Gerylla01

Surreality

Chapter 7. Uspořádání spaní

Věnováno komentujícím, tj. Pegy, šarka, candy., Malika, Saskya, KiVi, katie11.
-----------------------------------------------------------------

Další den se Harry trochu nemotorně a jakoby zpomaleně vydal na vyučování. Byl trochu rozmrzelý, hlavně kvůli bezesnému a klidnému včerejšímu spánku.

 

Hrozně ho to deprimovalo. Měl pocit, jako by od něj byli jeho rodiče odtrženi – a znovu ztratil Siriuse. Cítil se provinile vůči Ronovi, a byl vyděšený, že Snape a Brumbál možná mají o jeho snech pravdu.

 

Chtělo se mu brečet. Aby to kompenzoval, utrhoval se na každého, kdo se u něj ocitl moc blízko, jedno jestli přítel nebo nepřítel.

 

Zdálo se, že Draco má nějaký vnitřní radar, kterým dokáže zjistit, kdy se Harry cítí mizerně, aby jeho náladu mohl ještě co nejvíce zhoršit. Harry na sebe byl docela pyšný, že Malfoye neproklel v zapomnění. A opravdu nechápal, proč je kolem toho tolik povyku. Jeho vlasy budou zase normální, jakmile kouzlo přestane účinkovat. Patrně někdy příští týden.

 

Alespoň mu to na pár minut trochu zvedlo náladu. Naneštěstí byla poblíž McGonagallová, a hned mu na týden udělila školní trest.

 

Se Snapem.

 

Netřeba dodávat, že to jeho radost způsobenou Malfoyovým šokem z růžového přelivu, poněkud utlumilo.

Ačkoli v poslední době nevěděl co si o Snapeovi myslet. Obvykle jediné, co mohl z jeho chování vyčíst, byl intenzivní odpor. Od začátku školního roku se to ale změnilo. Stále to byl odpor, to jistě, ale Snape byl vůči němu všímavější. Bylo to skoro jako... by o něj měl starost.

 

To ho dost mátlo. A tento den to jen zhoršil. Nemohl se podívat na Rona, aniž by se cítil hůř, takže se mu raději co nejvíce vyhýbal. Zdálo se, že to Rona zraňuje víc než skutečné rány. Když se Harry snažil sednout si na obědě sám, Hermiona se mu postavila. Křičel na ni, a pak se z jídelní haly vyřítil, aniž by snědl jediné sousto.

 

Nakonec, přestože věděl, že to není dobrý nápad, vynechal hodinu lektvarů. Právě teď prostě nemohl čelit Snapeovi... zvlášť když tam bude Draco. Určitě měl dost času vymyslet nějakou pomstu.

 

Tak si to zdůvodňoval, zatímco se vyplížil ven z hradu. Byl hezký den. Zamířil k Hagridově boudě. Poloobr právě odcházel s třídou třeťáků, takže Harry zůstal vzadu a sedl si na trávník nedaleko boudy.

 

Nejdříve sledoval Zapovězený les, a pak si lehl a zaměřil svou pozornost na oblohu. Bolela ho hlava a tak si chtěl jen trochu odpočinout. Mraky pomalu proplouvaly po obloze, a Harry brzy vklouznul do říše snů.

 

 

Harry pohoršeně zavrtěl hlavou, a zamířil ke dvěma objímajícím se postavám na trávníků. Upřímně, nemohl ty dva nechat ani na chvíli o samotě.

 

Ohlásil svou přítomnost falešným odkašláním a ani nepočkal, až se vzpamatují, a klekl si na trávu: „Víte, většina teenagerů má normální rodiče, kteří buď o sebe nestojí, nebo si na sebe najdou čas. Ale alespoň se od sebe drží dál v přítomnosti svých dětí.“ S tím se vecpal mezi ně, a každého z nich tak o něco posunul. „Jak jsem si zasloužil vás dva?“ škádlil je.

 

James ho chytil pod krkem. „Oh, jen to přiznej. Miluješ nás. Uctíváš nás! Bez nás bys byl úplně ztracený.“

 

Harry se svíjel v jeho sevření, a tak mu James ještě  pocuchal vlasy. „Ta-ti! Jako by to už nestačilo!“ postěžoval si a zamyslel se nad těmi slovy, jak byla pravdivá. Ale nechystal se zničit tento okamžik tím, že by to přiznal. Místo toho se otočil, přenesl svou váhu na bok, a tím oba přistáli na zem.

 

James překvapeně vyjekl, ale rychle se vzpamatoval a snažil se znovu dostat nahoru.

 

Jak zápolili, Lily protočila oči. „Propásnete hvězdy,“ dobírala si je.

 

Oba se přestali prát a vzhlédli k temné obloze. Byla velmi jasná noc, a městské osvětlení bylo odsud daleko, proto byla obloha plná zářících hvězd.

 

James se vymanil z Harryho sevření a zamířil zpět ke své ženě, aniž by odtrhnul oči od nebe. Harry se také zvedl, přelezl svého otce a vmísil se mezi ně.

 

Ti tři tam dlouhou dobu jen tiše leželi. Nakonec Lily ukázala na oblohu. „Vidíš tu hvězdu, tu nejjasnější vedle Měsíce?“

Harry ji vyhledal a pak kývnul. „Jo. Učili jsme se o ní. Někdy ji můžeme vidět z Astronomické věže i bez dalekohledu.“

 

„Znáš pověst o ní?“

 

Harry zavrtěl hlavou.

 

James začal vyprávět. „Mudlové vyprávějí o Severce*, ale kouzelníci o této. Pokud půjdeš pořád za touto hvězdou, vždy tě dovede domů.“

 

 

„Harry!“

 

„Běž pryč,“ vyštěkl nevrle a ani se nepokusil otevřít oči, nebo rozpoznat, komu patří ten hlas, dokud na své hrudi neucítil nějaký tlak a něco mu zafunělo horký vzduch do tváře.

 

Okamžitě vytřeštil oči a snažil se nepanikařit a nehýbat se.

 

Na první pohled to vypadalo jako zelená opice, bez chlupů, a připomínalo to žábu. Bylo to dost divné. Malé růžky, které tomu stvoření vyrůstaly z hlavy se k němu vůbec nehodily, připomínaly spíš velký puchýř uprostřed čela. Dlouhá ruka, která se k němu natáhla, byla zakončená plovací blánou. Harry ucuknul, když se ta ruka dotkla jeho hlavy, jako kdyby ho to stvoření chtělo pohladit.

 

Patrně to byl hodně zajímavý tvor. Avšak Harryho hlavně upoutaly zuby toho zvířete, než aby si všímal něčeho dalšího. Zdálo se, že se to na něj usmívá, s široce otevřenou tlamou, ve které se leskly zuby ostré jako břitvy.

 

Hagrid nebyl daleko. A byl to on, kdo na něj volal; jakmile se někde objeví nějaká podivná příšera, Hagrid určitě bude poblíž.

 

„Vidím, žes potkal Gerberta,“ pokračoval bodrý hlas z větší blízkosti. „Pojď sem, Gerberte. Slez z Harryho.“

 

Harry jen zíral, jak Hagrid vzal tu divnou malou žábo-opici za jednu pracku a odtáhl ji. „Gerbert?“ vykoktal nedůvěřivě.

 

Hagrid se rozzářil. „Jo. Je mým nejnovějším přírůstkem; Clabbert (Blikač**). Za pár týdnů, až trochu vyroste, ho chci předvést třeťákům.“

 

„Vyroste,“ zopakoval Harry dutě. „Je to mládě?“

 

„Jo. Co na něj říkáš?“

 

Harrymu se podařil mdlý úsměv. „No, je skvělý, Hagride. Hm... čím přesně se živí?“ Něco s takovými zuby určitě nemůže být býložravec.

 

„Ptáky, ještěrky, malá zvířata.“ Po chvíli zjevně pochopil, co tím Harry myslel. Zachechtal se. „Tebe nesežere, Harry.“

Harry přikývl. „Dobře.“

 

„Myslím, že by mohl mít chuť, ale určitě by tě nedokázal sníst.“

 

Harry se podíval na něj a pak na šklebícího se Clabberta. „Er... díky, Hagride. To mě uklidnilo.“

 

Přerušil je další hlas za Harryho zády. „Získáváš nové přátele, Harry?“

 

Harry zavřel oči a v duchu zasténal. Mezitím Hagrid toho muže pozdravil. „Brýpoledne, profesore Brumbále.“

 

„Dobré, Hagride.“ Po chvilce se ředitel obrátil na Harryho. „Neměl bys teď být na lektvarech, Harry?“

 

Harry vzhlédl, ale neodpověděl. Věděl, že to byla spíš řečnická otázka.

 

Hagrid se podíval na Harryho, a pak řekl. „No, my všichni potřebujeme trochu oddech, profesore. Zvlášť po Harryho včerejší nehodě. Jsem si jistej, že šlofík mu udělal dobře.“

 

Harry sebou trhnul. Věděl, že se Hagrid se mu snaží pomoct. Ale také věděl, jak Brumbál bude reagovat na informaci o jeho , šlofíku ‘.  Možná by měl říct něco na svou obranu sám, ale jediné co dokázal udělat, bylo kajícné zírání na zem.

 

Brumbál byl jako vždy veselý, a jen těžko by se dalo rozpoznat něco za tím. Ale právě teď, když Harry vzhlédnul, mohl v jeho očích vidět znepokojení a zklamání. „Je mi líto, Harry, ale myslím, že nemám na výběr. Musíš se naučit uzavírat svou mysl. Zabal si věci, které budeš potřebovat na noc. Zůstaneš v rezervním pokoji v bytě profesora Snapea.“

 

Harry na něj jen vyjeveně civěl. Samozřejmě věděl, že o tom uvažovali. Ale nikdy by nevěřil, že na to Snape někdy přistoupí.

 

 

„Co že tě donutili udělat?!“

 

Harry se ohlédl na Rona, zatímco si rovnal nějaké oblečení do svého batohu. „Teď budu spát ve Snapeově bytě,“ zopakoval, a potom spíš pro sebe dodal: „Nemohl jsem žít se Siriusem, kterému na mě opravdu záleželo, ale musím být se Snapem.“

 

„Brumbál se zbláznil!“ prohlásil Ron, stále ještě v šoku z Harryho náhlého oznámení, poté co vešel do jejich kolejní ložnice.

 

„Jo, s tím souhlasím,“ řekl Harry nepřítomně. Pevně zatáhl zip batohu a otočil se ke dveřím. Jakmile se střetl tváří v tvář s Ronem, vyštěkl: „Prosím tě, mohl by ses na mě přestat dívat, jako bych šel na smrt?“

 

Ron sebou trhnul a trochu pobledl. „Omlouvám se.“

 

Harry scházel schody, a Ron za ním kulhal. Jeho noha ještě nebyla úplně zahojená. Harry zpomalil, aniž by si to uvědomil. Když sestoupili do společenské místnosti, několikrát se zhluboka nadechl, došlo mu, že se takhle k Ronovi neměl chovat. Otočil se na svého kamaráda. „Ne, já se omlouvám,“ řekl jednoduše. „Za všechno.“

 

„To je v pohodě,“ řekl Ron se smutným úsměvem. „Kdybych byl tebou, taky bych na každého ječel.“ Po chvíli dodal. „Proč to prostě neodmítneš? Brumbál tě do toho nemůže nutit, zvlášť když mu řekneš, že se se Snapeem necítíš v bezpečí.“

 

Harry si povzdychl. „Nemůžu.“

 

„Proč ne?“

 

„Protože! Protože... co když mají pravdu? Rone, včera jsem tě mohl zabít, nemluvě o tom, že jsem se odpoledne málem nechal sežrat.“

 

„Ale nic z toho se nestalo. Neměl bys říkat co-kdyby.“

 

Harry zvednul obočí nad Ronovou radou, ale už to nerozebíral. „Podívej, nechci to udělat, ale...“ bezradně pokrčil rameny. „Nevím co jiného dělat. A ani nemám moc na výběr.“ Harry viděl, že Ron potřebuje slyšet ještě nějaký argument. Sám sebe překvapil, když popravdě přiznal. „I přes naši vzájemnou averzi, už ze Snapea nemám strach. Nemyslím si, že by mi chtěl ublížit.“

 

„Možná to jen tak vypadá,“ zamumlal Ron.

 

Harry věděl, že o něj jeho kamarád má starost. Usmál se, aby ukázal, že si toho cení. „Budu v pořádku, Rone. Uvidíme se zítra na snídani, jo?“

 

Zrzek neochotně přikývl. Ale když se Harry otočil a vyšel z nebelvírské společenské místnosti, Ron ho znepokojeně sledoval.

 

 

„Ujišťuji vás, že je to dočasné. Naučíte se to dělat sám. A čím dříve to zvládnete, tím dříve se dostanete z mého bytu.“

 

Harry nepozorně přikývl, a víc ho zaujal vzhled Snapeových komnat. Neuvěřitelně normální vzhled.

 

Nebyl si jistý, co čekal. Možná bublající kotlíky na kuchyňském stole, nebo nějaké předměty z černé magie na policích. Místo nich tam bylo mnoho úhledně vyrovnaných knih. Celé místo bylo uklizené a čisté, a překvapivě světlé i přes nedostatek oken. Nebylo to tak temné a navzdory očekávání to ani nevypadalo jako sklepení.

 

Snape dovedl Harryho k druhým dveřím a vysvětloval. „Budete spát tady. Zavolejte mě, až budete připraven.“ Poslední větu řekl s odevzdaným povzdychnutím, jakoby s celou tou situací nesouhlasil.

 

Tentokrát Harry moudře neřekl nic. Byl jako bez ducha. Jen přikývl a udělal, co mu bylo řečeno.

 

Snape se usadil do židle u krbu a vytáhl tlustou knihu.

 

Harry odolal nutkání podívat se do vitríny a prohlédnout si, co za zvláštní břečky tam Mistr lektvarů může mít. Ve skutečnosti to raději ani nechtěl vědět. Místo toho se tedy rychle převlékl do pyžama a umyl si obličej. Když ze svého batohu vylovil zubní kartáček, zjistil první problém.

 

S rezignovaným povzdechem pomalu zamířil ke Snapeovi. Ačkoli si byl jistý, že si muž musí být jeho přítomnosti vědom, ani se na něj nepodíval, dokud od něj Harry nebyl jen několik stop. Harry se zastavil. „Zapomněl jsem si zubní pastu.“

 

„Zabalit si na jednu noc je pro vás zřejmě moc namáhavé, že?“ Snape se zadíval zpět do knihy. „Můžete použít moji. Vrchní šuplík napravo.“

 

„Er...děkuji.“ Harry tam na chvíli stál, a přemýšlel nad tím, že na jejich poměry se už dlouho nehádali. Když Snape už nevzhlédl, Harry se otočil a šel do koupelny. Vyndal zubní pastu a dobrých pět minut si ji podezřívavě prohlížel, jako kdyby snad v ní byl ukrytý lektvar na bezesný spánek.

 

Nakonec jen pokrčil rameny a vymáčkl trochu pasty na kartáček. O několik minut později, s vyčištěnými zuby, se vrátil zpět a zůstal nervózně stát. Cítil se jako malý kluk, který chce být uložen, a ten pocit se mu nelíbil. „Myslím, že jsem připravený.“

 

Snape vstal, odložil knihu, a beze slova následoval Harryho do pokoje. S poněkud zlověstným výrazem a zkříženýma rukama se zastavil ve dveřích, a čekal, až Harry vleze do postele.

 

Jakmile tam byl, dokráčel Mistr lektvarů k posteli. Po chvíli váhání útrpně protočil oči a sedl si na kraj.

 

Harry na něj zíral trochu v šoku, který ještě vzrostl, když se Snape natáhl k jeho obličeji, opatrně mu sundal brýle z nosu a položil je na noční stolek. Harrymu toto gesto připomnělo jeho sen v nemocničním křídle – a Siriuse.

 

Pomyslel na to, co by Sirius řekl na to, kdyby věděl, že je srovnáván se Snapem. A i přes tu bolest ve svém srdci se Harry zachechtal.

 

Teď bylo všechno rozmazané, takže Harry propásl plný dopad Snapeova pochybovačného pohledu. „Nechápu co je tady zábavného,“ řekl cynickým tónem.

 

Harry potřásl hlavou, a pomyslel na to, že Snapeovi by to jistě zábavné nepřišlo. „Nic. Omlouvám se.“

 

Snape podrážděně zavrtěl hlavou a zamumlal něco o idiotských Nebelvírech, a navzdory skutečnosti, že seděl na posteli u Harryho Pottera, podařilo se mu vypadat hrozivě. „Soustřeďte se, Pottere. Zavřete oči a zaměřte se na vytlačení všech myšlenek z vaší hlavy.“

 

Harry se opravdu snažil vyhovět. Ale bylo takřka nemožné nemyslet na nic. Jak je možné soustředit se na nic?

 

„Myslím, že to nezvládnu,“ řekl po chvíli, otevřel oči a pokusil se posadit.

 

„Pottere,“ zavrčel Snape, položil mu ruku na hrudník a zatlačil ho zpět do polštářů.

Harry vydechl, jak vzduch opustil jeho plíce, a podíval se na Snapea. „Je to těžký, jasný?“

 

Snape nesklopil pohled. „Myslíte si, že to snad z vlastní zkušenosti nevím? Schopnost uzavřít svou mysl může být jediná věc, která ochrání váš život. V mém případě se to už stalo více než jednou.“

 

Z nějakého důvodu ta připomínka, že se Snape spoléhá na tyto schopnosti a často nasazuje svůj život, Harryho spíše naštvala. „Nejsem vy,“ prohlásil překvapivě jedovatě.

 

Snape si odfrkl-skutečně odfrkl. „To je myslím zřejmé.“

 

Harry v pěstech sevřel pokrývku, frustrovaný faktem, že Snape nezuří. „Víte to? Možná to nemůžu zvládnout. Možná jste celou tu dobu měl pravdu! Možná jsem slabý. A možná vždy budu!“

 

Čekal spokojený úšklebek nebo povýšený komentář. Místo toho se na něj Snape s nečitelným výrazem podíval a řekl: „Obávám se, že to není možné, pane Pottere.“ Temné oči ho na chvíli sledovaly, než si jeho učitel povzdechl. „Ujišťuji vás, že tohle pro mě není příjemnější než pro vás.“ S tím mu Snape položil ruku na hrudník. Palcem začal ve stejnoměrných kruzích přejíždět přes Harryho hrudní kost. „Chci, abyste se soustředil na ten dotyk. To snad nemůže být tak obtížné. Chci, abyste vypustil všechny ostatní myšlenky. Myslete jen na ten pocit z mé ruky.“

 

Měl pravdu v jedné věci. Pro Harryho nebylo možné nesoustředit se na ten dotek. Co bylo těžké, bylo uvolnit se.

 

Ale ten pohyb byl uklidňující. Zavřel oči a svou pozornost zaměřil na ten stejnoměrný jemný pocit.

 

Nakonec se postupně uklidnil. Jeho myšlenky nebloudily, zůstával soustředěný na ruku, která spočívala na jeho hrudi.

 

Nepohnula se ještě dlouho poté, co usnul.

 

Poznámka překl.:

 

* Polárka, Severní hvězda. Významný orientační bod na obloze. Leží v souhvězdí Ursa minor (Malý medvěd)

** Clabbert je tvor z Fantastic Beasts & Where To Find Them (Fantastická zvířata a kde je najít). Česky přeloženo jako Blikač  (více na  http://www.potterharry.net/view.php?cisloclanku=2006040601

Poslední komentáře
10.03.2011 18:31:28: haha, ano, ružová ide Malfoyovcom k očiam smiley no ale musím súhlasiť so soraki, neviem, či by som s...
03.02.2009 10:03:50: teda, já mít na hrudi Sevovu ruku, rozhodně bych si neztěžovala smiley Ale Draco s růžovým přelivem -...
10.12.2008 23:45:13: Tak tohle mi dneska zlepšilo náladu – Draco s růžovými vlasy a zubatá usmívající se příšerasmiley ale ...
10.12.2008 22:59:32: A v příští kapitole se nechá "ošahávat" ještě víc :-) Jinak dneska aktualizaci nečekejte, sice mám ...