Gerylla01

In Care Of

Kapitola 14.

Harry brečel dlouho.

Jakoby se teď na povrch draly všechny ty slzy, které po celé roky potlačoval: slzy pro Siriuse, Cedrika, pro to, co se stalo tu hroznou noc na hřbitově když se vrátil Voldemort; dokonce i slzy pro jeho rodiče. Jen jednou se pokusil přerušit příval slz, položil ruce na Brumbálovy a pokusil se odtáhnout, ale starý muž mu vzal hlavu do dlaní a jemně ji přitáhl zpět na své rameno. Ta něha zbořila Harryho zábrany, přestal s tím bojovat a prostě jen plakal.

Bylo to tak dávno co naposledy brečel, že už zapomněl, jak hrozné to je... a zároveň jaká je to úleva. Měl pocit, že je to skoro jako pozvracet se... bylo hrozné cítit se špatně a pak ještě zvracet... jenže potom se člověk začne cítit lépe. I následky byly podobné... cítil se slabý, vyždímaný a roztřesený.

Po nějaké chvíli, když příval slz konečně ustal, zůstal Harry opřený o Brumbála, s hlavou položenou na jeho slabém ale pevném rameni. Kdyby ho Brumbál začal hladit po vlasech nebo se jakkoli jinak pohnul, Harry by se okamžitě odtáhl. Ale starý muž zůstal v klidu, nic neříkal, prostě ho jen tiše držel.

Byla to zvláštní úleva, pomyslel si Harry. Snažil se vzpomenout si, jestli ho někdy jeho otec takhle utěšoval, když brečel, ale nepamatoval si to. Sirius to určitě nedělal - nebyl na to čas. Paní Weasleyová byla jediným dospělým, který k tomu měl blízko.

Za chvíli se Harry vzchopil. Nejistě se podíval do Brumbálových očí. Ředitel se na něj trochu usmál a Harry se okamžitě začervenal a sklopil pohled. Náhle se cítil... zahanbený. Slabý.

"Omlouvám se," zamumlal a zrudnul ještě víc, když si vzpomněl, jak tohle samé řekl když brečel. Možná  to dokonce řekl několikrát.

Brumbál ho jemně vzal za bradu a zvedl jeho hlavu, dokud jejich oči nebyly na stejné úrovni.

"Můj milý chlapče," řekl starý muž vřele. "Prosím nestyď se za upřímné emoce. Slzy, stejně jako smích, jsou způsobem, jakým duše uvolňuje naše nejniternější city - a pokud ony jsou důvodem hanby, potom mám i já důvod stydět se." Věnoval Harrymu posmutnělý úsměv. "Předpokládám, že jsi Siriuse ještě neoplakával."

Harry se smutně usmál. Sklopil pohled a zavrtěl hlavou. Brumbál se zamračil.

"Ani Cedrika?" zeptal se a v jeho hlase byla patrná starost.

Harry znovu zavrtěl hlavou.

"Harry... pamatuješ si vůbec kdy jsi naposledy plakal?" zeptal se Brumbál jemně.

Harry se zamyslel.

"Myslím... že někdy pár let předtím, než jsem přišel do Bradavic," řekl váhavě. "Můj strýc... no... nemá moc trpělivosti s tak zvaným 'kňouráním'." Otřásl se a odvrátil pohled.

"Ach, Harry." Brumbálův hlas byl naplněn lítostí... s nádechem zloby, která zjevně nepatřila Harrymu. "Takže jsi je potlačoval, předpokládám."

Harry přikývnul.

Brumbál si povzdychl a zavřel oči. Když je po chvíli znovu otevřel, věnoval Harrymu pronikavý pohled, který Harry znal z dřívějška. Když ale promluvil, byl jeho hlas jemný. 

"Harry, potřebuji abys mi řekl, co se stalo."

Harrymu se okamžitě sevřel žaludek. Věděl, že na to dojde - a to byl důvod proč málem utekl, protože se necítil na zodpovězení otázky co se stalo během minulých několika  týdnů... jaký byl jeho život mimo kouzelnický svět.

Jako kdyby mu četl myšlenky, Brumbál řekl, "Vidím, že o tom nemůžeš nebo nechceš mluvit. Chápu to. Jednoho dne si budeme muset o tvých příbuzných promluvit, Harry, ale teď, v zájmu toho, aby o tebe bylo postaráno co nejdříve, myslím, že bychom se mohli přesunout k tomu, co se stalo jakmile se profesor Snape dostal do tvého domova ve Kvikálkově."

Harry si povzdychl a zavřel oči, přemýšlel jak začít.

"Pár dní po příchodu k mému strýcovi a tetě jsem pracoval na zahradě a našel jsem zraněného netopýra," začal pomalu.

A najednou mu šlo vyprávění samo: týdny, kdy ošetřoval netopýrova zranění, zatímco čekal, až ho někdo vyzvedne o Dursleyů, jak se bez Hedviky cítil osamělý... jak mluvil k netopýrovi  a vyzradil mu všechna svá tajemství, protože se snažil rozptýlit se od zármutku nad Siriusem a trápení kvůli Proroctví.

Ale byly tu i věci, které nedokázal vyjádřit slovy: jak příjemně se cítil, když byl Spartakus v jeho pokoji; jak mu jeho přítomnost dávala pocit bezpečí, jakoby tu byl někdo, kdo stojí na jeho straně; jak skvělý to byl pocit být za něco zodpovědný, díky čemuž se cítil méně bezmocný... méně jako figurka v kouzelnických šachách mezi Voldemortem a Brumbálem. Ale když se Harry podíval do Brumbálova obličeje, řekl si, že patrně není třeba nic dalšího vysvětlovat... měl pocit, že to Brumbál chápe už teď.

Když skončil, ředitel si povzdychl a zadíval se na podlahu.

"Děkuji, Harry, že jsi byl ke mě otevřený," řekl Brumbál nakonec, aniž by vzhlédnul. "Vím, že to pro tebe bylo těžké."

Harry čekal, ale když starší kouzelník nepromluvil, odvážil se zeptat, "Co se mnou teď bude, pane?" Brumbál vzhlédl.

"No, myslím, že nejdříve se postaráme o tvé ošetření, Harry, a pak by ses měl dobře vyspat," odpověděl starý muž rychle. "Zítra si promluvíme o dalším postupu... vlastně jsem měl v úmyslu tě koncem týdne vyzvednout od tvých příbuzných... ale to ti vysvětlím později."

Harryho naplnila zvědavost, ale potlačil ji. Věděl, že se blíží konci svých sil.

Ředitel se s povzdechem narovnal, ruce si položil na kolena a zblízka se podíval na Harryho.  

"A teď, Harry, bych rád znovu zavolal profesora Snapea, aby se postaral o tvá zranění," řekl energicky.

"Co? Ne! Profesore, prosím, nemůžeme to prostě nechat být?" zeptal se Harry zoufale. Neuvědomuje si Brumbál, že jen pohled na Snapea v něm vyvolává pocit ponížení a vztek? A nechtěl aby se kdokoli díval na to, co mu strýc Vernon způsobil. "Není to tak strašné, vážně... ty rány se zahojí..."

"Ne, Harry, obávám se, že to nemůžeme nechat být," řekl Brumbál vážně. "Nedovolím, abys trpěl když tomu mohu zabránit."

"Madam Pomfrey-" začal Harry, ale Brumbál ho přerušil.

"S Madam Pomfreyovou bude zajisté třeba se setkat," souhlasil starší kouzelník, "ale v zájmu toho, abychom ministerstvo udrželi mimo co nejvíce, myslím, že bude nejmoudřejší nejdříve využít Severusovy schopnosti, zvláště když je už... zainteresovaný. A Harry," dodal, "mám... na tebe také jednu prosbu."

"Chci," začal Brumbál opatrně, "aby ses pokusil dát Severusovi druhou šanci k získání tvé důvěry a náklonosti. Vím, že to pro tebe bude těžké," pokračoval, když viděl, že Harry otevřel ústa v protest. "Severus byl k tobě hodně tvrdý, to nepopírám. Už jsem s ním o tom v minulosti mluvil."

Brumbál se odmlčel a přemýšlel. Harry čekal.

"Možná že nemám právo to po tobě žádat," řekl Brumbál pomalu. "Zvláště po tom, co jsem tvou důvěru sám zradil. Ale žádám to, protože věřím, že to může být důležité a přínosné. Pro vás oba."

Starší muž opět ztichl, zvažujíc další slova.

"Je toho tolik, co ti nemůžu říct, Harry," řekl nakonec a podíval se Harrymu přímo do očí. "Věci, které ti  musím zatajit pro tvé dobro i kvůli plánům ve válce proti Voldemortovi... a kvůli samotnému profesorovi Snapeovi. Věřím, že s tvým dobrým srdcem a velkorysou povahou, kdybys o profesorovi Snapeovi věděl jisté věci, byl bys schopný mu věřit. Ale nemohu se protivit jeho přání a ztratit jeho důvěru, stejně jako nebudu zrazovat tvé přání, když si budeš chtít nechat jisté věci pro sebe. Rozumíš mi, Harry?"

Ač to Harry nerad přiznával, rozuměl. Neochotně kývl.

"Možná tomu těžko uvěříš," pokračoval váhavě Brumbál, "ale jsem si jistý, z toho co jsem dnes večer viděl a co už vím - a mé předpoklady bývají zpravidla správné - že náhled profesora Snapea na tebe se během těch několika týdnů změnil. Ne kvůli tomu, jak se k tobě chová tvá rodina," dodal rychle, když Harry stiskl zuby, "nebo aspoň ne zcela - ale kvůli péči, kterou jsi věnoval Spartakovi. Možná zde vzniklo něco nového a možná ... se to může dále rozvíjet."

Harry si nemohl pomoct aby se nezeptal. "Ale proč, pane? Proč je tak důležité, abychom spolu my dva vycházeli?"

Starý muž se na chvíli odmlčel než odpověděl. Jeho hlas zněl nerozhodně.

"Harry... věřím, a velmi pevně, že... uvnitř profesora Snapea se skrývá poklad," řekl starý muž vážně. "Poklady, které možná mohou být objeveny trpělivým a přívětivým hledačem."

Harry na něj zíral. Nebyl si jistý, jestli tomu může věřit - a i kdyby to byla pravda, určitě nebyl on jediný kdo by to mohl dokázat.

"Doufám, Harry, že ty a já to společně můžeme zvládnout," řekl Brumbál konejšivě

No, aspoň neočekává, že na to budu sám.

Harry dlouhou dobu přemýšlel. Vzpomínal na Spartakovy klidné, chápající černé oči, které ho sledovaly, když vyprávěl. Pomyslel na fakt, že se mu Snape neposmíval, když se přeměnil u Dursleyů. A jak se Dursleyovým pomstil i když vlastně nemusel... stačilo míň aby ho strýc přestal zraňovat.

"Dobře, pane," řekl nakonec. "Zkusím to."

 

* * *

Snape zíral do ohně, s plnou sklenkou ohnivé whisky v ruce.

Cestou do svých komnat udělal jen jednu zastávku - ve svém skladu dal dohromady soupravu léčivých lektvarů, které si pak v dřevěné krabičce vzal s sebou do svých pokojů. Potom si dopřál dlouhou sprchu s pořádně horkou vodou. Měl zoufalou potřebu smýt ze sebe tu úzkost, kterou v Dursleyovic domě cítil.

Ale sprcha mu nijak zvlášť nepomohla.

Po umytí se Snape postaral o svá naražená žebra a zraněné rameno. Nebylo třeba žádné větší péče - Potter během uplynulých několika týdnů odvedl opravdu skvělou práci i s tím málem co u sebe měl, a léčení mistra lektvarů probíhalo natolik dobře, že nemělo smysl použít některá rychle působící léčiva, která se musí aplikovat ihned, dokud jsou rány ještě čerstvé. Snape se spokojil s tím, že do rány vetřel mast urychlující hojení a přes potlučená žebra natřel mírně znecitlivující balzám.

Bylo už po desáté, když i přesto, že byl psychicky i fyzicky z dnešních událostí - vlastně z celé té doby - vyčerpaný, se převlékl a šel do obývacího pokoje místo do ložnice, posadil se do křesla a hůlkou rozžhnul malý oheň v ohništi, aby ze svých sklepních komnat vyhnal chlad. Krátce uvažoval o přivolání domácího skřítka, aby mu přinesl něco k jídlu, ale nakonec to zavrhnul a nalil si sklenku ohnivé whisky, která teď netknutá stála na stolku vedle něj.

Konečně, zpět ve svých pohodlných pokojích, obklopen známými věcmi, umytý a ošetřený, se mohl uvolnit.

Mistr lektvarů se cítil vyčerpaně. Navzdory všeobecnému mínění, on srdce měl, a právě teď ho bolelo, když pomyslel na všechny ty věci, které během uplynulých týdnů viděl a zažil.

Bylo tak lehké... tak směšně lehké, toho kluka nenávidět. Potterova nezvyklá podobnost se Snapeovým školním rivalem, spojitost s Lily, brýle zakrývající jeho smaragdové oči, to vše prohlubovalo propast mezi nimi. K dalšímu odcizení přispěl i fakt, že Snape v těch očích viděl jen vztek, strach a vzdor, a to už od Potterova prvního dne ve vyučování, kdy se v nich na okamžik objevila i zvědavost. Ten zvědavý, nejistý pohled, tak připravený věřit mu, Snapea rozhodil a tak se rozhodl prváky zastrašit, aby něco takového zmizelo.

A teď by dal cokoli aby mohl minulost změnit.

Snape se snažil v sobě vyvolat známé pocity zlosti a nenávisti - tohle byl přece Potter, protivný arogantní spratek, který minulý rok tak bezostyšně vlezl do jeho vzpomínek.

Ale když do jeho mysli vstoupila slova "protivný" a "arogantní", vyvolalo to vzpomínky při kterých se Snapeovi sevřel žaludek -  Pottera ležící na malé posteli, v otahaných hadrech, svěřující se malému zvířátku, jak lituje, že narušil soukromí mistra lektvarů, jen proto že hledal odpovědi na otázky; Pottera s bolestným výrazem, když pásek maloval ohnivé pruhy po jeho zádech, ale ani se nepokoušel bránit se nebo uniknout; Potter, šeptající, že si zaslouží strýcovo zacházení; Potter, dívající se na něj Lilyinýma očima naplněnýma důvěrou a vroucností - a poté prosící aby nevyzradil jeho zahanbující tajemství.

Snape si přál, aby mohl vzpomínky na uplynulých několik týdnů vymazat z paměti. Bylo tak snadné věřit, že kluk, kterého se zapřísáhl chránit kvůli Lily, po ní nezdědil nic než oči. Nyní ale věděl, že Lily - alespoň část z ní - zde po celou tu dobu byla, a on se nikdy nesnažil to vidět.

Otázka byla: co by měl teď dělat?

Opravdu neměl nejmenší tušení. V úvahu bylo třeba vzít mnoho věcí: jeho pozici jako špeha,  jeho vystupování před dětmi Smrtijedů, klukova podoba na Jamese... Měl skoro chuť Pottera obvinit, že zničil jeho dlouho budované přesvědčení. Jakým právem se ten kluk vkrádal do Snapeovy mysli a dokonce i srdce?

Po všech těch letech, kdy odmítal Brumbálovy jemné (a někdy ne až tak jemné) pokusy o napravení jeho smýšlení o klukovi, si Snape náhle přál, aby mu starý muž poradil.

Pokoj byl velmi tichý. Tikání nástěnných hodin ve výklenku krbu bylo jediným zvukem. Na konci stolku ležel časopis o lektvarech, ale on se pro něj nenatáhl - a  nedotkl se ani whisky.

Dnes jeho mysl zaměstnávala Lily.

Když se plameny v krbu náhle změnily na zelené, nebyl překvapený. Z ohně se ozval Brumbálův hlas: "Severusi? Byl bys tak hodný a vrátil se do mé kanceláře prosím?"

Záměrně nepřemýšlel nad tím, co se dělo nahoře, ale určitým způsobem čekal, že ho zavolají. Proto se možná nepřevlékl a ani nepil whisky.

Snape vstal, sebral soupravu lektvarů a vstoupil do ohniště.

* * *

Když se Snape objevil v ředitelně, Brumbál stál u stolu a s očekáváním se na něj podíval. Potter, stále bez trička, seděl v jednom z křesel a nedíval se ani na jednoho z nich.

"Severusi," začal Brumbál, "Harry a já jsme se domluvili, že by bylo nejlepší, kdybys využil své schopnosti léčení než půjdeme za Poppy, abychom se tak vyhnuli otázkám."

Snape pochopil okamžitě. Brumbál se chtěl s Potterovými příbuznými vypořádat sám, aniž by do toho zatáhnul ministerstvo. Na tom nebylo nic překvapivého - ředitelova důvěra byla těžce zklamána; nebude s Dursleyovými jednat v rukavičkách. Navíc bylo třeba brát v úvahu Potterovo soukromí - nebo ještě horší následky, které to mohlo mít, kdyby něco proniklo k Temnému pánovi. Madam Pomfreyová by samozřejmě cítila jako svou povinnost uvědomit o týrání úřady. I kdyby se nenechala zmást skoro vyléčeným Potterem, měla by důvod proč poslechnout ředitele a nechat další vývoj v jeho rukách. Nezáleželo na tom, že je kluk jen rok před dosažením dospělosti.

Snape nebyl proti. Ať to může být jakkoli těžké, chtěl Pottera vyléčit sám, ačkoli sám moc dobře nerozuměl proč.

Snape lehce kývnul na Brumbála a přešel k Potterovi. Kluk váhavě vzhlédl. Snape byl překvapený, že v jeho obličeji nebyla ani stopa nenávisti, jen skrývaná obava. Snape beze slova vytáhl hůlku a dřív než se Potter stihl pohnout, provedl jednoduché diagnostické kouzlo.

"Potter má dvě zlomená žebra," poznamenal Snape. "Ta by bylo nejlepší přenechat Madam Pomfreyové, jejíž zkušenosti v léčení kostí překračují ty mé. O zbytek se mohu postarat sám, pokud jak předpokládám, nechcete, aby podala zprávu o... o tom, jak byla zranění způsobena?"

"To by byl, jak jsme s Harrym rozhodli, mnohem lepší plán," souhlasil Brumbál.

Snape přikývl a znovu se zadíval dolů na Pottera. Kluk k němu s obavami vzhlížel.

Snape váhal a přemýšlel, jak pokračovat. Nakonec řekl, "Proč nezačít s vaším obličejem, Pottere?"

Kluk polknul a krátce kývnul.

Bez dalších okolků si Snape přitáhl druhé křeslo před Pottera, posadil se a ze soupravy lektvarů vylovil mast na modřiny a výtažek z murtlapie. Potter si sundal brýle a nehnutě držel, zatímco mu Snape, co nejjemněji dokázal, aplikoval mast na oko a murtlapii na jizvu po pásku a roztržený ret. Když byl hotov, přestal a pomalu řekl, "Bylo by nejlepší, Pottere, kdybyste si lehl na břicho, zatímco budu ošetřovat vaše záda."

Brumbál přišel blíž a mávnutím hůlky přeměnil křeslo, ze kterého se Snape zvednul, v úzké polstrované lehátko s velkým polštářem na jednom konci. Potter si ho neradostně změřil pohledem.

"Pane," začal bázlivě, a podíval se z jednoho muže na druhého, "nemůžeme prostě jen-"

"Ne, Harry, obávám se že ne," řekl Brumbál přívětivě, ale rozhodně.

Když kluk stále váhal, Snape tiše dodal, "To je to poslední, co pro vás Spartakus může udělat, Pottere, jako oplátku svědomité péče, kterou jste mu během uplynulých několika týdnů věnoval."

Sám byl překvapen, že to řekl a okamžitě zčervenal. Brumbál se na něj povzbudivě usmál zatímco Potter na něj udiveně zíral.

Potter se zhluboka nadechl a opatrně se vyškrábal na stůl. Polštář si položil pod hlavu a krk a pevně ho objal. Vypadal vystrašeně a deprimovaně zároveň, a Snape se mu nedivil. Věděl, jak zranitelně se kluk musí cítit... on sám by se také cítil zahanbeně, kdyby někdo viděl škody, které mu způsobil jeho otec když byl v Potterově věku.

Brumbál si to zjevně uvědomil také, protože se přesunul k přední straně stolu a vzal Potterovu pravou ruku do své. Kluk se na něj krátce usmál, stiskl jeho ruku a pak se znovu zadíval dopředu. Snape zvedl lektvary a přistoupil ke stolu, aby se podíval s čím má co do činění.

Tohle byl Snapeův první opravdový pohled na škody, které Dursley způsobil svému synovci. Od krku po pas byla Potterova záda pokryta temnými modřinami, nateklými pruhy po pásku a hlubokými ranami po železné přesce. Neschopný pochopit, jak se klukovi podařilo zůstat během takového trestu zticha, Snape cítil, jak v jeho srdci roste pobouření a lítost. Podíval se na Brumbála, který byl bledý a třásl se. Oba kouzelníci si vyměnili vražedné pohledy, které slibovaly odplatu tomu, kdo tohle způsobil.

S obličejem natočeným na polštáři se Potter podíval svýma zelenýma očima na Snapea. Ten si odkašlal.

"Obávám se... že to bude poněkud bolestivé, Pottere." Snape byl překvapený, že se mu hlas trochu třásl.

Potter přikývl a znovu se podíval na zeď. Snape se natáhl pro dezinfekci. Poškozené kůži hrozila infekce, a proto bylo třeba se nejdříve vypořádat s ní.

Mladý Nebelvír sykl bolestí, když Snape začal aplikovat lektvar na stáhnutí. Snape viděl, jak se jeho prsty sevřely kolem Brumbálových, a pak kluk otočil obličej do polštáře. Nevydal žádný zvuk, ale jeho napjaté svaly se pod Snapeovýma rukama chvěly.

Snapeovi se podařilo udržet své ruce v klidu, ale bylo to těžké. Skoro cítil jako kdyby to ostré bodání způsoboval sám sobě. Přál si, aby tu bolest mohl převzít.

Brumbál vypadal utrápeně. Po chvíli, kdy prostě jen nechal Pottera tisknout jeho ruku, se starý kouzelník náhle naklonil a zašeptal klukovi do ucha nějaké zaklínadlo v jazyce, který Snape neznal. Ke Snapeovu překvapení se klukovy svaly uvolnily, hlava sklonila, zelené oči zavřely a Potterův dech se prohloubil. Snape na chvíli přestal.

"Co to bylo za kouzlo?" zeptal se zvědavě.

Brumbál vypadal také překvapeně. "Víceméně jednoduché uvolňovací kouzlo... neměl by po něm usnout." Jeho výraz byl smutnější. "Musí být tak unavený bolestí, vyčerpáním a emocemi, že nebylo těžké, aby usnul."

"To je jen dobře," poznamenal Snape a pokračoval v práci. "Bylo by to pro něj jen bolestivé, a teď až se vzbudí, bude nejhorší za ním."

Na chvíli pracovali v tichosti. Brumbál zůstal poblíž a držel Pottera za ruku.

"Severusi," řekl starý kouzelník tiše. "Vypadalo... to, že je to na denním pořádku?"

Snape zaváhal a pak pomalu řekl, "Obávám se, že ano, řediteli. I když jsem byl svědkem jen několika příhod, viděl jsem jejich následky. A byl jsem přítomný tomu, čehož důkazy vidíte tady." Odmlčel se a pak dodal, "I klukovo... chování svědčilo o tom, že je na takové zacházení zvyklý."

Snape nevzhlédl, když slyšel Brumbálův povzdech, nechtěl vidět bolestný výraz v jeho starém obličeji. Když ale starší kouzelník znovu promluvil, zněl jeho hlas vyrovnaně a věcně.

"A ty, Severusi? Jak jsi přišel k tomu, že jsi byl zraněný? Harry mi popsal tvé rány."

Jak Snape vyprávěl o McNairovi a Bellatrix v Kvikálkově, Brumbál vypadal stále vážněji.

"To je velmi znepokojující," řekl starý muž. Vypadal ustaraně. "A říkáš, že se Harryho nepokusili na jeho pochůzce chytit?"

"Ne, řediteli," odpověděl Snape. "Kdyby tak učinili, nebo by se na to připravovali, okamžitě bych býval zasáhl. Jenže tohle vypadalo spíš jako sledování."

Brumbál se zamračil. "Nanejvýš... podezřelé. Měli jsme  štěstí, že se Voldemort nesnažil tě zavolat, když jsi byl v Harryho domě."

"Přesně." Sám Snape byl za to rád, ale dělalo mu to starosti. Ať už Temný pán plánuje cokoli, nejvýznamnějšího zvěda Řádu do toho zatím nezasvětil.

Brumbál nad tím chvíli uvažoval a potom lehce kývl hlavou.

"Byl to velmi dlouhý den, Severusi, a bude nejlepší, když to promyslíme zítra s čistou hlavou... a zvlášť ty, můj chlapče," dodal a významně se na mistra lektvarů podíval. "Tvé uzdravení probíhá dobře, doufám?"

"Ano. Musím přiznat, že Potter odvedl vynikající práci co se týče ošetření mého ramene."

Brumbál se usmál.

"Vidíš, Severusi? Neříkal jsem ti snad, že Harry není jako jeho otec?"

"Nedělal to pro mě, řediteli. Dělal to pro Spartaka." Jakmile ta slova Snape vypustil z úst, přál si, aby raději držel jazyk za zuby. Dokonce i on ve svém hořkém tónu zaslechl lítost.

Avšak Brumbál se nesmál, místo toho vypadal zamyšleně.

"Severusi," řekl po chvíli, "už dlouho vím, že Harryho duše je výjimečná. Jeho schopnosti milovat se vyrovná jen jeho schopnost odpouštět." Ředitel se pousmál, patrně myslel na to, jak mu kluk před chvílí odpustil jeho chybu.

Severusovi chvíli trvalo, než pochopil co tím Brumbál říká. Když se tak stalo, zjistil, že je příliš unavený na to, aby se cítil pobouřeně. Přestal ošetřovat Potterova zranění a zamyslel se.

"Nemůžu se změnit, Albusi," řekl nakonec, "ne skutečně."

Brumál stále držel Potterovu uvolněnou ruku; a teď se natáhl aby do své druhé ruky vzal Snapeaovo zápěstí, takže všichni tři byli spojení.

"Můj milý chlapče," řekl jemně starší kouzelník, "už teď jsi se v tom důležitém změnil."

Snape ucítil jak mu vyschlo v krku a rychle odvrátil pohled.

Brumbál se rozhodl, že pro dnešek zasel už dost semínek. "Jsi již hotov?" zeptal se.

"Skoro," odpověděl Snape a otřel si ruce čistou látkou. Potterovy rány byly uzavřeny, stopy po pásku byly pryč a modřiny nyní vypadaly starší o několik dní. Za pár dní budou pryč úplně. Snape si hořce pomyslel, že by bylo dobře, kdyby se jizvy na duši hojily také tak snadno.

"Výborně," řel Brumbál energicky. "Pak tedy navrhuji, abychom předali Harryho do péče Poppy a odešli. Další věci mohou počkat do zítřejšího odpoledne... a ráno bych rád navštívil Kvikálkov," dodal a jeho modré oči se ledově zaleskly.

Snape ho znepokojeně pozoroval. Pohled na naštvaného Brumbála nevěstil nic dobrého, to věděl z vlastní zkušenosti. Ale starý muž se vzpamatoval a otočil se ke klukovi. Lehce ho vzal za rameno, aby ho vzbudil.

"Neobtěžujte se," řekl Snape, rukou Pottera přetočil a vzal ho do náručí. Potter spal tak tvrdě, že jen něco zamumlal a jinak se nechal zvednout bez protestů.

Snapeovi to přišlo jako přirozená věc, ale jakmile si uvědomil, co udělal, strnul a bezradně držel Pottera v náručí. Podíval se na Brumbála, zda starý muž něco řekne.

Ale Brumbál se jen usmál , "Je trochu velký na to, aby byl nošen."

"Neváží skoro nic," zavrčel Snape, ale vzápětí ucítil osten viny, když řediteli zmizel úsměv z tváře.

"Albusi... nevěděl jste to."

"Ne, nevěděl," řekl Brumbál unaveně. "Ale měl jsem."

Ředitel si protřel oči pod svými půlměsícovými brýlemi, povzdechl si a řekl, "Pojď... oznámíme Poppy, že má pacienta."

Poslední komentáře
10.06.2010 23:19:01: ted jsem objevila tuhle stranku i tuhle povidku a jsem ..... zaskocena..... uz dlouho se mi nestalo,...
04.06.2010 23:02:28: Uff..chudák Harry. Ale tá veta čo mu povedal Severus o tej starostlivosti o Spartaka, tá bola tak st...
04.06.2010 00:16:36: Bože..já bych asi umřela studem. Ale docela dojemná kapitola. Chtěla bych vidět naštvanýho Brumbála....
03.06.2010 22:52:33: Pěkná kapitola moc se těším na další, snad bzde brzy.