Gerylla01

Surreality

Chapter 9. Odhalení

Kdy nosí dárky Ježíšek? Večer, správně :-)

Takže všem přeji krásné Vánoce!
-----------------------------------------------------------------

Nastal víkend, kdy pro něj bylo lehčí vyhýbat se lidem. Zvlášť, když měl zakázáno létání na koštěti, přestože důvod zákazu pominul. Ale dokud ho nezruší sám Brumbál, McGonagallová na něm bude stále trvat. A tak tým jednoduše trénoval bez něj.

 

Se Snapem pokračovali v jejich nočních rituálech nitrobrany. A sny byly potlačeny.

 

Mohlo by se zdát, že čím delší dobu bude bez nich, bude se cítit lépe. Ale bylo tomu přesně naopak. Místo toho si připadal jako pod vlivem nějakých silných drog. Byl náladovější, jako by se každou chvíli mohl sesypat, a stranil se přátel. Chvílemi si přál, aby potkal Malfoye, mohli spolu svést souboj a možná tak na sebe seslat nějaké bolestivé kouzlo. Fyzická bolest se dala zvládnout.

 

Celý život se se svými emocemi vyrovnal. Ale teď se zdálo, jakoby se objevil další zdroj, který mu ukazoval, co mohlo být jinak. Být ve s nech, a nebo se Snapem. Obě varianty vypadaly nedosažitelně, nemohl mít oboje.

 

Snape... začínal si myslet, že Snape se chvílemi chová nepochopitelně. V několika chvílích by jeho chování Harry označil jako soucit. Nic podobného jako toho prvního rána, ale pár menších věcí, jako jemnější tón a normální, zdvořilá konverzace. Měli spolu první lekci nitrobrany, kterou Harry nemusel nazvat ponižováním. Snape se mu neposmíval, a skutečně připravil ho předtím, než použil kouzlo. Tohle všechno Harry mohl přidat ke Snapeově světlejší stránce. Ještě před měsícem by se vsadil, že nic takového Snape nemá.

 

A přesto byl ten starý Snape stále nablízku, a to Harryho varovalo. V těch chvílích se cítil znovu nenáviděný a jen přítěží, kterou Snape musel snášet jen z rozkazu Brumbála.

 

Harry se zavíral v knihovně, sedával sám blízko Zapovězeného lesa, nebo se jen potloukal po sklepení. Byl ponořený do sebe a věnoval se učení. Tímhle tempem se brzy vyrovná Hermioně. Dobby mu nosil víc jídla než mohl sníst, takže ani nemusel chodit do Velké síně. Takto strávil celý víkend, nikoho si nevšímal a mluvil vlastně jen s Dobbym a Snapem.

 

Harry se divil, že Ron a Hermiona ještě nebouchali na dveře od Snapeových komnat, dokud se Dobby neprořekl, že s nimi tajně mluvil. Přesto pochyboval, že se Dobbymu podařilo přesvědčit je o něčem víc, než že je stále naživu a pravidelně jí. Rona plně zaměstnával famfrpál, to bylo samozřejmé, a těžko mohl mít čas na nejlepšího kamaráda, který se mu tak jako tak vyhýbá.

 

Nevyhnutelně nastalo pondělí. Nasnídal se ve sklepení a ignoroval Snapeův zvláštní pohled. Stejně bude muset jít na vyučování.

 

Byl na chodbě a právě prošel kolem Komnaty nejvyšší potřeby, když ho náhle chytly dva páry rukou a vtáhly ho dovnitř.

 

„Hej!“ zavolal, i poté, co je poznal.

 

Hermiona ho prudce objala, takže mu uniklo jen „oof.“

 

Odtáhla se a řekla: „To je za to, že jsi v pořádku...,“ a pak ho praštila do ramene. „... a tohle za to, že jsi nám přidělal starosti!“

 

„Au!“ postěžoval si, a promnul si bolavé místo.

 

Pak ho Ron chytl za zápěstí a vyhrnul mu rukávy hábitu, aby mohl vidět jeho kůži. „Er.. co děláš?“ zeptal se Harry.

 

„Jen kontroluju,“ zamumlal Ron a trochu ustoupil.

 

Harry na něj zíral. „Myslíš si, že jsem byl připoutaný ve sklepení nebo co?“

Ron si vyměnil pohled s Hermionou, která se na něj nahněvaně podívala. „Napadlo mě  to,“ přiznal tiše. Poté hlasitě dodal: „Čekal jsem, že se ukážeš na hřišti a budeš se dívat, i když nemůžeš skutečně hrát. Myslel jsem, že ti famfrpál bude chybět.“

 

Harry se jen nepohodlně ošil a zamumlal: „Doháněl jsem učení. A možná jsem to trochu přehnal.“

 

Ron se na něj díval nevěřícně. Hermiona vypadala, jakoby se nemohla rozhodnout, zda být tou informací potěšená nebo spíše znepokojená. Zavrtěla hlavou a mávla rukou kolem místnosti. „Podívej, Harry, ostatní se nás ptají, kdy se můžeme znovu začít setkávat. Řekli jsme jim, že to musíme pobrat s tebou.“

 

BA... ani si na ni nevzpomněl. „Já nevím, Hermiono. Podívej... mohla bys to vést třeba ty. Jsi v tom dobrá. Můžete začít beze mě.“

 

„Kámo, problém je, že... nechceme začít bez tebe. Chceme, aby ses vrátil.“ A Harry měl neodbytný pocit, že nemluví jen o BA. Chtěli, aby se vrátil zpět k nim, a choval se, jakoby všechno bylo znovu v pořádku.

 

Ale on si nebyl jistý, zda to dokáže. „Teď nemůžu... pokud nechcete, aby se o tom Snape dozvěděl.“ Mělo to znít jako dobrá výmluva; opožděně si uvědomil, že to znělo, jakoby Snape bezostyšně četl všechny jeho myšlenky. Zavrtěl hlavou, než se to ještě více zkomplikuje. „Přijdeme do hodiny pozdě. Můžeme si o tom promluvit později, ano?“

 

Protlačil se kolem nich a vyšel ven.

 

A neprobrali to později, přinejmenším ne toho dne. Dobby mu jako obvykle přinesl jídlo, takže se mu zdálo zbytečné chodit do Velké síně. Harry se najedl a Dobby mu dělal společnost, a tím jasně naznačoval ,Nechte mě být’.

 

Toho večera zamířil na trest do sklepení, opět o něco dříve, jak se už stalo jeho zvykem.

 

Když dorazil, Snape byl odměřený, ale zdvořilý, a požádal ho, aby mu pomohl s přípravou materiálů pro zítřejší vyučování. Harry se postavil vedle něj ke dlouhému stolu v přední části třídy, a vybíral semena z rostlin, které by pro prváky mohly být považovány za příliš nebezpečné.

 

Chvíli pracovali v tichu, které občas přerušil nějaký Snapeův pokyn. Náhle Snape stroze řekl: „Slyšel jsem od ostatních studentů, že se vám v jejich společnosti nelíbí ještě více než mě.“

 

Harry se na něj překvapeně podíval a pak se zamračil. „Myslím, že mi to vadí.“

 

„Stejně jako mě,“ odpověděl Snape suše.

 

„No, ale není to tak, že bych je nenáviděl,“ poznamenal.

 

„Protože jste příliš zaneprázdněn – čím přesně? Předstíráním, že tento svět neexistuje? Shledáním, že oni vám nestojí za váš čas?“

 

Nebyla to úplná pravda, ten důvod byl mnohem složitější, ale neměl náladu to rozebírat. „Možná. Mám důležitější věci na práci, ne snad? Jako třeba je všechny zachránit?“

 

„Oh, jistě. Vaše důležitost je bezkonkurenční.Takže s klidným svědomím můžete být přítěží pro všechny kolem vás, protože vy pracujete na jejich záchraně.“

 

Snape se naklonil blíž, oči se mu zlostně blýskaly. „Vaše arogance udivující – i když očekávaná.“

 

Harry tiše stál a sledoval Snapea. Uvnitř něj to vřelo víc než obvykle. Zase se strefoval do jeho otce.

 

To prostě nebylo fér. Harry byl odtržený od těch snů, a teď se cítil hrozně zranitelný. Snape byl jedinou osobou, se kterým měl nějaký kontakt.

 

A profesor mu nabízel něco, něco po čem zoufale toužil. Nebo alespoň někdy to tak vypadalo. Ale teď to bylo znovu pryč, a vrátil se ten nevrlý a neústupný muž, kterého Harry znal od prvního ročníku.

 

Pokud se tak choval jen před ostatními, mohl to pochopit. Jejich soukromé hodiny byly od začátku tajemstvím, aby kryly Snapeovo postavení. Jenže v tento okamžik tu nikdo jiný nebyl. Zdálo se, jakoby Snape jen nerad plnil svou povinnost, a dělal, že mu na něm záleží, ale občas se prostě neudržel.

 

Harry nenáviděl tyhle rozdílné pocity. Na jednu stranu se ke Snapeovi začal chovat lépe, docela by na ten vztah i přistoupil. Líbila se mu ta jeho světlejší stránka. Ale pokaždé mu Snape dal příčinu k pochybnostem, že tohle všechno není myšleno upřímně. A kvůli tomuto posmívání ho Harry ještě víc nenáviděl.

 

To proběhlo jeho myslí, když stiskl zuby a obvinil ho: „Je to pro vás zábavné, že? Zblízka sledovat jak se hroutím. A ještě to trochu podporovat. Cítíte se pak líp? Pomáhá vám to vyřizovat si účty s mrtvým člověkem?“

 

Snape vypadal jeho výbuchem trochu překvapený. „Váš otec s tím nemá co dělat.“

 

„Ale ano, má. Od prvního okamžiku se jednalo hlavně o něj. Nemůžete popřít, že vidět mě na dně není stejný pocit jako vidět na dně jeho. A nemůžete popřít, že jste to celých dvacet let nechtěl!“

 

Překvapení bylo pryč, nyní plně nahrazeno hněvem. „Jak jste chytře poukázal, je mrtvý. Není tady, a nemá smysl ho sem teď zatahovat! A to je jeden z vašich největších problémů, Pottere. Potřebujete jej i vaši matku pohřbít, nechat spát, a Blacka také.“

 

Poslední jméno bylo vysloveno s nechutným úšklebkem. To připomnělo Harrymu scénu z kuchyně domu na Grimmauldově náměstí č. 12, jak se Snape posmíval Siriovi.

 

Uvnitř něj se vzdula nenávist a hrozila, že ho úplně pohltí.

 

Byl tak rozzuřený, že na chvíli úplně ztratil řeč. Když konečně promluvil, byl jeho hlas klidný a chladný jako led. „Možná bych měl. Možná byste mi mohl ukázat jak. Měl byste mě přece učit jak tímhle vším projít, ne snad? Tak mi prosím dejte radu, jak pohřbít minulost.“

 

Nečekal na nevyhnutelný výbuch. A nepřemýšlel o potrestání za útěk ze školního trestu. Prostě se otočil a vyběhl pryč.

 

Slepý hněv ho vyhnal ze sklepení až ven z hradu. Začalo se stmívat, zapadalo slunce. Nevnímal kam jde, takže pro něj bylo trochu překvapením, že ho nohy donesly až k Vrbě mlátičce..

 

Viděl rozmazaně, proto si zlostně otřel obličej, než vykročil dál. Po několika krocích se ocitl v úzkém tunelu.

 

Uvědomil si, že přesně ví, kam jde a proč. Tohle bylo jediné místo v Bradavicích, kde se cítil opravdu blízko Siriovi a svému otci. Místo, kde se bavili a byli šťastní, když byli stejně staří jako on. Místo, kde nakonec potkal Siriuse a dozvěděl se pravdu.

 

Dostal se k Chroptící chýši, vyšplhal po schodech a vstoupil do místnosti. Živě si vzpomínal na tu scénu. Došel k místu, kde Sirius ležel na zemi a Harry na něj mířil hůlkou. Na tom samém místě ho Remus vytáhl na nohy a objal, poprvé po dvanácti letech.

 

Posadil se na to místo, a pohladil dřevěnou podlahu, když si vzpomněl, jak tehdy byl zmatený. Kolik nenávisti v něm bylo, jak moc chtěl Siriusovi ublížit...

 

Zavřel oči a potřásl hlavou. Skousl si spodní ret. Pohřbi je, řekl Snape. Jak by to měl udělat? Nebylo to vůči nim fér. Položili za něj život, všichni tři. Dlužil jim něco víc, něco víc než je nechat být a přenést se přes to.

 

Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Dokázal si představit vlkodlaka a velkého černého psa, jak jsou tady zavření a támhle v rohu spolu hravě zápasí, mohl vidět i mohutného jelena vzpínajícího se ve dveřích.

 

Mít tyhle živé sny, a být v nich šťastný – cítil, jako by je udržovaly naživu. A zbavit se snů znamenalo znovu je zabít.

 

Neuvědomil si, kdy poprvé vzlyknul, ani si ve skutečnosti nebyl vědom, že se mu těžko dýchá. Stočil se do klubíčka, v marné snaze zastavit tu bolest. Bolelo to, a chtěl, aby to přestalo. Nezaznamenal, že pláč přešel ve spánek.

 

Na nitrobranu ani nepomyslel.

 

 

Harry se s výkřikem probudil.

 

Dolehl na něj strašný pocit ztráty a strachu, topil se v něm, a nemohl zastavit slzy.

 

Vylezl z postele a klopýtal do haly, zcela zapomněl na své brýle, dokud málem nespadl z dolní části schodiště. Zachytil se o sloupek, takže se mu podařilo vyrovnat pád, ale ten hluk už vzbudil pozornost. Pod schodištěm se objevila Lily, rozostřená rudovlasá postava, napřahující náručí. „Harry, co se stalo? Co se děje?“

 

Neodpověděl, jen vběhl do jejího objetí a dál brečel.

 

Pevně ho držela, a zavolala jeho otce a Siriuse, kteří byli ve vedlejším pokoji. Nejasně si byl vědom, že se k nim připojili, a vypadali stejně ustaraně jako ona.

 

„Harry, synku,“ promluvil James a přišel tak blízko, že na něj Harry mohl zaostřit. „Řekni, co se stalo?“

 

„Měl jsem noční můru.... a vy... všichni... jste byli... mrtví... bylo to tak skutečné,“ vykoktal nakonec.

 

Jeho matka ho domanévrovala na gauč a posadila se vedle něj, jeho otec na druhou stranu. Sirius si přidřepl před něj a zády se opíral o konferenční stolek. Všichni tři se na něj s obavami dívali a snažili se ho uklidnit.

 

„Hej, co je to v poslední době s tím tvým strachem, no?“ zeptal se James.

 

„Nevím,“ podařilo se mu ze sebe dostat mezi vzlyky.

 

„Nemáš vize, že ne?“ zeptal se Sirius s předstíranou vážností.

 

„Siriusi,“ řekla Lily trochu rozhořčeně.

 

„Ne,“ odpověděl Harry přerušovaně. „Jen pocity. A pravidelně se opakující stará noční můra.“

 

„Hej...“ Sirius znovu upoutal jeho pozornost a zvedl ruku. „Slavnostně přísahám, že tě nikdy neopustíme. Alespoň dokud nevyrosteš a nezřekneš se nás,“ dodal u úsměvem.

 

„To se nikdy nestane!“ vykřikl Harry, poděšený tou myšlenkou.

 

„Klídek, Harry,“ Sirius se natáhl a povzbudivě mu stiskl ruku. „To byl vtip. A i kdyby se to stalo, znáš nás. Nikdy se nás nezbavíš/nikdy neodejdeme.“

 

Harry zavrtěl hlavou. „Chtěl bych být jako malé dítě a věřit, že máte tu moc to dodržet, ale ... nemůžete to slíbit. Takhle život nefunguje.“

 

Vyměnili si pohled, který znal. Naše-dítě-dospívá. Jeho otec se přisunul blíž a jemně ho vzal za hlavu. Vážným tónem odpověděl: „Máš pravdu. Ale Harry, i kdyby se něco tak nemyslitelného přihodilo a my tři byli zbaveni života, i přesto bychom mohli být stále spolu.“

 

„Co tím myslíš? Jak?“

 

„Po tomto životě existuje ještě další, víš,“ řekl James vážně, a jemně mu pocuchal vlasy. „Vše co bys musel udělat, je následovat nás.“

 

„Myslíš...“ Harry nechal tu větu nedokončenou. Sevřel se mu žaludek. Ale dívali se na něj s takovou láskou v očích, takže to nevypadalo tak děsivě, jako vyhlídka, že by byl bez nich. „Mohli bychom být spolu?“ zeptal se tiše.

 

„Navždy.“

 

Nakonec se i přes slzy  usmál.

 

 

Harry se trhnutím probudil a posadil se ještě dřív, než otevřel oči. Srdce mu divoce bilo a cítil se trochu malátný. Náhle jeho myslí udeřilo poznání.

 

Všichni měli pravdu. Tyto sny byly opravdu dílem Voldemorta.

 

Uvědomil si, že není v bezpečí a neměl by být sám.

 

Vstal a podíval se z okna, aby zjistil, kolik je hodin. Barevný horizont potemnělé oblohy, takže tu nemohl být moc dlouho. Jenže... barvy byly ve špatném směru. Tohle byl úsvit, ne západ slunce. Byl tu celou noc.

 

Malá neočekávaná myšlenka se vkradla do jeho mysli – Snape ho hledá.

 

Vyklopýtal z místnosti, dolů po schodech, k průchodu. Cestou si uvědomoval souvislosti. Znovu přemýšlel nad všemi sny.

 

Několik prvních bylo poměrně nevinných, vykreslujících hezký obrázek bezpečného, normálního, rodinného života.

 

Jakmile byl tento obrázek dokonalý, objevil se první náznak něčeho dalšího – byl osamělý, nebo měl strach, že je ztratí, a oni ho vždy ujistili, že ho nikdy nenechají samotného. Tohle bylo ve třech variantách – ve snu o narozeninách, o nemocnici a jeho otci, a ve snu o nemocničním křídle a Siriusovi.

 

A ještě jeden, kdy byl se svými rodiči a hvězdami – a asociace dostat se domů a vrcholek Astronomické věže. Oh, bylo mu zle.

 

Musel uznat, že Voldemort byl dobrý. Pomalu, promyšleně to směřovalo ke konečnému cíli. Vůbec si toho nevšiml.

 

Blížil se k ústí chodby pod vrbou a připravoval se na stisknutí suku v kmeni, než by mohl utržit nějakou tu ránu od větví. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že strom je nějak podivně tichý.

 

Vystrčil ven hlavu a přimhouřil oči do matného ranního světla; a zíral do bledého, tvrdého obličeje.

 

„Pottere.“

 

Ou. Snape byl rozzuřený.

 

„Profesore,“ podařilo se mu ze sebe dostat, jako kdyby se normálně setkali někde na chodbě.

 

Snapeovi se zableskly oči, přišel blíž, chytl Harryho za loket a vytáhl ho z průchodu ven.

„Předpokládám, že ve vaší blbosti vás ani nenapadlo, že opuštěním školních pozemků se vystavujete obrovskému nebezpečí? Zvlášť pokud jste sám? Hledá vás celý personál!“

 

Je zajímavé, že Snape zamířil k průchodu. Zřejmě ho napadlo něco, co nikoho jiného.

 

Ale Harry nad tím zrovna teď nemohl uvažovat. Nemohl odpovědět. Teď, když se cítil opět trochu v bezpečí, pocit viny rostl, až se mu z toho obracel žaludek. Náhle se Snapeovi vytrhl a protlačil se kolem něj nahoru. Padl na kolena a vyzvracel i to málo, co měl v žaludku.

 

Uslyšel prásknutí a zahlédl zelený paprsek mířící vzhůru k obloze. Patrně signál ostatním profesorům, že byl nalezen v celku.

 

Nejasně si uvědomil, že Snape došel k němu a zeptal se: „Jste nemocný?“ Na čele ucítil chladný dotyk ruky, kontrolující teplotu. Byl to dobrý pocit, nejen kvůli tomu chladu, ale hlavně kvůli tomu, že to byl skutečný, fyzický dotek. Opřel se o něj.

 

„Chce, abych se zabil,“ řekl tiše. Znělo to, jakoby ta slova přicházela z velké vzdálenosti. Snape se na něj ostře podíval a teď ho intenzivně sledoval. „Myslí si, že může docílit toho, abych se sám zabil. To je ten cíl, který tímhle vším sledoval. Všechno... všechny ty sliby, že oni mě nikdy neopustí, to, jak jsem se s nimi cítil příjemně, a vnuknutí myšlenky na skok z Astronomické věže, abych se dostal domů...“

 

„Pottere, co to blábolíte,“ vyštěkl Snape, ale v jeho hlase byla patrná naléhavost, když Harryho chytil za ramena a otočil ho.

 

Harry křečovitě polknul, a snažil se uklidnit, aby to mohl vysvětlit. „Šel jsem do Chroptící chýše... myslím, že to jste pochopil. A tam jsem usnul.“

 

Snape se na něj s vážným výrazem podíval. „Neuzavřel jste svou mysl, že?“

 

„Ne,“ přiznal se měkce. „Ale teď už vám věřím. Věřím, že jsou od Voldemorta.“

 

Snape ho sledoval svýma černýma očima, a pak mu pokynul, aby pokračoval.

 

Harry polknul. „Zdálo se mi, že jsem měl noční můru, ve které byli všichni mrtví – noční můru o mém reálném životě, řekl bych. Ale když jsem se probudil, a uklidnili mě... a pak to začalo být divné. Můj otec řekl, že bychom mohli být vždy spolu, i když v životě...“ přestal mluvit a těžce polknul. Nakonec zašeptal: „A já jsem to chtěl...“

 

Snape si k němu dřepnul, takže seděl na zemi přímo před ním, dívajíc se na něj zvláštně, starostlivě, a znepokojeně. „A teď?“

 

„Teď?“ Vlastně se z toho šoku ještě nevzpamatoval. Chvíli přemýšlel. „Mohlo by to tak být? Myslíte, že budu opět s nimi, až umřu?“

 

Snape se trochu odtáhl a s vážným výrazem se na něj podíval. Zvažoval odpověď, než řekl: „Možná. Neexistuje žádný způsob, jak by kdokoli živý mohl zjistit, co se stane po smrti.“

Pak vstal a podal mu ruku. „Pojďte,“ vyzval ho jednoduše.

 

Harry se na něj tázavě podíval, ale přijal ruku a následoval ho zpět do hradu. Snape cestou do Velké síně neřekl ani slovo, a Harry také mlčel.

 

Kousek od vchodu potkali McGonagallovou, v rysech její tváře se zračila úleva. „Pan Potter. Ráda vás vidím v jednom kuse.“

 

Přikývl a snažil se usmát. Nezdržovala je, stejně jako Firenze, se kterým se setkali o několik okamžiků později. Zdálo se, že panuje nějaká nepsaná shoda, že ho má na starosti Snape, a dokonce to akceptuje i ředitelka jeho vlastní koleje.

 

Snape ho vedl ke dveřím. Když je s cvaknutím otevřel, Harry se konečně ozval. „Je trochu brzy na snídani, ne?“

 

„Možná, ale jak jsme prohledávali hrad kvůli vám, museli jsme sem svolat ostatní studenty. Nevěděli jsme, jakému nebezpečí můžeme čelit.“

 

Harry mírně svěsil hlavu, cítíc se provinile. Překvapilo ho, že se tak necítil předtím, a uvědomil si, že Snapeův zájem o něj v něm zanechal hřejivý pocit, našeptávající, že vše co cítil předchozí dny, bylo falešné.

 

Třásl se, a nepomohlo, když ho Snape chytil kolem ramen a přitáhl ho blíž ke dveřím, aby do nich mohl nahlédnout. Snažil se uklidnit, zatímco Snape promluvil: „Jestli vaši rodiče a Black na vás opravdu čekají za závěsem, počkají. Budou tam; není třeba, abyste za nimi spěchal. Ale oni,“ ukázal směrem k skupině Harryho přátel u nebelvírského stolu, „jsou tady. I oni o vás mají starost, i když je není možné srovnávat s vašimi rodiči a Blackem. A potřebují vás, teď a tady.“

 

Harry se nedíval jen na své přátele, ale na všechny v přeplněné síni. „Já vím,“ zašeptal. A byla to pravda. Na jeho bedrech ležel osud celého kouzelnického světa.

 

To mu dodalo pocit, že musí žít, i když se díky tomu necítil o moc líp.

 

Pak se Ron otočil a zahlédl ho. Strčil do Hermiony, která se široce usmála. Oba vstali a utíkali směrem k němu.

 

Snape ho trochu postrčil. „Běžte. O vašem potrestání, že jste mě nechal běhat kolem Bradavic jako idiota, si můžeme promluvit později.“

 

Pokud by ho lépe neznal, přísahal by, že ho škádlí. Otočil se zpět na Snapea, který však měl ve tváři normální neutrální výraz. Ačkoli měl v očích možná něco měkčího. Harry se na něj trochu nejistě ušklíbl, než ho Hermiona prudce objala, a Ron ho poplácal po zádech, zatímco zatímco všichni Nebelvírští vyskočili a mířili k nim.

Poslední komentáře
04.07.2013 16:21:51: I don’t commonly add comments to any kind of content online, but this article deserves my attention....
23.05.2013 07:48:57: I’m person who loves to travel seeing new things, culture and meet new people. Reading this blog mak...
10.03.2011 18:44:53: pff! čože?! ostala som zírať na monitor ako debil. hnusný a nechutný plán, ale kapitolka bola krásna...
03.02.2009 10:38:18: tak tak Shelis, přesně si to vystihla smiley${1}