Gerylla01

Solitary confinement

4. Vyhlášeno a stanoveno

Podle Harryho názoru se večer blížil příliš pomalu. Celý den nedělal nic jiného, než že četl, přemýšlel a zíral na zeď, zatímco v duchu mluvil s neživými věcmi v místnosti. Co jiného se tam dalo dělat? Dobby odešel hned co přinesl oběd, ale slíbil, že přijde s večeří. Chudák domácí skřítek už rychleji utéct nemohl – spěšně opustil místnost než Snape dostal šanci ho proklít.

 

Věřte nebo ne, Harry v Brumbálově jednání viděl alespoň jednu světlou stránku; měl jídlo. Dursleyovi k němu nebyli tak štědří, co se týkalo pravidelného stravování. Tohle byla jediná světlá stránka. Ale zbytek byl temný - ne nepodobný jeho osudu v této místnosti. Až jednoho dne ředitel dostane chuť je navštívit, najde Harryho roztrhanou mrtvolu v kouscích uskladněnou v mnoha lahvičkách na policích, zatímco šílený Snape bude ohlodávat jeden z Harryho naložených prstů.

 

Možná to nebude ten obrázek,  který si od tohoto úžasného nápadu Brumbál sliboval.

 

Povzdychl si, jak listoval otrhanými stránkami staré novely, která ležela v těchto trouchnivějících policích celá století před Harryho narozením (nebo aspoň tak vypadala). Měla název 'Nezapomenutelná půlnoc - román o Merlinovi Thistlefoot a zrádkyni Cavilleře' od Francesca Logshacka. Věděl, že Ginny by takovým příběhem byla nadšená - ale ne Hermiona. Na její vkus to bylo příliš smyšlené. A Ron nečte. Nicméně, Ginny by to zbožňovala.

 

Dočetl k části, kde Merlin (nepříbuzný Tomu Merlinovi) objevil knihu Temného umění v Cavilleřině zavazadle, když cestovali ke Stonehenge na starověké shromáždění kouzelnického společenstva. Docela skandál, pomyslel si Harry. Cavillera řekla Merlinovi, že je víceméně zbabělec.

 

Ta kniha nebyla zrovna Harryho šálek čaje, ale aspoň nemusel trávit čas sledováním svých starých hodinek s Mickey Mousem z druhé ruky, nebo lahvičky s lektvarem na stole vedle něj. Jak četl, něco ho napadlo. Co by dělal, kdyby se chtěl osprchovat nebo jít do koupelny? Sevřel se mu žaludek při pomyšlení, že by se musel zeptat Snapea. Zatracený Brumbál, který se musí plést každému do života! Zaklel Harry v duchu.

 

Jak by Snape zareagoval, kdyby se zeptal? Ten potenciální vrah by mohl dostat důvod proč ho zabít nebo alespoň proklít do dalšího týdne. V každém případě by to nebyl příjemný zážitek. Harry se podíval na Mistra lektvarů sedícího u dveří, jako kdyby se náhle mohly otevřít, když je bude i nadále zastrašovat. Harry odhadoval, že Snape už prošel fází vzteku, a teď se nachází ve fázi popírání.

 

Zatracený Brumbál, jak si  ho teď Harry zvykl nazývat, neupřesnil délku jejich trestu. Co když tu budou měsíc? A to byla hrozně dlouhá doba bez záchodu. A bez sprchy? To pomyšlení donutilo Harryho zblednout. Viděl jen jedno řešení - musí se zeptat Snapea. Znovu se mu vybavil obrázek Snapea, jak ohlodává jeho prst. Harry chvíli váhal. Možná... možná by se měl nejdřív zkusit zeptat lahvičky od lektvaru?

 

"Profesore?" Nedělej to! Skoro slyšel jak na něj Mickey křičí.

 

Snape se na něj popudlivě podíval, jako kdyby ho Nebelvír vyrušil během rozebírání taktiky s nějakým významným členem Řádu, ačkoli ve skutečnosti mohl taktiku probírat tak nanejvýš s dveřmi. Mistr lektvarů svůj pohled opět stočil ke zmíněnému objektu. Harry si to dle zmijozelsko-nebelvírského slovníku vyložil tak, že má pokračovat.

 

"Ehm...-" Oh, sklapni, Pottere! "Kde je záchod?"

 

Harry se zděsil a  čekal buď zlostný výbuch, desetkrát horší než kvůli zatracenému Brumbálovi, nebo kousavý pohled, díky kterému se bude cítit jako blbec. Ale nic z toho se nestalo.

 

Mistr lektvarů se nijak zvlášť nehýbal. Nemrkal a zdálo se, že ani nedýchá. Zvláštní, pomyslel si Harry. Pak si něčeho všiml. Snape se pohnul - zavřel oči. Aha, uvědomil si Harry, předzvěst výbuchu. No, Harry alespoň nemohl Snapea vinit, že se nepokusil ho zachránit. Ale Snape spíš vzal Brumbálovo kouzlo jako výzvu, a proto dělá všechno proto, aby se choval normálně. No, tak normálně, jak jen Snape může být.

 

"Profesore?" zeptal se Harry znovu a hodil opatrnost za hlavu. Vždyť se Snape docela kontroluje, tak proč by nemohl dát Harrymu odpověď?

 

"Je to naléhavé?" procedil Snape skrz pevně sevřené zuby. Harry skoro slyšel zvuk drcení.

 

"No, ne-" začal Harry, ale Snape ho hned přerušil.

 

"Tak v tuto chvíli nevím."

 

"Nevíte?" zopakoval Harry bezvýrazně. Snape se neobtěžoval odpovědět. "Ale co když-"

 

"Řekl jste, že to není naléhavé, pane Pottere," vyštěkl Snape naštvavě. Upřímně, má ten muž také nějaké jiné emoce? Podivil se Harry zlostně.

 

"Jo, ale co když je?"

 

"Pak vám doporučuji využít některou z mnoha lahviček v místnosti," řekl Snape ledově.

 

Harry na něj chvíli zaraženě zíral se znechuceným výrazem ve tváři.

 

„Čůrat do láhve? To myslíte vážně?“ zeptal se Harry skepticky.

 

„Naprosto vážně, Pottere,“ odpověděl Mistr lektvarů, který teď jednou rukou pevně svíral rukáv svého hábitu.

 

„Není způsob jak –“ začal Harry zoufale, ale naštvaný Snape ho znovu přerušil.

 

„Samozřejmě, že ne, pane Pottere,“ ušklíbl se Snape jízlivě. „Přece bychom nechtěli aby velký Harry Potter dělal něco tak nepříjemného v situaci, nad kterou nemá ani kontrolu, ani na výběr.“

 

Harry si nemohl pomoct.

 

„To má být sarkasmus, profesore?“ zeptal se a předstíral uraženého. Snape něco zuřivě zavrčel. „Nevěděl jste, že je to nejnižší forma vtipu?“

 

Snape zkřížil ruce přes hruď, jakoby se snažil zastavit je před provedením něčeho zvlášť hrůzného mladíkovi, který ho provokuje. Divoce se mu blýskalo v očích a zdálo se, že uvažuje, co dělat. Harry nebyl vývojem situace zrovna spokojený. Nevěděl, co přesně chce, ale hlavně nějakou reakci. Něco, co z Mistra lektvarů udělá více lidskou bytost než jen autoritativní postavu nebo smrtijeda. Něco, co ho udělá člověkem.

 

A s ním by Harry v téhle situaci mohl líp jednat. Ale naopak Snape...

 

Snape se odvrátil. Oběma rukama teď svíral látku rukávů. Už byl vzteky skoro bez sebe a Harryho měl za celé ty dva dny plné zuby. Harry odhadoval, že za celý život nebyl s nikým tak dlouho, bez toho, aby měl chvíli sám pro sebe. Muselo to být docela rozčilující, a to i bez kouzla Senex.

 

Mistr lektvarů však nebyl jediný, kdo měl svého společníka už dost. Harry potřeboval lidi. I přes svou slávu byl docela společenský, a zvlášť bez Rona a Hermiony, jeho dvou nejlepších přátel, se neobešel. Zvykl si na to, mít někoho s kým mohl mluvit. Dursleovi byli naopak něco jiného. Harry s nimi mohl žít, protože věděl, že to nebude navždy. Brumbál neměl vůbec představu, do čeho ho nutí.

 

Harry prostě potřeboval zjistit, kolik je ve Snapeovi lidskosti.

 

"Legilimens."

 

Zkřehlými prsty vytáhl hůlku a namířil Snapeovi na záda. Bez uvažování zamumlal zaklínadlo a nekontrolovaně ho vyslal na Mistra lektvarů. Základní, surová energie narazila do svého cíle a dřív než si to Harry vůbec stihl uvědomit, prolomil Snapeovu téměř neprostupnou obranu.

 

Do Harryho mysli se dostaly stovky obrázků a zvuků, které mu nepatřily, a rychle se vířily ve všech možných barvách. Celou svou vůlí se soustředil na zaostření některých z nich. Bylo to jako sledovat mudlovský film, kdy okolní realita splývala v černou a vaši pozornost upoutávaly jen záběry na obrazovce.

 

Harry sledoval, jak se obraz zaostřil na nějaký pokoj. Chudě zdobená, zanedbaná chatrč. Bledá žena stála u dřezu a leštila už tak čistý talíř. Její syn seděl u rozvrzaného stolu a zuřivě psal. Z vedlejší místnosti se ozvalo zarachocení, než se dovnitř vpotácel opilý špinavý muž.

 

Hrubě chytl ženu za rameno a vztekle na ni křičel. Ona neudělala nic. Jediné, co se odvážila, bylo, že ho začala prosit ve francouzštině. Mladík vyskočil od stolu a skryl se v koutě co nejdál od toho hubeného muže.

 

Než mohl Harry plně zaregistrovat zbytek děje, cítil, jak je prudce vytržen ze vzpomínky a vyhozen ze Snapeovy mysli. Padl na podlahu a už nedokázal vnímat.

 

 

Najednou se Harry plazil po zemi, konečně na chvíli bez svého pána. Vysoká tráva ho dobře skrývala, zatímco se pomalu prodíral hustou vegetací, jak následoval poskakující krysu, která ho neustále provokovala. Nejradši by se zahryzl svými jedovatými zuby do břicha toho neřáda a užíval si příjemné teplo jeho vnitřností.

 

Ale to nemohl, měl rozkazy od svého pána. Měl na něj jen „dohlížet.“ To byly jeho instrukce. A tak to dělal, plížil se tak tiše jako přicházející tma. Krysa věděla, že tu někde je, ale ne kde přesně. To pro jeho kořist zůstávalo záhadou, k Harryho potěšení. Takhle byl lov mnohem zábavnější.

 

Už byli blízko u Bradavic. Harry odtud mohl cítit vibrace kroků mnoha lidí, jak se prochází kolem hradu. Nad ním se tyčila bradavická brána, chladná čerň proti tmavě modré, stmívající se obloze . Kousek před ním trochu zářilo oranžové tělo Červíčka, jak rychle proklouzl skrz hradní ochranná kouzla, aniž by byl zpozorován.

 

Krysa běžela k osvětlenému hradu bez sebemenšího zaváhání, přesně jako opravdová krysa. Jakoby přesně věděl, kam jít a jak se tam dostat bez toho, aby o něm někdo věděl. Harry se podezřívavě podíval na svou kořist. Krysa se dostala ke hradní zdi a začala hrabat do měkké země.

 

Harry ji chvíli zamyšleně sledoval, než ho vibrace upozornily na přítomnost někoho dalšího. Vyhlédl z trávy a spatřil teplou červenou postavu, jak tiše míří ke kryse. Tenhle pach znal; Albus Brumbál. Harry se opatrně schoval do hromady listí na hradních pozemcích.

 

„Stupefy.“ Z hůlky vylétl paprsek kouzla směrem ke kryse a bezchybně zasáhl svůj cíl. Červíček okamžitě strnul, a v bezvědomí se svalil na zem. Ředitel rychle vykouzlil klec a umístil do ní omráčenou krysu.

 

Z hradu vyšel někdo další. McGonagallová, poznal Harry. Připojila se k Brumbálovi a sledovala nového zajatce. A Harry nemohl dělat nic jiného než se dívat. Jak jen by chtěl jejich maso probodnout svými smrtícími zuby. Nemůže být nic sladšího než cítit ve své tlamě krev.

 

„Takže ho máte,“ poznamenala McGonagallová suše.

 

„Vypadá to tak,“ řekl Brumbál. Nevypadal o nic víc potěšeně než ona.

 

„Vy-víte-kdo jistě zjistí, že je zajat?“ poukázala varovně.

 

„Samozřejmě, a myslím, že ještě dřív, než bychom mohli čekat,“ řekl Brumbál. „Je to pod kontrolou, Minervo.“

 

„Možná, ale co Potter? Přece ho nechcete držet ve sklepení navždy? Získal jste, co jste potřeboval-“

 

„Ano, Minervo, to ano. Ale Severus a Harry ne a budou tam tak dlouho, dokud se jim to nepodaří. Úsilí je cesta k úspěchu,“ zamrkal starý kouzelník.

 

„Ne, pokud je to nejdřív zabije,“ zamračila se McGonagallová přísně. „To není humánní, Albusi.“

 

„Všichni se musíme rozhodovat, profesorko, mezi tím, co je správné a co je snadné. Věřím, že tohle je správná cesta jak vyřešit jejich problémy.“

 

„Pokud to celé nepůjde špatně. Ti dva se nemohou vystát! Dříve nebo později se přizabijí," řekla profesorka McGonagallová naštvaně.

 

"Neříkala jste sama, že ti dva mohou mít prospěch-"

 

"Ano, ale ne takhle doslova! Jakákoli podobnost vaší představy s tou mojí je čistě náhodná!" zdůraznila ostře. Brumbál se jen usmíval.

 

"Moje drahá Minervo, jeden by si pomyslel, že mi nevěříte," žertoval ředitel. Ředitelka Nebelvíru si popuzeně ofrkla a kráčela pryč. Cestou se ještě otočila a zavolala za ním;

 

"Skutečnost, že vám nikdo nerozumí, z vás nedělá umělce, Albusi. Pokuste se méně zasahovat do osudu těch, kteří ve skutečnosti nejsou pod vaší kontrolou.".

 

Obraz zbledl a Nagini se odvrátila od těch dvou lidí a plazila se zpět odkud přišla.

 

-------------------------

 

Kolem Harryho vířila mlha. Byl uvězněn mezi bezvědomím a vědomím. Ty dvě síly se přetahovaly uvnitř jeho mysli, jedna směrem k věčné nirváně, druhá k probuzení. Pomalu si probojovával cestu jedním směrem, i přes své pochybnosti. Proud vědomí  ho unášel stále rychleji a rychleji, až byl nakonec hozen zpět do reality.

 

Harry zamrkal a snažil se otevřít oči. Měl pocit, jakoby na víčkách měl malá závaží, která mu bránila je otevřít. Slyšel někoho, jak říká jeho jméno. Zmohl se jen na zasténání v odpověď.

 

"Pottere?"

 

Hlas zavolal znovu, a zdál se mu nějak povědomý. Harry si ho stále nemohl s nikým spojit, a tak se poddal do spánku, po kterém jeho tělo zoufale toužilo.

 

 

Harry nevěděl, kolik času uplynulo než se konečně vzbudil a cítil se více sám sebou. Opět zápasil s nespolupracujícími víčky, ale tentokrát se mu podařilo je částečně otevřít v malou škvírku. Trochu pootočil hlavu, v které mu lehce pulzovalo v rytmu jeho srdce, a střetl se s pronikavým pohledem Mistra lektvarů.

 

Harry sebou trochu trhnul, ale nesklopil pohled, už víc nemohl, ani kdyby se snažil. Ani jeden z nich chvíli nic neříkal, a Harry si mezitím vzpomínal co se stalo.

 

"Omlouvám se,"  zamumlal nesrozumitelně. Snape se ušklíbl.

 

"Prostá omluva nenapraví škodu, kterou jste způsobil," vyštěkl Mistr lektvarů. Harry sebou díky tomu tónu trhnul a podařilo se mu zavřít oči. Nevěděl, co říct. Jeho mozek nechtěl spolupracovat se zbytkem těla, takže se řekl to jediné, co mohl.

 

"Omlouvám  se," zopakoval naléhavěji. Snape si povzdychl ale dál to nekomentoval. Harry si však byl jistý, že o tom ještě uslyší později.

 

"Jak se cítíte?" zeptal se Snape vážným tónem, i když v něm byla patrná i trocha nevraživosti. Harryho mysl stále nereagovala tak jak by měla, takže se na Snapea jen zmateně díval.

 

"Zní - zníte rozumně," zamumlal Harry unaveně. "Čas na váš lék?"

 

Snape na něj netrpělivě zíral.

 

"Musíte se chovat tak hloupě? Tohle není k smíchu. Neuvědomujete si do jakého nebezpečí jste nás oba dostal?" zamračil se Snape na mladíka.

 

"Promiňte. Zní to jako angličtina, ale nerozumím ani slovu co říkáte," dostal ze sebe Harry pracně. Mistr lektvarů si jen podrážděně povzdychl.

 

"Dobře, Pottere. Odpočívejte. Promluvíme si ráno," rozhodl Snape. Harry zamumlal něco na souhlas, než sklouznul do nejpřirozenějšího spánku za celý dlouhý rok.

Poslední komentáře
07.06.2016 19:46:12: Tato velkolepá myšlenka padá jen tak mimochodem O_O pujcky na blesk penezenku
10.04.2009 22:29:14: Pokráčko, prosím
08.04.2009 13:03:18: Ježiš já jsem tady nebyla ani nepamatuju...Tím líp pro mě, alespoň jsem si toho přečetla ví najednou...
30.03.2009 18:16:34: Přečteno a nadšení, dík.