Gerylla01

Surreality

Chapter 12. Jádro věci

A je tu poslední kapitola (když nepočítám epilog), s poměrně nečekaným zjištěním. Musím se přiznat, že tohle by mě vážně vůbec nenapadlo. No, zřejmě je schopen všeho...

-----------------------------------------------------------------

Chvíli cítil nesmírnou radost, než se scéna před ním zaostřila. Procházel úzkou chodbou, směrem k velkým otevřeným dveřím.... a následovaly ho nějaké kroky....

 

... Prošli dveřmi do místnosti, která vypadala jako obrovský obývací pokoj.... na podlaze byla vyrovnána těla: matka a otec, a vedle nich dva malí chlapci, a dívenka...

 

... Stranou stáli jeho nejnovější služebníci, čekající na jeho reakci... Pokynul jim, a mírně pozvedl koutky svých chladných rtů, dávajíc jim tak vědět, že je docela spokojený.

 

„Byla to přínosná noc. Věděla jsem, že budete potěšen, Mistře.“

 

... Otočil se, a letmo se podíval na tmavovlasou ženu, a pousmál se. Jeden z jeho nejloajálnějších stoupenců...

 

„Vedla sis dobře, Bella. Velmi dobře.“

 

... Rozzářila se, a věnovala mu krásný i když trochu sadistický úsměv... otočil se, aby se znovu podíval na těla... cítil vzrůstající sílu svého předvídání... ačkoli tahle akce nevyžadovala umění bojovat, naučila je nemít slitování... brzy budou součástí jeho armády, jeho rostoucí armády... cítil blížící se krveprolití... a sílu...

 

Harry se prudce probral. Otevřel oči a zamrkal do tlumeného osvětlení sklepení. Snadno rozpoznal kdo je před ním. Bolela ho hlava; matoucí směsice bolesti zad a pálení jizvy.

 

„Pane Pottere,“ řekl Snape nejasně.

 

Harry se podíval profesorovi do očí, než ty své znovu zavřel. Několikrát se zhluboka nadechl, bojujíc proti nevolnosti – a nejen z šílené bolesti hlavy.

 

Ta děla, ty děti... bylo to dost na to, aby se mu otočil žaludek. A k tomu navíc Bellatrix, takže v sobě sotva zvládl udržet snídani. Bylo jen několik lidí, které Harry opravdu nenáviděl. A Bellatrix LeStrange byla jedna z nich.

 

Vířily v něm emoce z vize.

 

„Pottere?“ Na rameni ucítil něčí ruku.

 

Několikrát polknul, než se odvážil znovu otevřít oči. Nepřítomně zvedl ruku, aby si promnul pálící čelo.

 

Snapeůvy rysy se trochu pohnuly. A Harry z toho jednoduchého gesta poznal, že Snape pochopil, co se právě teď stalo.

 

Ale přesto znovu nasadil svůj typický výraz, kvůli jejich publiku. „Varoval jsem vás, ne snad? Tento lektvar je nestabilní, a nepozornost vás mohla stát ještě mnohem víc, pane Pottere.“ Znovu se na Harryho podíval, než dodal. „Vypadá to, že se znovu uvidíme na školním trestu.“

 

Harry snadno poznal odkaz na jejich rozhovor při snídani. To ho poněkud uklidnilo. Sáhl si dozadu na hlavu, a byl trochu překvapený, že neměl prsty od krve. Zřejmě se jen cítil, jako by si rozrazil lebku.

Snape se otočil na někoho, kdo stál přímo za ním a Harry si všiml, že Ron se starostlivě dívá Snapeovi přes rameno. „Pane Weasley, pomozte mi s ním do mého kabinetu. Měli bychom zavolat Madam Pomfreyovou, aby se ujistila, že nebude mít nějaké následky.“

 

S tím ho Snape popadl za ruku a zdvihl ho na nohy. Jeho stisk byl pevný, možná až moc. Harry měl podezření, že ve Snapeových slovech bylo alespoň trochu opravdového hněvu. Ron se ho rychle ujal, když se na něj Mistr lektvarů ostře podíval. 

 

Poté už ho Snape ignoroval a otočil se ke zbytku třídy, aby je nahnal zpět k jejich lektvarům.

 

Harry tohle všechno vnímal jen okrajově. Jeho pozornost plně zaměstnávala bolest a doznívající vize. S rukou kolem Ronových zad se nechal vést ze třídy do Snapeova kabinetu.

 

„Hermiona šla pro Madam Pomfreyovou,“ řekl Ron tiše, když zavřel dveře.

 

Harry odpověděl jen, „Hmm. A Ron mu pomohl posadit se do křesla před Snapeovým stolem.

 

Harry znovu zavřel oči, a doufal, že se místnost přestane houpat. Když je otevřel, Ron před ním klečel a znepokojeně se na něj díval. „Jsi v pořádku?“

 

Alespoň pro tento moment se zdálo, jakoby se vůbec nepohádali. Harry si všiml Ronových rostoucích obav. „Myslím, že jo,“ odpověděl. „Takže tobě se povedlo uskočit?“

 

„Sehnul jsem se pod lavici,“ přiznal Ron. „Byla to rychlý, krátký náraz, docela pod kontrolou. Skolilo to jenom tebe. Snape byl docela rozzuřený, že jsme ten lektvar podělali.“

 

Harry si byl docela jistý, že to nebyl jediný důvod, proč byl Snape naštvaný, ale neřekl nic. Znovu zvedl ruku, a promnul si jizvu.

 

Náhle strnul. Na chvíli úplně zapomněl na Bellatrix a ty nevinné děti.

 

„Má jizva...“

 

„Co?“ zeptal se Ron a jemně mu odtáhl ruku pryč z čela, aby ji nahradil svou vlastní. Jeho dotyk byl chladný, a Harry se proti němu vděčně naklonil.

 

„Bolí mě jizva,“ zopakoval, a v jeho hlase bylo trochu patrné překvapení.

 

Ron nakrčil čelo. „Takže jsi měl vizi?“

 

Harry ze sebe vydal souhlasný zvuk.

 

„No, jizva tě přece vždycky bolela při spojení s Ty-víš-kým, ne snad?“

 

„Jo... jo, obvykle jo.“

 

Ron ho upřeně sledoval se starostlivým výrazem, patrně uvažoval, jestli se mu něco nestalo s mozkem během vize nebo tím nárazem.

 

Ale Harry to nevysvětlil. Byl zaneprázdněný tím, jak se snažil dát všechny věci dohromady, a potlačit bolest hlavy, aby se mohl soustředit. Ale nešlo to – prostě to nejde. Protože divoké závěry, ke kterým dospěl, prostě nemohou být pravda.

 

Z uvažování ho vytrhlo bouchnutí dveří. Trhnul sebou, jak ten zvuk zapůsobil na jeho bolest hlavy a podruhé sebou trhnul, když si všiml Ronovy reakce na Snapea, který vpadnul dovnitř.

 

Ron stál přímo mezi Harrym a Mistrem lektvarů, alespoň jak se z Harryho pohledu zdálo

 

Snape ho naprosto ignoroval. Elegantně Rona obešel a dřepnul si k Harrymu. „Měl jste vizi,“ řekl. Bylo to spíš konstatování než otázka.

 

Harry nevěděl, jestli má odpovědět přímo ano nebo ne. Takže místo toho jen nejasně řekl. „Vypadá mnohem líp, než před několika měsíci – určitě jí dobře chutná.“

 

„Jí?“

 

Znovu zaostřil na Snapea. „Bellatrix.“

 

Snape mu jemně zvedl bradu. „Povídejte.“

 

„Byl to odlehlý dům,“ na chvíli se zastavil, a snažil se soustředit. Poté bezradně zavrtěl hlavou. „Je mi líto, nevím kde to bylo. I tak jim už není pomoci.“

 

„Ten dům, Pottere,“ připomněl mu Snape, když se zdálo, že nevnímá. „Co se tam stalo?“

 

„Rodina – tři děti...“ těžce polknul. „Trénovali své nové přívržence.“ Dál to nechal být, neschopný to popisovat. Věděl, že Snape si to domyslí.

 

Starší muž na chvíli zavřel oči, než se znovu soustředil na Harryho. „Nepochybuji, že vás bolí hlava. Ale musíte uzavřít svou mysl; vaše obrana je teď slabá.“

 

Harry chtěl kývnout, ale včas si to rozmyslel. „Jo, dobře,“ řekl místo toho, a trochu se pohnul, aby na Snapea líp viděl. Všiml si Ronova pohledu – směs vzteku, obav a zmatení. Poté se se zaměřil na svého profesora.

 

Snape mu položil ruku na předloktí. „Zavřete oči. Soustřeďte se na mě; vyprázdněte svou mysl.“ Použil klidný tón, jako vždy v noci.

 

Harry se snažil mu vyhovět. Ale nešlo to – v mysli se pořád vracel k Bellatrix LeStrange, jizvě, a spoustě nenadálých otázek.

 

„Pane Pottere, musíte se uklidnit,“ přerušilo jeho myšlenky. Cítil, jak mu Snape položil ruce přes jeho sevřené pěsti, jemně je odsunul z područek křesla a narovnal mu prsty. „Dýchej,“ nabádal ho Snape. „Zhluboka.“

 

Harry udělal, co mu bylo řečeno. Pomalu začínal být schopný kontrolovat své myšlenky. Cítil, jak se uvolňuje.

 

Otevřel oči, když zaslechl, jak se otevřely dveře. Snape mu věnoval poslední zkoumavý pohled, než vstal, aby udělal místo Madam Pomfreyové. Než si vyměnili místa, Harry zahlédl oba své přátele. Hermiona vypadala ráda, že ho vidí při vědomí a sedět.

 

Ron se díval na Snapea tak, jakoby ho nikdy předtím neviděl.

 

 

Tu noc Harry nespal. Což byl zajímavý výkon, protože Snape u něj seděl dokud neusnul. Musel umět velmi dobře hrát – což nebylo snadné. Ale i přes profesorovy klidné pokyny Harry nedokázal svou mysl uzavřít. Stále musel přemýšlet o předchozích poznatcích, a všech závěrech, které z nich vyvodil.

 

Do rána byl naprosto vyčerpaný a bylo mu mizerně, ale konečně si myslel, že má odpovědi na otázku, kterou nikdy nepoložil. Byl připravený na konfrontaci.

 

Nejdřív se musel nasnídat. Byl nevrlý, což nezlepšilo ani Snapeovu náladu. Jejich rozhovor byl jen stručný a najedli se co možná nejrychleji. Snape se za ním díval zvláštním pohledem, když Harry opustil komnaty a vydal se nahoru.

 

Teoreticky by měl jít na vyučování. Ale myslel si, že tohle má přednost. Takže místo toho zamířil ke kamennému chrliči. Asi pět minut zkoušel vyslovovat všechny možné kombinace názvů různých cukrovinek, než chrlič konečně zareagoval na „Lékořicová hůlka“ a uskočil stranou, aby odkryl pohybující se schodiště.

 

Harry po něm vyjel nahoru a vystoupil z něj. Letmo se podíval na portréty na stěnách, a zamířil ke stolu, za nímž seděl muž.

 

„Profesore Brumbále? Mohu s vámi na chvíli mluvit?“

 

Ředitel vzhlédl. „Jistě, Harry. Pojď dál a posaď se.“

 

Harry tak udělal a nyní prkenně seděl v křesle před stolem. Neobtěžoval se s dalšími zdvořilostmi. „Předpokládám, že vám Snape řekl o mé vizi?“

 

„Měl bych ti připomenout, abys používal jeho titul, ale možná už ho nemusíš nazývat „profesor“. Možná bys mu dokonce mohl říkat Severus,“ navrhl starý kouzelník, a v očích se mu zajiskřilo.

 

Navzdory své náladě, se Harry pousmál. „Neumím si představit, jak by zareagoval, kdybych to zkusil. Jestli mi začne říkat Harry místo pane Pottere, tak o tom možná popřemýšlím.“

 

„To se stane.“

 

Harry se otřásl a podivil se, jak se nechal odvést od tématu. „Mohu předpokládat, že vaše úsilí odvést mou pozornost znamená, že s vámi mluvil?“

 

Brumbál si ho pozorně prohlížel, když připustil. „Ano, mluvil se mnou. Jsi touto vizí nějak zvlášť znepokojený?“

 

Harry strnule pokrčil rameny. „Byla hrozná, to jistě. Asi bych se měl starat o to, kolik trénují nových smrtijedů, a jestli se podobné věci stanou znovu.“ Na chvíli se odmlčel a pečlivě sledoval Brumbálovu reakci. „Ale co mě zvlášť zaujalo, byla moje jizva, a to, že mě pálila. Je to už nějaký čas, co jsem ji cítil.“

 

„Opravdu?“ Zvědavost s trochou obav. Ničeho víc si Harry nevšiml. Bylo těžké poznat, co si Brumbál myslí, stejně jako u Snapea.

 

„Ano. Myslím, že je to trochu legrační, s těmi sny, které mi posílal. Dříve vždy platilo, že kdykoli se mnou byl Voldemort ve spojení, pálila mě jizva. Ale tentokrát ne. Ani jednou během těch snů.“

 

Když ředitel neodpověděl a jen mírně naklonil hlavu, Harry pokračoval. „Ron má starosti, že jsem Snapeovi tak blízko. Obával se, že Voldemort by mohl mít nějakou motivaci, aby tomu tak bylo. A pokud je Snape ve skutečnosti věrný Voldemortovi, no pojďme tomu čelit. Tenhle plán dával poměrně smysl.“

 

Teď se Brumbál znovu ozval. „Severus nepracuje pro Voldemorta, Harry.“ řekl pevně.

 

„Potřebuji vědět, proč jste si tak jistý.“

 

„Já ti to nemohu říct.“

 

Harry se na něj ostražitě díval. Od prvního ročníku věděl, že Brumbál chová ke Snapeovi jistou náklonnost. Víc než cokoli jiného, chtěl vědět proč. Myslel si, že právě proto se i on sám se Snapem cítí v bezpečí. Ve skutečnosti nečekal, že mu to Brumbál řekne. „Jo, myslel jsem si, že to řeknete. Jednou to ale zjistím.“

 

Brumbál pomalu přikývl. „Ano, to předpokládám.“

 

„No, každopádně to teď není podstatné,“ prohlásil Harry neomaleně. „Podstatné je, že Ron měl pravdu. Ty sny byly naplánované za účelem dostat mě blíž ke Snapeovi.“ Zastavil se, aby se podíval Brumbálovi do očí. „Jen nebyly od Voldemorta.“

 

Brumbál pozvedl obočí a tiše se na něj díval. Harry si byl skoro jistý, že v jeho očích zahlédl náznak rezignace.

 

Pokračoval. „Ve skutečnosti to byl vylučovací proces. Voldemort je jediný mimo Bradavice, který je se mnou spojen, a je dostatečně mocný, aby se mi dostal do hlavy bez ohledu na vzdálenost. Pokud to nebyl on, musel to být někdo z mého okolí. O nitrozpytu toho moc nevím. Ale co vím... ty sny byly vytvářeny bez očního kontaktu, aniž by někdo byl bezprostředně v mé blízkosti. Znám zde jediného člověka, který je dostatečně silný a dobře znal mé rodiče, aby tohle dokázal.“

 

Nastalo nepříjemné ticho, ve kterém se na sebe vzájemně dívali. Poté se Brumbál zeptal. „Zlobíš se?“

 

„Nemyslíte, že na to mám právo?“ zeptal se Harry prudce. V podstatě na jeho otázku odpověděl, ale on to chtěl slyšet nahlas. „Takže to přiznáváte?“

 

Brumbál se na něj díval, a lehce přikývl.

 

Harry se snažil v sobě potlačit emoce. Přemýšlením strávil celou noc, a do značné míry se s tím srovnal. Byl to Brumbál, kdo v něm rozpoznal tu potřebu, a ne Voldemort. Předpokládal, že by za to měl být vděčný. A teď na to neměl vůbec pomyšlení. „Proč Snape?“ vyhrkl, a snažil se potlačit slzy. „Proč jste vybral někoho, s kým bude tolik problémů, aby jsme se začali tolerovat?“ Na chvíli zaváhal, než šeptem dodal. „Proč ne vy?“

 

Přes ředitelovu starou tvář přeběhl bolestný výraz. „Nebudu tu navždy, Harry,“ řekl jemně. „A ty a Severus jste spřízněné duše. Možná tomu nevěříš, ale je to pravda.“

 

„No, jasně, takže je to v pořádku, že,“ vyprsknul Harry, a z jeho slov odkapával sarkasmus. Vstal, neschopný dál klidně sedět, a začal přecházet po místnosti.

 

„Mám pocit, že bych tě měl požádat o odpuštění. Ale myslel jsem, že mám jen několik možností. Jak jsi včera viděl, i s tím co jsi se již naučil, je tvé spojení s Voldemortem stále silné a je hrozbou. Musíš se naučit nitrobranu, než se to znovu stane reálným nebezpečím.“

 

„A vy sám jste mě nemohl učit, protože...“ odmlčel se, a sám si položil tu otázku. Pak si to uvědomil. „Protože jste nechtěl, abych se k vám více vázal. Snažil jste se mě dostat blíž ke Snapeovi už nějakou chvíli.“ Zíral na toho muže a snažil se v tom najít nějaký smysl. „Jste si jistý, že je to dobrý nápad? Nemyslíte, že je Snape potřebnější venku, se všem jeho povinnostmi?“

 

„I když je v této oblasti přínosem, já věřím, že je ho více potřeba tady, Harry.“ Nechal větu doznít, než dodal. „Hledá vykoupení. Nikdy neuvažoval o tom, že ho může nalézt tady, v Bradavicích, a ne ve Voldemortově nejužším kruhu nebo v Řádu. A nikdy si nepředstavoval, že by mu mohlo záležet na někom dalším.“ Zhluboka se nadechl, a poté pevně řekl. „Harry – tvá potřeba ostatních a tvá láska... Voldemort to vidí jako tvou největší slabinu. A v tom tě podceňuje.“

 

Harry se donutil promyslet, co řekne. „Nebylo to fér. Ukázat mi, co bych mohl mít. To bolelo.“

 

I v Brumbálově tváři byl bolestný výraz. „Já vím. Ale chci, abys věděl, že jsem ti nechtěl ublížit, Harry. Věděl jsem, že bude třeba udělat něco zoufalého, abych tě dostal k Severusovi. Mým cílem bylo jen tvé dobro.“

 

„Neberte si to špatně; slyšel jsem, co jste říkal. A myslím, že to nakonec dopadlo přesně tak, jak jste si přál. Ale ten způsob, jakým jste toho dosáhl...“ Harry zavrtěl hlavou. „Usnul jsem při famfrpálu! Mohl jsem se zabít, a Rona taky!“

 

„Ano, to byla nešťastná událost. Ale poskytla důvod, proč se přestěhovat do Severusových komnat. Spíš jsem doufal, že poté už nebude téhle šarády třeba.“

 

„A co ta zmínka o připojení se k nim v posledním snu... neměl jste strach, že bych to opravdu mohl udělat?“

 

Brumbál okamžitě zavrtěl hlavou. „Ne. Jsi chytrý kluk, Harry, a silný. Nemáš sebevražedné sklony. Věděl jsem, že to nevezmeš vážně. Byl čas tě přesvědčit, že existuje reálná hrozba; a že musíš nitrobranu brát vážně a že je lepší žít v realitě než prodlévat ve snech.“ Zdálo se, že Brumbál si je v tom jistější, než byl sám Harry. „Ale jen pro jistotu jsi nebyl tu noc v té chatrči sám.“

 

Podíval se Harrymu přes rameno. Fawkes na něj shlížel ze svého bidýlka, a jeho oči v ten okamžik vypadaly téměř jako lidské. Fénix sklonil hlavu.

 

Harry potřásl hlavou. I když měl na přemýšlení celou noc, stále se mu to nezdálo skutečné. Bylo toho příliš; chtěl odsud vypadnout. Ale ještě jednu věc potřeboval vědět. „Snape to neví, že? Opravdu si myslí, že za tím je Voldemort?“

 

Brumbál se mu podíval do očí. „Nemá tušení, že jsem to byl já.“

 

„Pak to tedy mezi mnou a Snapem nic nemění,“ prohlásil Harry s jistotou, oceňujíc to spojení ještě víc. „A doufám, že vám to udělalo radost. Protože jsem díky tomu podstatně změnil své mínění o vás.“ Zaváhal, když starý kouzelník krátce zavřel oči. Ale i přesto pokračoval. „Nejsem si jistý, jestli vám ještě někdy budu věřit.“

 

S tím se otočil, nechávajíc za sebou prvního dospělého, s kým se kdy cítil v bezpečí, a odešel.

 

Neohlédl se. Neviděl, že se Brumbál za ním dívá se smutným a rezignovaným výrazem.

 

 

Harry se řítil chodbou, a věnoval jen malou pozornost okolí a tam kam jde. Náhle ho někdo chytil za ruku a vtáhl ho do místnosti.

 

Povzdychl si, když poznal Komnatu nejvyšší potřeby. „Tohle se stává zvykem,“ zamumlal a protočil oči, když se obrátil k Ronovi a Hermioně. Nečekal, až něco řeknou. „Hele, tenhle váš zásah, nebo co to je, nepotřebuju. Je mi fajn. A Snape je na naší straně. Na tohle nemám náladu.“

 

Oba vypadali trochu překvapeně. Hermiona se ozvala jako první. „Harry... stalo se něco?“

 

„Teď o tom nechci mluvit, jasný? Ale nemá to nic co do činění se Snapem.“ Harry si všiml jejich starostlivých pohledů a znovu si povzdychnul. „Omlouvám se. Ale jsem vážně v pořádku. Umím se o sebe postarat, a potřebuju, abyste mi v tomle věřili.“

 

Ron stále nevypadal nadšeně, ale Hermiona ho umlčela svým pohledem. Potom se zaměřila znovu na Harryho. „Dobře. Vlastně jsme si s tebou chtěli promluvit o něčem trochu důležitějším.“

 

Důležitější, než Snape, který se ho snaží předat straně zla? Harry se na ně opatrně podíval. „A o čem?“ zeptal se s obavami.

 

Hermiona se podívala na Rona, ale ten jí pohled vrátil, zřejmě nechtěl začít, ať už bylo téma jakékoli. Harry se snažil připravit na nápor, když zpražila Rona pohledem, a otočila se zpět k němu. „Harry, ten poslední sen... jak se tě Ty-víš-kdo snažil...“ mávla rukou. „Rádi bychom si o tom promluvili.“

Ať chtěla mluvit o čemkoli, vypadala odhodlaně. Harry otevřel pusu aby jim řekl, že jak se nakonec ukázalo, nebyl tohle cíl oněch snů. Dostal se jen k „To nebyl...“ než si to rozmyslel a zavrtěl hlavou. Teď jim to ještě neřekne. Ne dokud nebude mít více času popřemýšlet o tom sám.

 

Bohužel si jeho neochotu odpovědět špatně vyložili. Vyměnili si znepokojené pohledy a tentokrát k němu přišel blíž Ron. „Harry, nikdy jsi nepřemýšlel o... nikdy jsi se nechtěl zranit, že ne?“

 

A teď se dostali k tématu tohohle rozhovoru. Harry si skousl ret, a nedovolil si nad odpovědí více uvažovat. Když řekl „Ne,“ znělo to, jakoby to řekl někdo jiný.

 

Hermiona nevypadala, že by mu na to úplně skočila. „Protože měl bys vědět, že bychom byli velmi nešťastní – a ne kvůli tomu, že bychom ztratili hrdinu, ale tebe.“

 

Harry těžce polknul, a odvrátil pohled. Po pravdě nikdy neuvažoval o spáchání sebevraždy. Ve skutečnosti nechtěl zemřít. Ale zraňovat sám sebe – zamyslel se nad tím několikrát v létě. Zvlášť, když nemohl jíst nebo občas spát. Až moc dobře byl obeznámen s depresí.

 

Hermiona přišla blíž a vzala ho za ruku. „Harry?“

 

Nakonec se na ni podíval, a na Rona také. Bylo tak zřejmé, že jim na něm tolik záleží. Díky tomu se mu třásl hlas, když promluvil. „Já... po Siriově smrti mi nebylo nejlíp. Vy oba to víte.“ Rychle se na ně podíval a pak sklonil pohled k podlaze. „Bylo to opravdu těžké léto. A nemůžu popřít, že několikrát...“ chvíli se odmlčel. Cítil, jakoby měl v krku knedlík. Ale nakonec vzhlédl. „Ale nehodlám se zabít, to vám slibuji. Teď už je mi mnohem líp. Už je to skoro za mnou. A měli byste vědět, že Snape na tom má velkou zásluhu.“

 

Hermiona ho pozorně sledovala. Po chvíli kývla, a pustila jeho ruku. Přistoupila blíž a pevně ho objala.

 

Zavřel oči a také ji objal.

 

Po chvíli si Ron odkašlal, takže se od sebe odtáhli.

 

Hermiona se na něj znovu vážně zadívala. „A pokud jde o Snapea...“

 

Harry ji přerušil. „Hermiono, ...“ řekl varovně.

 

Vysunula bradu a propalovala ho pohledem. „Musíš uznat, že tvůj úsudek byl dříve chybný. Ron má právo, být kvůli tomu znepokojený. To znamená, že já ti v tomhle věřím. Pokud je pro tebe Snape dobrý, nemám námitky. Ale budu tě pozorně sledovat.“

 

Harry se smutně usmál. „Díky.“

 

Také mu věnovala úsměv. „Jasně.“ Potom se otočila. „A opravdu si myslím, že se tu děje ještě něco jiného, než Ronova nedůvěra ve Snapea.“ S tím chytla Rona za loket a přitáhla ho blíž. „A teď si vy dva promluvte.“

 

„No, jasně. Minule to šlo moc dobře.“ Harry to ve skutečnosti nechtěl říct nahlas, ale začala se mu vracet špatná nálada. A bylo mu hůř, když sebou Ron trhnul.

 

Hermiona se na něj ostře podívala. „Budeš se chovat normálně?“

 

Na chvíli se vzájemně měřili pohledy, než Harry přikývl.

 

Povytáhla obočí. „Můžete si říct pár slov?“

 

Ani jeden neodpověděl. Harry pokrčil rameny.

 

„Chlapi.“ protočila oči a poté výhružně řekla. „Budu přímo za dveřmi. Jestli vás uslyším na sebe ječet, budu hned zpátky.“

 

S tím se obrátila a vyšla ven, nechávajíc za sebou Rona a Harryho. Po chvíli Ron prolomil mlčení. „Podívej, pořád Snapea nemám rád, a nemůžu ti slíbit, že někdy budu. Ale včera jsem tě s ním viděl. A věřím, že ti přinejmenším pomáhá.“

 

„To jo,“ řekl Harry s jistotou.

 

Ron stále vypadal trochu pochybovačně. Ale řekl jen, „Jednou fakt zjistíme, proč si je jím Brumbál tak jistý.“

 

„On nám to neřekne. Dávkuje nám informace po malých částích, podle svého uvážení,“ řekl hořce Harry.

 

Ron se na něj jen podivně podíval, ale nekomentoval to. „Hele, ... nejsem si jistý, proč jsme se začali hádat. Měl jsem jen starost.“

 

„Máš stejné množství problémů se Snapem jako já, a v podstatě jsi neměl důvod změnit svůj názor. Jen mé slovo.“ Harry měl chuť to nechat už být, zvlášť když viděl, jaké má o něj Ron obavy. Věděl, že tahle hádka vznikla jenom kvůli tomu. Ale přesto měl pocit, že musí ještě něco dodat. „Opravdu potřebuju, abys mi v tomhle věřil. Ne že bych neoceňoval jak na mě dáváš pozor, to ne. Já jen... v tomhle se musím rozhodnout sám. Znám rizika, ale výsledek stojí za to.“

 

Ron se mu podíval do očí a pomalu přikývl. „Okay.“

 

„O čem myslíš, že Hermiona mluvila? O co dalšího jde?“

 

Ron pokrčil rameny. „Netuším. Má tendenci ve všem se pitvat; však víš.“

 

Zpoza dveří se ozval tlumený protest, než se dveře rozletěly. Hermiona strčila hlavu dovnitř. „To není pravda, Ronalde. On jen žárlí, Harry,“ informovala je a věnovala Ronovi nepěkný pohled, než dveře znovu zavřela.

 

Oba se za ní chvíli dívali, a pak Harry stočil svůj pohled na Rona. „Žárlí?“ zeptal se nevěřícně.

 

„Nevím o čem mluvila!“ bránil se Ron.

 

„Ale víš!“ přišla tlumená odpověď.

 

„Hej, tohle měl být soukromý rozhovor, abys věděla!“ zavolal zpět.

 

Harry znovu upoutal jeho pozornost. „Rone?“

 

Ron se na něj podíval, a pak sklonil pohled a zrudl. „Dobře, možná jsi mi poslední dobou chyběl. Možná že jsem trochu žárlil. Ale jen trochu. Hlavně jsem o tebe měl strach.“

 

Harry se snažil nesmát, ale nedařilo se mu to. Ron žárlil na čas, který trávil se Snapem. Nikdy si nemyslel, že to může nastat. Ale jako nejlepší kamarád, který viděl Rona s jeho rodinou a sám mu ji záviděl, tomu rozumět mohl. „Podívej, vyhýbal jsem se vám, protože jsem se s tím vším nemohl vyrovnat. Slibuju, že to omezím, jo?“

 

Ron k němu stočil svůj pohled. „Necháš nás, abychom dohlíželi na tebe a Snapea?“

 

„Nechám,“ odsouhlasil až přehnaně hlasitě.

 

Oba se ušklíbli.

 

A právě ve chvíli, kdy si Harry myslel, že se dostali přes tu těžší část, si Ron povzdychl a přistoupil blíž. „Harry, o tom sebezraňování-“

 

Harry ho přerušil, a zamítavě zakroutil hlavou. „Rone-.“

 

Ron smířlivě zvedl ruce. „Jen mi slib, že pokud se budeš cítit... tak mi to řekneš, nebo někomu jinému, jo?“

 

Harryho znovu zdolala ta starostlivost v kamarádově chování. Přikývl a tiše řekl. „Slibuji.“

 

Ron ho na chvíli sledoval, a pak také kývl. Vypadal trochu nejistě, ale přišel blíž a také Harryho objal.

 

Ačkoli to bylo trochu neohrabané, bylo to upřímné Harry si dovolil se trochu usmát, když obětí opětoval. Držel ho a nechal sebou prostupovat teplo, a snažil se ubránit se slzám, které se mu shromažďovaly v očích.

 

Po chvíli přešla trapnost té situace do čisté emoce, oba se s tím mužně vyrovnali – poplácali se po zádech. Ron odstoupil a odkašlal si.

 

První promluvil Harry a pousmál se. „Takže, je tu ještě nějaký závažný emoční problém, který je třeba vyřešit?“

 

Ron se ironicky ušklíbl. „Myslím, že pro tentokrát je to vše. Díky Merlinovi.“

 

„No, asi bychom měli jít na hodinu. Víš že to mělo nějaký smysl, když jsem byl vepředu? Ale  netrvalo to moc dlouho.“

 

Ron se ušklíbl. „Hej, ty jsi byl nepozorný. Mohl bych..“ odmlčel se, a Harry se na něj pochybovačně díval. Věděl, že to neplatilo jen o něm. „Jo, patrně ne. Nevadí. Hermiona nám pomůže. Ta by složila zkoušky, i kdyby je musela dělat uprostřed bitvy.“

 

Přes dveře zaslechli rozhořčené, „Já to slyšela!“

Poslední komentáře
10.03.2011 20:02:23: ???!!! čože urobil ????!!!smiley${1}
04.02.2009 22:02:28: Teda to je parchant! Grrrr Já bych s ním zametla podlahu! To je ale fuj! Nemám ráda Brumbála :D
03.02.2009 20:37:37: Uffuff..už len epilóg??T-T Taká krásna poviedka.Asi ju začnem čítať potom ešte raz,no xD Inak kapito...
03.02.2009 17:34:42: To tedy byl pořádný šok... za vším hledej Brumbála...smileysmiley A už konec... to neeeee chjo.smileysmiley...