Gerylla01

Surreality

Chapter 4. Slabina

Harry stál a přerývaně dýchal, snažíc se bojovat proti chladnému a podivnému pocitu strachu v jeho žaludku.

 

Šestnáctiny by měly být významné narozeniny, a jeho rodiče se ujistili, že budou. Dům byl plný všech jeho kamarádů ze školy, přišlo i několik učitelů a celá Weasleyovic rodina. Vzadu na zahradě strávili hodiny hraním her a bavili se.

 

A proto bylo divné, že nemohl vysvětlit ten náhlý pocit, který přes něj přešel.

 

Většina lidí odešla a jen jeho nejbližší přátelé zůstali a vešli dovnitř do domu. Harry seděl v obývacím pokoji a sledoval Rona a Hermionu, jak se o něčem přou a Siriuse a Remuse, kteří vypadali, jako by něco vymýšleli. Zahlédl rodiče, jak ho hrdě pozorují od dveří. Jak je tak pozoroval, byl náhle zasažen děsivým pocitem. Najednou mu došlo, že by byl  ztracen, kdyby se komukoli z nich něco stalo. Pocítil nevysvětlitelný strach.

 

Když už se nedokázal falešně usmívat, vyklouzl ven na zadní verandu. Teď tu stál a pozoroval hvězdy na temné obloze.

 

Zaslechl, jak se za ním otevřely dveře. Na chvilku se otočil, aby zahlédl šedé oči, a pak se otočil zpět k obloze. Sirius zaváhal, ale poté zavřel dveře. Sedl si na blízkou židli a chvíli byl ticho, možná čekal, až něco řekne Harry. Nakonec se zeptal: „Jsi v pořádku?“

 

„Jo, jen... morbidní  myšlenky. Nevím, odkud se vzaly. Budu v pořádku.“

 

„Morbidní?“ zeptal se Sirus se zdviženým obočím. Po chvíli jemně dodal: „Můžeš mi říct cokoli, to víš.“

 

„Vím,“ odpověděl Harry. Co by si počal bez Siriuse, jediné osoby, které mohl říct cokoli? Dokonce i věci, které nechtěl probírat se svými rodiči... Těžce polknul a nakonec přiznal: „Jen jsem přemýšlel, co bych bez vás... všech dělal. Kdyby se něco stalo.“ Víc to nerozváděl. Nebyl si jistý, jestli by to mohl nějak vysvětlit, když si nevěděl rady ani sám.

 

„Hej...“ Sirius vstal a postavil se vedle něj. Vypadal překvapený tím přiznáním. Natáhl se a prohrábl Harrymu vlasy. „O něco takového nemusíš mít strach. Nikam nepůjdeme.“

 

„Jo, já vím,“ Harry se snažil zasmát. Ale na jeho tváři se hned zase objevil ustaraný výraz.

 

Sirius si povzdychl a přitáhl si ho blíž. Harry věděl, že jako šestnáctiletý by se neměl nechat objímat jako malé dítě. Ale v ten okamžik ho opustila ta děsivá prázdnota. Pevně Siriuse objal.

Sirius ho jemně poplácal po zádech a zůstal tiše stát.

 

O chvíli později se znovu otevřely dveře.

 

„Tichošlápku, nemůžeš mít oslavence jen pro sebe. To vůči nám ostatním není fér.“

 

Harry trochu popotáhl, odstoupil od Siriuse a otočil se na svého otce. Upravil si brýle na nose a pokusil se usmát.

 

Přesto se chvěl, a zřejmě to na něm bylo poznat. James vešel na terasu a zavřel za sebou dveře, na tváři starostlivý výraz. „Harry, co se děje?“

 

„Nic...“ V rozporu se svou odpovědí poodešel od Siriuse, aby objal svého otce. „Nepůjdeš nikam, že ne, tati?“ řekl s tváří položenou na otcově hrudi. „Budeš tady pořád, ano?“

 

James byl zřetelně zmatený, ale svého syna také objal. „Kde jinde bych měl být, hmm? Jak tě to napadlo?“

 

„Nevím,“ přiznal Harry tiše. Nehýbal se, a užíval si toho kontaktu. Uklidňovalo ho to, přestal panikařit. Cítil, že jsou opravdu s ním.

 

Když se cítil dostatečně silný, odtáhl se. Oba se na něj znepokojeně dívali, ale on se na ně opravdicky usmál, což je trochu uklidnilo. „Jsem v pořádku,“ řekl. „Pojďme zpět dovnitř. Určitě tam jsou ještě dárky...“

 

S úsměvem se otočili zpět ke dveřím. Sirius mu položil ruku kolem ramen a vedl ho dovnitř. Jakmile ho pustil, nahradil ho James a dovedl až k Lily. Objala ho a políbila na čelo.

 

Trochu si postěžoval, jen tak aby se neřeklo, a vykroutil se z jejího sevření, protože ho viděli jeho přátelé. Ale opravdu si toho cenil, konečně se cítil znovu v bezpečí.

 

 

„Harry,“ volal nějaký naléhavý hlas.

 

Harry odsunul od ruky, která jím třásla. Nebyl nadšený, že byl takhle vzbuzen, a vytrhnut z místa, kde by chtěl raději být. „Běž pryč, Rone,“ zamumlal.

 

„Díky bohu, že ses vzbudil. Nejsem Ron, a to srovnání mi vadí.“

 

Harry otevřel oči, a zjistil, že to byla Hermiona, kdo ho vzbudil. Ron byl poblíž, a vypadal uraženě. Zatímco se dohadovali, se Harry ospale  rozhlédl po společenské místnosti, a pak znovu zavřel oči.

 

 V tom snu jeho bolest utišil Sirius a jeho rodiče. Ale jakmile se vzbudil, bylo to zpět. Kdyby tak jen mohl znovu snít... nebolelo by to tolik...

 

„Harry!“ Křikla mu Hermiona přímo do obličeje. Nevrle se na ni podíval. Nenechala se odradit. „Musíš za profesorem Snapeem. Nebo přijdeš pozdě.“

 

 

„Máte zpoždění, Pottere.“

 

Harry sotva popadal dech, jak běžel do sklepení. „Já... jsem se učil.“zamumlal

 

Snape pozvedl obočí. „Nechtěl jsem slyšet výmluvy. Není důvod se pokoušet lhát.“

 

Pravda, Harry se divil, proč se vůbec obtěžoval. Jen si prostě myslel, že by Snape nebyl nadšený, kdyby věděl, co ve skutečnosti dělal. „Omlouvám se,“ zamumlal a zavřel dveře kabinetu. Neochotně přišel blíž.

 

„Nemusíte si sedat,“ řekl Snape a obešel stůl. „Čím dřív začneme, tím dřív skončíme.“

 

„S tím nemohu než souhlasit, pane,“ řekl Harry s úšklebkem.

 

Snape se na něj otráveně podíval, a pak rychle vytáhl hůlku. „Legilimens!“

 

Byl zastižen bez obrany, jako vždy se Snapeem. Harry ten pocit opravdu nenáviděl. Profesor a kabinet se zavlnily, a Harrymu se před očima začaly míhat jeho vzpomínky.

 

Bylo mu šest, a z kouta sledoval, jak jeho teta a strýc nadšeně povzbuzují Dudleyho, který právě otevřel pokoj plný narozeninových dárků...

 

Společně s Ronem vyšel z Hagridovy boudy. Spolu zamířili do Zapovězeného lesa, sledujíc pavouky...

 

Díval se skrz zábradlí na schodišti domu na Grimmauldově náměstí 12. Poblíž něj stála Hermiona a čtyři nejmladší Weasleyovi. Sledovali, jak Snape odchází...

 

Byl na Odboru záhad. Sirius bojoval s Bellatrix, zatímco se Harry snažil dostat Nevilla ke schodům. Sirius vyskočil na podstavec...

 

NE! Zabouchl mentální dveře do této vzpomínky. Nechtěl to vidět, nechal Snapea prohlédnout si to. Sám myslel raději na něco příjemnějšího.

 

Sirius mu položil ruku kolem ramen a vedl ho dovnitř. Jakmile ho pustil, nahradil ho James a dovedl až k Lily. Objala ho a políbila na čelo...

 

Náhle byl z této scény vytržen. Zjistil, že je na zemi, ve Snapeově kabinetě. Neudělal nic, aby to zastavil, ani vlastně nechtěl. Zmateně vzhlédl. „Proč jste přestal?“ zeptal se.

 

Snape se na něj zvláštně díval. „Vy jste si tu poslední scénu nevymyslel jako obranu?“

 

Harry, stále ještě trochu mimo, řekl jen. „Co?“

 

Snape si znechuceně odfrkl. „Ta scéna s vašimi rodiči a Blackem. Vím, že to nebyla vzpomínka. Nepředstavoval jste si to jen abyste mě vyhodil ven?“

 

„Ne.“ Opožděně si uvědomil, že měl říci ano. Zřejmě to byl dobrý způsob obrany; Snape na chvilku vypadal téměř ohromeně. Ale teď už bylo pozdě. Když se pomalu vytáhl na nohy, přiznal: „Byla to vzpomínka, ale ne z reality.“

 

Vrátil se zpět k židli. Snape si sedl na kraj svého stolu a upřeně ho pozoroval. „Vysvětlete,“ nařídil.

 

Harry si povzdychl. Nechtěl o svých snech říct Snapeovi. Nesvěřil se s nimi ani Ronovi a Hermioně. Bylo to osobní, a patřilo to jemu. Ty sny byly jako dar, jakoby se mu svět konečně rozhodl dát něco jako vyrovnání za jeho ztráty.

 

Ale Snape na něj ostře zíral, jakoby byl rozhodnutý použít veritasérum, pokud odmítne mluvit. Proto neochotně řekl: „Byl to sen. Jeden z těch, které se mi v poslední době zdají.“

 

„Všechny jsou podobné jako tento?“

 

Harry přikývnul.

 

„Tento byl velmi živý. Vypadal reálně.“

 

Harry chvíli zaváhal, a pak přiznal: „To všechny.“

 

Snape vstal a rukama se opřel o područky Harryho židle. Harry se instinktivně odtáhl, když Snape zasyčel: „Pane Pottere, měl jste vyhledat pomoc okamžitě jak se tohle začalo dít.“

 

„Proč? Jsou to jen sny,“ podařilo se mu vykoktat.

 

„Silně pochybuji, že to jsou ,jen sny,’“ řekl Snape posměšně. Odklonil se od jeho židle a přešel zpět ke stolu. „Musíte je zastavit.“

 

Harry se na něj díval. Věděl, že je Snape naštvaný, ale stále neznal příčinu. „Ale mě se docela líbí.“ tiše zamumlal.

 

Snape to zaslechl. Harry ztuhl, když se na něj jeho učitel znovu otočil. „Ano, to je pochopitelné. Dokud se vám tyto sny budou líbit, nebudete schopný je zastavit!“

 

Harry cítil jak se ho znovu zmocňuje panika, při pomyšlení, že by ztratil spojení se svými rodiči a Siriusem. Vzdorně vyštěkl: „Pak máme problém, profesore. Protože já si nedokážu představit, že bych tyhle sny nechtěl.“

 

Snape se přesunul blíž, a v jeho černých očích se zračil vztek a ještě několik emocí, které Harry nebyl schopen identifikovat. „I přesto, že jsou důkazem přítomnosti Temného pána ve vaší hlavě?“

 

Jak si Snape může pořád myslet, že za tím stojí Voldemort, když teď ví, o čem jsou? Nahlas ale řekl: „Nedokážu pochopit, jak by mohly. Myslím tím, proč by to Voldemort dělal? Proč by mě chtěl potěšit?“

 

„Jste šťastný, Pottere? Protože právě teď vypadáte poněkud naštvaně.“

 

„Vy mě štvete!“ vyštěkl Harry a vstal.

 

Snape se zamračil. „Takže když nejste se mnou, jste šťastný? Jste rád, když můžete trávit čas s přáteli? Nechcete pořád jen spát?“

 

Harry ztuhnul. Poté ale jen pokrčil rameny a tvrdohlavě pokračoval: „Myslel jsem ve snech. Jsem šťastný v těch snech.“

 

„A nešťastný v reálném světě. Dáváte jim přednost před skutečností, že? Ale vaše mysl musí být tady, abyste měl šanci ho porazit.“

 

Harry se roztřeseně nadechl, poté zarputile zavrtěl hlavou. „Ne. To není pravda, nepochází od něj!“

 

„Pottere, přestaňte tu dokazovat vaši blbost. Musíte to vidět tak jak to je! Temný pán zjistil, co je vaší největší slabinou, a využívá toho.“

 

„A můžete mi říct, co je mou největší slabinou?“ vyplivl Harry, cítíc v sobě vzdouvání hněvu. Líbilo se mu to. Bylo to známé, mohl se o to opřít.

 

„Neřekl jsem, že je to vaše největší slabina, Pottere. Ale on tomu věří. Je to vaše láska a potřeba druhých.“

 

„Už dávno jsem zjistil, že nepotřebuji nikoho.“ Hned jak to řekl, věděl, že to není úplná pravda. Ale bylo to venku, a nemohl to vzít zpět. Střetl se se Snapeovým ledovým pohledem.

 

Snape se ušklíbl. „Dobře. Ale přesto se odvážím říct, že stále existuje někdo, na kom vám záleží. I když sny nahradit nemůže. A nikdo ze snů není dosažitelný v realitě.“

 

„Občas je tam Remus,“ zamumlal Harry slabě, přemýšlejíc že se odtud chce co nejdřív dostat.

 

„Ale fyzicky tu teď není. Temný pán vám dává lákavou volbu, kterou chce docílit, abyste tuto realitu začal nenávidět.“

 

„Ve skutečnosti se o to ani nemusí snažit,“ řekl Harry upřímně. Snape překřížil ruce a dlouze se nadechl, ale Harry ho nenechal promluvit. „Pořád to nedává smysl. Proč by se staral o to, jestli se vyhýbám reálnému světu? Určitě nepotřebuje, abych usnul během případné bitvy.“

 

„Protože se nebudete schopen se naučit to, co potřebujete  k jeho poražení,“ pomalu hláskoval Snape, jako by byl hloupý.

 

Harry se zamračil, stále to nehodlal přijmout. „Možná, ale už jsem dokázal, že to zvládnu sám. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, čím víc jsem naštvaný z reality, tím pravděpodobněji budu schopný použít Neodpustitelnou.“

 

„Je také možné, že je za tím nějaký jiný, hlubší úmysl.“ Snape se trochu sklonil, takže se mohl dívat Harrymu přímo do očí. Ta intenzita byla znervózňující; Harry se snažil neustoupit. „Není nad čím debatovat. Musíte se naučit bránit svou mysl; musíte je zablokovat.“

 

 

Opravdu se snažil na noc vyprázdnit si mysl, už jenom proto, že byla tak přeplněná a nemohl usnout. Ale zjevně se mu to nepodařilo, protože stále měl sny.

 

Ani toho nelitoval.

 

Příští den se Harrymu při lektvarech podařilo zůstat vzhůru... především aby dokázal, že Snape nemá pravdu. Mistr lektvarů ho sledoval přes místnost, a Harry po něm házel pohledy, kdykoli se nedíval. Ale na konci hodiny, ačkoli byl vzhůru, nebyl schopný už cokoli dělat.

 

Byl ospalý.

 

Potlačil zívnutí, když si sklízel své knihy. Zdálo se, že se pohybuje mnohem pomaleji než normálně. Ron a Hermiona na něj čekali. Pak se všichni tři rozešli ke dveřím.

 

Byli téměř venku, když je zastavil ostrý hlas. „Grangerová, Weasley!“ zavolal Snape netrpělivě.

 

Ron sebou bezděčně trhnul. Hermiona polkla, ale statečně se otočila.

 

„Na slovíčko, pokud mohu?“ řekl Snape a ukázal ke svému kabinetu.

 

Hermiona zvedla obočí, ale šla. Ron na něj chvíli zíral, pak se podíval na Harryho, a pomalu tam také zamířil. Snape odstoupil ode dveří a zavedl je dovnitř. Ron za sebou dveře jen přivřel.

 

Harry se za ním díval. Pak se ale přesunul blíž ke dveřím, a drze poslouchal.

 

„Kolik toho víte o tom, co se děje s Potterem?“ ozval se Snapeův nevrlý hlas.

 

„Nic se neděje. Přes to všechno se Harrymu daří skvěle.“ řekl Ron popuzeně. Harry se usmál.

 

Úsměv se vytratil, jakmile promluvila Hermiona. „Je hodně unavený. Pořád spí a je těžké ho vzbudit. Trvá na tom, že není nemocný,“ řekla takovým způsobem, že se to vypadalo jako otázka.

 

„Předpokládám, že to závisí na vaší definici ,nemocný ‘. Umožňuje, dokonce to i vítá, aby nad ním Temný pán měl moc.“

 

Harry jen vyvalil oči nad tím zveličováním. Zvlášť když věděl, jak jeho přátelé mohou reagovat.

 

Ron ze sebe vydal jen šokované: „Huh?“

 

Hermiona byla mluvnější, i když se jí hlas poněkud třásl. „Nerozumím, pane. Jak přesně

to umožňuje?“

 

„Zřejmě vám neřekl nic... Věděli jste, že ty sny, které v minulosti měl, umožnily Temnému pánovi přístup do jeho mysli a naopak. V poslední době měl sny, které téměř s jistotou naznačují, že se to děje znovu, ale on se je nesnaží zastavit.“

 

„Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak by je chtěl zastavit... pane,“ napadlo Rona.

 

„Nebudu spekulovat o jeho důvodech, pane Weasley. Nicméně přerušení tohoto spadá pod mou působnost. Věřím, že od vás obou mohu očekávat pomoc.“

 

Harry nakrčil obočí, když přemýšlel, proč to Snape nevysvětlil jemu. Byla to jen jeho věc, ale na druhou stranu ho překvapilo, že Snape nebyl konkrétnější. Rychle tyto myšlenky potlačil, když se soustředil na to, co Snape po jeho přátelích bude chtít.

 

„Je důležité, aby zůstal v realitě. Potřebuje být celý den vzhůru, a nejlépe něčím zaměstnaný. Myslíte, že to zvládnete?“

 

„Můžeme to zkusit.“

 

„A co v noci?“ zeptala se Hermiona.

 

„To bude má starost. Jen požaduji, aby se dostal do obvyklé spací rutiny, která nezahrnuje žádné podřimování během dne. Můžete to udělat nebo ne?“

 

Harry zacouval, vycítil totiž, že rozhovor bude brzy u konce, a souhlasem Hermiony si mohl být jistý. Možná i Rona, pokud bude mít pocit, že to pomůže. Takže to znamená, že u něj bude po celý den jeden z nich. Protočil oči a zůstal čekat nedaleko dveří.

 

Krátce nato vyšli jeho přátelé z kabinetu a zamířili k němu.

 

Hermiona počkala, dokud nebyli dole v síni, než se na něj otočila. „Slyšel jsi všechno?“ obvinila ho.

 

Znali ho příliš dobře. Harry kývnul. „Víš, kdybych ho líp neznal, skoro bych si myslel, že se stará o mé dobro,“ řekl sarkasticky.

 

Hermiona potřásla hlavou. „Harry, měl bys mu dát šanci. Prosím... pro dobro nás všech.“

 

„Pokud on, tak já taky,“ odpověděl Harry podrážděně. „Ale nevypustím kvůli tomu duši.“

Poslední komentáře
03.02.2009 08:36:48: no, tak to jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... a nevím, jestli se opakovat, ale skvělý překlad,...
19.11.2008 22:59:22: Máte tu další dávku (tentokrát má moc hezkej konec smiley${1}
16.11.2008 14:08:43: Super. Další skvělá kapitola. Moc se těším na další.
16.11.2008 08:35:59: nádherná kapitola, dík za překladsmiley${1}smiley${1}