ním náhle začala rozpadat zem.

Uvažoval, jestli se Ron cítil podobně, když zjistil, že Prašivka byla ve skutečnosti Petr Pettigrew.

Najednou měl pocit, že bude zvracet. Zakolísal. Ta hrozná scéna s Dudleym a Piersem, ten strach o netopýra, o kterého pečoval, to hrozné čekání na Vernonův hněv, a pak samotný trest. To vše drásalo jeho nervy, spolu se strašnou pravdou o Spartakovi.

„Budu... budu zvracet!“ zalapal po dechu, a Snape, který se zdál tak vysoký a v Harryho malém pokoji vypadal tak nějak nepatřičně, hbitě vyčaroval kbelík a postavil ho před něj – akorát včas, kdy Harry klesl na kolena a dávil se, namáhaje při tom svá zlomená žebra.

Cítil se trochu zahanbeně, že ho Snape takhle vidí, ale pak měl chuť se hystericky smát – jaký v tom bude rozdíl, když ho Snape uvidí zvracet? Co by bylo ještě více ponižující, když ten muž slyšel všechny jeho nejtajnější myšlenky a byl svědkem jeho největších tajemství?

Chuť se smát byla náhle vystřídána potřebou brečet. Vzpomněl si, jak Spartakovi říkal (Merline! bylo to vážně minulou noc?), že si přeje aby mohl brečet. Zrudl a vší silou ten zrádný pocit zatlačil. Ta samá hrdost, která Harrymu nedovolila křičet, když ho Vernon bil, která mu zabránila, aby řekl McGonagallové o sadistických trestech u Umbridgeové, mu přišla znovu na pomoc.

Ale bylo to těžké... to strašné bodání v jeho zádech nebylo nic ve srovnání s bolestí v jeho srdci.

Accio uklidňující doušek,“ slyšel Snapea někde nad svou hlavou. Uvolněné prkno v podlaze se odsunulo, když z prostoru pod ním vylétly dvě lahvičky lektvarů a přistály v ruce staršího kouzelníka.

„Nepotřebuju ho,“ slyšel Harry sám sebe chladně říkat. Uhnul, když se mu Snape pokusil položit ruku na loket.

„Vezměte si to, Pottere,“ řekl Snape klidně. „Jeden si vezmu i já sám. Použil jsem magii a ministerstvo bezpochyby brzy někoho pošle, aby to prošetřil. Musíme odsud, a tenhle odvar nám pomůže jasně myslet.“

Harry váhal; pak si uvědomil, že na tom něco bude a tak si jednu z lahviček vzal. Rychle vypil její obsah a téměř okamžitě cítil, jak se mu zklidnil tep, v uších mu přestalo bušit a jeho dýchání se zpomalilo (byl blíž k hyperventilaci než si uvědomoval). Teď bylo snazší nacpat své zmatené emoce do pomyslné krabičky skryté někde v tmavém koutě jeho mysli. Když se jeho rozvířené myšlenky uklidnily, to samé se stalo s jeho smysly. Měl pocit, jakoby všechno viděl a slyšel z velké dálky.

Harry vzhlédl a jeho oči se setkaly se Snapeovýma černýma. Jeho výraz byl nečitelný, postrádající obvyklé opovržení a nepřátelství.

Skvěle, pomyslel si Harry hořce, teď mě lituje. Měl za to, že tohle by bylo možná horší než pohrdání… nebo kdyby ho nesnášel víc než kdy dřív. Zachránce kouzelnického světa vystavený na milost tyranskému mudlovi.

Snape mezitím také vypil lektvar. Odložil lahvičku, vytáhl hůlku a vyčaroval něco, co Harry okamžitě rozpoznal jako patrona. Mladší kouzelník byl matně udivený, že patronem jeho přísného mistra lektvarů je nádherná stříbřitá laň.

Vypadalo to, že Snape s laní tiše rozmlouvá, než ji mávnutím hůlky poslal oknem ven.

Snape se poté otočil k Harryho kufru. Mávnul hůlkou a víko se otevřelo. Obkroužil hůlkou kruh a do vzduchu se vznesly Harryho věci, oblečení vylétlo ze skříně, knihy se zvedly ze stolu, hůlka, fotoalbum a lektvary vylétly z prostoru pod uvolněným prknem v podlaze. Vše se úhledně narovnalo do kufru. Vešel se do něj dokonce i Kulový blesk a soví klec.

Jakmile bylo vše sbaleno, Snape kufr zavřel a použil zmenšovací kouzlo, aby se kufr scvrkl do velikosti krabičky od sirek. Zvedl ho a uložil do svého hábitu. Znovu pozvedl hůlku.

Accio brýle,“ řekl a do ruky mu vlétly Harryho brýle. Podal mu je; kluk si je nemotorně nasadil a přitom něco zamumlal.

Snape Harryho chvíli tiše pozoroval. Harry měl tušení, že mu muž chce něco říct.

„Pojďme,“ řekl Snape nakonec.

Harry se náhle otřásl a objal se rukama. Byl teplý den, ale jemu byla zima. Bolest z výprasku i z potyčky s Dudleym nějak zmírnila, ale cítil se slabý a nemocný, jako kdyby na něj šla, a nebo se z ní vzpamatovával, vysoká horečka. Oděný jen v Dudleyových širokých džínech, které na něm držely jen díky pásku, a otahaných teniskách, si Harry připadal jako nahý a zranitelný. Jeho převážná část, ta, která byla vytříbena jeho pobytem v Bradavicích s jeho přáteli a starostlivými dospělými, věděla, že to co se mu stalo, je nepřijatelné; jenže část, kterou ovlivnila výchova Dursleyů během jeho dětství, považovala za hanbu, když by někdo viděl stopy po jeho potrestání - stopy, o kterých si tak nějak myslel, že si je zaslouží, ačkoli tomu nemohl zabránit.

Něco v onyxových očích jeho profesora se pohnulo, a Snape si náhle sundal svůj letní plášť. Protřepl ho, jako to dělávají služky s kobercem, a kouzlem ho zkrátil. Opatrně ho přehodil přes Harryho ramena a obtočil ho kolem hubeného těla, čímž byl kluk zakrytý až po kotníky.

Harry překvapeně vzhlédl. V krku jakoby se mu usadil knedlík - mohl Snape nějak zjistit, jak se cítí?

Ale ta myšlenka hned zmizela. Ten muž patrně jen nechce, aby Harryho zranění přitahovala pozornost.

"Pojďte," zopakoval Snape a Harry ho prkenně následoval ven z místnosti.

Zajímalo by mě, kam mě vede, pomyslel si Harry bezvýrazně. Asi na Grimmauldovo náměstí.

Nějak mu to bylo jedno. Ve skutečnosti pomyšlení, že vyjde z tohoto pokoje a zavře dveře před všemi a před vším, bylo zvláštně lákavé.

Doufal, že tam nikdo nebude. Když teď věděl, že poslední měsíc strávil se Snapem, nechtěl u sebe mít dokonce ani Hedviku. Nebyl si jistý, jestli by byl vůbec schopný znovu k ní promlouvat, aniž by se nebál o soukromí. Jak by mohl vědět, jestli je to opravdu ona?

Pokles nálady způsobil vítanou úlevu bolesti ze ztráty Spartaka, která byla jako konce zlomené kosti, které do sebe neustále vrážely.

Strýc Vernon ležel na zádech u paty schodiště a sténal. Snape pevně sevřel rty a vytáhl hůlku. V tom okamžení pásek, který Vernon stále držel v pravé ruce, zmizel a zbylo po něm jen troška popela na podlaze.

Teta Petunie klečela vedle svého manžela. Její obličej byl plný slz, oči strachy rozšířené. Vydávala mumlavé zvuky zpoza svého bezústého obličeje.

Harry se na ni chvíli díval. Aniž by chtěl, do jeho poničeného srdce se vkradla lítost.

"Profesore."

Snape se na něj přes rameno podíval. "Pottere?"

"Mohl byste moji tetu dát do pořádku, než půjdeme?" Harry se podivil, jak dutě jeho hlas zněl.

Ve Snapeových očích prolétl záblesk nějaké emoce, ale ihned zmizel, jako hmyz odrážející se v temné vodě.

"Proč?"

Harry se na chvíli zamyslel a pak řekl. "Nelíbí se mi takhle ji vidět."

Harry cítil, že si ho Snape zkoumavě prohlíží, ale nevzhlédnul. Po chvíli mistr lektvarů mávnul hůlkou a teta Petunie znovu měla ústa. Zalapala po dechu, rukama si překryla obličej a začala bezmocně plakat.

Snape pokračoval v chůzi aniž by se ohlédl. Harry ho beze slova následoval se sklopeným pohledem. 

 

* * *

Vedl Pottera skrz vchodové dveře domu č. 4 a zastavil se na chodníku.

"Pottere."

Kluk vzhlédnul. Bezduchý výraz v zelených očích mistra lektvarů zneklidnil víc než byl ochoten přiznat.

"Pojďte sem ke mě." Snape natáhl levou ruku.

K jeho velkému údivu Potter okamžitě a bez otázek poslechl. Snape věděl, že se kluk nikdy předtím nepřemisťoval, a tahle poddajnost a poslušnost přijít blíže k nejnenáviděnějšímu profesorovi dělala Snapeovi z nějakého neznámého důvodu starosti. Byl klukův nezdolný nebelvírský duch nakonec zlomen?

Přimhouřenýma očima si kluka prohlížel. Potter vypadal, jakoby procházel válečnou zónou, a Snape měl podezření, že balancuje nad propastí šoku.

Ne že by s tím tady mohl něco dělat. Čím dřív kluka odsud dostane, tím líp.

"Pottere."

Kluk se na Snapea znovu podíval tím unaveným, apatickým pohledem.

"Chytněte se mě co nejpevněji oběma rukama a zůstaňte blízko mě."

Potter znovu beze slova poslechl. Snape se otočil a pořádně se soustředil-

- a najednou stáli ve starém lese, obklopovaly je vysoké stromy a přerostlé keře. Pomalu se stmívalo.

Potter trochu zavrávoral a zhluboka se nadechl, když přistáli, a na chvíli Snape viděl, jak se do jeho obličeje vrací život, i když to bylo zhrození - strach je lepší než nic - ale když se na něj Potter znovu podíval, vše bylo pryč a pak se díval na zem. Na nic se neptal a Snape shledal tenhle nedostatek zvědavosti znepokojujícím.

Chvíli věnoval pohledu na svého svěřence.

Skoro šestnáctiletý, Potter byl ve věku, kdy se začala stírat hranice mezi chlapcem a klukem. Když ho jeho strýc bil, připadal Snapeovi už jako muž, který napjatě držel bradu vzhůru a odmítal vykřiknout. Ale teď, zabalený ve Snapeově plášti, který byl pro něj navzdory zmenšovacímu kouzlu, které mistr lektvarů použil, aby ho netahal po zemi, příliš velký, vypadal jako malý kluk, i přes podivně neživý výraz ve svém obličeji plném modřin.

Potterova přerostlá křtice nedokázala skrýt velkou černou skvrnu kolem oka nebo široký červený pruh od pásku na tváři, čelisti a části nosu, kam ho jeho strýc švihl páskem. Roztržený ret byl oteklý a pokrytý zaschlou krví.

Snape si přál aby byl býval měl čas kluka očistit. Co ale ve skutečnosti chtěl, bylo vyléčit jeho zranění - alespoň fyzická - ale to bude muset počkat dokud nebudou na bezpečném místě.

Sledoval kluka a v srdci cítil zvláštní neznámé emoce.

Pro něj se všechno změnilo, ale pro Pottera nic. On, Snape, měl možnost týdny sledovat klukovo chování, poznat jeho srdce, mysl a duši. Potter, na druhou stranu, o Snapeovi nevěděl nic víc než co si myslel od konce školního roku, snad kromě toho, že Snape vyslechl jeho osobní myšlenky a byl svědkem jeho nejhorších a podle něj nejslabších chvil. To jeho oblibu Snapea sotva zvýší, a možná ta škoda, kterou Snape sám způsoboval od klukova prvního dne ve škole, bude díky tomuhle poslednímu incidentu trvalá.

Snape si teď uvědomoval, že by chtěl být více než jen ochránce Lilyina dítěte. Mrzelo ho, když Harry v Zobí ulici uhnul před jeho dotykem, i když chápal, proč to kluk udělal. Ale nechtěl, aby ho Lilyin potomek nenáviděl a bál se ho.

Racionální, zmijozelská část Snapeova vědomí se také ozvala. Teď s tím nemůžeš nic udělat. Splň svou povinnost a dostaň kluka do bezpečí. Co přijde pak, přijde.

"Následujte mě, Pottere."

Snape vykročil aniž by se ohlédl. Po chvíli slyšel klukovy tiché kroky za sebou.

Šli asi půl hodiny. Byla už skoro tma, Snape vytáhl hůlku, použil lumos a naznačil Potterovi, aby udělal to samé.

Prošli kolem poslední skupinky stromů a více se přiblížili k otevřenému prostranství. Naskytl se jim pohled na vysokou budovu s rozsvícenými okny asi čtvrt míle od nich.

"Ne!"

Snape se otočil. Potter stál a s šokovaným výrazem zíral na bradavický hrad.

"Pottere. Co-?"

"Proč jsme tady? Myslel - myslel jsem, že mě vezmete na Grammauldovo náměstí!"

Klukův tón byl obviňující a naplněný panikou. Po té skoro hodinové apatii byl Snape tou náhlou změnou zaskočený.

"Grimmauldovo náměstí?" řekl pomalu. "Možná později... ale teď se musíme sejít s ředi-"

"Ne!"

Snape byl tak překvapený, že když se Potter otočil a utíkal zpět cestou odkud přišli, že se mu málem ztratil mezi stromy.

"Protego!" vykřikl Snape a Potter tvrdě narazil do štítového kouzla, až spadl na zem.

Snape to udělal nerad, když už teď kluka všechno bolelo, ale nemohl nechat Pottera utéct... ne v tomhle stavu.

"Pottere!" Jako vždy se Snapeův strach projevil jako vztek a jeho hlas zněl mnohem hruběji než měl v úmyslu. "Co to s vámi je-"

"Já za ním nepůjdu, nemůžu! Profesore, prosím, prosím, nedělejte to... nechci aby to věděl! Nechci aby to nikdo věděl!"

Snape na kluka zíral. Jeho obličej byl tak bledý, že v té tmě přímo svítil, jeho zelené oči rozšířené a plné strachu v pobité tváři. Vypadal mnohem vystrašenější myšlenkou, že by se Brumbál dozvěděl, co se mu stalo, než když nad ním stál jeho strýc s páskem v ruce. Mistr lektvarů cítil jak mu to trhá srdce.

Snažil se udržet svůj hlas klidný.

"Pottere... jistě si musíte uvědomovat, že tohle ředitel musí vědět."

"Proč" vykřikl Potter. Snape viděl, jak se kluk snaží ovládnout. Neúspěšně.

"V Zobí ulici jsem byl už dlouho, ochranná kouzla fungují," pokračoval kluk a nutil se do klidnějšího tónu. "Zbytek prázdnin můžu zůstat v Doupěti, nebo na Grimmauldově náměstí, jestli je to pro Weasleyovi bezpečnější. Příští rok už budu plnoletý, takže zpátky budu muset jít už jen jedn-"

"Zpátky!" Teď to byl Snape, kdo se snažil udržet na uzdě. "Vážně máš pocit, že tam jednou půjdeš zpátky, abys byl celé léto sám? Pokud bys vůbec žil tak dlouho?" dodal s úšklebkem a použil přitom klukova vlastní slova.

Potter se začervenal až ke kořínkům vlasů, ale ramena mu poklesla.

"Co jiného se dá asi tak dělat," řekl unaveně a prostrčil ruku pod brýle aby si zamnul oči. "Musím jít zpět. Vím to. Brumbál to ví taky... a beztak patrně ví o tomhle všem," dodal kluk a jeho oči ztvrdly. Rukou mávnul k pohmožděnému oku.

Snape byl ticho. Na chvíli nebyl slyšet žádný zvuk kromě větru prodírajícího se větvemi Zapovězeného lesa.

"Opravdu tomu věříš, Harry?" zeptal se Snape tiše.

To bylo poprvé, kdy Pottera nazval křestním jménem. V odpověď klukovy oči na moment zvlhly než slzy zahnal. Snape ač nerad obdivoval jeho sebekontrolu.

Potter polknul a otočil se. Když promluvil, byl jeho hlas klidný.

"Myslím.. že ví skoro o všem, co se tu děje. Vím, že by mě tam nikdy nenechal, kdyby existovalo jiné řešení. Musel... udělat, co je do budoucna nejlepší, myslím. Není to pro něj lehké."

Snape nenacházel slova. Potter vyjádřil strach, že Brumál ví nebo tuší o brutálním zacházení... dokonce se bál, že Brumbál má pocit, že to "potřebuje" nebo "si zaslouží". Ale Snape tenhle strach znal, nejistotu vystrašeného, naštvaného a týraného kluka. Jistě tomu nemohl opravdu věřit.

Jenže když se na mladého kouzelníka podíval, jak zírá kamsi do dálky pod stmívající se oblohou, s půjčeným pláštěm kolem jeho podvyživeného těla, Snape si náhle uvědomil, že tohle přesně si Potter myslí... ucítil zvláštní klesavý pocit u žaludku, a dostihla ho vlna soucitu s tímhle klukem.

Chvíli počkal, než pomalu a jasně řekl, "Albus Brumbál by nikdy nedovolil, aby byl kterýkoli student zraněn, pokud tomu může zabránit. A to platí zvlášť pro vás, Pottere. Já to dobře vím, sledoval jsem jeho nadlidské snahy aby vás udržel v bezpečí. A, ač vám nerad beru iluze, ten muž není všemocný a vševědoucí. Kéž by byl."

Povzdechl si, ale než mohl pokračovat, Potter ho přerušil a podíval se na něj s výrazem zoufalé naděje.

"Pak mu to prosím neříkejte, pane, jestli to neví. Už teď má dost starostí-"

"Pottere. Můžete s tím přestat. Už jsem ho informoval mým patronem že jsme na cestě."

To nebyla tak docela pravda. Snape ve skutečnosti poslal po patronovi Brumbálovi zprávu, že je on, Snape, naživu, pokud ví tak neprozrazen a na cestě aby podal hlášení. Ve skutečnosti se Snape obával toho, že bude muset říct Albusovi o tom, co se dělo v Potterově domově v Kvikálkově. Věděl, že to starému kouzelníkovi hodně ublíží, že se bude vinit z toho, že Potter trpěl. Ale nemohl udělat jinak. Snape jako Potterův učitel měl povinnost informovat ředitele jak bylo zacházeno se studentem, ani klukovy prosby, ač mu Snape hodně dluží, mu v tom nezabrání.

Potter musel vycítit Snapeovo rozhodnutí, protože vypadal - pošetilec, pomyslel si Snape s úsměškem - že znovu vezme roha.

"Pottere." Jeho hlas byl hluboký a nebezpečný. "Teď jdeme k řediteli. Tomu se nevyhnete," dodal ostře a přerušil kluka dřív než mohl spustit další prosby, které měl zjevně na jazyku. "A mě poslechnete."

"Co vám je vůbec do toho?" vykřikl kluk. "Neudělal jste toho už dost, špehoval mě celé týdny a tvářil se, že jste někdo jiný? Určitě se nemůžete dočkat až řeknete svým Zmijozelům jak slavný Harry Pot-"

"Dost!" Snapeův příkaz způsobil, že sebou kluk trhnul. "Klidně vás znehybním, Pottere, a přenesu do hradu, když to bude třeba! A nemyslím si, že byste chtěl vypadat ještě více bezbranně než jste už dnes předvedl."

Hned jak Snape tahle slova vypustil z úst, přál si, aby se tak nestalo - zvlášť když Potter ustoupil jako kdyby ho Snape uhodil a ve tváři pobledl.

Dost.

Snape ukázal hůlkou ke hradu. "Běžte přede mnou, ať vás mám na očích."

Chvíli na něj Potter jen zíral. Potom se jeho výraz znovu uzavřel, a bez dalšího slova zvedl hlavu a vykročil ke hradu. Vypadal jako muž, který jde na popravu, ale je rozhodnutý chovat se statečně, i když není úniku.

Chůze jakoby trvala věčnost.

Když procházeli vstupní halou, na chvíli se Snape pozastavil nad myšlenkou, jaké to musí pro Pottera být procházet skoro vylidněným hradem během prázdnin.

U chrliče před vstupem do ředitelovy kanceláře Snape vyslovil heslo: "Kanárkový krém."

Chrlič uskočil a Snape naznačil Potterovi, aby vstoupil na otočné schodiště před ním - ani teď nedá klukovi šanci prchnout. U vrcholu schodiště zaklepal.

"Vstupte," byl slyšet Albusův hlas za dveřmi.

Snape otevřel dveře a pak ustoupil a ukázal klukovi aby šel první. I když už teď bylo pozdě, Potter mu věnoval ještě jeden poslední prosebný pohled. Ze Snapeova neměnného výrazu pochopil, že má smůlu. Zhluboka se nadechl, narovnal se a se vztyčenou bradou vešel do ředitelny, následován mistrem lektvarů.

Díky tomuto statečnému gestu se kluk zapsal do Snapeova srdce víc než se kdy dozví.

Poslední komentáře
17.05.2010 22:06:46: dík za kapču
17.05.2010 11:23:42: Nadskakuju nadšením nad další kapitolou. Velice, velice zajímavé. Už se nemůžu dočkat další....
15.05.2010 03:29:21: oooooo díky, už jsem ani nedoufala, že bude další kapitolka... a ona ano...DÍKYYYYYYYYY a už se samo...
14.05.2010 09:07:24: Hurá! Paráda! Kapitola! smiley${1}