Gerylla01

In Care Of

Kapitola 7.

Nyní konečně pravda.

 

Petuniina slova definitivně ukončila jakoukoli naději, kterou Snape mohl mít, že rozbitý nos mohl být následkem potyčky mezi Potterem a jeho přerostlým bratrancem. Už se nemohl dál oklamávat.

 

Teď, když měl důkaz přímo před očima, se Snape divil, jaktože si tak dlouho ničeho nevšiml. Byla ale pravda, že nikdy tu nebyl důkaz takové brutality.

 

Brumbál naznačil, že Moudrý klobouk uvažoval o Potterově zařazení do Zmijozelu (Jak by se James otáčel v hrobě, kdyby se něco takového opravdu stalo!), a Potter po zmijozelsku dobře věděl, kdy má mlčet... nebo kdy si to myslel, že je to třeba.

 

Snape dobře viděl nesouhlasný výraz na tváři Molly Weasleyové, když na Ústředí padlo téma Potterova rodina. Slyšel, jak je Minerva McGonagallová popisovala jako "mudlové nejhoršího druhu." Všiml si faktu, že se Potter nikdy nevracel do Kvikálkova mezi zářím a červnem. Dokonce zaregistroval, že Potter nedostává během snídaně ve Velké síni žádné sovy. Brumbál jednou řekl, s ustaraným výrazem, že lituje, že kluk není "ani trochu tak šťastný jak jsem doufal, že bude v péči Lilyiny sestry."

 

A pak přišla ta narážka od Draca v prvním ročníku v hodině lektvarů:

 

"Je mi líto všech, kteří musí zůstat v Bradavicích během Vánoc, protože je doma nikdo nechce!"

 

Jedenáctiletý Potter nevypadal ani trochu naštvaně, takže Snape na tenhle incident rychle zapomněl.

 

Zanedbání, jistě... to si ostatní kouzelníci v Potterově životě zjevně myslí. Strach, možná dokonce zlost. Příliš mnoho práce a příliš málo jídla. Příliš málo lásky. Snape odmítal vnímat tyhle náznaky od bradavického personálu i od členů Řádu. Připisoval je k šílenství kolem chlapce-který-přežil, které kolem něj vířili naděje chtiví kouzelníci, chtějíc chlapce chránit a rozmazlovat.

A nyní to věděl on, a oni, ač ho sledovali, hýčkali, uctívali a obskakovali, nikdo z nich nečekal fyzické týrání: ani Molly s jejím přehnaným mateřským postojem, ani Minerva, vedoucí jeho koleje, ani Filius se svou bystrou myslí, dokonce ani Poppy Pomfreyová, která měla Pottera na ošetřovně alespoň jednou za rok.

 

Ani Brumbál, který se staral o tolik věcí a chtěl, aby všechno bylo v pořádku, že někdy přehlédl i něco tak zjevného.

 

Snape si pomyslel, že on by si mohl všimnout, kdyby se pořádně díval - jeho vlastní zkušenosti z dětství i jako učitele ho dělaly dobrým kandidátem - a fakt, že nic z toho nezaznamenal, ho znepokojoval.

 

Pomyšlení na to, co by si asi řekla Lily, kdyby svého syna viděla před hodinou - stoicky si ošetřujícího nos, s klidnou unavenou lhostejností, jejíž samozřejmost byla děsivá. Snape měl pocit, jakoby jeho srdce sevřely drápy, zanechávajíc za sebou krvavé rýhy.

 

Proč nic takového neviděl v klukových vzpomínkách během  minulého roku?

 

Samozřejmě tu byla možnost, že takové násilí vzniklo až v poslední době. Zanedbávání a hrubost to ano, ale pokud byl Potter týrán po celou dobu, určitě by byl zařazen do Snapeovy koleje, nebo možná do Filiovy nebo Pomoniny. Ze všech čtyř kolejí, Snapeova byla nejpravděpodobnějším útočištěm utlačovaných dětí, které se brzy naučili sebeobraně. Do Flitwickovy a koleje Sproutové se dostaly ostatní - ti, kteří hledali únik z reality v knihách skončili v Havraspáru, zatímco duševně poznamenaní mířili do Mrzimoru. Jen velmi zřídka se týrané dítě dostalo do Nebelvíru.

 

Jenže tohle je přece Potter, pomyslel si Snape kysele, kluk, který žil aby byl výjimkou z každého pravidla.

 

I když měl k Potterovi výhrady, byl otřesen tím, čeho byl právě svědkem.

 

Podíval se na postel. Potter vypadal, že spí. Oči měl zavřené a dýchal pravidelně. Bez brýlí byla jeho podoba s Lily více patrná, vysoké lícní kosti vyvažovaly Jamesův úzký obličej. Vliv jeho povedených příbuzných byl patrný - zdůrazněný ošklivou modřinou, která pokrývala jeho tvář jako havraní křídlo.

 

Snape zoufale chtěl věřit, že Dursleyovo hrubé zacházení  je něčím novým - útok mozkomorů na jeho syna minulé léto možná vedl k překročení meze. Možná začal pít jako Snapeův otec. Nebo se mu nedařilo v práci, a Potter mu sloužil jako obětní beránek k ventilaci frustrace.

 

Ale ať tomu chtěl uvěřit sebevíc, bylo zde klukovo chování, které jeho teorii popíralo. Byl naštvaný, to jistě, ale ne tak, jak by měl být, kdyby tohle bylo něčím novým, pomyslel si Snape.  A místo strachu předvedl pouze vztek a frustraci. V jeho tváři nebyl patrný šok ani překvapení když přišel do pokoje; místo toho jen metodicky zastavil krvácení a odstranil všechny stopy krve, aniž by mu něco ukáplo na podlahu nebo postel.

 

Prostě, choval se přesně tak jako Snape v jeho věku, když se střetnul s pěstmi svého otce: všechno tohle bylo součástí rutiny toho, být doma.

 

A pro ty nešťastné hodiny nitrobrany existovalo také vysvětlení, i když ne moc veselé: ani přirozený nitrozpytec, i když má dostatečné zkušenosti, nemůže skrýt všechno. Sám Snape, ač nejsilnější nitrozpytec po Brumbálovi a Voldemortovi, nedokázal zabránit Potterovi, aby náhodou nezahlédl některé z jeho vzpomínek (to byl důvod, proč ty nejhorší uložil do Myslánky). Mohlo se Potterovi podařit skrýt vzpomínky na fyzické týrání pod intenzivnější vzpomínky na Blacka napadeného mozkomory, nebo na Diggoryho bezcitně zavražděného na hřbitově?

 

Snape náhle ucítil naprosto neočekávanou vlnu lítosti nad chlapcem. Znovu se podíval k posteli. V Potterově tváři bylo něco dojemného. Často vypadal mladší než patnáct let, ale v tenhle otřesný moment vypadal starší, na svých bedrech nesl břímě mnohem větší než by zvládla většina mužů - než by většina mužů kdy musela nést, nehledě na většinu chlapců - rány od jeho strýce byly jeho nejmenší starostí.

 

Pokud Potter musel vydržet léta strádání, musel vše snášet bez jediné stížnosti, aniž by to komukoli řekl.

 

Weasley, jak Snape věděl, by to nikdy nedokázal utajit před Grangerovou, a Grangerová by cítila jako svou povinnost (což by skutečně byla) informovat učitele. Potter a slabý? Byla v něm větší síla, než Snape kdy tušil.

 

Usadil se na dno klece. Měl pocit, že není zraněný jen zvnějšku, ale i zevnitř - jeho předchozí poznatky o Harrym Potterovi se rozpadaly jako domeček z karet.

 

Otázka byla... co s tím může udělat? Zrovna teď?

 

Nyní nemohl dělat nic jiného než se dívat, čekat a uzdravit se.

 

Když je řeč o léčení... uvažoval, jestli Dursley myslel vážně, že kluk dva dny nedostane jídlo. Jestli ho Potter nenakrmí, Snapeovo zdraví bude trpět. Po fyzické stránce byl vázán na tělo, ve kterém přebýval, a netopýři potřebují velké množství potravy, aby uživili jejich rychlý metabolismus. Pro tuto chvíli tak rychlý nebyl, protože nevydával energii létáním, ale i tak... a jeho tělo se vzpamatovává ze zranění.

 

Potter slíbil, že mu sežene jídlo, a podle toho jak se ke Snapeovi kluk zatím choval, věřil, že se aspoň pokusí.

 

Jen doufal, že kvůli tomu pokusu nebude mít Potter problémy.

 

* * *

 

Ťuk-ťuk. Ťuk-ťuk-ťuk.

 

Snape byl vytržen ze spánku ťukáním na okenní tabulku.

 

Potter se vzbudil také a podíval se, co se děje. Koukala na něj malinká načechraná kulička šedého peří a nadšeně houkala.

 

Potter vyskočil na nohy. Jeho obličej se projasnil, stíny zmizely jako nějaká iluze a Snape v něm viděl prostě jen netrpělivého kluka.

 

"Je od Rona!" vykřikl Potter a pospíchal k oknu. Otevřel ho a malá šedá sovička prosvištěla do pokoje, potěšená, že dokončila svůj úkol. K nožce měla přivázanou tlustou obálku, která jí ztěžovala rovnováhu při letu.

 

"Podívej, Spartaku... Errol je tady taky!" Potter se natáhl do větví stromu jen kousek od okna a dovnitř vtáhl velkou a hodně starou sovu. Vypadala vyčerpaně, a nebylo divu - k nohám měla uvázaný objemný balík. Potter posadil sovu na postel a začal odvazovat balíček. Sova slabě děkovně zahoukala.

 

Mezitím ta malinká hyperaktivní sovička s hlasitým bum narazila do Snapeovy klece a začala poletovat kolem jako čmelák kolem kytky a u toho bez přestání houkala. Snape se na ni znechuceně podíval.

 

„Tady! Pojď, Papušíku, sundáme to. Neotravuj Spartaka; nemá to zrovna lehké. Podívejme se, co Ron posílá.“ Potter chytl sovičku do ruky a sundal dopis z její nožky.

 

Papušík? Pomyslel si Snape nevěřícně. Proč ten tupohlavec Weasley pojmenoval sovu „Papušík“? (Pozn. překl. – v originále se jmenuje Pig, tj. prase)

Potter roztrhl obálku a začal číst. Snape nevěděl, proč potěšený výraz v klukově modřinatém obličeji způsobil, že ho zabolelo u srdce, ale bylo tomu tak.

 

Potter, stále se usmívajíc, položil dopis na stůl a obrátil svou pozornost k balíčku. Kapesním nožíkem přeřízl provázky, aby se dostal dovnitř.

 

„Hej, díky, paní Weasleyová!“ Zakřenil se a otočil ke Snapeovi. „Spartaku, jsme zachráněni... paní Weasleyová poslala jídlo. Vím, že zapékané maso je ti na nic, ale je tady i pár ovocných koláčů s tvým jménem!“

 

V balíčku byl také nějaký dopis, všiml si Snape – takový, co byl uvnitř čistý a zvenku pokrytý květinami, na nějž čarodějky rády psávaly. Potter ho otevřel a jak četl, jeho radostný výraz přetrvával, ale nějak se zasmušil a zesmutněl. Beze slova ho odložil.

 

„Ok, Puštíku, tady je dopis pro Rona. Chceš chvíli zůstat a odpočinout si nebo poletíš hned zpět?“ zeptal se Potter a vyndal ze zásuvky stolu obálku.

 

„Puštík“ okamžitě vyskočil na Potterovu ruku a ten mu uvázal k nožce dopis. S rychlým ďobnutím do klukovy ruky se sovička pustila z okna ven.

 

„Errole, tebe se ani neptám, jestli si chceš odpočinout, protože si myslím, že bys měl,“ řekl kluk a zvedl starší sovu na stůl. Přelil vodu ze své sklenky na nočním stolku do jedné z Hedvičiných misek, které vyndal z klece, aby měl Snape více prostoru. Do druhé nasypal trochu sovího krmení. Sova děkovně zahoukala a dlouze se napila.

 

Když se občerstvila, Potter se jí zeptal, „Myslíš, že bys mohla přespat na stromě venku? Hedvičinu klec právě teď obývá Spartakus, a nemyslím si, že by ocenil společnost!“ Kluk se zazubil a podíval ke kleci.

 

To máš teda pravdu! Pomyslel si Snape podrážděně.

 

Kluk opatrně zvedl křehkého ptáka a jemně ho posadil na silnou větev stromu. Sova znovu zahoukala a okamžitě složila hlavu pod křídlo. Snape si byl jistý, že zaslechl toho opeřence chrápat.

 

Potter popadl dopis od Rona Weasleyho, hodil sebou na postel způsobem, jakým to teenageři dělávají, a znovu ho četl. Poté ho složil a položil na noční stolek. Pak si lehl zpět na postel, s rukama pod hlavou, a oči upřel na strop. Snape byl překvapen jeho potěšeným výrazem.

 

Po chvíli se Potter na Snapea znovu podíval.

 

„Třístránkový dopis... to je od Rona docela výkon, Spartaku,“ přiznal kluk s úsměvem. "Není zrovna spisovatel. Ale je fakt, že aspoň jednou za týden mi přes prázdniny píše. Dělá to, protože ví, že to tady pro mě není ... no zrovna zábavné. Hermiona píše ještě častěji, skoro každý druhý den. Dopis od ní přijde patrně zítra."

 

Na několik minut se odmlčel. Přemýšlel, s zamračeným čelem, čímž Snapeovi připomínal Lily, když se soustředila na zvlášť těžkou esej z přeměňování.

 

"Mám skvělé přátele," řekl Potter nakonec. "Můžu se na ně opravdu spolehnout, víš?"

Lehl si na bok, stále tváří ke Snapeovi.

 

"A Ronova mamka... je také úžasná. Když Dudley předminulé léto začal držet dietu, začala mi posílat jídlo. A stále v tom pokračuje. Jsem jí za to vážně vděčný, protože vím, že nemají moc peněz a tak. Myslím, že ví... nikdy jsem jí neřekl, ale myslím, že ví, že odpírání jídel je tetin a strýčkův oblíbený způsob jak mě potrestat."

 

Chvíli byl ticho a pak se náhle posadil, kolena si přitáhl k tělu a objal je rukama. Očima těkal po místnosti, než se opět setkal se Snapeovým nehybným pohledem.

 

"Víš, Spartaku... Ron je vážně bezva kámoš. Jediné, kdy se nepohodneme, je když... na mě někdy žárlí."

 

Potter se odmlčel a přemýšlel.

 

"Kéž by to nedělal," pokračoval pomalu. "Neměl by... ale mám peníze." Očima sledoval otlučený nábytek a holé stěny. "Ron nesnáší, když se cítí chudý. A nelíbí se mu být nejmladší z tolika sourozenců."

 

Znovu byl ticho. Pak šeptem dodal. "Měnil bych s ním. Okamžitě."

 

Potter se znovu opřel zády o čelo postele a povzdychl si. Světlo z lampy osvítilo jeho modřiny.

 

"Je to vtipný, Spartaku," řekl zamyšleným tichým hlasem. "Hodně lidí si myslí... že jsem něco zvláštního... aniž by mě kdy potkali a měli pro to nějaký důvod. Myslím, že Ron byl ze začátku taky takový, aspoň trochu."

 

Zkroutil rty do smutného úsměvu.

 

"Taky je plno lidí, kteří mě nemohou vystát, aniž by mě potkali a aniž bych  jim dal nějaký důvod! Snape je přesně takový."

 

Snape se v soví kleci ošil.

 

"V prvním ročníku jsem ani netušil, proč mě tak hrozně nenávidí," přemítal Potter. "Nikdo mi nic neřekl, kromě Brumbála na konci roku, když jsem byl v nemocničním křídle. Ale stejně to nebyla celá pravda."

 

Kluk si povzdychnul. "Brumbál je dobrý v tom, že vám řekne pravdu, ale ne celou. To... mi někdy dělá starosti."

 

Stejně jako Snapeovi.

 

"Stejně," pokračoval Potter po další pauze, "jsem zjistil, proč mě Snape nemá rád... ale nikdy to nebylo přímo kvůli mě, víš? Nenávidí mě pro to, čí jsem syn a jaký si myslí že jsem." Potter chvíli uvažoval. "Kvůli tomu... ho taky nějak nemusím, víš co tím myslím?"

 

Snape si pomyslel, že asi ano.

 

Potter se znovu otočil na bok, přitiskl si k sobě polštář a díval se na zeď.

 

"Minulý rok," začal, a Snape vytušil, že Potter asi ani neví, že mluví nahlas, "jsem vstoupil do Brumbálovy  myslánky, když uvnitř byly Snapeovy vzpomínky. Myslel... myslel jsem, že něco plánuje, nějakou špatnost. Byl Smrtijedem, víš. Nedokážu pochopit, jak mu Brumbál může věřit! Neřekne mi to... nikdy mi nic neřekne, a zvlášť minulý rok. Až do toho boje na ministerstvu. Tu noc... Sirius zemřel."

 

Potter si prohrábl své rozcuchané černé vlasy.

 

"Měl jsem za to, že je to kvůli tomu, že na mě byl naštvaný," řekl tiše. "Brumbála myslím. Kvůli... víš, že ho kvůli mě vyhodili z Wizengamotu a tak celkově... a kvůli té věci s Věštcem. Nepodíval se na mě, ani se mnou nemluvil, prostě nic." Kluk zavřel oči. Vypadal ublíženě.

 

Snape si povzdychnul. Bylo nesmyslné, dětinské si to myslet - ale Potter vlastně pořád byl dítě. Albusi, na tak skvělého muže jsi schopný se dopustit některých zásadních chyb v úsudku.

 

"Nakonec," pokračoval Potter, "jsem zjistil, že má o Snapeovi pravdu, protože Snape zkontroloval Siriuse, jakmile jsem mu řekl co jsem viděl ve své vizi, a poslal Řád na ministerstvo za mnou... a i když mě i Siriuse nenávidí, udělal správnou věc ať se mu to líbilo nebo ne. A to už něco znamená, řekl bych."

 

No, děkuji za takové zhodnocení, pomyslel si Snape nevrle.

 

Tentokrát ticho trvalo tak dlouho, že si Snape myslel, že Potter znovu usnul. Zrovna se ponořil do vlastních myšlenek, když kluk opět promluvil - skoro mu uniklo, co vlastně řekl:

 

"Tu noc jsem se dozvěděl o Proroctví."

 

Snapeovi přejel mráz po zádech. Našpicoval uši. Nikdy neslyšel úplné znění Proroctví, ale Potter zjevně ano.. od Brumbála, bezpochyby.

 

Kluk viditelně strnul a pak mávnul rukou.

 

"Ale teď o tom nechci mluvit," řekl stručně.

 

Náhle vstal a ze své skříně vyndal pyžamo. Když si svlékl tričko, Snape byl zděšen když na jeho levém rameni viděl modřiny ve tvaru prstů: živě si dokázal představit, jak Dursley chlapce hrubě popadl a smýkl s ním ke schodům, poté co ho uhodil.

 

Musíme se odsud dostat, pomyslel si Snape, a neuvědomil si, že nyní uvažuje my a ne .

Poslední komentáře
12.03.2010 12:30:51: díky za skvělé ohlasy :-) A ano, na pokračování, tj. Tightrope, se patrně taky vrhnu, překládá se mi...
11.03.2010 19:42:18: krásna kapitola :) a krásny preklad :)
10.03.2010 10:57:14: Ahojek, dlouho jsem tu nebyla a smiley omlouvám se. Chci ti poděkovat za další skvělý překlad neméně s...
09.03.2010 20:00:31: Věcná k Papušíkovi...Medek to přeložil jako Pašík :) toho piga :D Jinak moc pěkná kapitola...chudák ...