Gerylla01

Surreality

Chapter 10. Otázka důvěry

Harry strávil ráno se svými přáteli, ale myslí byl někde jinde.

Nemohl si pomoct, a musel uvažovat na tím, co by stalo, kdyby Snape netvrdil, že za těmi sny stojí Voldemort, a nedal by mu důvod žít v reálném světě? Jak by zareagoval na ten poslední sen?

 

Nechtěl se tím moc zabývat. Ale měl silné podezření, že mu Snape zachránil život. Znovu.

 

Jeho dřívější pocity ke Snapeovi byly stále jeho součástí. Nebyl si jistý, jestli mu vůbec někdy bude moci úplně odpustit. Ale pomalu mu začínal věřit. Když vylezl z průlezu a spatřil Snapea, i když naštvaného, dodalo mu to pocit bezpečí.

 

Po tomto uvědomění se konečně zklidnil a mohl věci kolem Snapea hodnotit objektivně. Harry udělal chybu, když se rozzuřil natolik, že neovládl své emoce. V tu chvíli byl zranitelný, a slepě přijal jakoukoli pomoc. Až poté, co padla pevná zeď předsudků vůči Snapeovi, zjistil, že to vlastně tak chce. Uvědomil si, že se to schválně snažil ztížit, protože očekával, že se všechno při sebemenším problému zase zhroutí. Ale i tak ho naštvalo, když při té hádce zjistil, že měl pravdu.

 

A přesto ho šel Snape hledat. Zjistil, kde ho najít. A to Harryho překvapivě potěšilo.

 

I když bylo docela jisté, že ho Snape stále nemá moc rád, snažil se k němu chovat normálně – většinou – aby mu pomohl tímhle vším projít. Možná, že to stačilo.

 

Odpoledne po vyučování Harry zašel do své nebelvírské ložnice a balil si věci. Samozřejmě ne všechno, měl v úmyslu se často vracet a případně se vrátit natrvalo. Ale momentálně potřeboval Snapeovu pomoc. Potřeboval zůstat se svým profesorem. A nemohl každý den vybalovat a znovu balit své oblečení.

 

Ron mu nabídl, že mu pomůže. Ale spíš než by mu pomáhal, ho zamyšleně pozoroval, až se z toho Harry cítil nesvůj. Nakonec si povzdychnul, pustil svetr, který zrovna skládal, na postel, a podíval se na svého kamaráda. „Co je, Rone?“

 

„Jen jsem uvažoval...“

 

„Aha,“ uchechtl se Harry.

 

Rudovlasý si znovu povzdychl. „Je to Snape, Harry,“ řekl, jakoby to vysvětlovalo vše. Když Harry jen pozvedl obočí, pokračoval: „Po tom všem, čím jsme s ním prošli, mu opravdu věříš?“

 

Harry se nepohodlně ošil, a přerušil oční kontakt. „Já nevím,“ přiznal. „Jenže on je v poslední době jiný.“

 

„Opravdu? Nikdo jiný si toho nevšiml.“

 

„Jen když je se mnou,“ vysvětloval Harry,  a byl překvapený, že má potřebu ho bránit. A jen neochotně dodal. „Teda většinou.“

 

„Neber si to špatně, ale nezdá se ti to trochu divné? Nemáš z téhle celé situace divný pocit?“

 

„Rone, můj život je celý divný. A vždycky byl.“

 

„Já vím... jen... podívej, sám jsi řekl, že je to zvláštní, aby  Ty-víš-kdo dělal něco takového.“

 

Harry se zamračil a uvažoval, kam tohle směřovalo. Byla to pravda; jakmile se trochu vzpamatoval z předchozího šoku, byl další sen zase o něco horší. Kumulovalo se to postupně a nenápadně, až se v nich objevil dost jasný návrh na sebevraždu. Snape mu řekl, že to bylo jakoby se Voldemort snažil dostat několik posledních dní do jeho mysli, ale nepodařilo se mu to kvůli nitrobraně. Takže jakmile se k němu znovu dostal, nastal čas pro výrazný zlom.

 

Harrymu to dávalo smysl, takže to Ronovi připomněl.

 

„Snape ti řekl,“ zamumlal Ron.

 

Harry se na něj podíval. „No, co si o tom teda myslíš ty?“

 

„Vím, že Brumbál věří, že pracuje pro nás... ale co když se plete, Harry? Co když je Snape ve skutečnosti věrný Ty-víš-komu? A co když... co když opravdu chce, aby ses zabil? Co když je tohle přesně to, čeho chtěl dosáhnout; abys byl Snapeovi blíž?“

 

Harry na něj zíral, a ucítil příval chladu v žaludku.

 

Ron pokračoval: „Protože pokud by tomu tak bylo, Snape by se musel chovat trochu jinak, trochu mileji, aby tě zlákal...“

 

Harry zavrtěl hlavou, a klesl na postel. Chvíli tiše seděli, než zmateně potřásl hlavou. „O Snapeovi jsme vždycky hned pochybovali. A nikdy jsme neměli pravdu.“

 

 „Možná, ale popřemýšlej o tom. Ty sny ti ukazovaly to, co opravdu chceš, ale nemůžeš to mít. A pak se náhle objeví někdo, kdo ti to nabízí. Jen myslím, že bys mu neměl tak rychle začít věřit. Alespoň bys sis nejdřív měl jist  jeho věrností.“

 

„A co když jsem si jistý, Rone? Prosím, řekni mi co dělat.“ Chtěl, aby to vyznělo sarkasticky, ale spíš to znělo zoufale.

 

Ron naklonil hlavu. „Snad by se nic nestalo, kdyby ses ho prostě zeptal.“ řekl jízlivě.

 

Harry na něj zíral. „Snad ne.“

 

„Harry… ve skutečnosti jsi se k němu nedostal blízko, že ne?“

 

Harry odvrátil pohled, a odmítl odpovědět. Opravdu o tom právě nepřemýšlel? A to si myslel, že se od toho odprostil. Zjevně to nefungovalo tak, jak doufal.

 

Ticho bylo dostatečnou odpovědí. Ron sebou trochu trhnul, ale vstal a šel si sednout vedle Harryho. „Jak jsem pochopil, tak je to o rodině… že? O tom, mít někoho, kdo se o tebe stará?“

 

Harry se nepohodlně ošil, ale kývnul. „Jo, o tom jsou ty sny.“ Po chvíli tiše dodal.

 

„Nesplnitelná přání, o kterých jsem ani já nevěděl, a přesto je Voldemort objevil.“

 

Ron svou reakci na to jméno zlepšoval, ale přesto byla stále patrná. „No... víš, že tě má rodina miluje, že jo? Mamka by tě adoptovala, kdyby mohla. Možná bychom ti mohli přebarvit vlasy na zrz, ale...“ odmlčel se ve tváři se mu objevil letmý úsměv.

 

Harry se opravdu snažil aby vše bylo jako dřív. Ale nemyslel si, že to dokáže. Nechtěl svému kamarádovi ublížit, ale zdálo se, že tenhle rozhovor je upřímný, a bude nejlepší říct pravdu. „Dík, Rone. Víš, že tvou rodinu mám rád, ale... prostě to není totéž,“ konec věty zašeptal.

 

Ron se naježil, a Harry věděl, že ho ranil, přestože nechtěl. A věděl, že si to Ron vezme osobně. „Vím, že to není jako mít své vlastní rodiče, ale no tak, Harry. Dáváš přednost Snapeovi? Přece nemůžeš věřit, že ti dá vše co potřebuješ,“ řekl opovržlivě.

 

Harry rázně vstal, a cítil, jak uvnitř něj začíná bublat vztek. „Potřebuju Voldemorta dostat z mý hlavy. A on mi s tím pomáhá!“ vyštěkl.

 

„To je možný, ale to nepopírá, že tě chce zmanipulovat, abys mu věřil!“ Ron divoce mávnul rukou, aby zdůraznil svá slova.

 

Harrymu z toho pomyšlení začínalo být zle od žaludku. Snažil se ten panický pocit potlačit, a snažil se to nějak odůvodnit. „Ale nic z toho nebylo Snapeův nápad. Slyšel jsem je mluvit v nemocničním křídle – on na to nechtěl přistoupit. Jsem si docela jistý, že ho Brumbál donutil.“

 

„Brumbál je skvělý kouzelník a tak, ale je už hodně starý a byly momenty, kdy udělal vůči tobě nějakou chyby, a zdá se, že ke Snapeovi je naprosto slepý!“

 

To byla možná pravda, a Harry o těch věcech mockrát přemýšlel, ale slyšet to od Rona, jen podnítilo jeho vztek. Částečně chtěl bránit Brumbála, částečně Snapea, a nějak nevěděl co říct. Takže místo toho jen vyprskl: „To není tvoje věc!“

 

V jednu chvíli, když viděl Ronův výraz, ho napadlo, že přestřelil. Ale hněv byl hned zpátky. „Proč na mě řveš?“ zvýšil hlas Ron.

 

,Protože se mi snažíš namluvit, že je Snape zlý a nikdo se o mě nestará, aniž by měl nějaký postranní motiv’ pomyslel si. Ale tušil, že to není tak úplná pravda, takže to nevyslovil nahlas. „Já nevím!“ vykřikl.

 

Stáli naproti sobě, těžce dýchajíc, a ve tvářích se jim střídaly nesčetné emoce.

„Musím jít. Snape mě čeká kvůli nitrobraně,“ řekl stroze Harry.

 

Popošel blíž, aby si vzal tašku. Ron mu stál v cestě. Chvíli se na sebe zamračeně dívali.

 

Nakonec Ron protočil oči, a podrážděně si odfrkl, než ustoupil. Harry popadl tašku a obrátil se ke dveřím.

 

Ron zmařil jeho dramatický odchod. „Harry!“ Harry se váhavě zastavil a ohlédnul se.

 

Ron si povzdechnul, ale neomluvil se. „Jen buď prosím opatrný, ano?“ Z jeho výrazu se dalo vyčíst ,Nevěř mu.’

 

Harry měl pocit, jako by měl knedlík v krku. Krátce přikývl, a poté beze slova odešel.

 

 

Harry cestou do sklepení, s taškou přes rameno, nevnímal okolí. Dal si pořádně na čas, a přemítal nad rozhovorem s Ronem.

 

Čím víc se vzdaloval od věže, tím víc jeho vztek opadal. Teď začaly převažovat pochybnosti. Ron ho přivedl na nepříjemnou myšlenku. Věděl, že tyhle pochyby musí vyvrátit, jedno jak. Potřeboval nějaký plán.

 

Dnešní večer měli mít hodinu nitrobrany. Minulý rok se náhodně dostal do Snapeových vzpomínek, když použil štítové kouzlo. Tentokrát by to mohl udělat záměrně. A pokud by se mu podařilo proniknout do jeho mysli, mohl by být schopný vést Snapeovy myšlenky určitým směrem.

 

Byl tak zabraný do spřádání tohoto plánu, že nesledoval, kam jde. Zatočil za roh a málem vrazil do Draca Malfoye.

 

„Pottere? Co tady dole děláš?“ Podíval se na jeho tašku, která se mu sesmekla z ramene. „Stěhuješ se? Přišel ses rozloučit?“ zeptal se blonďák s úšklebkem.

 

Pro tentokrát neměl Harry co odpovědět. Nemohl přijít na žádnou dobrou výmluvu, proč míří ke Snapeovým komnatám s taškou v ruce.

 

Naštěstí je přerušily blížící se kroky. „Pane Malfoyi, zapomněl jste si vaši knihu...“ Snape se zarazil, jak přišel blíž, a svýma černýma očima se podíval z jednoho na druhého. „Pan Potter,“ řekl ostražitě.

 

„Myslím, že se Potter rozhodl přestěhovat se do vašeho skladu hadích očí a ropuších jazyků, profesore. Potřebuje nějaké nové přátele.“

 

Konečně Harry našel slova. „No, nepřesvědčils mě, abych se připojil ke Zmijozelu, ale díky za nabídku, Malfoyi.“

 

Dracovi se zablesklo v očích, zcela určitě mělo následovat něco hnusného, ale Snape ho přerušil. „Ve skutečnosti tu má pan Potter oficiálně nějakou práci. Jeho nemotornost při doučování lektvarů vedla k nešťastnému incidentu s našimi hábity. On je teď musí vyčistit – samozřejmě mudlovským způsobem.“

 

Vyprat? Harry povytáhl obočí, jistý, že sám by přišel na něco lepšího.

 

Ale Malfoy na to skočil. Usmíval se, jakoby nastaly vánoce.

 

„Pojďte, pane Pottere. Můžete to přinést do mých komnat.“

 

Jak Snape zamířil pryč, Draco se naklonil k Harrymu blíž a tiše řekl. „Ale ale, Pottere. Úroveň OVCE a stále potřebuje doučování z lektvarů? Předpokládám, že je dobrá věc být Brumbálovým mazánkem. Musel nařídit, aby k tobě byli profesoři zvláště shovívaví.“

 

Byla to skoro trefa do černého, a Harry se zamračil. „A co tu děláš ty?“ Ukázal na učebnici. „Nepodvádíme, že? Nedostává se ti nepřiměřené pomoci? Jestli já jsem Brumbálův oblíbenec, tak Snapeův...“ Zmlknul, když si uvědomil, že na to nechce poukazovat.

 

Znovu ho zachránil Snape. „Pottere!“ zavolal naštvaně z chodby.

 

S posledním úšklebkem se Draco prodral kolem něj. Harry se za ním chvíli díval. Malfoy možná nebyl nejchytřejší, ale nebyl ani idiot. Pokud trávil dost času se Snapem – a zdálo se, že ano – mohl by si všimnout, že se něco děje.

 

Další věc z mnoha, která mu dělala starosti. Usoudil, že Malfoy nebude mít přednost, a zamířil ke Snapeovi. „Praní?“ zeptal se pochybovačně.

 

„No, viděl jsem, že se z té situace sám nedostanete,“ odpověděl Snape rozhořčeně.

 

Bylo to spíš zábavné, a Harry musel přemoct nutkání se usmát.

 

Snape se vztyčil do své celé výšky, snažíc získat zpět svou důstojnost. „Pojďte, pane Pottere. Ať stihneme lekci nitrobrany před večeří.“

 

Harryho radost neměla dlouhého trvání. Následoval Snapea do jeho komnat. Svou tašku hodil na postel do rezervního pokoje. Na chvíli se opřel o stůl. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, aby se připravil na to, co bude následovat.

 

„Děje se něco?“

 

Harry poplašeně nadskočil, a uviděl, že Snape stojí ve dveřích. „Er... ne. Je mi fajn.“

 

„Pak se tedy sejdeme v mé kanceláři, ano?“

 

Harry se pokusil o úsměv. „Jistě. Budu tam.“

 

Snape se na něj ještě chvíli podezřívavě díval, ale pak odešel.

 

Po chvíli – po hrozné chvíli, kdy si uvědomil, že to skoro vypadalo, jako by si o něj dělal starosti, a podivil se, jestli to bylo vůbec skutečné – ho Harry následoval.

 

Když dorazil, Snape na stole třídil nějaké papíry. Vzhlédl, odložil stoh listů, obešel stůl a vytáhl hůlku. „Připraven?“

 

Harry se zhluboka nadechl, a pak neochotně přikývl.

 

„Legilimens.“

 

Docela se už naučil zablokovat Snapeovi volný přístup do své mysli. Ale tentokrát ho nechal volně vejít. Bylo to poněkud znepokojující, nemít žádnou kontrolu. A vzpomínky se začaly promítat...

 

... on a Hermiona stáli před Vrbou mlátičkou a bezmocně sledovali, jak je Ron vtahován do úzkého průchodu, a jak si s ošklivým křupnutím zlomil nohu...

 

...byl v malé chatrči, na podlaze, a snažil se usnout. Se zaburácením hromu dovnitř vešel Hagrid, a poté poprvé uslyšel o kouzelnickém světě, a zjistil pravdu o tom, kdo byli jeho rodiče...

 

... bylo mu osm, a byl nemocný. Trpěl horečkou, ze které měl závratě a chvěl se tolik, že upustil pánvičku plnou slaniny na zem. Jeho strýc hrozně křičel, a dal mu pořádný pohlavek, než ho zavřel zpět do jeho přístěnku...

 

Cítil, že se Snape po této vzpomínce poněkud stáhnul. Harry si začal více uvědomovat, kde je, ale hned byl zatažen do další...

 

... Harry se se strachem otočil od Bellatrix, a uviděl ho. Vysoký, štíhlý, s černou kápí... hrozný hadí obličej byl sotva vidět... v rudých očích čirou nenávist. Harry se nemohl pohnout, jak na něj namířila ta hůlka. Nemohl dělat nic, když z ní vylétla smrtelná kletba, a socha před něj skočila právě včas...

 

Ale teď mohl. S nemalým úsilím se Harry zaměřil zpět na přítomnost, a zaostřil na Snapea, který stál před ním, zatímco se objevovala vzpomínka na Brumbála. Potlačil pocit hrůzy, který vyvolávala ta vzpomínka, a pozvednul svou hůlku. „Protego!“

 

A, stejně jako minule, Snapeovi vylétla hůlka z ruky, a Harry byl vtažen do vzpomínek, které rozhodně nebyly jeho.

 

Byla to jiná scéna, ale temná, vysoká postava zůstala stejná. Stál uprostřed tmavé místnosti. Ačkoli bylo sotva vidět, Harry poznal profesora Snapea, jak se přiblížil a poklonil před ním.

 

„Severusi, netrpělivě čekám na tvou zprávu,“ zasyčel hadí hlas.

 

Harry strnul, když si uvědomil, na co se dívá.

 

„Obávám se, že věci se zlepšují, můj pane. Stále truchlí kvůli Blackovi, ale zdá se, že se dostal z deprese. Vypadá spokojeněji a znovu získal hodně z té své povýšené sebedůvěry. Přepokládám, že s tím mají co do činění  tréninky famfrpálu a jeho přátelé,“ odpověděl Snape s úšklebkem.

 

Rudé oči se zúžily do štěrbin. „Nemáš co bys mi řekl víc?“

 

„Vše to je jen z pozorování, samozřejmě; nemohu se k tomu klukovi dostat blíž, kromě toho doučování. V lektvarech je stále příšerný.“ Jeho hlas zněl klidně a nenuceně, jako by klábosil s nějakým přítelem. Ale na jeho obličeji se objevila stopa rezignace. „Obávám se, že v tuto chvíli nemám nic dalšího.“

 

„Severusi, zklamal jsi mě.“

 

„Omlouvám se, můj pane.“

 

„Omluvit se... ano, to bys měl.“ Dlouhé, šedavé prsty se natáhly a jemně pohladily mužovu tvář. Poté se stáhly a objevila se hůlka. „Crucio.“

 

Snape se zhroutil na zem, celé tělo zkroucené způsobem, který byl Harrymu až příliš známý. Věděl, jak strašná ta kletba je. Ale Snape byl při vědomí, a nevydal ani hlásku, ačkoli v jeho tváři byla patrná bolest. Vypadalo to, že se s kletbou setkal už více než jednou.

 

Když se bolest zmírnila, Voldemort k němu přišel blíž a sklonil se k němu. „Nyní se budeš snažit více, že ano?“

 

Snape vzhlédl, tentokrát opět s hlídaným výrazem. „Ano, můj pane.“

 

Harry se stáhl zpět. Jakmile se přerušilo spojení, padl na kolena a lapal po dechu. Bylo mu zle.

 

To ticho, které nastalo, bylo ohlušující. Když byl schopný vzhlédnout, srdce mu vynechalo jeden tep, když uviděl Mistra lektvarů. Snape se opíral o roh stolu, v obličeji ještě bledší než obvykle a trhaně dýchal.

 

„Omlouvám se,“ vykoktal Harry. „Já ne-„ zarazil se v polovině věty. Mohl tvrdit, že to nechtěl udělat, ale Snapeovi by bylo jasné, že lže. „Omlouvám se,“ zopakoval chabě.

 

Snape se trochu namáhavě narovnal. Strnule stál u stolu, a Harry se ani nepokusil vstát. Zůstal klečet a díval se na svého profesora.

„Nebudeš mi věřit,“ řekl nakonec Snape. „To je... pochopitelné.“

 

Možná si to Harry jen představoval, ale zdálo se mu, že v jeho hlase bylo patrná trocha lítosti. Skousl si ret a sklonil pohled, netroufajíc se podívat Snapeovi do očí.

 

„Myslím, že toho pro jeden večer bylo dost. Zřejmě rozvíjíte své obranné schopnosti. Měl byste jít na večeři do Velké síně. Později se uvidíme v našich komnatách.“

 

Naše komnaty? Harry prudce zvedl hlavu, ale Snape se už věnoval něčemu jinému, zjevně ho propustil. Možná si ani neuvědomil, co řekl; Harry by řekl, že toho muže vyvedl z míry.

 

Neměl vůbec žádnou chuť pokusit se mluvit s naštvaným Snapem. Kromě toho Harry stejně neměl ponětí, co říct. Takže se pomalu postavil a odešel z kabinetu, s roztodivnými pocity.

Poslední komentáře
07.06.2016 20:55:12: klasifikována O_O půjčky i když je exekuce
07.06.2016 18:24:37: už mám :-D půjčky bez registru nfinance cz
10.03.2011 19:31:32: ach jaj.. ja ani nemám na to čo.. uf! smiley${1}smiley${1}
03.02.2009 11:03:11: teda, začíná to být hodně zajímavé - naše komnaty??? smiley${1} huh, musím to rozdýchat smiley${1}