Gerylla01

Solitary confinement

5. Obhajoba pátého dne

A tohle zpoždění je přesně ten důvod, proč si vždy radši vybírám kratší povídky :-)

---------------------------------------------

„Co jste si pro Merlina myslel?“ zavrčel Snape tiše, a sedl si se zkříženýma rukama na nejbližší židli. Harry nemohl dělat nic jiného, než zůstat se skloněnou hlavou sedět ve své přeměněné posteli, opřený o chladnou dřevěnou pelest. 

 

Bylo skoro poledne, když se vyčerpaný Harry konečně probudil, nepočítaje krátké vzbuzení, kdy s ním Snape chvíli mluvil a podal mu lahvičky lektvarů. Cítil se zmožený, jako kdyby celý včerejší den plnil první úkol Turnaje tří kouzelníků, místo ani ne čtvrt minuty uvnitř Snapeovy hlavy. Ta samotná myšlenka byla docela znepokojující.

 

Snapeovi se ta chvilka dobrodružství zřejmě také moc nelíbila, neboť další hodinu a půl po Nebelvírově návratu mezi živé odmítal s Harrym mluvit. Jaká ironie, teď ho naopak ignoroval Harry.

 

Vůbec nemáte ponětí o rizicích a škodě, kterou jste mohl způsobit,“ vyprskl Snape zlostně. Vstal a začal pochodovat po místnosti. „Přesto jste tolik věřil ve své schopnosti, že jste neváhal provést kouzlo, nad kterým jste neměl žádnou kontrolu,“ Snape se otočil a ušklíbl se, „... ani nejmenší tušení, co by se mohlo stát, na někoho,“ Snape se znovu odvrátil a pokračoval v chození, „... kdo o tom nevěděl a ani přinejmenším s tím nesouhlasil!“

 

„Tak to nebylo,“ zamumlal Harry, když se trochu posunul, zkřížil nohy a přitáhl si je k bradě. Harry nebyl ani naštvaný, že je mu kázáno takovým způsobem. Věděl, že si to zaslouží. Snape okamžitě přestal pochodovat a temně se na něj podíval. Stál lehce shrbený, a snažil se zachytit Harryho pohled.

 

Nikomu neřeknete, co jste viděl,“ zašeptal nebezpečně. „Ani. Jedné. Živé. Duši, Pottere.“ Harry bez váhání přikývl. „V opačném případě budete prosit, abych vás vzal k Temnému pánovi, který by vám umožnil rychlou a milosrdnou smrt.“

 

Harry se střetl se Snapeovým pohledem přimhouřených blýskajících se očí. Mistr lektvarů to zřejmě myslel smrtelně vážně. „Je to jasné, Pottere?“ Harry rychle kývnul, ale Snape se chtěl utvrdit. „Pottere?“

 

„Ano, pane,“ zamumlal Harry. Rychle sklopil pohled a pozorně sledoval látku svých rukávů. Ani jeden se chvíli nepohnul, než si Snape znovu sednul.

 

„Jak to bylo?“ zeptal se Snape tiše. Harry se na něj nejistě podíval. „Odvažujete se tvrdit, že má analýza situace je nesprávná. Tak mi tedy řekněte, jak to ve skutečnosti bylo.“

Harry si byl jistý, že Snape v každé situaci umí najít způsob, jak použít sarkasmus, aby někoho zesměšnil. Tohle zřejmě nebyla výjimka.  „Tohle je vaše první a poslední příležitost, jak tomu mizerovi Mistru lektvarů něco objasnit. Očekávám, že ji plně využijete, Pottere.“

 

Harry zavrtěl hlavou. Nedovolí Snapeovi, aby s ním takhle jednal. „Znamená to ne? Pak mám tedy pravdu já,“ popíchl ho Snape. Harry si uvědomoval ironii situace.

 

„Nikdy jsem nechtěl...“

„Ale udělal jste to,“ přerušil ho Snape hrubě. „Ani se nepokoušejte tvrdit, že to byla nehoda. To vy jste vytáhl hůlku. Vy jste použil kouzlo. Nikdo jiný.“

 

„Máte problémy se zájmeny?“ vykřikl Harry zlostně. „Používáte je nějak moc často.“

 

„Věřte mi, Pottere, tohle se zájmeny a jejich zdůrazňováním rozhodně souvisí!“ vyštěkl Snape zuřivě.

 

„Jsem Harry!“ křičel stejně rozčílený Nebelvír. „Jmenuju se Harry!“

 

Snape nevypadal, že by takovou reakci čekal. Chvíli na něj jen zíral, a oči mu svítily jako polední slunce. Poté jeho výraz ještě více potemněl, když se na Harryho zamračil.

 

"Nikdy nebudete víc než Potter," zasyčel krutě, zatímco křečovitě sevřel ruce.

 

"Jak by se vám líbilo, kdyby vás každý srovnával s vaším otcem, Snape?" zeptal se Harry stejně chladně. Nezajímalo ho, že právě mluví s jedním ze svých profesorů, nebo dokonce někým, kdo ho může předat Voldemortovi. Sakra, nestaral se ani o to, že Snape je mocný kouzelník, který by ho v duelu bez problémů porazil. Jediné, co Harry chtěl, bylo vědět, jaké to je, když vás lidé špatně soudí.

 

"Neopovažuj se používat cos včera zjistil-"

 

"Proti vám? Nevidím důvod proč ne, ty zatracený pokrytče! Vy proti mě používáte všechno co o mě víte každou mizernou hodinu!" křičel Harry, jakoby se všechna frustrace z předchozích hodin lektvarů právě uvolnila. "Nikdy jste nepřestal! No hlavně že jste se bavil!"

 

"Neopovažuj se -"

 

"A to všechno jen proto, že jste se tak chtěl pomstít mému tátovi! Alespoň on se ze svých chyb poučil! Vy to jen pořád opakujete. Já nevím co vám udělal, když jste byli mladí, ale víte co? Jsem rád! Kéž by se choval hůř! Kéž byste chcípnul!"

 

Harry seděl a chvíli lapal po dechu, jak si snažil vzpomenout, co všechno právě řekl, aniž by si uvědomil plný význam svých slov. Nevěděl co dalšího říct, takže na sebe v mrtvolném tichu jen zírali. Ani jeden z nich zřejmě nevěděl, co dál dělat. Nebelvír si připadal jako v nějaké hnusné hře. Nejradši by velkou většinu z toho vzal zpět. Ale ne všechno. Něco Snape potřeboval konečně slyšet. Ačkoli to mohlo být to poslední, co v životě udělal. 

 

Harry měl neblahé tušení. Opatrně sledoval Snapea, co odpoví, ale ten muž vypadal nějak zázračně mimo sebe, a nebo přemýšlel, která kletba bude nejlepší.

 

"Už jste skončil, Pottere?" zeptal se Snape nebezpečně tichým hlasem. Harry jen pokorně kývnul hlavou, a všiml si, jak si Snape zlověstně protahuje ruce. Mistr lektvarů musel mít silné nutkání popadnout hůlku. "Neudělej chybu, ty drzý spratku, jakmile se otevřou dveře, budeš okamžitě venku. Nebudu váhat použít na tebe nějakou zvlášť nepříjemnou kletbu. Ještě jedno slovo, Pottere, a já přísahám, jestli mi dáš důvod, přerazím tě."

 

 „Brumbál by-“

 

„Ředitel tu ani není, a ani se nedívá. Můžu si dělat co chci, Pottere, nebo jste teprve teď zjistil, že jste teď mimo jeho ochranu?“ ušklíbl se Snape, jakoby Harry byl úplný pitomec.

 

Harrymu připadalo, jakoby do jeho žaludku kleslo těžké chladné závaží. A ten pocit se stále stupňoval, svíral mu žaludek, a všechna Snapeova slova dávala najednou větší význam. Harry cítil, jak mu teplo odchází z těla, nahrazeno něčím horším než bolestí, která prostupovala jeho svaly, jako jed, který poškozuje zevnitř. Kdyby jen věděl, jak moc má pravdu.

 

Harry strnul, nemohl se hýbat a dokonce i dýchání bylo bolestivé. S každým nepatrným pohybem nebo nádechem jakoby se rozlívalo rozžhavené železo jeho žilami. Tak rychle jak se chlad objevil, tak také ustoupil. Na chvíli to byla úleva. Jen na chvíli.

 

Byl nahrazen horoucím peklem, které zachvátilo jeho vnitřnosti, a prostupovalo na povrch, do jeho kůže. Zdálo se, jakoby jeho plíce vdechovaly hustý černý kouř, který ho pomalu dusil.  Jeho srdce bilo šílenou rychlostí, a nedostávalo se mu krve. Ta jakoby se vypařila spolu s myslí. Jeho orgány se hroutily, krev mizela a celé tělo bylo sžíráno zevnitř. Vědomí ho rychle opustilo, zatímco tělo bojovalo v úplně odlišné bitvě. Zatmělo se mu před očima, jako jediné vysvobození.

 

Po celou dobu nevnímal, jak se  Mistr lektvarů snaží regulovat jeho dýchání a pokouší se ho zachránit.

 

 

Harry měl už dost probouzení se z bezvědomí, už mu to stačilo do konce života. Další věcí, které měl dost, byl Snape, zírající na něj ze židle u jeho postele, když se probudil. Zamžikal. S nelibostí zjistil, že je nějak otupělý, dezorientovaný a obecně si připadal, jakoby spadl z koštěte ze stometrové výšky.

 

„C-co se stalo?“ zeptal se Harry slabě, a ignoroval Snapeův pohled, který by dokázal zchladit i jeho horečnaté tělo.

 

„Když jsem byl dítě, uštkla mě zmije. Právě jste zažil jaké je to mít ve svém těle hemotoxický jed,“ řekl Snape klidně, aniž by od Harryho odvrátil nebo zmírnil svůj dokonce-horší-než-obvykle pohled.

„Jaký že –toxický j-?“ zeptal se Harry zmateně.

 

„Hemotoxický,“ přerušil ho Snape netrpělivě. „Ničí červené krvinky, způsobuje rozklad orgánů a celkové poškození tkání. Jednoduše řečeno, vaše orgány pomalu selhávaly, jak jed prostupoval vaším tělem ven.“

 

„Proč se to stalo? Vždyť jsem nebyl venku-“ Harry nedomluvil a podezřívavě se podíval na Snapea.

 

„Nedívejte se na mě tak, Pottere. Já s tím nemám nic společného. Je to zřejmě důsledek toho kouzla,“ vyštěkl Snape vyčítavě.

 

„A pak že to s vámi nemá nic společného?“ bránil se Harry.

 

„Nemá. Já ho přece nepoužil, ne snad?“

 

Harry na něj chvíli zíral. Svůj dřívější argument nezapomněl. „Zabila by vás trocha soucitu?“

 

„Zřejmě,“ odsekl Snape. Povzdechl si a pokračoval. "ve vašem těle nebyl žádný skutečný jed, jen jste znovu prožíval mou vzpomínku na bolest."

 

"A to je všechno?" zeptal se Harry jízlivě. "A já už se bál, že se může něco stát!"

 

"Vůbec nemáte ponětí, jaké jste měl štěstí, Pottere," vyvedl ho z omylu Snape. "Velké štěstí. Vypadá to, že se z nějakého prapodivného důvodu stále drží při vás. Kdokoli jiný by byl mrtvý nebo ještě hůř."

 

"Co by mohlo být horšího?" podivil se Harry nevěřícně.

 

"Být navždy uvězněný ve vlastní mysli, zatímco se vaše tělo rozkládá, hnije a čeká na návrat rozumu. Lékouzelníci udržují tělo právě kvůli tomu naživu co nejdéle je to možné, aniž by si uvědomovali, jaké utrpení tak mohou způsobovat. Tělo nemůže žít bez mysli, a naopak, Pottere," Snape na Harryho zíral, snad aby to pochopil.

 

"Myslíte, že smrt je vysvobození?" zeptal se Harry nejistě.

 

Snapeův výraz se nezměnil, ale v jeho obvykle hrůzu nahánějících očích se objevil zvláštní záblesk. Lítosti, ... nostalgie? 

 

Harry nad tím chvíli uvažoval, než ho ze zamyšlení vytrhl Snapeův ostrý hlas a ten jediný záblesk v temnotě, který byl něco víc než jen černá, zmizel.

 

„Ano, nikdy se nebát smrti, Pottere. Je nevyhnutelná. Temný pán se jí obává ze všeho nejvíc. Ze všech sil se jí snaží uniknout a částečně se mu to podařilo. Staňte se Smrtí, přijměte ji, a najdete způsob jak ho porazit,“ řekl Snape tiše, ale rozhodně, jakoby to bylo tak prosté jako dva a dva jsou čtyři.

 

„J-jak se někdo může stát Smrtí? To je nemožné,“ zeptal se Harry váhavě. Už jen ta samotná myšlenka, že se někdo může prohlašovat za něco podobného jako je smrtka s kosou, byla divná.

Ale přesto se zeptal. Říkejme tomu patologická zvědavost, pomyslel si Harry.

 

„Pokud se vypracujete na víc než jen obyčejného člověka, můžete se stát něčím úplně jiným. Neučte se, jak nebýt vidět, ale naučte se být neviditelný.  Neučte se nejmocnější kouzla, která jsou vám dostupná. Pochopte, jak je překročit. Neučte se, jak dobře padat, ale naučte se létat. Pokud to zvládnete, můžete se stát čímkoli budete chtít, klidně samotnou Smrtí,“ řekl Snape jemně, jakoby uctíval tato slova, moudrost, která soupeřila té Brumbálově.

 

„Více než člověk?“ zeptal se Harry, fascinovaný tou myšlenkou.

 

„Ano, Pottere. Jste nadějí kouzelnického světa, můžete dovést náš lid ke svobodě. Staňte se symbolem, kterým jste se zrodil, zasejte strach do srdcí smrtelníků a vládněte nade všemi. Nemějte strach a stanete se nesmrtelným. To je jeho slabina, jeho strach. Bojí se ředitele, a proto ho nemůže porazit. Bojí se smrti, a proto ji nikdy nepřemůže. Staňte se tím, čeho se Temný pán obává, a on vás neporazí. Sám sebe se zeptejte – jak se můžete stát jeho strachem?“

 

Harry pokrčil rameny. Vážně neměl ponětí, kam tím Snape míří. Co ho však znervózňovalo víc, byl způsob, jakým se Snape zeptal. Jako by snad byli v hodině lektvarů. Jak smrtijed může mluvit o Voldemortovi takovým způsobem? Neměl by se třást při každé myšlence na něj?

 

„Tím, že se ho nebudete bát,“ zodpověděl Snape svou vlastní otázku. „Tak se mu podařilo získat sílu. Využíval strach lidí okolo sebe, aby nad nimi získal moc. Nenechte se stejně zastrašit. Neuvažujte o Temném pánovi jako o někom, kdo stojí nad vámi. On je nižší formou. Je sotva člověkem.“ Hlas Mistra lektvarů zněl znechuceně už jenom při té zmínce.

 

„Ale vždy připravený použít neodpustitelnou,“ řekl Harry pochybovačně.

 

„Přesně takové myšlenky mu dávají sílu, kterou má. Nedovolte mu, aby s vámi manipuloval. Není nic víc než narcistický egoista. Nemá nic. Není nic.“

 

„Mě je jenom patnáct-“

 

„Na tom nezáleží, Pottere. Věk, pohlaví, síla nebo bohatství. Na ničem z toho nesejde. Nemá to význam. To jste už jistě časem pochopil. Na čem opravdu záleží, je síla, moudrost a odvaha udělat to, co je nutné.  A k tomu učení, Pottere, já se snažil. Nitrobranu jsem vás neučil pro svůj požitek, to si buďte jistý. Nebylo to nic jiného, než nutnost.“ řekl Snape trochu popuzeně. Patrně si vzpomněl na minulé katastrofální hodiny nitrobrany, odhadoval Harry.

 

„Takže teď se bude odvaha hodit, profesore?“ zeptal se Harry s úšklebkem. Snape se na něj nevrle podíval.

 

„Už žádné vtipy, Pottere. Je čas, abyste z nich vyrostl.“ Snape se na chvíli odmlčel. Povzdychl si, a dodal, „Ačkoli... se mi to příčí přiznat, jsme si dost podobní, vy a já.“

 

„Jakto?“ zeptal se Harry bojovně. Už ten samotný nápad, že by měl cokoli společného se Snapem, ho urážel.

 

„Oba jsme součástí této války, která by se nás správně neměla dotýkat. Oba jsme manipulováni lidmi, kterým věříme, takže toho mohou zneužít ve svůj vlastní prospěch. Oba jsme jen pěšáci,“ řekl Snape unaveně. Bezvýrazně zíral kamsi Harrymu přes rameno.

 

„Ale ne tak úplně jako hrášky v lusku.“ řekl Harry jízlivě.

 

„Řekl jsem podobní, ne stejní.“

 

Harry se rozhodl to nekomentovat a radši obrátit list a zeptat se na něco, co mu už delší dobu vrtalo hlavou.

 

„Proč jste se rozhodl učit mě nitrobranu, pane?“ zeptal se Harry zvědavě.

 

„Je to můj dluh,“ řekl temně Snape. „Zajistím, abyste přežil tuhle válku, všemi možnými prostředky, a můj dluh bude splacen.“

 

„Vůči komu?“

 

„Vašemu otci.“

Poslední komentáře
25.03.2013 20:18:00: I think I come here to see is right, this theme or need to know. There are a lot of attractive. I wi...
31.05.2009 09:27:56: Nádhera. Díky.
28.04.2009 00:13:19: prosím kapču.
24.04.2009 19:31:53: K tomu počasí, vůbec se ti nedivím, takže užívej a občas si na nás vzpomeň..smiley I mě se do ničeho n...