Gerylla01

Pursuing

Část 1.

Zde je první část. Nad gramatikou, jako obvykle, radši přimhuřte obě oči :-)

Jinak ta data jsou pro pochopení děje docela podstatná. To je také jeden z důvodů, proč mě tahle povídka zaujala. Je prostě trochu jiná.

-----------------------------------------------------------------------------------

18. prosince 2001

 

Petunie Dursleyová zbledla, když otevřela vchodové dveře a uviděla dva ponuře vypadající policisty. Představila si všechny možné a nemožné hrozné scénáře.

 

„Stalo se mému synovi něco?“

 

Petunie nemusela být příliš bystrá žena, ale nebyla slepá. Věděla o synových „aktivitách“, které nebyly ani legální, ani bezpečné. Jen prostě nevěděla, jak si s ním promluvit. Zvláště v těchto dnech, kdy přicházel domů až ráno, s buď bezvýrazným obličejem a skleněnýma očima, nebo s bezdůvodným hysterickým smíchem.

 

„Nic o čem bychom věděli, madam. Jste paní Dursleyová?“

 

Kývla.

 

„Mé jméno je agent Doleus a to je můj kolega agent Burns. Podle našich záznamů jste poručnice pana Harryho Pottera?“

 

Petunie zbledla ještě víc. A to bylo co říct. „Bývala jsem.“

 

„Bylo dost těžké vás najít, paní Dursleyová. Harry Potter neměl žádné lékařské záznamy a nebyl zapsaná v žádné vysoké škole. Museli jsme dokonce zajít do základní školy, abychom našli nějakého rodinného příslušníka.“

 

„Učil se doma. Proč jste tady?“

 

„Je tu pan Potter? Nebo nevíte kde ho najít?“

 

Petunie věděla co říct. Vernon jí to dostatečně opakoval. „Ne, on odtud utekl jakmile mu bylo osmnáct. Od té doby jsem ho neviděla.“

 

Policista se podíval na svého partnera. „Může být.“

 

„Ohlásili jste ho mezi pohřešované osoby?“ pokračoval. „V našich archivech jsme nic nenašli.“

 

„Samozřejmě. Alespoň jsme to zkusili.“ Petunie tiše pochválila prozíravost svého manžela pro podrobnost toho příběhu. „Ale odešel dobrovolně a byl dospělý. Přidal se ke špatné partě a nechtěl vést normální život. Řekli nám, že to je jeho volba a že s tím nemohou nic dělat.“ Snažila se skrýt svůj odpor a nahodit nadějný výraz. „Našli jste ho? Po celé té době?“

 

„Možná.“ Vysvětlil, jak našli asi dvacetiletého muže v bezvědomí v jednom londýnském parku. Že u sebe neměl žádnou identifikaci, jen dopis adresovaný „Potter.“ Že se i přes fotografii v novinách nenašel nikdo, kdo by ho znal. A tak se nakonec snažili vypátrat příbuzné každého muže s příjmením Potter podobného věku, protože to byla jediná stopa, kterou měli.

 

Vynechal to, že si seržant myslí, že pověření tímto nudným a nemožným úkolem je zábavný způsob jak je potrestat kvůli tomu, že dali jeho dceři pokutu za rychlou jízdu. Upřímně, jak mohli vědět, že to byla jeho dcera!

 

Policista vytáhl fotku. „Nyní se prosím pozorně podívejte, jestli jste tohoto chlapce někdy neviděla. Je to Harry Potter?“

 

Petunia se podívala na černovlasého muže, ležícího na nemocniční posteli, s tmavými kruhy pod očima, zarudlými stopami na levé tváři a trubičkou vycházející z jeho úst. Ale vše, co viděla, byla bledá, téměř bílá klikatá jizva na jeho čele.

 

„Ne,“ řekla jistým tónem. Zdálo se, že se jim nechce odejít tak rychle a určitě jí chtěli ten  hrozný obrázek znovu strčit před obličej, aby se na něj mohla dívat delší dobu. Rychle dodala: „Měl zrzavé vlasy,“ a zabouchla dveře.

 

„No,“ řekl unaveně Doleus k Burnsovi, „pět jsme obešli, zbývají tři.“

 

 

„Pottere,

 

obdržel jsem Tvůj dopis, a ačkoli pochybuji, že mohu ty tupohlavce, kterým říkáš studenti,  naučit něco hodnotného z oblasti mé kvalifikace, jsem si stále jistý, že v tom mám větší šanci na úspěch než Ty.

 

Sděl mi datum a já to projednám s Albusem.

 

S. S.“

 

 

23. prosince 2001

 

Severus Snape zuřil. Upřímně řečeno, jeho vztek na toho spratka den ode dne rostl. Byl to skoro týden, co tak velkoryse nabídl pomoc Harrymu s jeho prací jako instruktor mladých bystrozorů v lektvarové části programu. Stále nedostal žádnou odpověď, a toto ráno se druhá sova vrátila s nepořízenou.

 

To jistě nebyl způsob, jak jednat s přítelem. Pozastavil se. Ne, ne žádný přítel. Neexistoval žádná cesta, že by se mohl spřátelit s Potterem. Oni byli... kolegové. No, už ne tak docela. Od konce války se Řád scházel jen jednou za několik měsíců. Příležitostně si vyměnili soví poštu, a pravidelně diskutovali o současných událostech. Jednání mezi nimi byla vždy klidná. Tak se trochu poznali. Dobře, možná za to mohl i fakt, že strávili dva roky tím, že se snažili napadnout mysl toho druhého a ty proklaté lekce lektvarů.

 

Jeho myšlenky přerušil Brumbál, který vešel do jeho kanceláře. „Omlouvám se za zpoždění, Severusi. Co jsi tedy se mnou potřeboval prodiskutovat tak brzy ráno?“

 

„Je to Potter. Neodpovídá na mé sovy!“ Začal vykřikovat o problémech s Pottery, otcem i synem, a nervózně pochodoval po místnosti.

 

„Teď se uklidni, Severusi,“ řekl Albus, jakmile pochopil celou situaci. „Jistě přeháníš. Harry je mladý muž, poprvé ve svém životě bez odpovědnosti. Je na dovolené na vánoce, poprvé od Voldemortova zániku. Ty víš jaké to může být. Nemyslíš, že může jednoduše... um... užívat si svůj volný čas? Odpoví jakmile bude mít chvilku. Mimochodem je to skvělý nápad, tato spolupráce.“

 

„Co?“ vyprskl překvapeně Severus. Harry určitě není bez odpovědnosti. Nebo si užívajíc volný čas. Nebo mladý.

 

„Nyní, proč se dnes nepřipojíš k oslavám? Otevření nového křídla, které nabízí vyšší úroveň vzdělání pro mladé a také pro starší: toto je velký den pro Bradavice. Je zde mnoho hostů a jsem si jist, že novináři s tebou chtějí mluvit,“ dodal a mrknul na něj. „Od konce války jsi veřejně nevystoupil. Jsi si stále jistý, že nechceš přijmout nabídku na zdokonalení osnov lektvarů?“

 

Albus měl způsob, jak změnit téma konverzace, aniž by to kdo postřehnul. „To musí být vtip. Nebudeš dělat nic, než tu sedět a mrkat, zatímco se Potter pravděpodobně po hlavě řítí do dalšího průšvihu? Dobře víš, že kdykoli se jedná o něj, neexistuje žádné přehánění.“

 

„No,“ odpověděl Albus, trochu naštvaně, „pokud máš takovou starost, proč vše nezahodíš, nezrušíš své vyučování na tento poslední den v pololetí a neletíš mu na pomoc s jeho ne-odpovídá-na-dopisy stavem?“

 

„Možná bych měl,“ řekl Severus zamyšleně. Věděl, kde Harry žije. Museli tam zůstat společně skoro měsíc, během nějaké sledovací mise před rokem a půl. Severus ten malý byt v mudlovské části Londýna nesnášel. Harrymu se ale tak líbil, že si ho od té doby pronajal. „Dobře,“ dodal a rychle vstal. „Věřím, že budeš informovat studenty o mých hodinách. Hezký den.“

 

Albus sledoval, jak Mistr lektvarů bez dalšího slova prošel dveřmi. Přísahal by, že slyšel Fawkese, jak se mu směje. „No,“ řekl ptákovi, „možná bych měl nechat sarkasmus Severusovi a držet se svých citrónových bonbónů. Zřejmě jsem v něm dost špatný.“

 

6. června 2000

 

Severus přecházel po místnosti, snažíc se poskládat tuto skládačku. Poprvé v životě se zdálo, že mu rozum nepomůže. Nemohl tomu zařízení přijít na kloub. Místo toho jen zíral. Bylo to zvláštně uspokojující, i když to postrádalo obvyklou rozhořčenou reakci, která obvykle s tímto jednáním přicházela.

 

Když Potter vešel do pokoje, Snape přesunul svůj pohled na tu živoucí bytost. Bylo to zvláštně neuspokojující.

 

„Chci kafe,“ řekl a znovu se zadíval na ten objekt. Pravidlo „žádná magie“ na této misi mu vadilo. Jak by mohla být jejich poloha prozrazena tak jednoduchým kouzlem?

 

Harry se kousl do jazyka, aby se nezasmál nahlas. Šel nastavit kávovar. „Zíráním nic nespravíš, Severusi.“ Zaváhal, snažíc se posoudit náladu druhého muže, a až poté otevřel ústa.

 

„Pottere,“ varoval ho hrozivým tónem, „neříkej ani slovo.“

 

Potter přesto pokračoval. „Mohl bych ti ukázat, jak to používat. Víš, znovu.“

 

Severus vykráčel z místnosti, hábit za ním zavlál, zatímco se Harry tiše pochechtával.

 

 

23. prosince 2001

 

Ukázalo se, že Harryho byt postrádá cokoliv, co by dokládalo jeho přítomnost. Navíc to v Severusovi vzbudilo špatné vzpomínky na různé předměty pro domácnost. Rychle odešel, poté co nakrmil velmi nespokojenou sněhovou sovu a otevřel okno, aby si mohla trochu protáhnout křídla. Harry zjevně nebyl doma několik dní, a nebylo mu podobné, že zanedbával Hedviku. Sledoval její odlet a tiše sám sebe proklel, že ho nenapadlo vzít Harryho koště a následovat ji. Byla to chytrá sova. Pak si ale vzpomněl na svou zdatnost v létání na koštěti, nebo spíš její nedostatek, a pochválil se, že to nevědomky zamítnul. Byl chytrý muž, se silným pudem sebezáchovy.

 

Vzhledem k tomu, že dvě třetiny Nebelvírského tria byly spolu na dovolené – Albus stále reptal, že jeho profesorka přeměňování zmešká Velké otevření – byla další logickou zastávkou Harryho kancelář na ministerstvu. Kouzla, která ji obklopovala, byla absurdně komplikovaná. Severus byl pyšný, že během těch let na toho muže přenesl svou paranoiu. Ten pocit ho opustil poté, co mu trvalo hodinu, než se přes kouzla dostal.

 

Ani kancelář neobsahovala žádnou stopu. Třebaže tam mohly být jeden nebo dva, někde pod neuspořádanými knihami, pergameny, dokumenty, mapy, zprávy, eseje, špinavé oblečení,  a akvárium v rohu. Dokonce v tom nepořádku našel několik knih lektvarů. Překontroloval, jestli je na dveřích opravdu Potterovo jméno.

 

„Doufám, že tví studenti neví, jaký osud postihl jejich tvrdou práci, Pottere,“ huboval, a opatrně našlapoval mezi hromadami esejí na podlaze. Podivil se nad tím, že Harry požadoval po svých mladých bystrozorech ty samé znalosti, jako když se on sám rozhodl projít celou bradavickou knihovnu, aby našel způsob, jak porazit Voldemorta. Byl v tom průzkumu pečlivý, a to přineslo své ovoce.

 

14. říjen 1998

 

Snape dorazil na oběd do Velké síně, když už všichni jedli. Posadil se na jedinou volnou židli, mezi Trelawneyovou a Potterem. Jeho nálada značně poklesla. Ta věštecká podvodnice si ho prohlížela s očekáváním, stejně jako jeho šálek čaje, takže se otočil k tomu menšímu zlu z těch dvou. Koneckonců, od té doby co ten chlapec zůstal část minulého léta v jeho domě, byl jedním ze čtyř lidí, se kterými Severus mohl snést rozhovor. Příležitostně. Bylo-li to nezbytně nutné.

 

Potter byl zabraný ve tlusté lékařské knize, a několik dalších měl vyskládáno před svým talířem. Zahlédl Trelawneyovou, jak se k němu naklání nebezpečně blízko a otevírá ústa, a tak se nahnul vpřed. „Chystáte se stát lékouzelníkem, Pottere?“ zeptal se, trochu zděšený sám ze sebe, že začal s hovorem.

 

Potter vzhlédl od knihy s široce rozevřenýma očima. Severus se zamračil. Není třeba, aby vypadal tak zatraceně překvapeně. Chlapec si všiml hrozby za Severusovým ramenem a jeho výraz odrážel pochopení. „Ne, pane. Strávil jsem už příliš mnoho času v různých nemocnicích.“ Rozpustile dodal. „Ve skutečnosti hledám způsob jak se zbavit Voldemorta.“

 

Trelawneyová upustila svůj šálek na podlahu, když zaslechla to zakázané jméno. Hlasitě se rozbil, a učitelé i žáci se přestali bavit a zírali na ní. Zrudla v rozpacích. Severus se ušklíbl. Možná to Albusovo pravidlo „ne-strach-ze-jména“ mělo nějaké výhody. Měl by to zvážit. Trelawneyová se otočila zpět, ale on byl teď vážně zaujatý něčím jiným. „Máte v plánu ho uzdravit k smrti?“

 

Potter vypadal pobaveně. „Říkal jsem si, jestli je nutné ho zabít, profesore. Zbavení způsobilosti by mohlo stačit. Hledám způsob prodloužení magického kóma.“

 

„Hmm. V zásadě to není špatný nápad, Pottere, ale i když bude  bezvědomí, bude pravděpodobně schopný vysát dostatek magické energie ze smrtijedů přes znamení, aby se dokázal opět vzbudit.“

 

Potter nyní vypadal trochu mdle. Zavřel knihu a položil ji na ostatní. „No, tolik k tomu nápadu.“

 

„Nedívejte se tak poraženě. Byla to alespoň originální myšlenka. Takových nějaký čas moc nebylo.“ Chvilku přemýšlel. „Nyní, když jste vystudoval, předpokládám, že mezi setkáními Řádu pomáháte Madam Pinceové?“

 

„Ano. To mě udržuje od toho, abych se neunudil k smrti.“ Na chvíli se odmlčel a zdálo se, že zvažuje zda napadnout temného pána nudou, než to zamítl. „Myslím, že teď lépe chápu Hermioninu posedlost knihami.“

 

„No, nová perspektiva může být dobrý nápad. Mohl byste najít něco, co jste dříve přehlížel. My jsme dumali nad tou věcí dvacet let.“

 

„Budu se snažit, pane!“ řekl spokojeně.

 

„Ujistím se, že máte přístup do zakázané sekce. Můžeme probírat ty poznatky před našimi duely.“

Potter vypadal nechutně šťastný, že někdo chce zkoumat prastaré texty plné různých hrozných způsobů zabíjení. Zdálo se, že Albus zaslechl jejich konverzaci, protože Severusovi věnoval nesouhlasný pohled. Ten odpověděl jen mírným úšklebkem. Není možné navždy chránit chlapce před temnými znalostmi. Jeho tréninky duelů byly sice hezké, ale Temný pán na něj nepoužije lechtací kouzlo. A Potter vypadal odhodlaně.

 

A příštích několik měsíců Severusovi dokázalo, že opravdu byl.

 

 

„Trhací prokletí se soustředí na jeho duši a následuje pohlcovací kouzlo.“

 

„Účinné pouze na materiální cíle.“

 

 

„Vyhledávací kouzlo.“

 

„Nutnost čistého záměru s hledanou osobou.“

 

 

„A co mudlovské zbraně?“

 

„On má trvalé štíty schopné čelit fyzickým útokům.“

 

 

A tato rutina se opakovala každý jejich trénink. Bylo to uklidňující, něco jako způsob jak říct, že to ještě nevzdali. Dokud hledali nějaké řešení, nebyli poraženi. Ačkoli někdy byly jejich návrhy jasně nepoužitelné nebo hloupé, vždy tu alespoň nějaké byly.

 

Pak jednoho dne přišel Potter do jeho kanceláře svírajíc starou zaprášenou knihu. Jeho tvář byla bledá, ale oči zářily, když otevřel bichli a položil ji před něj. Chvějící se rukou ukázal na malý odstavec ve spodní části stránky. Severus rychle prolétl těch několik vět. Pak si je přečetl pomaleji. Dvakrát. Zmateně vzhlédl aby viděl Potterův úšklebek.

 

„ Nyní je ten správný čas obnovit ty nápravné lekce lektvarů, pane. Trvalo mi osm měsíců se naučit nitrobranu, když jsme měl dobrou motivaci. S touto motivací budu slušným nitrozpytcem do čtyř.“

 

Severus zíral. „Řekněme šest, Pottere. Pro tuto práci potřebujete být víc než slušný.“

 

 

23. prosince 2001

 

Zavřel dveře Harryho kanceláře, obnovil strážná kouzla a rychle odešel. Při vzpomínce na Harryho, jak navrhoval různé kletby na trénincích, ho něco napadlo. A mohl to by to být dobrý nápad. Horší bylo, jak ho uskutečnit. Vyhledávací kouzlo bylo svým způsobem jednoduché, ale mělo jen omezenou působnost. Kouzelníci dbali na své soukromí, a když bylo toto kouzlo před několika staletími vynalezeno, aby dokázalo podle i nepatrného množství magie vystopovat jakéhokoli kouzelníka, nastala panika. Proto byla rychle vyřčena omezení.

 

To byl jeden z mnoha důvodů, proč je třeba mnoho dlouhého a nudného papírování, které následně musí být schváleno nekonečnými řadami bezejmenných byrokratů. A špatný pocit, který měl ohledně hrdiny kouzelnického světa, k dostání povolení jistě nestačil.

 

Nemohl ho tedy použít bez předchozího souhlasu. Úřad nepatřičného používání magie dohlížel nad nelegálními kouzly účinně. Goyle senior se o tom přesvědčil, když byl tak hloupý, aby toto kouzlo během války použil k vyhledání Pottera. Myslel si, že ho najde a sám přivede Temnému pánovi, a tím získá vyšší postavení ve vnitřním kruhu. Hlupák! Nejen že to kouzlo selhalo – Goyle neměl s Potterem dobré záměry – ale Ministerstvo tento pokus okamžitě zaznamenalo a bystrozoři se přemístili přímo doprostřed druhé nejvýznamnější smrtijedské skrýše. Řekl by, že podle vzteklých pohledů zatčených a spoutaných smrtijedů jejich slabomyslného přítele zrovna nic pěkného nečeká. Koneckonců, pěkný den pro stranu světla.

 

Procházejíc kolem portrétu současného Ministerstva kouzel ve vstupní hale ministerstva, se Severus ušklíbl. Opravdu užitečná věc, mít přátele na vysokých místech.

 

 

15. ledna 2001

 

McGonagallová přecházela po velké místnosti na Grimmauldově náměstí vyhrazené pro setkávání Řádu. Zdálo se, že většina přítomných členů se snažila rozhodnout, zda ji zastavit nebo se k ní připojit.

 

„Nemohu uvěřit, že jediným kandidátem, který prošel volbami, je ta nabubřelá hloupá Umbridgeová. Když po letech pokračující blbosti lidé konečně odvolali z úřadu Popletala, myslela jsem si, že teď už to bude lepší. Jak úchvatný den. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo může být ještě horší. Vojenská vláda byla nutná, ale ne tak špatná. Shackelbolt odvedl dobrou práci. Proč nemůže pokračovat? Můžeme ho přinutit zůstat? Mimochodem, kdo vlastně schválil tu přerostlou růžovou ropuchu jako platného kandidáta? Neměla by být traumatizována kvůli zlým mstivým kentaurům? Můžeme požadovat psychologické hodnocení? Koho postavit proti ní? Musíme někoho podporovat!“ Její tón zněl zoufale. „Má někdo právoplatný návrh?“

 

„Vy byste byla skvělou Ministryní kouzel, profesorko McGonagallová,“ odpověděl klidně Potter. „Také byste měla velkou podporu.“

 

McGonagallové se rozšířily oči. „Ale Pottere, to je absurdní,“ usmála se překvapeně.

 

Kampaň ukázala, že opravdu měla velkou podporu. Grangerová převzala Přeměňování a pozici ředitelky Nebelvíru. Severusovi bylo nabídnuto místo zástupce ředitele, ale volba mezi další hromadou studentů, se kterými by musel jako zástupce jednat, a pokračováním ve výzkumu vlkodlačího lektvaru nebyla tak těžká. Profesor Kratiknot to zvládá stejně tak dobře.

 

 

23. prosince 2001

 

Ukázalo se, že setkat se na pár minut s Ministryní kouzel není nic jednoduchého. Přidělená tajemnice dokonce nechtěla ani sdělit, zda tam Minerva je. Musel se uchýlit k jinému postupu, a říct jí, že pracuje pro Brumbála a je zde kvůli důležitému poslání. Nebyla to lež; pracoval pro mocného ztřeštěného kouzelníka a byl na důležité misi. To, že tajemnice předpokládala, že tyto dva odlišné fakty spolu souvisely, nebylo jeho starostí.

 

Fungovalo to docela dobře.

 

Minerva vypadalo opravdu velmi zaneprázdněně, ačkoli byl den před svátky. Kdo by si pomyslel, že ministři skutečně musí něco dělat? Možná ona byla výjimka.

 

Přesto si udělala přestávku a nabídla mu čaj, ráda, že vidí bývalého kolegu. Po obvyklých zdvořilostech položila prázdný šálek na tácek. „Vzhledem k tomu, že jsem s Albusem mluvila včera, předpokládám, že tu ve skutečnosti nejsi z jeho pověření. Musím říct svým lidem, aby tě v budoucnu vždy pustili dovnitř.“

 

„Děkuji.“ Na chvilku se odmlčel. „Jsem zde, protože se potřebuji vyhnout papírování kvůli povolení vyhledávacího kouzla.“

 

Vypadala překvapeně. „To je velmi neregulérní. Bez obvyklého povolení schváleného ministerským úředníkem, o tobě budou vědět v okamžiku, kdy ho použiješ.“

 

„To všechno vím. A to je přesně důvod, proč to potřebuji udělat oklikou.“

 

„Proč neudělat to papírování?“

 

„Abych to udržel v tajnosti před ministerskými archiváři a reportéry.“

 

„Kdo?“

 

„Harry Potter.“ Jeho tvář byla jako obvykle bez výrazu.

 

Minerva nevypadala nadšeně. „Nejsem informována o tom, že by bylo třeba ho vyhledat.“

 

„To nikdo. Říkají to jen mé instinkty.“

 

Podívala se na něj, a pak kývla. Napsala něco na oficiální pergamen, zakouzlila ho a pak mu dala. „Ukaž to Úřadu zvláštního povolení. Nebudou žádné otázky. A neříkej Potterovi, že jsem to byla já, kdo k tomu dal svolení, pokud se u něho ocitneš během toho, když se bude sprchovat, nebo tak něco.“

 

„Děkuji, Minervo,“ řekl a vstal.

 

Její hlas dostal škádlivý nádech. „Víš, že to nebude fungovat, pokud máš špatné úmysly nebo city k osobě, kterou hledáš.“

 

Vážným tónem odpověděl: „A ty moc dobře víš, že jsem Potterovi již mnoho let nic špatného nepřál.“

Poslední komentáře
27.06.2013 09:29:50: http://idealessay.co.uk
25.06.2013 20:18:58: Serious high school students worry about their academic future, therefore they utilize a distinguish...
19.06.2013 08:57:20: href="http://active-writing.com/">active-writing.com I have read your post. I will truly apprecia...
31.05.2013 11:13:06: Nice post and it would be great for everyone. Thanks a lot for spreading this information here.essay...