Gerylla01

In Care Of

Kapitola 8.

Před téměř patnácti lety si Severus Snape stanovil úkol, kterému hodlal obětovat zbytek svého života jak nejlépe dovedl – a tím úkolem bylo chránění Harryho Pottera. Bral to jako poslední a nejlepší službu, kterou nyní mohl prokázat Lily Evansové, která byla – a stále je – jeho životní láskou.

 

To, že chlapce nenáviděl kvůli jeho otci a měl mu za zlé, že v něm evokuje bolestné vzpomínky, na tom nic neměnilo. Snape byl zatvrzelý muž, který se řídil vlastními morálními zákony, ať se děje co se děje. To byl důvod, proč se zachoval tak jak se zachoval, když měl Potter vizi o „zajetí“ Siriuse Blacka. Snape za svůj život viděl už dost vražd a nechtěl, aby někdo ze Strany světla zemřel. A nikdy by nezradil člena Řádu ať už ho měl rád nebo ne.

 

S výjimkou Albuse Brumbála, bylo Snapeovi naprosto ukradené, co si o něm ostatní myslí. Věděl, že někteří z jeho kolegů, členů Řádu, studentů a většina kouzelnického světa na něj nahlížela s nedůvěrou, odporem a podezřívavostí. To se mu docela hodilo. Neměl potřebu se někomu zavděčit: žádné uznání, které by mohl získat, neodčiní to, co udělal Lily. Nepotřeboval přátele: život ho naučil, že láska často končí ztrátou; a ani nechtěl být rozptylován od své práce špiona. Byl hrdý na své Zmijozely a neobtěžoval se skrývat, že jim nadržuje. Jenže to nedělal ani tak pro ně, jako spíš proto, aby dobře vycházel s jejich příbuznými, Smrtijedy. A navíc, když mohl podporovat Zmijozel a zvlášť proti Nebelvíru, mírnilo to vzpomínky na nešťastné zážitky s Poberty.

 

Snape věděl, že Brumbál doufal, že on, Snape, se postará o Lilyino dítě. Mistr lektvarů si byl jistý, že to by se nikdy nemohlo stát. Přes svůj slib chránit chlapce za každou cenu, stále by byl nejraději, kdyby byl vyloučen ze školy, a nebyl tak Snapeovi pořád na očích. Kromě školních trestů (během kterých si mistr lektvarů užíval trýznění Pottera), Snape trávil ve společnosti toho spratka co nejméně času. A i školní tresty v něm zanechávaly frustrující pocit.

 

Snape se nechtěl dovědět o klukově životě nic víc, než co pozoroval ve škole, a záměrně si ho všímal co nejméně mohl (samozřejmě s výjimkou toho, kdy Pottera mohl dostat do problémů). Ve své přítomnosti dovoloval Potterovi mluvit co nejméně; nechtěl slyšet žádná vysvětlení nebo omluvy. Když o něm mluvili ostatní dospělí, Snape se vzdálil tak rychle jak to bylo možné.

 

Takže současná situace byla patrně jediným způsobem, jak se Snape mohl dozvědět více o opravdovém Harry Potterovi, to, co odmítal vidět... a dokonce se naučit o něm jinak uvažovat.

 

Následující tři týdny uplynuly ve stejném duchu: každé ráno asi v 6:30 (o víkendech o hodinu později) zabouchala Petunie Dursleyová na synovcovy dveře. Kluk se nasoukal do nejbližšího oblečení a rychle zmizel dolů po schodech aby připravil snídani pro svou rodinu. Zhruba o hodinu později se vrátil aby obstaral svého „mazlíčka“. Každý den svědomitě vyndal Snapea z klece a opatrně ošetřil jeho zraněné rameno. Poté vyčistil klec, vyměnil potravu i vodu, a klec přikryl. Pak se šel opláchnout sám.

 

Snapeovo zranění se hojilo pomalu; Bellatrix možná vylepšila své kouzlo o kouzelný oheň. Pokud ano, její ovládání tohoto živlu bylo úctyhodné. V každém případě rána po kletbě by se mohla začít rozšiřovat dál do svalu a možná ho nenávratně poškodit – a dokonce ho i zabít. Léčitel by byl schopný urychlit Snapeovo léčení, ale ani Potter nebyl úplné kopyto... a fakt, že používal kouzelnické lektvary, byl pro zraněné rameno spásou. Mudlovská léčiva by vůbec neúčinkovala. 

 

Každý den byl Snape položen na Potterových kolenou a snažil se zůstat v klidu, zatímco kluk čistil a převazoval bolavé místo. Potter zjevně věděl jak moc to Snapea bolí i když s ním zacházel opatrně. Pokoušel se uklidňovat netopýra svým hlasem a proto, zatímco pracoval, předčítal z Denního věštce. Takže se Snape dozvěděl, jak se změnil názor veřejnosti na „Vyvoleného“; byl překvapený, že Potter vypadal vším ještě více znechucený než Snape sám.

 

Když byl kluk unavený ze čtení Věštce, tak občas na místo toho svému novému mazlíčkovi zpíval.  Zcela jistě mu nebyla předurčena hudební kariéra, ale zpíval melodicky (ač zavtipkoval, že by nikdy neměl dost odvahy něco takového předvést před celou nebelvírskou společenskou místností), a Snape musel přiznat, že chlapcův projev byl... uvolňující.

 

Jakmile bylo o Snapea postaráno, pokoj byl uklizen, Potter se připravil na den a do večera se neukázal. Snape věděl, že je zaměstnaný od rána do večera prací – vynikající netopýří čich zachytil po návratu na klukovi stopy potu, které dokazovaly fyzickou aktivitu, spolu s vůní trávy, leštidla na nábytek, čisticích prostředků, hnojiva, barvy nebo terpentýnu. Často byl také cítit od vaření.

 

Potter se opláchl, poté sundal látku z klece a pozdravil Snapea svým obvyklým tiše proneseným „Ahoj, Spartaku.“ Většinou si pak sedl ke stolu a strávil hodinu či dvě nad školními úkoly. Když byl hotov, odklidil knihy a přesunul se k posteli.

 

Poté mluvíval ke Snapeovi - někdy i dvě hodiny - než šel spát. Když ho k ránu vzbudila noční můra (což se stávalo dvakrát, třikrát do týdne), povídal si kluk s přeměněným mistrem lektvarů ještě další půlhodinu nebo i déle.

 

Ironie samozřejmě byla, že by se Potter rozhodně raději svěřoval Argusovi Filchovi než Snapeovi.

 

A na druhou stranu ani Snape by nikdy nechtěl poslouchat vypravování žádného studenta o jeho teenagerovských pocitech a tužbách, natož slyšet tohle od Pottera - už jen při tom pomyšlení se mu oči nudou otáčely v sloup dalších pět minut. Jenže kluk si myslel, že mluví k hloupému zvířeti, a strnulý mistr lektvarů byl nedobrovolným posluchačem, který nemohl mluvit - takže musel poslouchat, a tím se vlastně dozvěděl o Harrym Potterovi víc, než jakékoli žijící stvoření - kromě Potterovy sovy, která stále byla v Bradavicích s Hagridem.

 

Všechny starosti, strach a obavy, se kterými se Potter nesvěřoval ani svým přátelům, teď znal Snape. Dozvěděl se nejen o Proroctví a všech hrůz kolem něho, ale i o aktivitách Brumbálovy armády, o krvavém brku Dolores Umbridgeové, na nějž si Potter nestěžoval, protože byl příliš hrdý, o jeho přátelství s Brumbálem a strachu, že ho zklame. Věděl o Potterově zklamání v krátkém románku se slečnou Changovou, jeho vzrůstajícím zalíbení ke slečně Weasleyové a obavách, jak by reagovali její bratři, kdyby se to dozvěděli, a o jeho pochybách jestli vůbec může doufat v normální život s normálními vztahy. Dozvěděl se o klukových ambicích stát se bystrozorem, o jeho starostech kvůli výsledkům N.K.Ú. Začal chápat Potterův strach ze ztráty, strach, že přijde o ty, které má rád a oni kvůli němu zemřou nebo na něj zanevřou. Dokonce zjistil, že kluk lituje, že se minulý rok dostal do Snapeových vzpomínek - a nejen kvůli tomu, co se dozvěděl o svém otci, ale kvůli tomu, že narušil soukromí člena Řádu jen proto, že byl podezřívavý.

 

Stejně jako tahle zvláštní situace stavěla do neobvyklé pozice svěřovat se Snapeovi kluka, tak i Snape byl v nezvyklé pozici naslouchání - opravdového naslouchání - Potterovi. Neschopný mluvit, svobodně se pohybovat nebo jednat, se Snape musel vyrovnat s bolestí a nudou zároveň. Jeho zmizení bylo zjevně držené v tajnosti, jinak by se o tom Potter bezpochyby zmínil - patrně s fanfárami, pomyslel si Snape nevrle. A fakt, že ho ještě nikdo nenašel, znamenal, že má Brumbál něco jiného na práci, další starost na seznamu.

 

Stále tu existovala obava, že ho zavolá Temný pán a on nebude moci odpovědět. Zatím měl štěstí - Voldemort pro něj neposílal příliš často, aby Brumbál nepojal podezření - jenže tohle nemůže trvat napořád, to Snape věděl. A neustále musel přemýšlet nad tím, co McNair a Bellatrix Lestrangeová měli v plánu, když ho Bella napadla. Dobře věděl, že Voldemort nesdílí všechny plány se svými stoupenci, ale přesto ho to znepokojovalo. 

 

A k té nudě... kromě čtení Denního věštce, kterým Potter vyložil klec, a pozorného poslouchání, když mu kluk předčítal z listu nebo ze svých dopisů (zvlášť od členů Řádu), neměl Snape nic, co by zkrátilo jeho dlouhou chvíli. Většinu dne prospal (jako pravý netopýr), zbytek času rozjímal a v mysli si přeříkával lektvary, recitoval úryvky básně ze dní, které trávil ve společnosti Lily čtením a učením.

 

Čím dál více ale zjišťoval, že hlavním zdrojem rozptýlení je sám Potter - rozmazlený arogantní fracek, který nehodlá respektovat žádná pravidla. Nebo aspoň to si o něm dříve myslel.

 

Snape vždy preferoval samotu a plně si ji užíval. Ale i ten blázen Pettigrew, který se vydával za Weasleyovic mazlíčka víc jak deset let, měl víc společnosti než Snape. Jediný hlas, který teď slýchával, byl Potterův, a Snape se začínal netrpělivě těšit na klukův návrat každý večer, i když by si to nikdy nepřiznal.

 

Skrze Potterovo vyprávění o přátelích, nepřátelích, o jeho nápadech a cílech, začínal Snape chápat, zezačátku jen neochotně, co se mu Brumbál snažil vysvětlit celou dobu - že kromě lehkomyslnosti, neúctě k jakýmkoli pravidlům a tvrdohlavosti, které zdědil po Jamesovi Potterovi, bylo v klukovi také něco z Lilyiných vlastností - soucit, oddanost, odpuštění a schopnost milovat i při špatném zacházení.

 

Snape Brumbála dokonce podezříval, že možná ani... netušil, že klukova slabost pro tajnůstkářství a nedodržování pravidel nebyla zakotvena v jeho nafoukanosti nebo povýšenosti, jak si dříve myslel, ale její původ byl v pevně zakořeněné nedůvěře k dospělým - kteří mu vlastně nikdy nedali důvod věřit jim.

 

Harry Potter vypadal tak předvídatelně, že by do Zmijozelu nikdy nezapadl.

 

Slabost? Možná. Když Snape slyšel Pottera vyprávět o Dracovi, jak ho zároveň nenáviděl i sympatizoval s ním, věděl, že Malfoyův kluk by nikdy k nepříteli nebyl tak velkorysý. Ale také pochopil, že Potter, ač to netušil, měl stejnou schopnost obrátit lidi na svoji stranu jako Brumbál – byla to síla, která mohla být využita k řízení jejich životů. Ale zároveň bylo jasné, že kluk má v sobě tolik lidskosti, že by na něco takového ani nepomyslel. To ho činilo zranitelným, možná dokonce pošetilým – ale také to dokazovalo, že je mnohem čestnější než Brumbál.

 

Nebylo divu, že ho starý kouzelník měl tak rád. Snape si uvědomil, že on sám se jako zneužívaný kluk naučil hlídat své karty i své srdce. Potter to buď nedokázal nebo se to nenaučil. Místo toho, aby byl zosobněnou slabostí, jak si o něm Snape původně myslel, byla tahle síla možná to, co bude na konci Voldemortovou záhubou.

 

Zatímco Potter vyprávěl „Spartakovi“ o všem možném, Snape si všiml, že o Dursleyových se moc nezmiňoval, kromě občasných poznámek: „Radši si přichvátnu a udělám snídani nebo sem přijde teta Petunie;“ „Musím dokončit zastřižení živého plotu než se vrátí domů nebo na mě strýc Vernon přijde,“ „Jsem rád, že mi paní Weasleyová poslala tyhle masové koláčky – k večeři jsem toho moc nedostal, protože si Dudley dal extra porci.“

 

Snapea tyhle občasné narážky znepokojovaly, protože kluk neustále přicházel s různými drobnými zraněními: jeden den s modřinou kolem zápěstí, druhý den roztržený ret. Jednou se objevil s červeným obtiskem ruky na obličeji. Později tam modřinu neměl, ale Snape si myslel, že příčinou byly Petuniiny dlouhé štíhlé prsty. Tyto dny nebyl Potter ani zdaleka tak hovorný, ačkoli se obvykle vzbudil noční můrou. Jeho rozhovory poté byly spíše mrzuté.

 

Jeho vlastní vzpomínky na hrubé zacházení (zároveň s klukovou zjevnou akceptací) ho jen nutily přemýšlet nad tím, jestli jsou Vernon a Petunie Dursleyovi stejně přísní na svého syna jako na svého synovce... bylo možné, že Potter nebyl v této domácnosti jediným dítětem, jehož životní podmínky by měly být přezkoumány. Bylo to na začátku třetího týdne v Potterově péči, kdy měl Snape konečný důkaz nestejného zacházení s Potterem a jeho bratrancem, co se týkalo Dursleyových.

 

Byla neděle – Snape to poznal, protože Potter míval o víkendu dovoleno spát o něco déle než obvykle, a datum zjistil podle Denního věštce, kterým Potter listoval v mezičase mezi ošetřováním svého mazlíčka a připravováním se na den. Dursley, který dnes nemusel do práce, zjevně sledoval nějakou mudlovskou sportovní událost v televizi (Snape to odposlouchal ze zvuků, které se linuly do pokoje, když Potter otevřel dveře a odešel).

 

Potter musel odpoledne udělat něco, čím svého strýce naštval, protože Snape byl náhle vytržen ze spánku mužovým rozzuřeným hlasem.

 

Tak se lekl, že málem spadl z pletiva, na kterém byl zavěšen. Snape se pomocí zdravé přední nohy přitáhl a napjatě poslouchal. Skrz závěs z látky, zavřené dveře a celé patro zachytil jen slova, které Dursley použil tu noc, kdy svému synovci rozbil nos: abnormální. Zrůda.

 

Snape se podivil nad tím, co Potter udělal, aby muže takhle rozčílil. S obavami čekal na lámavý zvuk jako posledně – ale tentokrát zaslechl jen klukovy kroky na schodech.

 

Spustil se na dno klece, když kluk vtrhl do pokoje. Potter přišel přímo ke kleci, odhodil látku a otevřel dvířka.

 

Snape byl tak šokovaný, že se nezmohl ani na protest, když ho Potter zvednul, rychle přenesl přes pokoj a strčil ho do dlouho nepoužívané klece pro křečky, která ležela na polici vedle zničených hraček, modelů a elektroniky vedle šatní skříně.

 

Snape udiveně zíral, jak Potter zavřel dvířka klece. Byla mnohem menší než soví klec a sotva se v ní otočil.

 

„Omlouvám se, Spartaku,“ řekl kluk ponuře. Byl bledý a jeho výraz vypovídal o strachu, hněvu a rezignaci zároveň. Zvedl klícku za držátko u stropu. „Strýc jde teď nahoru, aby... aby si se mnou promluvil. Nechci, abys u toho byl a nechci riskovat, že tě uvidí. Nevím jak by reagoval, nebo jak by ses zachoval ty, a nechci to pokoušet.“

 

Dříve než měl Snape možnost zareagovat, Potter se rychle a neslyšně vytratil z pokoje s klecí v ruce. Snape jen zběžně zahlédl širokou chodbu s kobercem na zemi, zavřenými dveřmi a matným světlem na druhém konci. Potter hbitě přešel ke konci chodby, tiše otevřel dveře a vstoupil do světlého pokoje zalitého slunečních světlem, v němž Snape musel zamhouřit oči.

 

Potter klec položil.

 

"Tady budeš v bezpečí, Spartaku," zašeptal kluk. "Tohle je pokoj mého bratrance a ten je celý den venku se svou partou. Vrátím se pro tebe později."

 

Přešel pokoj a proklouznul dveřmi pryč, zanechávajíc za sebou ticho.

 

Chvíli Snape prostě jen tiše seděl a v uších slyšel tlukot vlastního srdce. Byl vytržen ze spánku a vystrčen z pokoje, kde strávil poslední dva týdny. Cítil se naprosto zmatený.

 

Několikrát se zhluboka nadechl. Za moment byl schopný znovu jasně uvažovat a prohlédnout si okolí.

 

Nacházel se ve velkém, prostorném pokoji, minimálně dvakrát tak velkém jako měl Potter. Stěny byly vymalovány v temně modré, ale určitým způsobem působily vesele. Barva vypadala čerstvě, a Snapea náhle napadlo, jestli je nemaloval sám Potter... na začátku měsíce ucítil na klukových rukou pach terpentýnu a barvy, a fleky této barvy viděl na Potterových vybledlých a otahaných modrých džínách.

 

U jedné stěny stála pořádná postel s vysokou matrací pokrytou nadýchanou modrošedou přikrývkou. Závěsy ve stejné barvě se třepotaly u tří velkých oken, dvě s výhledem do zahrady a jedno na stranu domu. Hustý šedě skvrnitý koberec pokrýval většinu podlahy z tvrdého dřeva. V rohu mezi okny se nacházelo velké koženě polstrované křeslo.

 

Na těžkém vysokém stolku z ořechu naproti posteli byla obrovská televize, s přehrávačem a herní konzolí. Police na levé straně od stolku přetékaly cédéčky s filmy a hrami.

 

Napravo, mezi dvěmi okny stál stůl z ořechu, na který Potter položil jeho klec. Před ním se nacházela čalouněná kancelářská židle. Přes opěradlo byla přehozená draze vypadající bunda. U zdi nalevo pod oknem byla další skříňka; tahle byla orientovaná podélně. Na ní bylo připevněno zrcadlo. Po pravé straně se táhly police až ke stropu. Police, dva noční stolky, psací stůl a skříně byly plné věcí: velké stereo, hudební CD, elektronické hry, MP3 přehrávač, hodinky, zarámované obrázky, časopisy a další cetky byly poházené všude. Kolem Snapeovy malé klícky na stole byly vyrovnány knihy a všechny vypadaly netknutě. Stolní lampička, vysoké stojací lampy i lampy na nočních stolcích zajišťovaly, aby pokoj byl večer osvětlen jak si bude jeho obyvatel přát.

 

Po pravé straně postele se nacházely pootevřené dveře do obrovského šatníku. Zjevně byl přecpaný oblečením. Jeden pohled na velikost Snapeovi objasnil, čí že obnošené oblečení musí Potter nosit.

Skoro každý centimetr zdi byl vyplněn mudlovskými plakáty, obrázky a školními vlaječkami s nápisem "Smeltings."

 

Snape pomalu vydechl a posadil se na dno klece. No, teď má odpověď na otázku, zda je s oběma chlapci zacházeno stejně. 

 

* * *

 

Jen chvíli po západu slunce ho vzbudil Potterův tichý hlas.

 

"Ahoj, Spartaku."

 

Snape pomalu vstal. Pokoj byl pohroužen do šera. Byl překvapený,  že se mu podařilo usnout - v tomhle luxusním, skvostném pokoji se cítil nepohodlně, jakoby každou chvíli mohlo něco přijít a chytit ho.

 

Ale byl to jen Potter, ve světle měsíce vypadal smrtelně bledý. 

 

"Omlouvám se, že jsem pro tebe nepřišel dřív, Spartaku," zamumlal kluk. "Tak... pojďme zpět do mého pokoje." Zvedl klec a opatrně a tiše ji vynesl na chodbu a do své ložnice u začátku schodiště.

 

Snape, ač si v dospělosti zvykl na komfort, pocítil úlevu zpátky v stísněném pustém pokojíku.

 

Potter položil křeččí klec na malý rozviklaný stolek a pak se natáhl aby Snapea vyndal. Kluk se pousmál, když mu netopýr vyšel vstříc místo toho aby čekal až bude zvednut.

 

"Jo, taky jsem rád, že je tohle odpoledne za námi," řekl. Jeho hlas zněl trochu chraplavě, všiml si mistr lektvarů.

 

Zpět ve větší kleci, Snape se otočil aby se na Pottera lépe podíval.

 

Kromě ruměnců na tvářích byl Potterův obličej křídově bílý. Pod nateklýma zčervenalýma očima měl temné kruhy, ale bez stop po slzách. Měl oteklý ret, jako kdyby si ho skousl zuby.

 

S dlouhým povzdechem si Potter sedl na židli u stolku a opřel se. Náhle strnul, ostře nabral vzduch a rychle se naklonil dopředu. Přesunul se tak, aby byl skloněný kupředu, s lokty na kolenou, si zakryl obličej dlaněmi.

 

Asi po pěti minutách kluk znovu vstal. Posmutněle se na netopýra usmál.

 

"Máš tam nějaké jídlo a vodu, Spartaku. Dělej co obvykle děláváš, když spím," řekl Potter jemně. "Já už jsem toho pro dnešek měl dost."

 

Jak se přesunul k posteli, příliš velké tričko, které měl na sobě, mu trochu sklouzlo z ramene, a Snape zahlédl široké temně rudé stopy po pásku, které se skvěly na bledé kůži.

Poslední komentáře
14.03.2010 17:42:34: Vlastně kapitola furt o tom samým...Severus zjišťuje že Harry to nemá tak růžový jak předpokládal..a...
14.03.2010 10:33:50: Tak na úvod: moc hezky překládáš. Dále se mi líbí výběr povídek. Tato je obzvlášť hezká. Tady aspoň ...
13.03.2010 10:05:51: Díky za kapitlu. Chudák Harry, asi se mu této noci moc dobře spát nebude. Myslím, že to byla posledn...
13.03.2010 09:57:49: Zas jsem se nepodepsala, ach jo, to se mi stává pořád smiley${1}