Gerylla01

Surreality

Chapter 6. Následky

Tak tu máte další nadílku (ale do vánoc určitě ještě najaké kapitoly přibydou).
Omlouvám se za delší interval aktualizace, konec semestru se nezadržitelně blíží, takže mám docela fofry :-(

-----------------------------------------------------------------

Ošklivý pád, pane Pottere. Vím, že famfrpál je tvrdá hra, ale opravdu musíte být opatrnější.“

 

Zamžoural a snažil se identifikovat toho, kdo mluvil. Zjevně si uvědomila v čem je problém, protože mu podala brýle. Jakmile je měl na nose, poznal Madam Pomfreyovou.

 

Zvedla obočí. „Zlomil jste si několik žeber a pořádně se praštil do hlavy. Zůstanete tu přes noc, abyste měl dostatek klidu.“

 

Odkráčela na druhou stranu pokoje, kde bylo několik dalších obsazených postelí. Harry se za ní díval, ale pak se s bolestným syknutím znovu položil na polštář. Podivil se, jak dlouho mohl být mimo, protože venku se už pomalu stmívalo.

 

Bezděčně se otřásl. Dalo by se říct, že k famfrpálu nevyhnutelně patří i pravidelný pobyt v nemocničním křídle. Ale Harry přesto stále stejně nenáviděl to zajetí lůžka se závěsy, ve sterilním pokoji. Když byl malý, měl rodiče, kmotra a ,strýčka’, kteří byli pořád s ním. Možná tím byl tak trochu rozmazlovaný. Teď nesnášel tu samotnu, když byl nemocný nebo zraněný.

 

Zahnal své pocity a snažil se odpočívat. Nebylo to možné. Byla mu zima a všechno ho bolelo.  Jakmile se pohnul, ucítil další bolest a to ho dokonale opět vzbudilo.

 

Zdálo se mu, že to trvá nekonečně dlouho. Čekal, že  přijde Madam Pomfreyová a snad mu přinese nějaký lektvar na spaní, ale neobjevila se.

 

Konečně zaslechl blížící se kroky. Nadějně se zadíval k závěsu, ale byl docela překvapený tím, koho uviděl.

 

„Siriusi?“

 

Sirius si položil prst před rty, a pak přišel blíž a posadil se na kraj jeho postele. „McGonagallová zavolala tvou matku a tátu. Lily sem chtěla hned jít, ale vymluvili jsme jí to.“

 

I když bylo trochu trapné nechat se obskakovat matkou, teď by si to skoro přál. Byl zraněný a sám.

 

Jakoby četl jeho myšlenky, Sirius vážně řekl. „Nikdy tě nenecháme samotného.“ Po chvíli dodal. „Přesvědčili jsme jí, že já budu lepší volbou, protože se dokážu dostat dovnitř bez povšimnutí.“

 

„Myslíš, že si tě nikdo nevšimne?“ zeptal se Harry pochybovačně.

 

„Nemyslím, že by se někdo zajímal o toulavého psa.“

 

Harry se usmál. „Aha, takže budu mít velkého živého medvídka?“

 

„Nejsem žádný medvídek,“ zavrčel Sirius a zlechtal ho. Ačkoli byl jemný a dával pozor na jeho zranění, jakmile se Harry pohnul, podráždil si nezahojená žebra a mezi smíchem mu uniklo bolestné syknutí. Sirius okamžitě přestal.

 

„Myslel jsem, že jsi tu abych se cítil líp,“ postěžoval si Harry, ale z jeho tónu bylo jasné, že žertuje.

 

Sirius se usmál, ale pak se vážně zeptal: „Bolí tě to?“

 

„Jo,“ přiznal. „Ale to není tvoje vina. Bolí to od té doby co jsem se vzbudil.“

 

„Počkej chvilku, hned jsem zpět.“ S tím Sirius vstal, tiše poodhrnul závěs a zmizel Harrymu z dohledu. Vrátil se po několika minutách s lahvičkou v ruce.

 

Harry se na ní obezřetně podíval. „Jsi si jistý, že víš, co děláš?“

 

„Je to jen proti bolesti. Věř mi. Strávil jsem tu spoustu času s Jamesem, když byl zraněný při famfrpálu, a s Remusem pravidelně každý měsíc. Vím, co Poppy dává proti bolesti.“

 

Harry od něj převzal lahvičku a jedním douškem ji vyprázdnil. Potom ji podal zpět. Sirius se smál šklebu na jeho tváři, a pak se natáhl, aby mu upravil polštář a pomohl mu se položit. „Potřebuješ se trochu prospat.“

„Spal jsem celé odpoledne,“ protestoval Harry, i když sotva zadržel zívnutí.

 

„Celé odpoledne jsi byl v bezvědomí. To je rozdíl,“ opravil ho Sirius. Opatrně Harrymu vzal brýle a položil je na noční stolek. Potom se sklonil a dal Harrymu pusu na čelo.

 

Poté sklouzl z postele a odstoupil několik kroků. Ujistil se, že nikdo nejde, zavřel oči a rychle se přeměnil.

 

V ten moment si Harry přál, aby měl brýle zpět. Už odmalička ho bavilo sledovat Siriovu přeměnu.

 

Po chvilce přišel k posteli velký černý pes (a mrtvý kostelník :D a jedním skokem se dostal na matraci.

 

Tichošlápek si opatrně lehnul k Harrymu a schoulil se k němu. Harry obtočil ruku kolem jeho hebkého teplého těla.

 

„Přesně jako velký medvídek...“ řekl s ospalým úsměvem.

 

Jako odpověď mu pes olíznul ucho.

 

Harry se vzbudil s pocitem, jakoby u sebe měl něco teplého a chlupatého. Ale nebyl tam. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se to nikdy nestalo.

 

Po tomto uvědomění na něj opět dolehl známý pocit ztráty a zabolelo ho srdce.

 

Zavřel oči, když v nich ucítil nevítaný tlak. Nebude brečet. Bylo by mu ještě hůř, zvlášť když ho bolela hlava.

 

S tichým syknutím se posadil a zašátral po brýlích. Zjistil, že je opravdu v nemocničním křídle.

 

Za zataženým závěsem slyšel hlasy. Po chvilce je identifikoval – Brumbál a Snape. Popřemýšlel o tom, že si vypěstoval nehezký zvyk odposlouchávat. Zůstal tiše a zaposlouchal se do hovoru.  

 

„Opravdu usnul ve vzduchu na svém koštěti? Určitě nespadl sám o sobě?“

 

„Madam Pomfreyová říká, že mu fyzicky nic není, kromě zranění, která utrpěl při pádu,“ odpověděl Brumbál.

 

Povzdech. „Tato situace může být závažnější, než jsem se obával. Netušil jsem, že to došlo tak daleko, že může nevědomky usnout.“

 

„Myslel jsem, že usnul ve tvé třídě?“ poukázal Brumbál žertovně.

 

„Pochybuji, že tam projevil nějakou snahu zůstat vzhůru,“ řekl Snape kousavě. „Ale při létání...“

 

„Ano, postoupilo to docela znepokojivě. Otázkou však je, jak mu nejlépe pomoci?“

 

„Snažil jsem se ho učit. Ale je to bezpředmětné, pokud on sám nechce.“

 

Harry se zamračil. Nebyla pravda, že by se nechtěl učit – ale Snapeovy výukové metody se prostě nedají zapomenout.“

 

Brumbál odpověděl. „Nemluvme teď o nitrobraně a ani o magii. Myslím, že existuje mnohem jednodušší řešení.“

 

„A to jaké?“

 

„V realitě potřebuje dostat to, co mu dávají ty sny. Potřebuje se cítit milován, Severusi.“

 

Harry se podivil. Přece jen mu bylo už šestnáct. Nepotřebuje být opečováván jako nějaké malé dítě.

 

Ale na druhou stranu se k němu nikdo tak nechoval ani když byl malý. Nepohodlně se zavrtěl, když si vzpomněl na ty sny. Po chvíli si musel přiznat, že to je přesně to, co chtěl.

 

Občas bylo opravdu děsivé, jak ho Brumbál dokázal prohlédnout.

 

Ale problém byl v tom, že on to chtěl po mrtvých lidech, a nedokázal pochopit, jak by to Brumbál mohl vyřešit.

 

„Aha. Takže...“ Snape zjevně nebyl příliš nadšený z toho, kam se směr konverzace vyvíjel. „V tom případě bys měl promluvit s Grangerovou a Weasleym.“

 

„To udělám. Ale myslím, že už teď dělají co zmůžou. Co Harry potřebuje, je jakási rodičovská láska. Ty sny se zaměřují na dospělé, že?“

 

„To je možné. Tak..co tedy? Zmínil se o Lupinovi. Možná bys ho sem měl zavolat. Nebo Weasleyovi. Molly se nemusí účastnit důležitých misích Řádu.“

 

„Oba jsou to dobré návrhy, možná stojí za zvážení. Ale mám jiný, mnohem prostší. Jsi to ty, komu se musí naučit věřit, Severusi. Jsi to ty, kdo ho má učit. Jsi to ty, s kým se musí cítit dobře.“

 

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil co tím Brumbál myslel. Poté šokem málem spadl z postele. Ten starý čaroděj se musel dočista zbláznit. Chtěl ho připoutat ke Snapeovi!

 

Soudě dle Snapeovy odpovědi a mrtvého ticha, které jí předcházelo, byla jeho reakce podobná. „Nejsem žádný rodinný typ, Albusi. A zvlášť ne vůči Potterovi.“ Harry v jeho hlase zaslechl výsměch. „A i kdybych se o to pokusil, on mnou pohrdá.“

 

Jako kdyby to už nezkoušeli. Brumbál to ještě pořád nepochopil? Snape ho nemohl ani vystát, natož se o něj starat. Harry se snažil spojit slova ,Snape’ a ,milující’, ale nešlo to. Spíš to bylo k smíchu.

 

„Severusi,“ povzdechl si Brumbál. Po chvíli ticha znovu promluvil: „Učil jsi ho, aby před spaním uzavíral svou mysl, že?“

„Samozřejmě. Ale ještě to neudělal. A ani to nechce udělat.“

 

„Myslím, že teď bude. Ten pád by ho měl přesvědčit o určité nebezpečnosti, a zvlášť po zásahu pana Weasleyho. Možná jen potřebuje někoho, kdo mu přímo pomůže s nitrobranou, když jde do postele.“

 

Harry se zamračil a přemýšlel, co by Ron asi tak měl dělat. Takže mu unikla část Snapeovy odpovědi. Chvíli bylo ticho, než Mistr lektvarů s pořádnou mírou sarkasmu řekl: „Albusi, co navrhuješ? Doufám, že nemáš v plánu mě přestěhovat do nebelvírské věže.“

 

„Ne, ne. Ale nějaké stěhování patrně bude třeba. Máš jeden pokoj navíc, ne snad?“

 

Harry ani nedýchal.

 

Snape hned neodpověděl, a Harry se naklonil blíž, aby jeho odpověď nepřeslechl. Naneštěstí se nahnul příliš, a pozdě zjistil, že mu tentokrát chybí jeho smysl pro rovnováhu. Spadl z postele.

 

Vyjekl a s bouchnutím sebou praštil sebou na podlahu. Bolelo to víc, než by čekal. O sekundu později se rozevřely závěsy a někdo si k němu kleknul.

 

„Pottere, vy jste chodící katastrofa.“ I přes ta slova nebyl Snapeův dotek hrubý, když zvedl Harryho do náručí, jako by byl malé dítě a ne teenager, a položil ho zpět na postel.

 

Harry na něj zíral, a uvažoval, jestli tohle není zase nějaký podivný sen.

 

Jakmile ho Snape položil na matraci, okamžitě odstoupil zpět. Stál v koutě, ruce založené na hrudi, a vypadal stejně hrozivě jako vždycky.

 

Brumbál si stoupl vedle Harryho, zatímco Madam Pomfreyová pobíhala okolo. „Špatné sny, pane Pottere?“ zeptala se, upravila mu polštář a zkontrolovala obvaz na noze.

 

Harry na sobě ucítil zkoumavé pohledy obou mužů. Zrudnul a sklonil pohled. „Ne.“

 

„Dobré sny, pane Pottere?“ zeptal se Snape jízlivě.

 

Harry trhnul hlavou a podíval se na něj. Ten prudký pohyb vyvolal náhlou bolest hlavy. Zasténal a zavřel oči, a rukama se chytl za hlavu.

 

„Ano, pořádně jste se praštil do hlavy, nemluvě o vaší noze a žebrech,“ informovala ho Pomfreyová, a ruku mu odtáhla. „Zůstanete tu se mnou po zbytek dne a přes noc.“

 

A i přes bolest si uvědomil, že by určitě dal přednost zůstat s Pomfreyovou než se Snapeem. Jen matně vnímal, že vyhání oba muže pryč. Nevzhlédl, aby viděl Snapeův výraz. Vzhlédl, až poté, co na něj promluvil Brumbál. „Harry? Později si musíme promluvit.“

 

Odolal nutkání jen přikývnout a dostal ze sebe tiché zkroušené: „Ano, pane.“

 

Brumbál také pomalu odešel. Madam Pomfreyová pokračovala v pobíhání okolo něj, a když zkontrolovala obvazy, vyzvala ho, aby si znovu lehnul. Naneštěstí pro ni, jen co ho uložila, se u závěsu objevila rudovlasá hlava.

 

„Rone!“ vykřikl Harry a povytáhl se. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, vzhledem k tomu, že si všiml jeho berlí.  

 

„Zbrzdil jsem tvůj pád....nebo tak něco,“ přiznal se a podíval se na svůj kotník. „Ale není to nic vážného. Zítra se těchto věcí zbavím.“

 

„Možná až další den, pane Weasley,“ varovala ho Pomfreyová. „A nebo ještě déle, pokud se nevrátíte do věže a nebudete v klidu.“ Pak se od Rona, který už otevíral pusu aby protestoval, otočila na Harryho. „Dopadl byste mnohem hůř, kdyby pan Weasley tak rychle nezareagoval. Ačkoli by bylo lepší, kdyby použil svou hůlku, místo umístění svého těla mezi vás a zem.“ Harry překvapeně podíval na svého kamaráda, když si uvědomil, co se stalo. Ron zrudnul a sklopil pohled. „Můžete chvíli zůstat, pane Weasley, ale pan Potter potřebuje také odpočinek.“ Ošetřovatelka se na ně ostře podívala, ale pak je nechala samotné.

 

Ron se přibelhal blíž a sedl si na kraj Harryho postele. „Přehání, kámo. Je mi fajn.“

 

„Jo, jasně,“ řekl Harry tiše, a jeho pozornost se zaměřila na tmavou modřinu na Ronově levé tváři. Jeho kamarád byl zraněn kvůli němu.

 

„Slyšel jsem Hermionino volání, otočil se a viděl tě padat. Neměl jsem čas vytáhnout hůlku,“ vysvětloval Ron.

 

„Usnul jsem,“ řekl Harry potichu, stále trochu mimo, z toho zjištění.

 

„A skoro si zlomil vaz,“ řekl Ron žertovně.

 

Avšak Harry o tom nedokázal vtipkovat. „Nám oběma.“ řekl jemně. „Nám oběma.“

 

 

Harry strávil zbytek dne ležením v posteli a zíráním na strop. Nemohl usnout. Pokaždé, když na něj šlo spaní, vzpomněl si na to, co se stalo, a to ho znovu probralo.

 

A přesto jedna jeho část zoufale toužila po světě snů. Obzvlášť, když se realita stala ještě nepříjemnější, a dovnitř vešel Snape.

 

Harry ztuhnul, a pak se zoufale rozhlédl, jestli neuvidí také Brumbála. Pokud musí absolvovat tento rozhovor, určitě při něm chce mít toho staršího kouzelníka.

 

Ale zjevně tu byl jen on sám a Snape. Obezřetně sledoval přibližujícího se Mistra lektvarů.

 

Natáhl se pro sklenici vody, stojící na nočním stolku. Potřeboval dělat něco jiného, než jen zírat na Snapea. Dlouho se zaměstnával pitím a snažil se ignorovat Snapeův temný pohled.

 

Ten nakonec řekl: „Chápete, co se dnes stalo, Pottere?“

 

„Ano,“ řekl Harry tiše.

 

Snape ho upřeně sledoval. „Nechal jste to zajít příliš daleko. Uvědomujete si, že jste dnes mohl pana Weasleyho zabít? Záleží vám na tom vůbec?“

 

„Samozřejmě!“ vykřikl Harry a v jeho hlase byla patrná zoufalost. Sklenička se mu v rukou začala třást.

 

Snape si toho všiml. Vzal mu ji a položil zpět na stolek. Harry neprotestoval. „Zítra s vámi chci začít znovu pracovat na nitrobraně. Teď chci, abyste si vzal tohle.“ řekl s nečitelným výrazem.

 

Harry se podezřívavě díval na lahvičku, kterou mu Snape podával.

 

„Pro Merlina, Pottere, nesnažím se vás otrávit. Je to jen lektvar pro bezesný spánek.“

 

Harry se skoro zalekl. Ve skutečnosti nechtěl mít bezesný spánek. Chtěl z tohohle všeho uniknout; chtěl opět mít svůj klid.

 

Ale... co když mají pravdu? Ron kvůli němu riskoval, nemluvě o ostatních. Ta bolest, kterou stále cítil, mu dokazovala, že to určitě bylo trochu hazardování se životem, bez ohledu na to, jak moc tomu nechtěl věřit. Co když má Snape pravdu?

 

Nechtěl o tom přemýšlet. Ale to bylo správné, protože právě teď neměl sílu na to myslet. Jeho mysl byla zmatená. A všechno ho bolelo – chtěl odpočívat. Takže nakonec přikývl a lahvičku si vzal.

Poslední komentáře
10.03.2011 17:49:22: uf, v žalároch je takmer ako vo veži, hah, možno mu zadováži červené obliečky..fujha..smiley no a Ron...
03.02.2009 09:50:06: Chudák Harry, málem kvůli němu umřel další člověk, asi se bude muset se Snapem učit a vyjít s ním......
28.11.2008 15:41:35: super kapitola, těším sa ma dalšísmiley${1}
28.11.2008 00:00:56: Dík za ohlasy :-) Malika: Kapitol je 12 + epilog, takže máme ještě víc jak polovinu před sebou....