Gerylla01

Solitary confinement

6. Hluboká šestka

Tak, konečně, konečně jste se dočkali. Doufám, že poslední kapitola není o moc víc odfláknutá než ty předešlé, ale znáte mě :)

Vůbec netuším na jakou povídku bych se měla vrhnout příště. Takže budu hledat a pak překládat, a vy se můžete těšit, že někdy za x měsíců se tu zase MOŽNÁ něco objeví ;-)

---------------------------------------------

No, a co teď na to říct, pomyslel si Harry suše, když se snažil pochopit tu zvláštní novinku. Snape něco dlužil jeho otci? Už jen ta samotná idea zněla ... špatně. Jak Mistr lektvarů vůbec mohl pomyslet na možnost, že James Potter by pro něj cokoli udělal? Harry si nebyl jistý, jestli kvůli tomu má být uražený nebo ne...

 

„Takže... vy a on ...“ poprvé za celou dobu Harry neměl slova. Co by k tomu měl říct? Smrtijedovi, služebníkovi Vy-víte-koho, který se zavázal jeho mrtvému otci, že ochrání jeho nenarozeného syna, dokud Harry nenaplní svůj zatracený osud.... jestli tohle není šílené, tak co je, pomyslel si Harry. Uvědomil si, že zírá s otevřenou pusou. Rychle ji zavřel a pokusil se znovu zformulovat dotaz. „C-co to přesně ... znamená?“

 

Snape si netrpělivě povzdychl a opět začal přecházet z jedné strany místnosti na druhou. „To znamená, Pottere, že dokud nebude Temný pán poražen, je mou nešťastnou,“ udělal dramatickou pauzu a ušklíbl se, „povinností zabránit vám v jakémkoli idiotském nebo sebevražedném jednání.“

 

„Jak milé.“

 

Snape se na něj zlostně podíval. „Pokud by všechno záviselo jen na vás, už v prvním ročníku byste skončil jako Cedric Diggory."

 

Někde uvnitř Harry ucítil tupou bolest. To on měl na svědomí smrt spolužáka, který měl celý život před sebou, a ztratil ho... Harry na to nechtěl myslet.

 

Mladý kouzelník odvrátil pohled, aby si nikdo nevšiml pocitu viny, jež se mu jistě odrážel v očích. Naplněný hořkou bolestí, sklopil pohled ke svým rukám, jen částečně zřetelnými mezi záhyby hábitu. Čekal, že na nich uvidí stopy svého provinění, ale byl překvapený, když tomu tak nebylo.

 

Přesto cítil vinu.

 

„Nebyla to jeho chyba,“ zamumlal Harry a v jeho hlase se odrážela těžká melancholie. „Nevěděl to. Byl vybrán,“ unikl mu hořký smích, „já jsem ho vybral. Trval jsem na tom.“

 

„Ne, Pottere,“ Snapeův záměrně tvrdý tón přinutil Harryho podívat se mu do očí, jakoby se živoucí zelená setkala s nejtemnější mrazivou zimou. „Vybral si vlastní osud. Všichni jste byli informováni o následcích, když zvítězíte.“

 

„Nikdo nezmínil, že Voldemort bude jedním z těch ‘následků’,” odsekl Harry jedovatě a jeho výraz se rovnal tomu Snapeovu.

 

„To nikdo nemohl tušit. Nebo vy snad ano? Diggory věděl, co se od něj očekává, ať už v tom byl zapojen Temný pán nebo ne. Turnaj je sám o sobě nebezpečný...“ Odmlčel se, když ho Harry propaloval pohledem. Vyzývavě se na svého studenta podíval.

 

Harry při zmínce krutě zavražděného Mrzimora cítil zuřivé horko ve tvářích. Od té strašné smrti neuplynul ani rok, ani jeden zatracený rok! A přesto tu Snape může jen tak stát a mluvit o něm naprosto chladně, jako by jeho život nic neznamenal.

 

„Neopovažujte se mluvit o Cedricovi, jako by to byla jeho vlastní vina,“ vyprskl Harry naštvaně a sevřel ruce v pěst. „Nechtěl zemřít! Nevěděl to!“

 

Zkuste se trochu krotit, Pottere,“ ušklíbl se Snape výsměšně, ačkoli jeho přimhouřené oči vyjadřovaly tiché varování. „Toho kluka jste ani neznal.“

 

„Jakoby na tom snad záleželo! I tak je mrtvý, ne? Byl zavražděný tím hajzlem, kterého nazýváte svým pánem!“ odsekával Harry a vy mysli se mu vybavovaly vzpomínky na tu katastrofální noc Třetího úkolu. Cedric a on jak se dotýkají Poháru tří kouzelníků společně. Osudný hřbitov, postava v kápi. Záblesk zeleného světla. Cedricovo bezvládné tělo s očima nepřítomně zírajícíma na něj. Kotel. Voldemort. Cedricův duch. „Je mrtvý!“

 

„Lidé umírají každý den,“ poznamenal Snape monotónně. „To je prostě život, Pottere.“

 

„A jak to pomůže Cedricovi?“ zavrčel Harry.

 

„Nepomůže, ... “ odpověděl Snape. „Ale mohlo by to pomoci vám.“ Harry otevřel pusu k odpovědi, než si uvědomil co Snape vlastně řekl.

 

„To - ... cože?“ Zdálo se, že Harryho hněv zmizel tak rychle jak se objevil, jen aby byl nahrazen rozhořčeným zmatkem. Snape teď stál se zkříženýma rukama zády ke dveřím a lehce se o ně opíral. Harry váhavě udělal krok k němu.

 

Snape se na něj zvláštně podíval zpoza závěsu lehce zcuchaných věčně mastných havraních vlasů. "Nemohl byste na mě být víc naštvaný, ani kdybyste chtěl, Pottere," začal Snape vysvětlovat. Harry zmateně pozvedl obočí. "Jste naštvaný na sebe. Myslíte si, že jste jeho smrti mohl zabránit."

 

Harry rozzuřeně prskl něco nesrozumitelného. Snape ale pokračoval," ve skutečnosti se obviňujete nejen z jeho smrti, ale také ze smrti svých rodičů, toho starého muže a Berty Jorkinsové. Nejste náhodou zodpovědný i za všechny, jejichž osud byl zpečetěn hůlkou Temného pána? A ty, které jste tu noc viděl na hřbitově? Neprovinil jste se snad vy sám těmi vraždami? Řekněte, Pottere."

 

Nastalo ticho. Harry zamyšleně pozoroval své boty. Nikdy dřív si neuvědomil tíhu svědomí a viny, která nebyla způsobena jen Cedrikovou smrtí, ale tím, že on sám přežil. Ta chladná realita Snapeových následujících slov jakoby vyjadřovala jeho vlastní myšlenky.

 

"Proč jste už nesčetněkrát přežil hněv Temného pána, když tolik jiných bez milosti zahynulo?"

 

Zvedl hlavu s rozcuchanými vlasy, aby se střetl s pohledem Snapeových tmavých očí. Na okamžik v nich skrz obvyklý závoj krutosti zahlédl záblesk porozumění, který ale hned zmizel pod hladinou bezedného, temného oceánu, zanechávajíc za sebou jen ledové vlny odhodlání a beznaděje.

 

„Nevím,“ odpověděl konečně Harry a přerušil tak ticho trvající skoro celou věčnost. Snape se na něj soustředěně podíval, a mezi obočím se mu utvořila vráska.

 

„Vy se ho bojíte,“ řekl rozhodně. Jeho hlas zněl znechuceně, jako kdyby mu Harry něco provedl. „Pokaždé kdy se s ním střetnete, může to být naposled. Buď pro vás, nebo pro někoho, kdo je vám blízký. Má vás pod svou mocí, stejně jako nás ostatní.“

 

Mladík jen kývnul. „Máte strach z manipulace, z toho, že dokáže do vaší duše zasít zoufalství a pocit viny. Vy... toužíte po smrti. Po oddychu, osvobození z téhle mizérie, do které jste se sám dostal.“ Harry se s rozšířenýma očima odsunul na posteli co možná nejdál od Mistra lektvarů. Věděl toho příliš moc, vystavil Harryho pohledu svých bezedných očí, takže se ten cítil naprosto bez ochrany, bezbranný před celým světem. Potřeboval obranu, i když by to měl být jen kamenný val kolem postele.

 

„To nemohu dovolit.“

 

Ta věta byla řečená s takovou jistotou a odhodláním, až to Harryho vytrhlo ze zamyšlení.

 

„Ne?“ zeptal se Harry nejistě, protože si nebyl jist, jestli mu něco neuniklo.

 

„Něco jsem slíbil, a mám v úmyslu to dodržet. Neřekl jsem snad, že vám zabráním v sebevražedném chování?“ Na Snapeově tváři se objevil úšklebek. „Což nezahrnuje jen vrhání se po hlavě do smrtelného nebezpečí.“

 

Harryho náhle něco napadlo. „Proč jste vlastně něco takového slíbil?“

 

„Váš otec mi jednou zachránil život,“ zašklebil se Snape při té vzpomínce. „Bez ohledu na to, jak moc se mi ten fakt nezamlouval. Dluh nebyl splacen, ač měl. Vyskytla se chyba, která ho stála život. Proto jsem slíbil, že zajistím přežití jeho syna, pokud budu moci.“

 

„Obviňujete se?“ zeptal se Harry, a neuvědomil si ironii otázky. Odpovědí mu byl bolestný úšklebek.

 

„Já jsem byl tím informátorem, kdo předal Temnému pánovi informaci o hrozbě pro něj a jeho moc. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, že si obsah věštby spojil s Potterovými, a zvláště s vámi,“ známka hněvu v jeho hlase tentokrát nebyla mířená na Harryho. Snape sklopil pohled ke kameni na zemi u svých nohou. Jeho tvář teď nebyla za clonou černých vlasů vůbec vidět. „Dlužím mu jeho život i ten můj. Ale otce vám již nic nevrátí. Nemůže to být splaceno.“

 

Harry se na něj zmateně podíval. „Proč mi to všechno říkáte?“

 

„Zeptal jste se,“ odpověděl Snape sarkasticky. „A je načase, abyste si uvědomil, že těch několik úmrtí kolem vás není vaší vinou. Ale mou. Začalo to a skončilo Potterovými, a teď to pokračuje dokud Temný pán neovládne celý Kouzelnický svět a všichni mu budou vydáni na milost.“ Povzdech. „Které se jim nedostane.“

 

„Ne, pokud ho porazíme. Řád – “

 

Snape se ušklíbl. „Řád nemá sílu ani prostředky, kterými by přemohl jej i jeho stoupence. Jsou opatření, která byla vytvořena aby udržela společnost jakou se nám podařilo vybudovat, ale brzy propukne anarchie, jakmile o sobě dají vědět jeho přívrženci. Nastane panika a svět se ponoří do strachu. Vše, co děláme, je jen oddálení nevyhnutelného...“

 

„Pokud nepřekonáme svůj strach a nebudeme bojovat,“ zamumlal si Harry pro sebe. Snapeova slova, jak vzbudit strach v Temném pánovi, teď dávala jasnější smysl než předtím.

 

„Přesně.“

 

V tom okamžiku se jejich pohledy střetly v téměř hmatatelném porozumění. Nyní Harry Mistra lektvarů neviděl jako učitele nebo špeha, ale prostě jako člověka. Stejného jako všichni ostatní, kterým byla dána příležitost žít. Život je tak vzácný. Tak šíleně nestálý. A přesto úplně bezvýznamný. Zevnitř těch temných očí jakoby na vás zírala sama smrt, a vítala vás s napřaženou kosou. Harry si uvědomil, že už se nebojí. Strach byl jen představou, kterou mu vnucovali, aby ovládali jeho chování. Kostnatý, drásající stisk nebyl ničím obávaným, ani vítaným. Jen přijatým.

 

Stejně jako Snape. Harry ho teď mohl akceptovat jako svého nedobrovolného ochránce. Jako někoho, kdo se stará o jeho bezpečnost a přežití, a to bylo vše, na čem záleželo. Jeho přežití.  I poté, co nastane nevyhnutelný konec, by se mohlo objevit vítězství. Jakkoli velký může mít strach, jakkoli bude život těžký, bude ho žít. Uctíval by okamžiky v temnotě, a stával by se tak silnějším. Snape byl nyní uprostřed té temnoty, stále se brodící jejími hloubkami, ale také by mohl přežít. Zjizvený a poznamenaný, ale přesto naživu.

 

„V téhle válce jsme bezmocní.“

 

Zaznělo to tak přesvědčeně, až byl Harry vytržen ze zamyšlení. Zamračeně zíral na kámen u nohou Mistra lektvarů.

 

„Ano,“ souhlasil věcně, takže se na něj Snape podezřívavě podíval. „Ale Voldemort –“ Snape sebou opět trhnul a Harry potlačil nutkání protočit oči. Ačkoli teoreticky vykládal o strachu, v praxi se toho nedržel. „- má své slabiny. Nevím jak je najít a rozhodně nemám žádný plán, ale jsem si jistý, že až ten čas přijde, budu vědět, co musím udělat.“

 

Snape pozvedl obočí, a tak Harry dodal, „Nejlíp pracuju pod tlakem.“

 

„Skutečně?“ zeptal se Snape sarkasticky. Harry se trochu ušklíbl.

 

„No jo, měl byste mě vidět v jasnovidectví. Přemýšlení za pochodu je mojí specialitou,“ Harry mu věnoval významný pohled a usmál se při vzpomínce na jeho a Ronovy eseje „předpovědí“ zahrnující smrtelná nebezpečí, která na ně číhala každý den v týdnu. Namísto posměšného komentáře na téma arogance nebo jeho otec, se Snape jen křivě usmál. Harry tušil, že je to kvůli sklonům Trelawneyové každému předpovídat jistou smrt. Musel ji nenávidět stejně jako většina studentů. „Ten předmět by měli přejmenovat na Vymýšlení nesmyslů.“

 

„Už se stalo,“ řekl Snape suše, a jeho hlas zněl naprosto vážně, i když mu cukaly koutky úst. „Oficiálně vyučovaný tím nejkompetentnějším,“ ušklíbl se, „Zlatoslavem Lockhartem.“

 

 Harry se zasmál při pomyšlení na toho hrozného učitele, kterého měl v druhém ročníku.

 

„Kompetentní a Lockhart v jedné větě? To slyším poprvé.“

 

„O tom nepochybuji.“

 

Klik.

 

... Harry vytřeštil oči a nedořekl něco dalšího o Zlatoslavovi, co měl právě na jazyku. To není možné, ne snad? Kolikrát si během celé té doby, kdy si povídal s Mickeym  představoval, že uslyší tenhle zvuk? Snape udělal rychlý krok ke dveřím. Ohlédl se přes rameno na Harryho, než vzal za kliku a silně zmáčknul, takže se dřevěné dveře rozrazily až málem vylétly z pantů. Nestál tam ten, koho by Harry čekal.

 

Místo starého ředitele stála na druhé straně dveří Hermiona. Její hnědé oči byly rozšířené překvapením i pobavením, když uviděla neupraveného Mistra lektvarů, který zoufale vyrazil ze dveří.

 

Na chvíli strnuli. Snape byl zjevně stejně překvapený jako Harry. Věnovala jim netypicky sebevědomý úsměv.

 

„Profesore?“ zeptala se jemně, než obrátila svůj prosebný pohled na Harryho, který stál poblíž postele na druhé straně místnosti. Snape se narovnal a konečně ji oslovil.

 

„Kde-“ zavrčel zlostně. „- je Brumbál?“

 

Hermionin úsměv trochu povadl, když se zadívala ke schodům, po kterých přišla.

 

„Ve své kanceláři, profesore,“ odpověděla mu rychle a nejistě se na Harryho podívala. Snape vyrazil po schodech, jakoby mu hořelo za patami. Harry se mu nedivil. On, na druhou stranu, byl stále uvnitř cely a sledoval Hermionu. „No?“ zeptala se ho vyzývavě. „Půjdeš ven nebo tě mám zase zamknout?“

 

Ta otázka jakoby pod ním zapálila oheň, a tak rychle vyšel z místnosti. Okamžitě se ocitl v Hermionině objetí.

 

„Ou! Er – H- Hermiono? Nemůžu dýchat,“ dostal ze sebe přidušeně a poklepal ji na rameno.

 

„Oh,“ trochu zjemnila svůj smrtící stisk a rozpačitě řekla, „promiň. Jaké to bylo? Hrozné? Ron byl úplně bez sebe, když nám Brumbál řekl, co udělal, a já už začínala vyšilovat také. Doufám, že z toho něco budeš mít. Nechci dát Ronovi příležitost posmívat se. Nepokusil se ti ublížit, že ne?“

 

„V pořádku, ne, budu a ano,“ řekl jí s úšklebkem, když se konečně zastavila, aby se nadechla.

 

„Dobře, alespoň - ... co? Opravdu?“ zeptala se v hrůze a její oči se ještě více rozšířily. „Ach, můj Bože, Harry, jsi v pořádku? Co udělal?“

 

„Řeknu ti o tom později,“ odpověděl a vydal se chodbou ke schodům vedoucích ven ze sklepení. Jak jen chtěl vidět denní světlo. Hermiona ho rychle následovala.

 

„No, tak to teda muselo být dost hrozné,“ řekla Hermiona zamyšleně, když si Harryho nenápadně prohlížela, hledajíc známky čehokoli co se mohlo stát. „Ale profesor Brumbál chce abys šel prvně za ním.“

 

Harry zaúpěl.

 

„Jakoby toho už neudělal dost,“ zamumlal naštvaně. Hermiona se k němu naklonila a zašeptala;

 

„Ber to tak, že alespoň uvidíš, co mu udělá profesor Snape...“

 

„No, když to tak říkáš – “ Věnoval jí jeden z opravdových úsměvů, kterých nějakou dobu určitě nebude rozdávat moc. Trochu váhavě se zastavili před sochou, která hlídala vstup do ředitelovy kanceláře. Významně se na Hermionu podíval.

 

„Čokoládové řezy,“ povzdechla si Hermiona. Usmála se na Harryho, než kolem něj prošla směrem k mramorovanému schodišti, zatímco socha ožila a dovolila mu vejít. Odkrylo se kamenné schodiště vedoucí nahoru. Tak do toho, pomyslel si sarkasticky.

 

Pomalu, loudavě vystoupal po schodech až ke dveřím do kanceláře a tam se na chvíli zastavil. Zmateně se zamračil. Neozývaly se odtud žádné zvuky rozbíjeného nábytku, ani zvýšené hlasy nebo vražedná kouzla, jen tichá vážná konverzace. Zaklepal a čekal na vyzvání vejít. A čekal. A čekal.

 

Na chvíli si myslel, že ho snad neslyšeli, a tak zvedl ruku, aby zaklepal znovu. V tom se rozrazily dveře a vyšel Snape, ještě bledší než obvykle, a skoro vrazil do Harryho, když se pokoušel dostat se pryč od Brumbála.

 

„Dívejte se kam jdete, Pottere,“ zavrčel hrozivě, odstrčil Harryho stranou a sešel schody. Tolik k průlomu, povzdechl si Harry v duchu.

 

„Harry, pojď dovnitř,“ řekl usmívající se ředitel zpoza svého stolu. Shrnul nějaké papíry a uložil je do jedné z mahagonových zásuvek. Harry neochotně vešel do místnosti a posadil se na židli, kam mu ředitel pokynul. Netrpělivě čekal na vysvětlení. Bohužel se mu ho nedostalo. „Obávám se, že musíš Severuse omluvit. Nastalo několik docela nešťastných novinek.“

 

Harry přikývnul, a vyzval ho tak, aby pokračoval. „Věřím, že všechno šlo dobře?“

 

To si dělá srandu? Neptá se jak vyšel jeho plán? Krátce si povzdychl, a uvažoval, jestli ještě trochu neuvažuje jako Snape, než se pokusil odpovědět.

 

„Dobře,“ řekl Harry kousavě a pokrčil rameny. Nechal tu větu nedokončenou, jako by chtěl dodat ‘horší už to být nemohlo’. Brumbál chápavě přikývl a v očích mu stále jiskřilo.

 

„A také doufám, že o tom nebudeš informovat Denní Věštec?“ zeptal se pobaveně starý kouzelník, ačkoli bylo jasné, co tím myslí. ‘Nikomu dalšímu to neříkej’. “Ačkoli slečna Grangerová a pan Weasley byli o situaci informováni.”

 

„Ne, pane,“ zamumlal Harry a náhle měl chuť odejít. Předtím si neuvědomil, jak moc mu jeho přátelé a další obyvatelé Nebelvírské věže chyběli. Nějakým zázrakem bylo jeho přání vyplněno.

 

„Pak tě nechám jít zpět na kolej,“ řekl Brumbál a vstal, aby zavedl netrpělivého studenta ke dveřím. „Myslím, že zjistíš, že se Hedvice během tvé krátké nepřítomnosti po tobě hrozně stýskalo.“

 

„Hedvika je zpátky?“ zeptal se Harry překvapeně. Dva dny před svým uvězněním ji poslal k Siriusovi a nečekal, že by se vrátila dříve než za tři dny. Možná Sirius změnil své stanoviště a je blíž? Možná mu Řád dovolil opustit dům? Harryho to do společenské místnosti táhlo ještě víc a jen stěží odolal touze netrpělivě přešlapovat.

 

"Ano, dorazila včera," usmál se ředitel vědoucně. "A zjevně byla docela nervózní. Být tebou, šel bych se za ní podívat co nejdříve. Už by mohla být trochu vyhládlá."

 

Trefné označení, pomyslel si Harry sarkasticky, když si představil, jak mu zase budou krvácet prsty. Ta sova má zvláštní způsob jak ukázat, že o něj má starost.

 

"Děkuji, pane," zavolal za sebou Harry, zatímco už sbíhal dolů ze schodiště a skoro zakopl o syčící paní Norrisovou pod schody. Rychle zabočil za roh, než dorazí supící Filch. Konečně svoboda.

 

Profesorka McGonagallová s úsměvem sledovala jeho úprk do Nebelvírské věže. Zavrtěla hlavou nad jeho spěchem, a poté vystoupala po schodech do ředitelovy kanceláře, odkud Harry před chvilkou odešel. Brumbál teď pohodlně seděl za svým stolem, jednou rukou jemně hladil cvrlikajícího Fawkese a zamyšleně pozoroval něco, co mohl vidět jen on sám.

 

„Řediteli?“ zeptala se McGonagallová váhavě než vstoupila do kanceláře. Věnoval jí spokojený úsměv. „Šlo všechno podle plánu?“

 

Starý kouzelník si povzdechl.

 

„Šlo, i když si troufám tvrdit, že je na mě Severus poněkud naštvaný,“ odpověděl jemně a smutně se pousmál.

 

„Můžete upřímně říct, že se mu divíte?“ zeptala se Minerva jízlivě. „A co jeho vztah s Potterem?“

 

„Zřejmě se proti mě spikli,“ informoval jí Brumbál vesele, a vypadal tím potěšeně.

 

„Proč nejsem překvapená?“ řekla McGonagallová suše. „Možná bych mohla dodat ‘Já to říkala’?“

 

„Přál bych si, abyste to neřekla, Minervo. Nechte starému muži jeho představy,“ usmíval se Brumbál. Ohromeně zavrtěla hlavou, a na víc se nezmohla. „Obávám se, že oni byli to poslední co ten stařec měl.“

 

„To určitě ne, Albusi. Stále při sobě máte většinu nejvěrnějších přátel, ačkoli pokud je budete i nadále věznit, už nebude  nikdo kdo by odešel.“

 

„Pravda, Minervo, pravda.“ uchechtl se ředitel.

 

 

 

Harry si mezitím užíval příjemné pohody v Nebelvírské věži, kde se jemně žhnul praskající krb a ozýval se známý hovor několika spolužáků. Ve svém pyžamu (pohodlí o které si ani neuvědomil že mu chybí) seděl v jenom křesle blízko ohniště, vedle něj Hermiona na pohovce a Ron na židličce. Naproti němu byl Fred a George, zatímco Ginny seděla u Fredových nohou a bavila se hraním s Křivonožkou. Harry, ukolébaný monotónním rytmem jejích pohybů, sledoval jak stále znovu a znovu vysílá dřevěnou špulku po podlaze, aby ji mohla kočka chytat. Ginny něčem horlivě diskutovala s Fredem, ale nebylo je moc slyšet a Harry byl příliš unavený, aby dával pozor o čem se ti dva baví.

 

"Ale prosímtě," povzdechl si George skepticky.

 

"Ten kluk si myslí, že monogamie je nějaký druh dřeva," dodal Fred a vysloužil si tak od Ginny kopanec do nohy, jak bránila svého nového nápadníka.

 

"Ty jsi stejně tak zabedněný," odpověděla rozhořčeně.

 

"Jako on?"

 

"Jako dřevo!" vyprskla se smíchem, rychle vyskočila, popadla polštář, na kterém seděla, a mrštila jím po svém bratrovi. Freda se zastalo jeho dvojče, společnými silami jí přemohli a povalili na načechraný koberec na podlaze.

 

Jak jen Harrymu tyhle večery chyběly, uvolnění a nestarání se o to, co si myslí ostatní. Tři dny v izolaci se Snapem ho alespoň něco naučily. Profesor nevypadal, že by se někdy dokázal takhle uvolnit. Byl stále napjatý, očkával neočekávané, vždy analyzoval své okolí včetně lidí kolem. Stále ve střehu jako Moody.

 

Zdálo se, že pokud by byli nuceni zůstat spolu pár týdnů, Harry by možná pochopil proč se Mistr lektvarů chová tak jak se chová. Určitým způsobem chápal, že jeho hněv a chladné vystupování jsou výsledkem krutého dětství, a také následkem následkem kariéry špeha, ale hlavně to byla obrana a zajištění vlastního přežití.

 

To bylo vše co Severus Snape dělal den ode dne. Přežíval. -

 

Konec

Poslední komentáře
07.06.2016 20:00:34: Omlouvám se, že zasáhl... je Mi povědomé tato situace. Pište zde nebo do PM. :-! mobil pujcka na up...
18.03.2016 21:01:05: to je vše, co potřebujete!!! smiley${1} Ovladače panasonic
16.06.2015 15:42:41: Jsem přesvědčen, že Se mýlíte. Jsem si jistý. Mohu to dokázat. Napište mi PM, mluvit. [:tired:] rych...
13.07.2009 15:14:42: teda vůbec sem se nemohla od toho odtrhnout fakt bylo supr, sem zvědavá co bude překládat dál smiley...