Gerylla01

Surreality

Chapter 8. Útěcha

Harry se probudil v neznámém prostředí. Než si vzpomněl na včerejší události, byl trochu dezorientovaný. Poté zůstal ještě poněkud šokovaně ležet, a rozhlížel se po Snapeově rezervním pokoji.

 

Neměl žádné sny. Uzavírání je zřejmě utlumilo. Snažil se přesvědčit sám sebe, že ten samotný způsob vyprázdnění mysli zapříčinil, že se mu nic nezdálo. Nebyl si jistý, jestli je toto vysvětlení správné, ale stále ještě nebyl připravený přiznat, že ty sny pocházely od Voldemorta.

 

Protože je stále hrozně chtěl.

 

Cítil se okradený. Nevěděl, jak to vyjádřit slovy, ale nakonec dospěl k závěru, že se cítí vnitřně prázdný. Neuvědomil si, jak moc se na ty sny spoléhal. Vyděsil se, začínal si myslet, že sny byly to jediné, co ho udržovalo při zdravém rozumu.

 

Kdyby byl ve své vlastní posteli, patrně by chtěl zatáhnout závěsy, vlézt pod deku, a skrýt se před světem. Ale nebyl ve své posteli. Takže místo toho měl potřebu utéct.

 

Zkusil vstát, ale předtím zapomněl na jednu zásadní věc – odhrnout pokrývku. Proto se do ní zamotal a povedlo se mu spadnout na zem.

 

Tiše zaskuhral, jak se praštil. Kombinace bolesti a toho, že měl končetiny uvězněné v dece, jen zvýšila jeho panický strach. Srdce mu divoce bilo a těžko se mu dýchalo.

 

„Pottere?“

 

Trhnul hlavou. V otevřených dveřích stál Snape a sledoval ho.

 

„Je vaším zvykem padat z postele?“

 

Harry neodpověděl. Bylo k vzteku, že ten muž tam jen tak stál, a ani se nepokusil mu pomoct, zvlášť když se zdálo, že ho deka chce uvěznit. Harry se zmítal čím dál víc, i když z krátkého povrchního dýchání dostával závrať.

 

„Pottere?“ V jeho tóně bylo nyní něco jiného, ale Harry se nesnažil to identifikovat. Další věc, kterou si uvědomil, byla, že Snape si k němu kleknul a chytl ho za ramena.

 

Harry ucuknul, a zády se bolestivě praštil o postel. Bolest byla na chvíli oslepující, ale přivedla ho zpět ke smyslům.

 

Snape ho nenechal být. „Dýchej,“ přikázal. „Pomalu a zhluboka.“

 

Harry na něj zíral, zaměřil se na jeho zahnutý nos a snažil se udělat to, co mu bylo řečeno.

 

Nakonec se mu podařilo znovu chytit dech. Jakmile se jeho dýchání prohloubilo, puls pomalu klesal.

 

Snape ho mezitím začal vymotávat z přikrývky. „Nevěděl jsem, že trpíte záchvaty paniky.“

 

„Netrpím,“ popřel Harry automaticky.

 

„Pak se vám tedy podařilo jeden takový přesvědčivě zahrát,“ suše poznamenal Snape, konečně vyhrál boj s přikrývkou a vstal.

 

Harry se také postavil, a pomalu mu docházelo, co se právě stalo. Všechno se mu zdálo nejasné a rozmazané, ale přesto byl schopen uvažovat jasněji než před chvílí. Jako by ztratil nad sebou kontrolu.. Ale ne působením z vnějšku, jako bylo posednutí Voldemortem, ale spíš vnitřně, jako... čistá panika.

 

„Záchvaty paniky. Skvělé. To je přesně to, co potřebuji,“ řekl nahlas.

 

Snape se na něj zkoumavě zadíval. „Mohu předpokládat, že nitrobrana fungovala? To je ten důvod, proč jste v tomto stavu?“

 

„Ano,“ řekl krátce. Rychle se podíval na Snapea, ale hned svůj pohled odvrátil, dřív než stihl zaznamenat mužův výraz. „Měl bych se obléct,“ oznámil rozpačitě a zamířil do koupelny.

 

Trochu se chvěl, když se převlékal do svých šatů a hábitu, a vodou si omyl tvář. Panika ustoupila, ale neopustila ho docela. Cítil nepohodlný tlak v hrudníku. Dusily ho emoce, které nechtěl cítit.

 

Opustil koupelnu a šel přímo ke dveřím. Snape byl zřejmě jiného názoru, protože se postavil mezi něj a východ.

 

„Co?“ vyštěkl bez jakéhokoli respektu.

 

Snapeova tvář se napjala. „Musíme si promluvit.“

 

„Ne, nemusíme. Potřebuju odtud odejít.“

 

„Potřebujete mnoho věcí, Pottere, ale tohle není jedna z nich. Musíte mě nechat, abych vám pomohl, aby...“

 

„Aby mě nedostal Voldemort. Já vím. Protože musím zachránit svět,“ posmíval se Harry cynicky. „Možná si ale myslím, že ten svět za to nestojí.“

 

„Nevím jestli kdy stál, pane Pottere. Přesto však opravdu chcete, aby ho ovládl Voldemort?“

 

Odpověď se mu zadrhla v hrdle, a Harry byl na chvíli úplně zticha. Bylo to poprvé, co kdy slyšel Snapea pronést to obávané jméno nahlas.

 

Harry potřásl hlavou, ale nepromluvil. Cítil v sobě hněv, ale zdálo se, že nemá sílu ho projevit. Skoro cítil, jak se v něm pod tlakem začínají bortit pečlivě vystavěné zdi. Pokusil se odvrátit.

 

Ale Snape mu to nedovolil. Chytl ho za ruku a otočil ho zpět. „Kdyby tu byl Black, co by řekl? Položil pro tebe život, pro tuto válku. Řekl byste mu, že zemřel pro nic? Nemyslíte, že by byl z vás zklamaný? Že jste selhal?“

 

„K čertu s vámi!“ vykřikl Harry. Otočil se, a tentokrát ho Snape nechal. Po chvíli dodal: „K čertu se vším,“ hlas se mu třásl vzlyky.

 

Uplynulo několik minut, ve kterých se Harry snažil potlačit slzy. Chtěl odtud utéct, daleko od Snapea. Ale něco neidentifikovatelného ho donutilo zůstat.

 

Po těch několika dlouhých minutách, se lekl, když na svém rameni ucítil váhavý dotek ruky.

 „Ale Black tu není, a to je ten problém.“ Snapeův hlas byl nízký, zněl nějak jemněji. „Nemůžeš v sobě dál dusit hněv a žal. Temný pán toho může využít, protože se uzavíráš před realitou. Pokud to bude pokračovat, jsi ztracený.“

 

Harry neodpověděl, stále bojujíc se svými emocemi.

 

„Pottere... musíte se přestat trápit,“ řekl tiše Snape.

 

Harry trhaně zavrtěl hlavou. Nemohl; příliš to bolelo. Mohl by se rozpadnout v milion kousků, a nikdo by nebyl schopný je znovu sestavit. Byl přesvědčený, že nikdo z této reality by to nedokázal.

 

Za jeho zády si Snape povzdychl. Chytl Harryho za ruku a znovu ho otočil. Harry ztuhl, částečně očekával ránu nebo řev.

 

Místo toho, k neuvěření, byl vtažen do hrubého objetí.

 

Harry se napjal a snažil se odtáhnout. Snape byl strnulý, naprosto nezvyklý na takovouto situaci. Ale byl silný a nevzdal se tak snadno. Přitáhl Harryho zpět a držel ho na místě, s rukama kolem jeho ramen.

 

Bylo to neohrabané, a až  bolestně zřejmé, že to není příjemné ani jednomu z nich.

 

Ale Harry to už tak dlouho potřeboval...

 

Ze všech sil se snažil potlačit svůj žal. Nezapomněl, kdo ho drží. Ale důležitější bylo, že ho někdo držel, byl mu oporou. Ruce pomalu uvolnily stisk jeho ramen, a opatrně ho objaly. Nakonec se jedna ruka váhavě  dotkla jeho hlavy. A najednou ani nezáleželo na tom, že to byl Snape. Záleželo na té útěše, kterou nabízel.

 

Pro Harryho slabou sebekontrolu toho bylo už příliš. Zeď uvnitř něj se zbořila úplně, a zjistil, že vzlyká do černého hábitu Mistra lektvarů.

 

Brečel kvůli rodičům, životu, který nikdy nemohl mít. Brečel kvůli Siriusovi, a životu, který musel vést a vztahu, který by s ním mohl mít. Brečel kvůli Cedrikovi Diggorymu, který ani neměl šanci dál žít.

 

A nejvíce brečel kvůli hrozné nespravedlnosti světa, který se proti všem spikl.

 

Stiskl černou látku hábitu. Potřeboval se něčeho držet, aby se neutopil. Nechal volně stékat slzy, a úplně zapomněl, kde teď je.

 

Po dlouhých minutách, kdy se konečně uklidnil, zjistil, že tady v realitě je to jiné. Na tváři cítil dotek látky a chladné prsty na krku, jak se probíraly jeho vlasy. Slyšel tlukot srdce.

 

Všechny ty projevy náklonnosti v jeho snech nepřicházely ze smyslů. Myslel si, že uspokojují jeho emocionální potřeby. Ale tohle bylo jiné... skutečné.

 

Slzy ustaly. Ale nepohnul se. Na jednu stranu se ani nechtěl hnout. Nevěděl, kdy bude mít možnost být někdy objat, jestli vůbec někdy. Ale na druhou stranu to bylo trochu ponižující. Neměl žádnou představu, jak by se měl ke Snapeovi po tomhle chovat.

 

Ani Snape neprojevil žádnou snahu pustit ho. Možná, že ani jeden z nich nevěděl, co si počít. Bylo jednodušší se nehýbat, a nemuset se tak postavit tváří v tvář tomu druhému, a rozpakům, které nepochybně nastanou.

 

Koneckonců, ta situace je horší pro Harryho. Byl přesvědčený, že z toho nemůže být nic dobrého. Tohle byl přece Snape. V příští hodině lektvarů ho ten muž bezpochyby bude znovu ponižovat. Nenáviděl Harryho od doby, kdy ho poprvé uviděl. A možná ještě dřív. A, jak si Harry připomněl, Snape to dělá jen na Brumbálův příkaz.

 

Náhle rozevřel prsty, kterými svíral hábit, a ustoupil. Snape ho pustil. Harry se neodvažoval vzhlédnout, nechtěl vidět, jak se tváří. „Měl bych jít na snídani,“ řekl krátce, na vysvětlenou, otočil se a prchnul.

 

 

Harry automaticky zamířil do Velké síně. Nevnímal lidi kolem sebe, prostě jen došel na své obvyklé místo, přikývl přátelům dobré ráno a posadil se k Ronovi a naproti Hermioně.

 

Myšlenkami byl stále ve sklepení. Opravdu právě našel útěchu ve Snapeově objetí?

 

Chvíli mu trvalo, než si všiml, že se Ron i Hermiona na něj dívají.

 

Změřil si je oba pohledem, a zaznamenal jejich zjevné obavy. „Co?“ zeptal se podrážděně.

 

„Brečel jsi,“ řekl Hermiona. Bylo to spíš oznámení, než otázka.

 

Vůbec mu nedošlo, že to může být tak zřetelné. Zrudnul, sklopil pohled a instinktivně si dal ruce před tvář.

 

Někdo se dotkl jeho ramene a donutil ho tak znovu vzhlédnout. „Co ti udělal?“ zuřivě zašeptal Ron.

 

Harry na něj chvíli nechápavě zíral. Pak mu došlo, že si určitě myslí, že mu Snape ublížil.

 

I on sám by si včera patrně myslel to samé.

 

„Ne, to ne. Nezranil mě ani nic jiného,“ ujistil je, a pak se znovu zadíval kamsi dolů. Opravdu neměl chuť to vysvětlovat.

 

„Odvedli tě z věže, daleko od nás. Strávil jsi noc ve Snapeových komnatách. A teď jsi rozrušený. Co si máme asi tak myslet?“ Ron se snažil mluvit potichu, ale jeho hněv a starosti byly dost evidentní.

 

„Harry...“ Hermiona se na něj přes stůl vážně podívala. „Řekneš nám, co se stalo?“

 

Harry zavrtěl hlavou. „Nic. Nitrobrana fungovala; V noci se mi nezdály žádné sny.“

 

„A kvůli tomu jsi rozrušený?“ popostrčila ho jemně Hermiona.

 

Harry pokrčil rameny, ale jeho přátelé to pochopili jako souhlas.

 

„Kámo... co přesně bylo v těch snech?“

 

Nechtěl je odbýt tím, že ty sny jsou jeho soukromá věc. Ale ve skutečnosti nemělo smysl držet to dál v tajnosti. Harry trhaně polknul. „Moji rodiče, většinou. Někdy i Sirius. Nic zvláštního, jen... úryvky z každodenního života. Jaké mohly být.“ Hořce se zasmál. „A nikdy nebyly. Malé ochutnávky toho, co nikdy nemůžu mít.“

 

Nepodíval se na své přátele; Nechtěl vidět jejich lítost.

 

„Oh, Harry.“ Hermiona se dotkla jeho ruky. „Není divu, že jsi jim dával přednost před reálným světem.“

 

„Jo...no teda. To byl dobrý plán. Nikdy bych nečekal, že by Ty-víš-kdo...“

 

Harry po něm hodil ostrý pohledem, a tak zmlkl. Ron se nikdy neuměl nějak zvlášť vyjadřovat. Spíš se tím dostával do problémů. A tak mu teď místo mluvení položil ruku kolem ramen a jemně stiskl.

 

Harry se mírně otřásl, a v očích znovu ucítil slzy. Hermiona ho držela za ruku a ani Ron ho nepustil.

 

Harry pevně zavřel oči. Chtěl útěchu, hrozně moc. Ta síla ho až děsila. Přemýšlel, jak dlouho už po tom podvědomě toužil.

 

Věděl, že se to může stát. Sám sobě dovolil zlomit se, a teď byl zhroucený, krvácející a neschopný se ještě někdy uzdravit.

 

Cítil, že je sledován. Vzhlédl k učitelskému stolu, a jeho pohled se setkal se Snapeovým.

 

Neodkázal si vysvětlit výraz toho muže. Bylo to znepokojující.

 

S trochou úsilí odvrátil pohled. Náhle vstal, vytrhl svou ruku od Hermiony a vykroutil se z Ronova sevření. „Musím jít... někam jinam,“ zdůvodnil nepřesvědčivě, a utekl.

 

„Harry!“ zavolal z ním Ron.

 

Neotočil se.

 

Harry měl hodně dlouhý den.

 

Asi dvě minuty poté, co odešel z Velké síně, se vedle něj objevil Dobby. A od té doby ho neopustil. Měl Dobbyho rád, opravdu. Ale moc dobře věděl, proč tam skřítek je. Ani se neptal, kdo mu nařídil, aby se Harryho držel jako klíště.

 

Jestli byl Dobby v něčem dobrý, tak to bylo umění budit pozornost. Neexistovalo si zdřímnout, úmyslně nebo i nevědomky, když byl kolem Dobby.

Pozitivní stránkou mít u sebe Dobbyho, bylo, že mohl snadněji ignorovat kohokoli jiného. Nikdo se nesnažil navázat vážný rozhovor, jestliže byl domácí skřítek opodál.

 

Harry strávil den vyhýbáním se Ronovi a Hermioně, kteří se nevzdávali zrovna snadno. Vynechal hodiny, které s nimi měl společné a odmítl jít do Velké síně na oběd nebo večeři. Následně byl unavený, hladový a poněkud v depresi.

 

A na závěr toho všeho měl večer nastoupit na svůj první dohodnutý školní trest.

 

Ve sklepní učebně se objevil dokonce dříve, ze své vlastní vůle. Blíže o té motivaci nepřemýšlel. Dobby byl samozřejmě s ním, a bezpochyby zůstane, dokud se Snape neukáže.

 

Skřítek právě vykládal o Winky a její závislosti na máslovém ležáku. Harry si rukama podpíral hlavu a nepřítomně zíral na přední stěnu.

 

Když zaslechl zvuk otevíraných dveří, pocítil záblesk radosti. Ačkoli ten zmizel, jakmile se otočil a zjistil, kdo to je.

 

Protočil oči a znovu si podepřel hlavu. „Malfoy,“ řekl bezbarvě.

 

„Potter,“ řekl s úšklebkem. „Užíváš si trest, jak vidím.“

 

Otočil se, a zadíval se na růžový melír, který jak se zdálo, trochu vybledl. „Teď to je zábavnější. Díky, žes mi to připomněl.“

 

Draco přišel blíž a významně se zadíval na Dobbyho. „Vidím, že sis zvolil vhodnou společnost. Je to jediný přítel, který ti zbyl?“

 

Dobby se ustrašeně přikrčil. Harry na chvíli zapomněl, že Dobby kdysi nebyl nic víc než Malfoyovic týraný otrok. Skřítkova reakce Harryho ještě více rozhněvala.

 

„Ty máš co mluvit, Malfoyi. Vrať se, až budeš mít jednoho opravdového přítele, a pak se o tom můžeme bavit.“

 

Chtěl ho popíchnout, a věděl, že ho to naštve. Draco přimhouřil oči. „Nejsem ten, kdo má ve zvyku utíkat z Velké síně, pryč od všech.“

 

Harry neměl náladu o tom s Malfoyem mluvit. „Co řekli tví přátelé na tvůj nový účes?“ Dráždil ho Harry. „Protože ti moji si myslí, že je úchvatný.“

 

Zafungovalo to. Draco posměšně vytáhl hůlku a Harry následoval jeho příkladu. Mířili na sebe navzájem.

 

Byli přerušeni vysokým, nelidským pištěním. Dobby skočil mezi ně, ruce obranně vztažené před hlavou, oči pevně zavřené.

 

Naštěstí pro Dobbyho, si Snape zrovna vybral tento moment, aby vešel dovnitř. Obě hůlky okamžitě zmizely z dohledu. Harry sebou trochu cuknul, jak ji rychle schoval za zády. Snape se zastavil, aby si prohlédl tu scénu před ním, a poté pokračoval v chůzi k nim.

„Pánové.“ Snapeův pohled podezřívavě klouzal mezi nim. Najít ty dva pohromadě obvykle znamenalo předcházelo nějaké katastrofě. Ačkoli Harry neměl důvod cítit se provinile, odvrátil pohled.

 

„Potřeboval jsem s vámi mluvit, profesore,“ řekl Draco sladce a uctivě. Harry protočil oči.

 

Snape přikývnul. „Počkejte chvíli,“ řekl a naznačil, že si chce promluvit s Dobbym. Domácí skřítek rychle následoval Snapea k tabuli, a nervózně se ohlížel po Dracovi.

 

Harry a Draco po sobě vrhali nenávistné pohledy, zatímco Snape tiše mluvil se skřítkem. Vypadalo to, že se Snape kvůli něčemu na skřítka zlobí.

 

Dobby nemluvil tak potichu jako Snape. „Ale Dobby by nikdy Harryho Pottera neopustil, pane, nikdy! Dobby bere své úkoly vážně, pane!“

 

Draco se ušklíbl. „Až tak jsi klesnul, Pottere? Skřítek, kterého jsem se zbavil, se o tebe stará?“

 

Harry odpověděl tak tiše, aby ho Snape nemohl zaslechnout. „Pro tvou informaci, Dobbyho se nikdo nezbavil. Tvůj otec byl vlastně docela naštvaný, že ho ztratil. Dobby a já jsme ho jednoduše přelstili.“

 

Harry se přesvědčil o tom, že Draco má rychlé reakce, když mu náhle hůlkou mířil do obličeje. „Nemluv o mém otci,“ chladně sykl blonďák.

 

S tichým puknutím se Dobby přemístil, a Snape se otočil k nim. Draco rychle schoval hůlku, ale neexistoval způsob, jakým by Snape nezahlédl, co se dělo. Zamířil k nim. Chvíli si je přísně měřil, ale pak jen řekl. „Draco, potřeboval jste něco?“

 

Draco, ne pan Malfoy, všiml si Harry. A samozřejmě neřekl ani slovo proti jeho chování. Harry si zlostně pomyslel, že i kdyby Snape přistihl Draca při používání neodpustitelné, tak by ho nepotrestal.“

 

Draco se pohrdavě podíval Harryho směrem. „Mohu s vámi mluvit o samotě, profesore?“

 

„Jistě. Pottere, vyčistíte kotlíky.“ Na chvíli se odmlčel a otevřel skříňku. Harry zíral na čistící prostředky. „Ručně,“ dodal Snape. „Měl byste začít; Předpokládám, že vám to zabere celou noc.“ Natáhl ruku. „Hůlku.“

 

Harry mu ji podal. Snape ji sebral, a pak se otočil a odešel spolu se svým Zmijozelem. Harry se za nimi chvíli díval, trochu poraženě. Draco se na něj ještě otočil a uculil se, a tak se Harry rezignovaně zaměřil na kotlíky.

 

Měl vědět, že se to stane. Měl vědět, že tohle ráno, ať už bylo jakékoli, nic nezměnilo.

 

Vyndal čistící prostředky a neradostně se zadíval na první kotlík. Zřejmě ho používal nějaký prvák. Uvnitř bylo připečeno cosi neidentifikovatelného. Bude to muset odškrábat.

 

Jak začal pracovat, zaměřila se jeho pozornost zpět ke dvojici u dveří. Vypadalo to spíš jako otázka než příkaz. Harry věděl, že Draco zná Snapea už odmala, protože Lucius a Mistr lektvarů byli dobří přátelé. K Dracovi se Snape vždy choval odlišně než k ostatním studentům. Se všemi Zmijozely jednal lépe než s ostatními kolejemi, ale Draco stál dokonce ještě nad nimi.

 

Sledoval, jak Snape položil ruku Dracovi na rameno. Blonďák se viditelně uvolnil a trochu se o něj opřel. Snape ho povzbudivě poplácal, než ho vyvedl ze dveří.

 

Harry otočil hlavu. Samozřejmě na Draca Malfoye nežárlil. A už vůbec ne na Malfoyův vztah k profesorovi Snapeovi. Protože kdyby žárlil, bylo by to s ním špatné.

 

Začínal vážně uvažovat o tom, že začíná bláznit. Možná by sám měl zajít ke Sv. Mungovi a ušetřit tak ostatním mnoho problémů.

 

Snape vyšel ze třídy společně s Dracem. Harry zuřivě začal odškrabávat špínu ze stěn kotlíku.

 

Vedle něj se ozvalo lupnutí, ale Harry nepřestal s prací, a jen se roztrpčeně ohlédl na Dobbyho. Domácí skřítek držel tác plný jídla. „Dobby vám přinesl vaši večeři, pane.“

 

„Promiň, Dobby, ale musím čistit kotlíky. Nemyslím, že by se profesorovi Snapeovi líbilo, kdybych místo toho jedl.“

 

„Ale profesor Snape mi řekl, abych vám to přinesl, Harry Pottere, pane.“

 

Harry přestal s odškrabáváním a podíval se na něj. „Vážně?“

 

„Oh, ano. Byl docela naštvaný, že Harry Potter celý den nejedl.“

 

„Kvůli tomu se na tebe zlobil?“ zeptal se Harry nevěřícně.

 

„Vezměte si ten tác, pane Pottere,“ přerušil je hluboký hlas. Harry se otočil a zmateně zíral na Snapea. „Sedněte si a jezte.“

 

Dobby strčil tác Harrymu do rukou, pak se uklonil a s puknutím opět zmizel.

 

Harry přelétl pohledem od jídla k profesorovi. „Kotlíky nejsou ještě vyčištěné,“ řekl nakonec.

 

„Toho jsem si vědom. Ale také vím, že jste kvůli vaší snaze se každému vyhnout, od včerejška nic nejedl. Sedněte si a snězte to.“

 

Harry pomalu a ostražitě udělal co mu bylo řečeno. Snape se mu nějak nezdál. Sedl si, zvedl vidličku a začal jíst. Přitom celou dobu sledoval svého učitele.

 

Po chvíli se trochu sarkasticky zeptal: „Vyřešil jste Malfoyův problém?“

 

„To není vaše starost. A nemluvte s plnou pusou.“

 

Harry si ani neuvědomil, že na něj zírá s otevřenou pusou.

 

Snape se na něj znechuceně podíval. „A tohle už promerlina nedělejte. Nikdo vás nenaučil způsobům?“

 

Harry sevřel čelisti, stále trochu mimo. V poslední době se k němu Snape občas choval zvláštně. Začínal mít dojem, že ho ten muž nenávidí tolik, jak si dřív myslel. Ale přesto, to s Malfoyem...

 

Jedl, ačkoli si později nevzpomínal, co vlastně jedl. Sledoval, jak mu Snape vrátil hůlku a položil ji na stůl před něj. Poté přešel ke kotlíkům, použil několik kouzel a vyčistil je sám.

 

Harry dojedl, když byl Snape u posledního kotlíku. Nakonec se odvážil promluvit. „Myslel jsem, že to je má práce.“

 

Snape se na něj sotva podíval. „Je pozdě, a vy se potřebujete nerušeně vyspat.“

 

Skoro chtěl vyzkoušet své štěstí a vyslovit své myšlenky nahlas: Ale tohle měl být trest. No ale možná to byl trest. Nelíbilo se mu, když nevěděl, na čem stojí. V poslední době se mu nelíbilo nic.

 

Vlastně jedinkrát za celý den, kdy se cítil normálně, bylo, když hůlkou mířil na Draca Malfoye.

 

Kromě toho měl stále pocit, že poslední dobou všechno jde nějak mimo něj, že není schopný  nic vnímat.

 

Ale neřekl to. Neřekl nic.

 

Sklidil tác, Snape skončil s kotlíky, a poté Snapea poslušně následoval ze třídy zpět do jeho komnat. Tam se odehrála běžná rutina jako minulou noc. Harry se převlékl a vlezl do postele. Snape si k němu sedl, a pobízel ho, aby uzavřel svou mysl.

 

Harry byl vděčný za tu tmu. Zdálo se mu, že se pak lépe může soustředit na nic.

 

Po tvářích mu stékaly tiché slzy, zrozené v jeho vnitřní prázdnotě.

 

Jak usínal, sotva ucítil chladné prsty, jak je otřely.

 

Pozn. překl. Harry občas mluví nespisovně, v určitých situacích mi to přišlo příhodnější. A Snape několikrát Harrymu tyká – to není překlep, to je záměrné :-)

Poslední komentáře
07.06.2016 19:16:19: mimo téma!!! :-( online pujcka pred výplatou dubňany
10.03.2011 18:24:58: krásna kapitola.smiley${1}
03.02.2009 10:16:36: tahle kapitola byla nádherná. A jsem ráda, že je tam Dobby smiley${1}
19.12.2008 11:38:39: nadherna kapitola. preklad sa ti dari samozrejme ako inak. velmi velmi velmi dobry vyber. musim to z...