Gerylla01

Surreality

Chapter 11. Záblesky

Všem, kteří mají právě zkouškové, přeji hodně štěstí.
A pro menší odreagování tady máte další kapitolu (tentokrát je poměrně dlouhá :-)

-----------------------------------------------------------------

Večeri ve Velké síni vynechal. Musel by se setkat s Ronem, a na to se momentálně necítil připravený.

 

Ale měl hlad, a tak se Dobby rychle stal dobrým společníkem při stolování. Brzy se ocitl v bradavické kuchyni, obklopený vrchovatými podnosy a nadšenými domácími skřítky. Většina z nich se hned vrátila zpět k práci. Dobby mu přinesl hlavní chod a pak si sedl kousek od něj.

 

Zdálo se, že Dobby vycítil, že je Harry myšlenkami někde jinde. Po několika pokusech o konverzaci, si malý skřítek šel popovídat si s ostatními, a nechal Harryho u jídla samotného a ponořeného v myšlenkách.

 

Scéna, které byl svědkem ve Snapeových vzpomínkách, mu pořád vrtala hlavou. Snažil se o tom nepřemýšlet, ale chtěl tomu přijít na kloub.

 

Už ten prostý obsah onoho výjevu ho štval. Snape, podávající zprávu Voldemortovi. O Harrym.

 

Najednou mu jídlo poněkud přestalo chutnat. Odložil vidličku a donutil se polknout to, co už měl v puse.

 

Musí se přes to přenést. Na chvíli o tom uvažoval, a došel k překvapivému závěru. Popravdě, co by mohl Voldemort očekávat od smrtijeda stojícího tak blízko Brumbála? Od někoho, kdo žije uvnitř ochranných bariér, které chrání i Harryho Pottera?

 

Nikdy moc nepřemýšlel o Snapeově pozici špeha. Jistě, podával jim informace o Voldemortovi. Ale z druhé strany – z Voldemortova pohledu – byl špeh, který viděl Harryho Pottera každý den. Je samozřejmé, že Voldemort chce od Snapea zprávy o něm.

 

Nebylo to příjemné vysvětlení, ale dávalo to smysl.

 

Pomalu zvedl vidličku a začal znovu jíst, hlavně proto, aby zaměstnal své ruce, zatímco se snažil potlačit prvotní reakci a vzpomenout si na detaily té scény.

 

Zcela jistě to byla nedávná vzpomínka. Snape mluvil o Siriově smrti, což znamená, že se to muselo odehrát v některém z posledních měsíců. A také mluvil o famfrpálových trénincích.

 

Tréninky famfrpálu... Harry se zamračil. Nebelvírských tréninků se přece neúčastnil. Ten jediný, na kterém byl, skončil katastrofou. Málem zabil kamaráda, a to mu na sebedůvěře určitě nepřidalo.

 

A jeho přátelé mu ve skutečnosti také moc nepomáhali. Byl daleko od toho být spokojený. A Snape také dobře zastřel svůj kontakt s Harrym, když tvrdil, že ho vidí jen při takzvaném doučování lektvarů.

 

Harry krátce zavřel oči, a pousmál se. Snape nedonášel Voldemortovi. Chránil Harryho.

 

Na chvíli ho zaplavila úleva.

Ale také viděl, co ty lži Mistra lektvarů stojí. Harry se bezděčně otřásl, když si vzpomněl, na tu bolest. Bylo téměř k neuvěření, že Snape trpěl kvůli tomu, že ho chránil. A že to dělal pravděpodobně už nějakou dobu, ještě před začátkem tohoto semestru. Ještě když k Harrymu cítil zášť.

 

To byla daň, kterou platil za práci pro dobro. Utrpení – často ve jménu Harryho Pottera.

 

Z toho důvodu ho Snape nesnášel ještě víc.

 

Ať už měl ten muž jakýkoli důvod, logický nebo ne, bylo pro Harryho těžké pochopit, proč se Snapeův postoj k němu začal měnit. Nebo se možná už tolikrát spálil, že nebyl schopný něco přijmout bez pochybností.

 

Proto i teď paranoidně hledal důvody, proč pochybovat o svých nových domněnkách. Opravdu neznal rozsah Snapeových schopností nitrobrany – nebo limity té samotné magie. Kromě toho scéna ukázala, že Snape byl dobrý herec. Možná celou vzpomínku mohl zfalšovat.

 

Ale proč zrovna tento výjev  – pokud bylo jeho účelem znovu v Harrym vzbudit důvěru, proč udělal pravý opak?

 

Možná že by měl být stále opatrný. Ale Harrymu jeho instinkty říkaly, aby mu věřil.

 

A jeho srdce říkalo to samé.

 

Ale přesto o tom musel stále uvažovat...

 

Vrátil se do reality, poděkoval Dobbymu i ostatním skřítkům a popřál jim dobrou noc, než zamířil ven z kuchyně.

 

 

Snape mu věnoval letmý pohled, když vešel do komnat, ale pak svou pozornost rychle obrátil zpět ke knize.

 

Harry chvíli nervózně postával ve dveřích, ale pak sebral odvahu a přišel blíž k čalouněnému křeslu u ohniště. „Chci vám věřit,“ oznámil najednou.

 

Snape povytáhl obočí. Chvíli na sebe jen zírali, než si Snape odkašlal a klidně se natáhl pro záložku. Když odložil knihu, Harry pokračoval. „Je to trochu zvláštní, protože jsem strávil pět let hledáním důvodů, proč vám nevěřit.“

 

Na Snapeově tváři se objevil náznak úšklebku, ale hned zmizel. Snape se opřel do křesla a s vážným výrazem ho sledoval, zjevně ho chtěl nechat dál mluvit.

 

Harry se cítil hrozně nesvůj, ale sedl si na nedalekou pohovku a přemýšlel jak zformulovat své myšlenky. Nakonec se znovu podíval na Snapea a řekl: „Nikdy jsem neměl žádné iluze o tom, že dospělí jsou neomylní. Přesto jsem snadno uvěřil. Ne pokaždé se mi to vymstilo, ale někdy ano... věřil jsem Quirrellovi; Myslel jsem, že byl jen obětí. Předpokládám, že Remusovi jsem věřil, ale on mi pár věcí zatajil. Stejně jako Brumbál. A Moody... Věděl jsem, že byl trochu mimo, jistě. Ale měl jsem za to, že jsem tady měl opravdového spojence.“ Na chvíli se odmlčel, aby se nadechl. „Mnohokrát jsem se zmýlil, takže teď už váhám, jestli někomu znovu věřit.“

 

„A teď je to obzvlášť těžké, protože jsem to já.“ Bylo to konstatování, ne otázka, a Harry v ní nerozpoznal žádný náznak hněvu. Snape pozorně poslouchal, až z toho byl Harry trochu nervózní.

 

Rozhodl se být upřímný. „Nenáviděl jste mě a podle toho jste se ke mně od prvního dne choval. A to se rychle stalo vzájemné. Kvůli tomu jsem vám nikdy nevěřil.“ Na chvíli se odmlčel, aby dodal. „Ale teď se to změnilo.“

 

Snape sotva znatelně přikývl, stále si ho pozorně prohlížejíc. Po chvíli řekl: „Pokud očekáváte, že budu prosit o vaši důvěru, obávám se, že budete těžce zklamaný.“

Harry si odfrkl, a podivil se, jestli to vážně byl pokus o vtip. „Na to jsem ani nepomyslel. Věci se až tolik nezměnily.“

 

Snape se na něj ostře podíval svýma černýma očima. „Slova jsou bezvýznamná. Mohou snadno skrýt pravdu.“

 

„Já vím,“ řekl Harry jemně. „Podstatnější jsou činy.“

 

Snape se na něj upřeně díval, a Harry cítil, že nemůže odvrátit pohled, ani kdyby chtěl. „Nechtěl jsem, abyste se stal svědkem té scény, pane Pottere.“

 

„Proč ne?“ vyhrknul Harry. „Možná je důležitější to, co neříkáte.“

 

Snape na něj stále zíral, jen mírně naklonil hlavu. Harry si začínal uvědomovat, že se bude muset naučit rozpoznat Snapeova jen sotva patrná gesta, protože ten muž určitě nedává příliš najevo, co si myslí. „Je několik informací o Temném pánovi, které potřebujete znát. A dění z vnitřního kruhu smrtijedů mezi ně nepatří.“

 

O tom se Harry nemohl přít, ale cítil, že za tím bylo ještě něco, co Snape nechtěl říct. Předpokládal, že se to týká ochrany Harryho a kletby cruciatus. Nechal to být.

 

„Myslím, že jsem konečně dostal lekci, že se nemám do něčeho vrhat bez přemýšlení. Což je dobře, protože to vždy končí tím, že je někdo zabit,“ řekl Harry konverzačním tónem, jakoby nemluvil o něčem, co ho hluboce zasáhlo. Pokračoval: „Ještě nejsem připravený vám zcela věřit. Ale možná to ani není třeba. Protože už vím, že mě učíte, a pomáháte mi.“

 

Snape neřekl nic, jen kývnul hlavou.

 

Po chvíli ticha, Harry cítil, že by měl ještě něco dodat. „Čekal jsem, že na mě budete naštvaný,“ řekl opatrně.

 

„Byl jsem,“ řekl Snape klidně. „Možná bych mohl být víc, kdybych nevěděl, že jste se konečně poučil.“  

 

Harry se trochu naježil, ale potlačil to celkem snadno. „Omlouvám se,“ dostal ze sebe. „Pravděpodobně jsem neměl právo to udělat.“

 

„Bylo to... překvapivé. Víc, než jsem mohl čekat.“ Obsidiánové oči se znovu střetly s jeho. „Ale pravda je, že jste měl právo, pane Pottere. Účelem toho všeho je, abyste se naučil bránit. Jestli tohle je to, co potřebujete udělat...“ Snape se odmlčel, pokrčil rameny a vrátil se zpět ke čtení, zcela jasně považujíc tento rozhovor za ukončený.

 

Harry na něj na chvíli zíral, a přemýšlel, proč to bylo tak snadné. Snape není ten typ, co by odpustil a zapomenul.

 

A možná kdyby byl svědkem něčeho více osobního, jako jsou vzpomínky z dětství, mohlo by to být mnohem horší. Jaké je to setkat se s Voldemortem už Harry věděl. Bylo to však něco, co Snape do dnešního večera nesl sám.

 

Harry nakonec sebral odvahu a snažil se co nejhlasitěji promluvit, ačkoli se zmohl jen na šepot. „Vím jaké to je. Vím jak to bolí.“

 

Snape vzhlédnul. Na okamžik v jeho očích probleskl náznak emocí. Poté jen řekl: „Vím, že ano.“ A vrátil se ke své knize.

 

Znovu nastalo ticho. Harry se nepohodlně zavrtěl, nevěděl, co by teď měl udělat.

 

Snape jeho problém vyřešil o malou chvilku později. Bez toho, aby se na něj podíval, zeptal se: „Budete tu stát a civět celou noc? Běžte se připravit do postele; Za chvíli tam přijdu.“

 

Harry otevřel pusu, aby něco odpověděl, ale pak ji zase zavřel. Sklonil hlavu, aby skryl malý úsměv, a šel najít své pyžamo.

 

 

Harry utíkal, jak nejrychleji ho mohly malé nohy nést.

 

Ač menší, byl rychlejší než Dudley. Jeho bratranec ho nemohl chytit.

 

Vyskočil na verandu a zpomalil. Tiše se proplížil dveřmi, a srdce mu tepalo ve spáncích. Když zavřel dveře, potichu prošel kolem zapnuté televize v obýváku, a nevšiml si zablácených stop, které nechával na Potuniině vyleštěné podlaze.

 

Zamířil přímo do svého přístěnku. Mohli ho tam snadno najít, ale jemu, pětiletému, se to zdálo jako nejlepší volba. Bylo to jediné útočiště, které znal.

 

Vklouzl dovnitř, zavřel dveře a ocitl se ve tmě. Jistě, mohl bahnem zašpinit to málo,  co na tomhle světě bylo jeho, ale právě teď se o to nezajímal. Skrčil se, rukama objal kolena a mírně se houpal, jak čekal na vpád..

 

Venku byl krásný den, první v týdnu, kdy nepršelo. Užíval si sluníčko, a nedával pozor. Vždy byl dost opatrný, aby se už zdálky vyhnul Dudleyovi a jeho kamarádům.

 

Ale dnes ho našli. Trápení Harryho byla jejich oblíbená mimoškolní zábava. Byl právě na zemi v kaluži bláta, a Dudley nad ním stál, když se náhle stočil a zcela náhodou svému bratranci podtrhl nohy. Dudley začal pod nánosem bahna rudnout, a Harry rychle utekl.

 

Vchodové dveře se otevřely, a zase zavřely, a Harry ztuhnul. Brzy uslyšel Dudleyho fňukání, a tetu, která se ho snažila ukonejšit. Směrem k němu zamířily těžké kroky. Harry se schoulil do rohu.

 

„Kluku! Vylez ven!“ Dveře se rozrazily.

 

Mužův obličej byl rudý vzteky. Harry se snažil uhnout ruce, která vnikla do jeho přístěnku, ale bylo pozdě. Strýc ho chytil za triko a vytáhl.

 

„Ne! Ne, strýčku, ne!“ Bojoval a zoufale se držel rámu dveří, snažíc se vyhnout nadcházejícímu trestu. Když ho odtrhl, pokusil se ještě proklouznout kolem muže do bezpečí.

 

„Pottere! Pottere, něco se vám zdá!“

 

Trhnutím se probudil a posadil se, a zamžoural do světla, které přicházelo z hlavní místnosti. Ještě nebyl úplně vzhůru.

 

Uchopily ho silné ruce, a stáhly ho zpět, a on zpanikařil. Křičel: „Ne!“ znovu a znovu, a snažil se vymanit se sevření.

 

„Pottere, probuďte se!“

 

Konečně se k němu dostala ta slova. Poznal ten hlas a přestal sebou házet a zkusmo se naklonil proti jedné ruce, která ho držela. „Profesore?“

 

„Ano.“ Jeho hlas zněl úlevně. „Jsi v pořádku.“

 

Nastalo ticho, ve kterém se ozýval jen Harryho těžký dech. „Jsi teď se mnou?“

 

Harry po chvíli kývnul a uvědomil si, že má vlhký obličej.

 

Snape uvolnil sevření, a jemně ho poplácal po zádech, než ho pustil úplně. Harry se snažil zaostřit na tmavou postavu, jak se muž posadil na okraj postele.

 

Harry klesnul zpět na polštář a snažil se vymotat z přikrývek. Pod Snapeovým pohledem mu nebylo příjemně, i když ho nemohl vidět ostře. Nakonec tiše řekl: „Omlouvám se.“

 

„Není třeba.“ Chvíli bylo opět ticho, než se Snape zeptal: „Byla to vize?“

 

A to je důvodem jeho obav, samozřejmě, od té doby co uzavírá svou mysl před spaním.  „Ne. Ne... tohle byla skutečná vzpomínka.“ Jistá podobnost se scénou z dřívějších lekcí nitrobrany zvýšila napětí. Harry si uvědomil, že jeho ruka, kterou právě upřeně sledoval, se chvěje. Schoval ji pod peřinu a sevřel v pěst.

 

„Říkal jste něco o strýci.“

 

Harry strnul a vyplašeně se podíval Snapeovým směrem. Rychle však sklonil pohled, shledávajíc své prsty nesmírně zajímavými.

 

„Byl to ten groteskně obtloustlý muž, kterého jsem viděl při lekcích nitrobrany?“

I přes svou náladu se Harry zazubil. „To je strýček Vernon,“ potvrdil. Znovu mu cukly koutky úst.

 

Snapeova další otázka ho překvapila. „Ta dřívější vzpomínka, ta z vašeho dětství... to se odehrávalo často?“

 

Harry se na něj podíval, nejistý, na co se ptá. „Myslíte tu horečku? Vlastně jsem nebyl moc nemocný. Byl jsem hodně zdravý – což je celkem překvapující.“

 

Snape vypadal znepokojeně, ale stále byl odhodlaný získat odpověď. „Ne, měl jsem na mysli tu situaci. Byl jste často trestán tímto způsobem?“

 

A teď nebylo příjemně Harrymu. Odvrátil pohled. „No... ani ne. Vždycky řval, když na mě byl naštvaný, často jen kvůli tomu, že jsem jen existoval. Ale bil mě jen příležitostně.“

 

„To je... dobré vědět, předpokládám.“ Snapeův hlas zněl divně, trochu přiškrceně. „A co ten malý prostor, ve kterém jste musel být?“

 

„Ten? Ne, to nebyl trest. Tam jsem žil.“

 

„Cože?“ zeptal se ostře.

 

Harry vzhlédl, překvapený jeho reakcí. „To byl můj pokoj.“

 

„To byl kumbál,“ příkře odporoval Snape, až si Harry připadal jako by z něj dělal pitomce.

 

A to byl možná důvod, proč věcně odpověděl. „Přístěnek, ve skutečnosti. Menší než většina kumbálů.“

 

Snape na něj zíral. „Ty jsi tam žil?“

 

„Odnepaměti.“ A i když nevěděl, proč cítil potřebu to říkat, pokračoval: „Byla tam tma a málo místa, a pavouci. Ale bylo to moje útočiště. To bylo vše, co mi patřilo.“ Konec skoro zašeptal.

 

Nastal další okamžik ticha.

 

„Nedokáži si představit, že byste se tam ještě vešel,“ uvažoval Snape, a jeho hlas stále zněl podivně.

 

„Ne... poté co mi přišel první dopis z Bradavic, dali mi bratrancovu druhou ložnici. Myslím, že se mě od té doby trochu báli. Ale potom...“ zmlknul, a obezřetně sledoval Mistra lektvarů.

 

Po chvíli, se Snape otřásl a vstal. „Dobře. Když jste se uklidnil, měl byste znovu spát, pane Pottere.“

 

Otočil se k odchodu, a Harry se za ním díval, a přes rty mu přeběhl pobavený úsměv. „Bez uzavření mysli, pane?“

 

Snape se obrátil k němu, povzdychl si a přišel blíž. „Lehněte si,“ přikázal netrpělivě, jemně ho zatlačil zpět na polštář a přikrývku mu upravil kolem ramen.

 

Zcela Snapeovským způsobem, samozřejmě. Ale Harry si byl téměř jistý, že tohle je péče.

 

Pocit tepla se usadil v Harryho hrudi. Jeho mozek stále připomínal jeho srdci, že by stále neměl věřit, a že by se měl chovat opatrněji.

 

Začal svou mysl vyprazdňovat, a řekl svému mozku, aby sklapnul.

 

 

Příštího rána se Harry probudil poněkud později než měl.

 

Jakmile si uvědomil kolik je, vyskočil z postele a zamířil do hlavního pokoje, kde ho uvítal zvláštní obrázek.

 

Chvíli nepřítomně zíral, a podivoval se, jestli se náhodou nevzbudil v nějaké jiné dimenzi. Poté si ho všiml Snape. „Myslel jsem, že byste se možná mohl nasnídat zde.“

 

Harry se konečně vzpamatoval a popošel do malé kuchyně. Zahlédl stůl, na němž bylo několik táců různých druhů jídla. Viděl vejce, připravené nejméně na tři různé způsoby, toasty, párky a slaninu, a tác s palačinkami s marmeládou. A... tamto byly vafle? Odtrhl svůj pohled od stolu a podíval se na Snapea.

 

„Nevěděl jsem, co vám chutná. Myslel jsem, že by to váš malý skřítčí přítel mohl vědět, ale on místo toho přinesl dost jídla přinejmenším pro dvě koleje.“

 

Harry ještě moc nevnímal. „Zaspal jsem,“ řekl dutě.

 

Snape zdvihl obočí. „Ano. To je důvod, proč si myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste se nemusel vláčet do Velké síně na snídani.“

 

Harry odtáhl židli a nenuceně se posadil, přemýšlejíc nad tímto novým vývojem. Většinou se brzy vzbudil sám, což měl zafixováno od dob, kdy musel připravovat snídani pro Dursleyovi. Určitě nebyla Snapeova práce ho budit, ale přesto byl trochu překvapený, že to neudělal. Samozřejmě, měli trochu rušnou noc.

 

Sledoval, jak si Snape sedl naproti němu. Vzal si nabídnutý talíř a stejně jako Snape si na něj nandal různé druhy jídla. „Trvalo by dost dlouho, sníst tohle všechno. A já se ještě musím obléct. Mohl bych do první hodiny přijít pozdě.“ řekl trochu váhavě, a vzhlédl. Toho rána měl první hodinu lektvary.

 

„To bych vám neradil, pane Pottere. Pokud se ovšem v mé společnosti nevyžíváte natolik, že by vám nevadil další školní trest,“ odpověděl Snape klidně.

 

Harry skryl úšklebek. „Ne, já jen...,“ odpověděl. „Nesnáším školní tresty, ale ty s vámi jsou mnohem zábavnější než ty s Lockhartem nebo Umbridgeovou,“ dodal.

 

„Vážně? Povídejte,“ vyzval ho Snape. Ačkoli to znělo, že si ho stále dobírá, bylo také slyšet náznak zvědavosti.

 

Harry pokrčil rameny. „S Lockhartem jsem musel podepisovat dopisy od jeho fanoušků,“ řekl a protočil oči. „Bylo jich šílené množství.“

 

„Hmm. A Umbridgeová?“

 

Legrační, jak Snape vždycky vytušil to, čemu se Harry chtěl vyhnout. „Jen jsem musel psát. Hodně psát.“ Snažil se, aby to znělo hrozně znuděně, a začal krájet jitrnici, aby se vyhnul očnímu kontaktu.

 

A přesto Snape nějak tušil, co neřekl. Harry vzhlédl, právě když Snape náhle sevřel jeho ruku, až upustil nůž. Nebránil se, když mu ruku stočil dlaní dolů a palcem přejel přes jemnou kůži.

 

Rány se zahojily docela dobře. Zůstala jen nepatrná jizva. Ale přesto si jí Snape snadno všimnul.

 

Pevný stisk povolil a Snape se na něj ostře podíval. Harry zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Stejně se už nedá nic dělat.

 

Odtáhl svou ruku z profesorova sevření a zvedl vidličku. Znovu sklouzl do žertovné nálady. „Dá se říct, že první školní trest s Hagridem byl docela nebezpečný. Jsem si jistý, že Filch by mě nejradši někde pověsil. Takže myslím, že s vámi jsem v největším bezpečí.“

 

„Snad, pane Pottere.“ Řekl podivně měkce. Ale po další větě se Harry podivoval, jestli se mu to jen nezdálo. „Nicméně určitě nechcete, aby se školní tresty staly pravidelnou součástí vašeho školního rozvrhu.“

 

„Já nevím, zdá se, že se mi na trestech docela daří. Za tohle pololetí bych mohl mít nejlepší výsledky.“

 

„Hmm,“ řekl Snape bezvýrazně. „Nyní, když jsme se pobavili, byste měl udělat něco proto, abyste stihl vyučování.“

 

Harry strnul s vidličkou v polovině cesty k puse. Nikdy neměl žádného dospělého, kdo by mu říkal, aby něco dělal do školy.

 

Snape si všiml jeho pohledu a zeptal se: „Co?“

 

Harry zavrtěl hlavou a vrátil se k jídlu. „Nic. Promiňte.“

 

Snape se na něj zvláštně podíval, ale nechal to být a vstal. „Potřebuji zajít do mé kanceláře a připravit se na vyučování. Můžete zavolat domácího skřítka, až skončíte.“

 

Harry odmítl. „Ne, to je v pořádku. Zvládnu to sám.“ Zvykl si na to u Dursleyových, ale to nahlas neřekl. Lepší, když si Snape bude myslet, že jen sympatizuje s myšlenkou volnosti domácích skřítků.

 

Přesto Snape ještě dodal. „Když chcete,“ řekl pochybovačně. „Ale nebudu to akceptovat jako výmluvu pro pozdní příchod.“

 

Harry vzhlédl s širokým úsměvem. „Ano, pane,“

 

Snape potřásl hlavou a otočil se k odchodu. Harry se za ním díval, se stále stejný výrazem jako před chvílí.

 

Umyl po sobě nádobí v rekordně krátkém čase a opravdu stihl dojít na vyučování v čas. Jistě, dost mu pomohlo, že byl tak blízko třídě.

 

Krátce zauvažoval o tom, posadit se dopředu. Ale to by bylo jako červený fábor, zvlášť pro Zmijozelskou polovinu třídy. On a Snape si nemohli dovolit změnit svou image vzájemného nepřátelství. Jen by to přineslo nežádoucí otázky a podezření.

 

Takže se posadil na své obvyklé místo v zadní části třídy, tak daleko, jak jen od Snapea mohl být.

 

Uvědomil si, že se teď bude muset setkat s Ronem a Hermionou, čehož se docela děsil. Včera v noci a toto ráno byl nejblíže tomu, jaké by to mohlo být, kdyby měl rodiče. Chtěl si toho ještě užít, než bude všechno znovu pitváno pod mikroskopem.

 

Uvažoval, jestli jeho dva kamarádi budou stát při sobě, nebo jestli Hermiona bude Rona mírnit. Z nich tří měla právě ona chladnější hlavu. Modlil se, aby si vyslechla jeho nový náhled na Snapea.

 

Když o chvíli později oba dorazili, otočil se Harry k nim. Hermiona se na něj trochu usmála. Ale Ronův pohled nemohl ustát a musel se podívat jinam.

 

Ron se na něj mrzutě podíval a pak si šel hledat jiné místo.

 

Harry sledoval Hermionu, doufal, že ona si sedne vedle něj a budou si tak moct popovídat. Ale ona se jen frustrovaně ohlédla na Rona. Chytla ho za loket a dotáhla ho zpět a lehce ho zatlačila na židli vedle Harryho. Oba kluci se na ní tázavě dívali, dokud neřekla: „Podívejte, vy dva, ještě jsme neskončili. Ani s jedním z vás se nedá vycházet, když se hádáte. Promluvte si spolu.“ nařídila a věnovala jim významný pohled. Poté se usadila do lavice před nimi a obrátila svou pozornost dopředu.

 

Harry se nejistě podíval na Rona, ale rychle svůj pohled odvrátil, když Ron otočil hlavu. Přál si, aby se teď objevil Snape.

 

Ale ten zatím nepřišel. Ještě několik vteřin panovalo nepříjemné ticho, než se k němu otočil Ron. „Podívej... omlouvám se za ten včerejšek. Ale popřemýšlel jsi o tom co jsem říkal?“

 

Ačkoli řekl „omlouvám se“, nějak to neznělo jako omluva. Ten tón Harryho naštval. „Nedělal jsem nic jiného než že jsem nad tím přemýšlel. A k něčemu jsem dospěl. Pleteš se, jasný? Nemyslím si, že má co do činění s těmi sny; jen se mi snaží pomoct.“

 

Ron se krátce zasmál. „Slyšíš sám sebe? Mluvíš o Snapeovi jako o nějakém úchvatném hrdinovi bez poskvrny.“

Harrymu se zablesklo v očích. „Podívej, Rone, on není tak strašnej mizera jak si myslíš.“

 

Ron zavrtěl hlavou. „Harry...“ začal, ale dál se nedostal, protože se rozrazily dveře a dovnitř vplul objekt jejich konverzace.

 

Snape se usadil na své místo v přední části třídy a začal jim vykládat o lektvaru, na kterém ten den budou pracovat.

 

Cítil, jak se vedle něj Ron nervózně ošil. Harry naopak seděl jako vytesaný z kamene. Ovšem ve skutečnosti vůbec neposlouchal, o čem Snape mluví. Náhle ho probral ostrý hlas.

 

„Pane Weasley!“

 

Snape přišel blíž a teď stál přímo před nimi, a vypadal stejně hrozivě jako vždy. „Máte snad něco lepšího na práci?“

 

Harry se letmo podíval na Rona. Viděl, jak se jeho počáteční překvapení změnilo na vztek. Přesto jeho kamarád přiškrceně řekl. „Ne, pane.“

 

Snape pozvedl obočí a podíval se na Harryho. „A pan Potter. Mohl byste zopakovat, co jsem naposled říkal?“

 

„Erm... Pane Weasley, máte snad něco lepšího na práci?“

 

Celá třída je napjatě sledovala. Z té dálky však nemohli tak dobře vidět Snapeův výraz, jako Harry a Ron. Ron zuřil, takže si toho pořádně nevšiml. Ale Harry ano. Věděl, že to přehnal. Ale přesto nesklopil pohled a sledoval ty tmavé oči, a čekal na reakci.

 

Snape pozvedl i druhé obočí, a Harry byl skoro jistý, že se v jeho obličeji objevil záblesk pobavení.

 

Nikdo jiný si toho samozřejmě nevšiml. Snapeův výraz byl opět stejně kamenný jako vždy, když řekl. „Deset bodů z Nebelvíru. Za každého z vás. A pokud se chcete vyhnout nepříjemnostem a znetvoření díky nesprávnému vaření, důrazně vám doporučuji, abyste věnovali pozornost mým pokynům.“

 

Otočil se a odstoupil od jejich lavice.

 

„Jo, jasně, určitě změknul,“ zamumlal Ron.

 

Harry sevřel zuby, a bojoval s chutí naklonit se k němu a říct mu, čeho si právě teď všiml. Ale nakonec to neudělal. Pochyboval, že by mu Ron vůbec uvěřil.

 

Ani jeden z nich nepromluvil, ačkoli Harry tušil, že Ron nedává o nic víc pozor než on sám. Zůstali zticha i když si šli vyzvednout přísady, a poté se vrátili k jejich lavici a začali připravovat lektvar. Když se Harry ujistil, že je Snape mimo doslech, znovu promluvil. „To co jsi řekl beru fakt vážně, jasný? Ale přesto myslím, že mu můžu věřit.“

 

Ron protočil oči, a v jeho posměšném výrazu se na chvíli objevil náznak zoufalství. „Harry, to nemůžeš myslet vážně! Po všem, čím jsi prošel, po všem co jsi s ním zažil, jak můžeš být pořád tak naivní?“

 

Harry se napjal. „To není naivita.“

 

Ron si povzdechl. „Ne, možná není. Možná je za tím mnohem víc. A jestli je to tak... Harry musíš nás nechat, abychom ti s tím pomohli. Musíš se obrátit na lidi, kterým můžeš věřit, a ne-“ odmlčel se a rukou mávnul k Malfoyově lavici, kde stál Snape a něco mu radil.

 

Harry si podrážděně odfrkl. Nevěděl, co dalšího říct, bez toho, aby do detailu popsal Snapeovu vzpomínku. I přesto mu ale jeho instinkty říkaly, že Mistru lektvarů může věřit.

 

Ron pochopil jeho mlčení jako pobídku. „Říkal jsi, žes něco udělal. Co to bylo? Nemohl jsi přece jen tak jít a zeptat se ho, že? Protože to by tě mohlo uvrhnout do ještě většího nebezpečí.

 

„Já nejsem v nebezpečí!“ odpověděl Harry neústupně.

 

Náhle jejich lektvar zajiskřil, jakoby na sebe chtěl upozornit. Oba uskočili zpět a obezřetně sledovali kotlík. „Co se s tím děje?“ zeptal se Ron podezřívavě.

 

Hermiona se s naštvaným výrazem otočila. „Vím, že jsem vám říkala, abyste si promluvili, ale možná byste měli počkat do konce hodiny. Ani jeden z vás nedává pozor co dělá. Budete rádi, pokud se nepřiotrávíte nebo hůř.“

 

Ron počkal, než se zase vrátila ke své práci, a pak se na ní zašklebil.

 

„Já to viděla, Ronalde!“

 

Zrzek strnul, a vypadal překvapeně. Harry se uchechtl, a na chvíli to vypadalo skoro jako by se všechno vrátilo do normálu.

 

Ačkoli jen na chvíli. Poté Ron hodil další přísadu do kotlíku tak prudce, až trochu směsi vystříklo na stůl a jejich knihy. Oba se zaksichtili, ale ani jeden z nich se neměl k tomu, aby to utřel. „Podívejme se na fakta, ano?“ řekl Ron a popadl nůž, aby rozsekal zbytek přísad. „Snape nenáviděl tvého otce. Od prvního dne, kdy tě uviděl, tě uráží a chová se k tobě jako ke špíně.“ Každá věta byla podtrhnuta bouchnutím, jak ostrá čepel nože narazila na desku, a Harry sebou trhnul. „Byl tak hrozný, že jsme si byli jistí, že pracuje pro Ty-víš-koho. I když se ukázalo, že ti zachránil život, stále se k tobě choval děsně. Nakonec jsme zjistili, že opravdu byl smrtijedem. A pak ta nitrobrana.“ Přerušil svůj monolog, aby se otočil na Harryho. Tiše, ale naléhavě pokračoval: „Harry, kdyby tě minulý rok nevyhodil, pravděpodobně bys tu vizi neměl. Tu noc bys na Ministerstvu vůbec nebyl.“

 

Chvíli se odmlčel, což byla příležitost pro Harryho, který se připravoval, že mu jednu vrazí, pokud se zmíní o Siriusovi. Místo toho se odvrátil, zavřel oči, zhluboka se nadechl a v duchu napočítal do deseti. Ne, že by se mu nechtělo to udělat. Ale bylo tu několik polehčujících okolností, a on udělá vše pro to, aby se přes to konečně přenesl.

 

Když se dost uklidnil, řekl: „Nejdu do toho naslepo. Dávám si pozor.“ Zaváhal, a pak po pravdě podal. „Stále ještě se s ním necítím úplně v pohodě. Ale cítím se... v bezpečí. Bezpečněji, než jsem se v poslední době cítil – v realitě.“

 

Ron si odfrkl. „Bezpečně se Snapem. To je ten největší oxymoron, co jsem kdy slyšel.“

 

Harry zvedl ze stolu jednu z bylin a natáhl ruku ke kotlíku, ale ještě ji tam nehodil. „Nevíš, o čem mluvíš!“ zasyčel a mávnul rukou. „Nebyl jsi tam, nemáš vůbec žádnou představu, jaké to pro mě je! Možná bys měl prostě sklapnout!“

 

Hermiona se otočila. „Upřímně, vy dva...“ Zmlkla, když si všimla té byliny. Přes její tvář přelétl stín zděšení. „Harry, to je...“

 

Příliš pozdě. Rostlina mu proklouzla skrz prsty a padla do kotlíku....

 

Nastal okamžitý a hlasitý výbuch. Jediné, co si Harry pamatoval, byla síla, která mu podrazila nohy a mrštila s ním o nedalekou zeď.

 

Zadoufal, že se ostatní stihli přikrčit. Jen nejasně zaslechl povědomý řev: „Pottere!“ Znělo to naštvaně, ale i starostlivě. Poté všechno zčernalo.

Poslední komentáře
10.03.2011 20:00:03: ach jaj, prečo je tak.. v elixíroch? smiley${1}smiley${1}
03.02.2009 11:39:55: Oou, velký výbuch v lektvarech... Sev z něj bude na nervy smiley díky moc za překlad téhle supr povíd...
01.02.2009 11:48:10: Taky jsem si včera přečetla 11kapitol najednou. Tahle povídka se mě zatím ze všech líbí nejvíc. Je s...
25.01.2009 19:23:12: Zase další super povídka. Zavítala jsem na tuto stránku po dost dlouhé době, takže jsem teď měla mož...