Gerylla01

In Care Of

Kapitola 9.

Harry seděl vzadu na zahradě a odpočíval po náročném sekání trávy. Byl studený, zamračený den, a chladnoucí pot na jeho těle ho mrazil. Najednou mezi mraky vysvitlo slunce a tak krásně hřálo, že si svlékl tričko a vystavil svou kůži teplým paprskům. Nejdřív to bylo skvělé... rychle se ohříval. Příliš rychle... najednou ho záda pálila jakoby mu k nim někdo přitiskl rozžhavené železo. Podíval se dolů a udiveně zjistil, že na zemi je sníh. Pomyslel si, jak úžasný by byl chladný sníh na jeho rozpálené kůži. Hned si lehl na zasněžený trávník a válel se v něm -

- aby se s vyjeknutím vzbudil, když se zchumlaná přikrývka dotkla jeho zad. 

Harry byl najednou plně vzhůru. Rychle se posadil. Podařilo se mu usnout v oblečení. Podíval se směrem k opraveným hodinám na poličce. Bylo 2:24 ráno. Jeden pohled věnoval sklenici na vodu na svém nočním stolku. Ale byla prázdná - už před několika hodinami ji vypil. Nechtěl riskovat, že vzbudí strýce, kdyby šel pro další, takže raději zůstal žíznivý.

Harry s povzdechem vstal. Záda ho pálila a měl pocit, že jeho kůže je napjatá, jako kdyby se na jeho těle scvrkla, zatímco spal. Pomalu, aby nenamáhal svaly na poničených zádech, přešel k šatní skříni, opatrně si svlékl džíny a natáhl si kalhoty od svého vybledlého modrého pyžama. Potom velmi, velmi pomalu sundal tričko. Vršek od pyžama si ani nezkoušel obléct, protože už jen pomyšlení, že by ta slabá vrstva bavlny pokryla jeho záda, bylo neúnosné.

Na vnitřní straně dvířek od skříně viselo otřískané zrcadlo, ale Harry se ani neobtěžoval se otočit a zjistit, jaké poškození mu strýc Vernon způsobil. Viděl část širokého červeného pruhu, který se  rozprostíral přes jeho rameno až ke klíční kosti a několik ran od pásku kolem jeho žeber. Ze zkušenosti už věděl, že takové rány má po celých zádech, místy modřiny, ale většinou temně červené šrámy, které by v mdlém světle jeho stolní lampičky házely stíny, jak hluboké a kostrbaté byly. Už dříve je viděl. A neměl chuť se na to dívat znovu.

Za sebou zaslechl skoro šílené hrabání.

Harry se otočil. Spartacus vypadal velmi rozrušeně a šplhal po pletivu, které Harry umístil do Hedvičiny klece.

"Co je s tebou?" zeptal se Harry netopýra zvědavě.

Přistoupil ke kleci. K jeho překvapení netopýr seskočil na kousek novin a vzhlédl se zvláštním tázavým výrazem-

Co pro tebe mohu udělat? Cokoli? bylo na něm psáno.

Harry stvoření dlouho sledoval a přemýšlel. Pak, aniž by vlastně věděl co dělá, náhle otevřel dvířka klece, sáhl dovnitř a Spartaka vyndal. Přenesl netopýra na postel a položil ho k polštáři. Poté si opatrně lehl na bok, tváří k němu.

Na chvíli vypadal netopýr zkamenělý šokem, a Harry si byl jistý, že se bude snažit uprchnout. Potom mu nějaký instinkt zjevně řekl, aby se zklidnil. Netopýr se tedy usadil na povlečení a bez mrkání se na Harryho díval.

Po chvíli Harry promluvil.

"Někdy přemýšlím," začal pomalu, "o tom, co by si lidé o mě mysleli, kdyby věděli o ... tomhle." Mávnul rukou kolem pokoje a domu jako celku. "Jaký je ve skutečnosti můj život. Nikdy bych to ale nedokázal říct."

Následovala chvíle ticha.

"Myslím, že Hermiona občas něco tuší," pokračoval. "Předminulý rok si všimla, že si s sebou domů beru svoji soupravu lektvarů a měla otázky... a vypadala při tom podezřívavě."

Harry se usmál, ale v jeho výrazu se mísila bolest i radost. "Ron je trochu  bezradný. Netuší vůbec nic."

Znovu se podíval na zeď a dlouho nemluvil, jakoby na netopýra úplně zapomněl. Když se ozval znovu, vypadalo to, že mluví spíš sám k sobě než k Spartakovi. Jeho hlas byl ještě tišší.

"Zajímalo by mě, jestli Brumbál něco tuší. Ví, že je to pro mě tady těžké. Řekl to na konci roku."

Další dlouhá pauza.

"Jsem si ale jistý, že neví jak mě strýc bije," pokračoval Harry. Polknul. "Kromě... že toho tolik ví."

Následovala zatím nejdelší odmlka. Poté,

"Možná... možná si myslí, že to potřebuji." Zašeptal ke zdi, měl pocit, že by se netopýrovi nemohl podívat do očí. Znovu polknul. "Nebo možná... možná si myslí, že... že si to zasloužím. Někdy... někdy si to myslím i já."

Léta praxe umožnila Harrymu skrýt bolest těchto myšlenek a mentálně se proti nim obrnit. Místo toho začal uvažovat o svém opatrovníku.

"On... můj strýc... se naštval, protože jsem nekřičel ani nebrečel," řekl Spartakovi prázdným hlasem. Jeho oči ztvrdly, stejně jako hlas. "Já mu to potěšení nedopřeju."

Povzdychl si a stiskl si kořen nosu. "Ale nemohl bych, ani kdybych chtěl, Spartaku. Je to docela vtipné... když jsem byl malý, za pláč mě trestali... 'kvílení a kvílení', jak tomu říkali. Že prý mi dají důvod pro pláč. A teď zuří, když nepláču."

Harry odtáhl ruce od obličeje a podíval se do netopýrových očí.

"Už nikdy nebrečím, Spartaku. Ne od dob, kdy jsem byl hodně malý. Přestal jsem už dlouho předtím, než jsem šel do Bradavic. Nemůžu brečet." Na chvíli zavřel své zelené oči a pak je zas otevřel. "Byl jsem tomu blízko... dvakrát myslím. Poprvé, když mi Brumbál řekl, jak  moje matka zemřela aby mě zachránila. Poté, když umřel Cedric... jak mě paní Weasleyová objala a ... nikdo jiný mě nikdy dřív tak nedržel." Jeho hlas klesl k šepotu.

"Stejně," pokračoval Harry. "V ten okamžik jsem myslel, že se rozbrečím. Ale něco... myslím, že to byla Hermiona... mě vyrušil. Určitým způsobem jsem byl rád. Ron se díval a ... no, nechtěl jsem brečet před ním. Nebo před tou ženskou Holoubkovou, která předstírala, že je brouk, aby mohla odposlouchávat. Kéž by ji Hermiona bývala zamáčkla... ale aspoň jí zabránila, aby vše zveřejnila ve Věštci!"

Harry si povzdychl a znovu se odmlčel. Poté řekl: "Ani kvůli Siriusovi jsem nikdy nebrečel."

Aniž by o tom přemýšlel, udělal něco, na co byl zvyklý s Hedvikou: natáhl se a začal jemně hladit netopýrovu hlavičku a záda. Zvíře na chvíli strnulo, a v tu chvíli si Harry uvědomil, že asi zašel s tímto divokým zvířetem příliš daleko - že ho znovu kousne a pokusí se uprchnout, nebo aspoň uskočí. Jenže potom se netopýr trochu uvolnil a rozhodl se snést dotyk. Harry byl rád. To, že mohl někomu způsobit něco příjemného, bylo příjemné i pro něj, zvlášť v téhle hrozné, vypjaté situaci. Přece nemohl být tak bezmocný jak se cítil, když se mohl soustředit na jiné živé stvoření, i když to byla jen sova... nebo v tomhle případě zraněný netopýr.

Harry Spartaka dlouho jemně hladil.

"Kéž bych mohl," zašeptal nakonec. "Brečet. Jenže mám blok.. tady." Dotknul se břicha v oblasti žaludku.

Netopýr byl ticho.

Po několika minutách si Harry povzdychl, vstal a donesl netopýra zpět do klece.

"Každopádně," řekl, když se vrátil zpět na postel, "musím tu strávit už jen jedno léto než budu plnoletý a budu moci opustit Zobí ulici pro jednou a navždy. Jestli se toho dožiju."

* * *

Když Snape viděl, co ten mudlovský bastard provedl svému vlastnímu synovci, nemohlo ho to nerozčílit. Na klukových zádech nebyl snad ani kousek zdravé kůže – některé z ran dokonce zasahovaly až k nadloktí. Na několika místech byla patrná krev.

Snape chtěl něco... udělat... ale byl zavřený v kleci, bezmocný a bez možnosti mluvit. I kdyby nebyl, nevěděl, co by jiného mohl udělat, krom toho, že by zničil mudlu a vyléčil kluka. Byl překvapený, když ho kluk vyndal z klece a položil na postel, a na chvilku uvažoval, že se přemění právě v ten okamžik. Ale nakonec rozhodla opatrnost a snaha o to, aby emoce neovlivnily jeho úsudek... instinkty mu velily zůstat tiše a tak to udělal.

Když ho Potter začal hladit, Snape se skoro odtáhnul. Nelíbilo se mu, když se ho někdo dotýká. Jeho matka byla jediná, kdo se ho s láskou mohla dotýkat když byl malý, a nebyl zvyklý, aby se ho dotknul někdo jiný. I objetí od Lily, ať je za školních let jakkoli oceňoval a těšil se z nich, v něm zanechávala podivný nejistý a zmatený pocit. A ač měl Brumbála rád, nedokázal zabránit strnutí, když mu někdy starý kouzelník položil ruku na rameno. A proto to Brumbál dělal jen zřídka.

Ale nakonec se přinutil zůstat klidný, když viděl, že to kluka těší. A Snape musel přiznat, že to nebylo tak... strašné, jak si myslel.

Jeho srdce se sevřelo víc než byl ochotný přiznat, když slyšel Potterovo přiznání o tom, že ho nikdo neobjal. Snapeova máma ho tak držívala, když byl malý. Zemřela, když byl v druhém ročníku v Bradavicích. Ale do té doby ho měla ráda, což Potter zjevně nikdy nepoznal. Snape věděl, že kluka nemůže uklidnit tak jako to dělávala jeho matka po otcově potrestání. Ale to, že mu dal možnost, aby hladil netopýra, na něj mělo také pozitivní vliv.

Poté co Potter usnul, Snape si opatrně protáhl rameno a křídlo. Zranění se léčilo, pomalu, ale přece. Kdyby se teď přeměnil, možná by byl schopný dostat se i s klukem do Bradavic. Ačkoli raději by počkal, dokud se nevyléčí natolik, aby ho Potter pustil. V tom případě by se mohl proměnit opět v člověka někde mimo dům a vrátil by se pro kluka až potom, aniž by Potter zjistil něco o Snapeově zvěromágství.

Už to nebyla nedůvěra, proč Snape nechtěl Potterovi přiznat svou dvojí identitu. Jenže kdyby se to Potter dozvěděl, riskoval by, že to zjistí také Voldemort, pokud by se pokusil znovu vniknout do klukovy mysli. Nyní se Snape cítil skoro... provinile, když se tolik dozvěděl o klukově životě. Bál se pomyšlení, jak by se Potter tvářil, kdyby zjistil, že jeho nový mazlíček, kterému svěřil své nejtajnější myšlenky, je jeho nenáviděný mistr lektvarů. Představil si, jak hrozně by se Potter cítil, kdyby si je Snape neponechal pro sebe. 

* * *

Příští den bylo pondělí. I přes výprask, který předešlého dne Potter dostal, vstal rychle jako vždy, aby připravil snídani pro svou tetu a strýce. Poté přinesl Snapeovi občerstvení v podobě kiwi, takže mistr lektvarů předpokládal, že mu jídlo tentokrát neodepřeli.

Jen co kluk zakryl klec, Petunie bez zaklepání vešla do pokoje. Snape viděl skrz díru v látce jak Potterovi předala nějaký seznam.

"Musí se nakoupit," řekla klukovi. "Potřebuji, abys šel do obchodu a přinesl pár věcí. Duddy bude mít dnes narozeninovou večeři a chci, aby vše bylo perfektní."

"Ano, teto Petunie," řekl kluk prázdným tónem a převzal si papír.

"A taky chci, abys dnes zastřihl živý plot kolem domu,"  pokračovala Petunie. "Duddyho kamarád Piers přijde odpoledne a zůstane tu na večeři. Udělej své úkoly a kliď se jim z cesty, slyšíš mě?"

Snape slyšel, jak si kluk odfrkl. Pochmurně se pro sebe usmál. Jistě, jsem si jistý, že je Potter velmi zklamaný, že se nemůže zúčastnit téhle malé párty, ušklíbl se.

Petunie se jeho reakci patrně rozhodla ignorovat a s posledním varováním, aby kluk stihl všechny úkoly včas než se kolem páté vrátí, odešla. O pár chvil později odkráčel i Potter. Snape se zavěsil na pletivové patro v horní části klece, připravený prospat celý den, jak je netopýřím zvykem.

* * *

Bylo kolem jedné odpoledne, když byl znovu vyrušen ze spánku hlasitými zvuky, tentokrát přicházejícími z chodby.

Trochu se narovnal a nervózně si pomyslel, Merline, co teď?!

Zaslechl klučičí hlas - nepatřil však ani Dursleyovic klukovi ani Potterovi:

"No tak, Velkej D, už ses najedl, jdeme hrát videohry nebo co?!"

Znělo to blízko, hned před Potterovými dveřmi. Zespoda se ozval hlas Potterova bratrance:

"Počkej, Piersi, jo? Nech mě dojíst můj koláč!"

Druhý chlapec - Piers - zpoza dveří zamumlal. "Špek jeden." Snape slyšel, jak se opřel o dveře. Potter je zjevně nezavřel úplně, protože se otevřely a kluk vpadl dovnitř.

Snape strnul. Nechtěl na sebe přilákat pozornost ani nejtišším zvukem nebo pohybem.

"Hej... Dudley. Heej, Velkej D!" křičel kluk.

O chvilku později Snape slyšel Dursleyovic kluka vycházet schody. Zastavil se před Potterovým pokojem. Zjevně váhal vstoupit dovnitř.

"Piersi, to je pokoj mýho bratránka... pojď odtud!"

"Tvůj pomatený bratranec spí tady?" odfrkl si kluk. "To je teda díra!"

"No tak, Piersi, jdi odtud!" Dudley Dursley zněl nervózně.

"Co je s tebou, Velkej D, chováš se jako by ses toho přichcíplýho skrčka bál!" ptal se Piers. "Zapomněl jsi na naše dny 'Hony na Harryho' nebo co?"

Teď byl Dudleyho tón mrzutý.

"Nebojím se toho zmetka, jen chci jít hrát ty hry. Hoď sebou!"

Jenže Piers se k odchodu neměl. Snape ztuhnul, když slyšel kroky mířící ke kleci.

"Dud... co to je? Má Harry papouška nebo něco takovýho?"

Dudley zněl ještě více zdráhavě.

"Ne... to je sova. No tak, Piersi, chci si zahrát Megadeath IV."

"Ne, počkej... to je zajímavý; chci se na to podívat!" Kluk vypadal nadšeně. "Sova, vážně jo? Kde ji sehnal?"

Nyní byl Dudley také v pokoji.

"Nech to být; já nevím. Asi v té jeho divné škole, OK? Patrně tady ani není; používal ji pro posílání zpráv svým podivným kamarádům a tak."

"Jako poštovního holuba? Proč ho v tom Svatém Brutovi nebo kde nechají mít sovu?"

A pak, Piers náhle strnul látku z klece.

Snape zděšeně zíral na dva kluky, jeden byl tlustý a vypadal nervózně, druhý hubený s záludným a fascinovaným výrazem. S otevřenými ústy opětovali jeho pohled.

Hubený se najednou zachechtal.

"Hej, Dude... nerad ti to říkám, kámo, ale tohle není sova. Tohle je netopýr!"

Poslední komentáře
29.03.2010 15:24:49: no teda, myslím, že Snape má na mále. A chudák Harry... Díky moc za krásný překladsmiley${1}
27.03.2010 20:50:45: Ou, ou, ou, ou! Šľak aby toho Piersa trafil!O_O Hádam sa Sevie premení a nějak im zmení pamäť, alebo...
27.03.2010 19:40:51: Pěkná kapitola, jsem zvědavá na další.
27.03.2010 16:25:05: Dík za kapču