Gerylla01

Where your mother’s blood dwells

Část 3.

Tuto část bych ráda věnovala Katii za to, že mi dovolila dopřekládat tuto povídku. Díky! :-)

 

„Zeptal jsem na jméno jejího otce. Řekla mi ho. Tu noc jsem nemohl usnout. Zíral jsem na to napsané jméno před sebou a snažil jsem se rozluštit, najít něco... něco jako důkaz mých obav. Najít důkaz, že on není... ale Lily Potterová mi řekla, že jméno jejího otce je Perseus Evans – nejen trochu zvláštní jméno pro mudlu, bylo to spíše typicky kouzelnické jméno, ale navíc můj otec byl vždy dobrý ve znervózňování lidí a matka mi řekla, že miloval řeckou mytologii... vypadalo to, že tohle všechno potvrzuje mé podezření. A ani jsem nemusel čekat na konečný důkaz. Podívej!“

 

Vytáhl hůlku a napsal jí ve vzduchu dvě mihotavá slova:

 

PERSEUS EVANS

 

Poté mávl hůlkou a písmena se sama přeskládala:

 

SEVERUS SNAPE

 

„Dostal jsem jméno po otci,“ vysvětlil. Harrymu bilo srdce jako splašené. Za prvé mu tahle malá ukázka připomněla Voldemortovo představení v Tajemné komnatě, a za druhé to znamená...

 

„Vy ... jste...“ vykoktal zmateně.

 

„Ano. Jsem nevlastní bratr tvé matky. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Kromě Brumbála, ale to bylo až mnohem později. A mé matce jsem to samozřejmě také neřekl. Já – nesnášel jsem Lily Evansovou, ale nechtěl jsem, aby byla zabita. Koneckonců byla mou sestrou. I když jsem to nechtěl přijmout. Byla to pravda. A když se provdala za toho Potterova mizeru,“ Snape se otřásl. „To byl nejhorší den v mém životě. Od té doby jsem byl jedním ze služebníků Temného pána. Jednoho dne má matka našla mého otce. Připojil jsem se k ní v té štvanici. Snažil jsem se ochránit tvé prarodiče, mého otce... Ale jediný, koho se mi podařilo ušetřit před matčiným hněvem, byla tvá teta.“

 

Harry zatřásl hlavou.

 

„Když jsem zjistil, že Temný pán chce zabít tebe a tvé rodiče, snažil jsem se je varovat. Neposlouchali mě. Pak jsem šel za Brumbálem. Zeptal se mě, proč to dělám. Prozradil jsem mu skutečný důvod, ale donutil jsem ho přísahat, aby to udržel v tajnosti. Nechtěl jsem, aby ještě někdo další věděl o mě, o našem špinavém tajemství. Naštěstí má matka zemřela dřív, než zjistila sestřinu identitu a než stihla vyzradit informace o jejím bývalém manželovi.  Petunie byla v bezpečí s jejím novým manželem, a jediný o koho jsem se měl postarat, byla tvá matka. Pomohl jsem jí a Potterovi mnohokrát uniknout z pastí Temného pána. Nakonec jsem ale zklamal...“ hluboce si povzdechl. „Na tvé matce jsem nesnášel jednu věc a to, že její otec – můj otec – ji miloval. Hodně o něm vyprávěla svým přátelům a dost jsem toho zaslechl.“ Snape sevřel čelisti. „Mému otci jsem se hnusil. Podle něj jsem byl hodně po matce. Nikdy mi neřekl nic dobrého. A nakonec mě opustil.“

 

Oba byli několik minut ticho.

 

„Když jsem tě poprvé uviděl, byl jsi tak podobný Jamesi Potterovi, kterého jsem nesnášel, a když jsem se podíval do tvých očí, viděl jsem oči tvé matky – a mého otce, protože si je zdědil po něm. Nemohl jsem si pomoct, a neměl jsem tě od prvního rád, kvůli tobě jsem si vzpomněl... jak mě celé roky tvůj otec ponižoval; a tvá matka mi ukradla otce... A teď jsi tu byl ty, v centru pozornosti a obdivu – já... byl jsem zaslepený svými předsudky. Chtěl jsem dokázat, že nejsi hoden tolika obdivu a žádného zvláštního zacházení, ale ty jsi vždy dokázal opak – a já tě nenáviděl ještě víc. Nic mě neomlouvá. Jak jsem se k tobě choval, bylo nepřiměřené a možná i neodpustitelné. Byl jsem zaujatý a nespravedlivý.“ Povzdechl si a Harry postřehnul, že se chystá prozradit tu nejtěžší část příběhu. „Po smrti tvých rodičů mě Brumbál požádal, abych tě vychovával. Bez přemýšlení jsem to zamítl. Je má chyba, že jsi musel vyrůstat s těmi... mudly,“ poslední slovo vyplivl. „Ale nejhorší je, že mě ředitel požádal, abych si tě vzal tohle léto. Měl zlou předtuchu – ale já jsem byl tak rozzuřený z té věci s myslánkou a z tvé hlouposti, ztřeštěného chování, které tě málem stálo život, že jsem o tom ani neuvažoval. Mohu za to, že jsi skoro zemřel. A byla má chyba, že Temný pán dostal Blacka – přerušil jsem naše lekce nitrobrany, protože jsem se bál tvé zvědavosti. Nechtěl jsem, abys objevil mé tajemství. Tolikrát jsi byl tak blízko...“

 

Harry nereagoval. Byl příliš šokovaný, než aby něco řekl nebo se pohnul. Jen tupě zíral do svého klína, a všechno od něj bylo tak vzdálené, obrovské a prázdné... Snape se na něj ustaraně podíval.

 

„Pottere, jsi v pořádku?“

 

„Je toho moc,“ vyhrknul Harry. „Chci být sám.“

 

„Pottere, já...“

 

„Chci být sám,“ zopakoval Harry, ale cítíc Snapeův zármutek, dodal, „prosím, pane.“

 

Když se Snape stáhnul, Harry se otočil,  zabořil hlavu do polštáře a brečel a po své tváři nechal stékat slzy.

 

Harry nevěděl, jak se má cítit. Po tom příběhu, který mu Snape řekl, ho už nemohl nenávidět, ale… cítil se celou tou situací ukřivděný. Musel draze zaplatit za skutky svých rodičů – a dokonce za dědovo podvádění, proboha! – ačkoli jediné co chtěl, byl poklidný život, bez publicity a Temného pána… ale ten mu byl odepřen.

 

Jaký by byl jeho život, kdyby ho vychovával Snape? Ten muž nebyl úplně bez lidských citů, teď to na něm Harry mohl vidět, takže mohl předpokládat, že i kdyby pravděpodobně nebyl milován, bylo by jeho pohodlí zajištěno. Mohl být ve Zmijozelu, jako synovec ředitele této koleje, a … Harry se musel zastavit.

 

Byl synovcem Snapea!  Nebyla to jen možnost – tohle byla pravda.

 

Poslední dva dny, zatímco ležel na ošetřovně, se jeho myšlenky točily právě kolem tohoto bodu. Byl synovcem Snapea. Zatraceně!

 

 Někdy, když pomyslel na dřívější hodiny lektvarů nebo jinou příležitost, kdy měl co do činění se Snapeem, cítil, jak zatíná ruce v pěst. Potom se uklidnil a sám sebe se stále znovu a znovu ptal, co si s touto konečnou zpovědí počít.

 

Nebo více: co tím Snape myslel, když mu přiznal všechny ty věci? Jistě ten muž nechtěl Harryho u sebe, ne snad?

 

Ale Snape se poslední dny choval tak divně… Byl mírný, klidný a zdál se provinilý, nabídl Harrymu pomoc v každé situaci – a Harry prostě nevěděl co říct nebo co dělat.

 

Jednoho dne Harry obdržel výsledky jeho NKÚ: byl nadšený, když viděl, že prošel všemi zkouškami, které potřeboval, aby se mohl stát bystrozorem – dokonce i známka z lektvarů byla Nad očekávání – a Harry nevěděl, jestli se smát nebo ne: projít zkouškou z lektvarů s lepší známkou než A (acceptable - přijatelné) předčilo všechna jeho očekávání. Snape ho  ujistil, že ho může vzít do pokročilých lektvarů OVCE a nabídl mu přes prázdniny doučování.

 

„Zůstanu tady i po zbytek prázdnin?“ zeptal se a Snape se trochu začervenal.

 

„No, my.. já… tak…“ vykoktal, ale když ho Harry nepřerušil, pokračoval. „Myslel jsem, že bys mohl žít se mnou.“

 

„S VÁMI?“ Harry na něj civěl. „Ale…“

 

„Jsem pokrevný příbuzný tvé matky, Pottere. Budeš se mnou v bezpečí, pokud budeš moct nazývat můj dům svým domovem….“

 

„Aha,“ to bylo konečné slovo. Oh, Harry Potter, a žít se Snapem! „Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

 

„Proč?“ zeptal se Snape.

 

„Protože se navzájem nemáme zrovna moc rádi. Nejsem si jistý, že budu někdy moct nazývat domovem er… místo kde žijete…“

 

Na okamžik mužovým obličejem proběhl vztek. A pak po sobě zanechal jen smutný výraz.

 

„Aha,“ řekl Snape. „No, samozřejmě můžeš jít na Ústředí, pokud chceš…“

 

Zaznělo v mužově hlase zklamání? Ale proč? Přece si po zacházení v minulých letech nemůže myslet, že je možné, aby s ním Harry chtěl žít?

 

„To bude nejlepší, pane,“ řekl Harry. „Pro nás oba.“

 

„Nemůžeš strávit celý srpen na Grimmauldově náměstí, Harry. Není to dost bezpečné. Prochází tam příliš mnoho lidí. Myslím, že musím trvat na tom, abys žil s profesorem Snapeem.“

 

Harry praštil pěstí do své nohy.

 

„No, já si to nemyslím! Chci dělat to co chci! Nechci žít s ním! Dokonce ho nemám rád! Jak bych se mohl v jeho domě cítit jako doma?“

 

Ředitel se na něj zamyšleně podíval.

 

„Myslel jsem, že jste už překonali dřívější nevraživost.“

 

„Ano, ale to nemá nic co dělat se skutečností, že s ním nechci žít! Roky mě ponižoval a teď si přijde, přizná své prohřešky…. Je už příliš pozdě, pane, nemyslíte?“

 

Brumbál se dlouze nadechl.

 

„Harry, taky se musím k něčemu přiznat. Severus si tě chtěl vzít po čtvrtém ročníku. Pohádali jsme se kvůli tobě, ale neměli jsme žádného jiného špeha ve Voldemortových řadách. Měl obavy, že nedokážeš strávit události Turnaje, ale já si myslel, že je důležitější mít špeha.. Můžeš to přidat k dalším mým omylům, Harry…“

 

Ale teď Harry na toho starého muže nebyl naštvaný a ani vůči němu necítil nenávist. Snape ho chtěl vzít k sobě, vědomě, bez jakéhokoli vnitřního nebo vnějšího nátlaku (ne kvůli tomu, že Harry prakticky nemá kam jít), prostě jen aby mu nabídl pomoc…

 

„Měl jsem to vůči řediteli více prosazovat,“ řekl později Snape Harrymu, když se ho zeptal na toto rozhodnutí. „Ale po chvíli jsem sám sebe přesvědčil, že jsi v pořádku, nebudeš s těmi událostmi mít problémy, že jsi jen pitomé děcko, jako byl tvůj otec… Události minulého roku jen zvýšily mou nenávist, takže toto léto, když mi to ředitel nabídl, bez přemýšlení jsem odmítl….“

 

Tahle zpráva Harryho ovlivnila.  Stále sice nechtěl se Snapem žít, ale nebyl si tím už tak jistý, jak by měl být.

 

„Jistě musí existovat jiné řešení, řediteli,“ řekl zlostně.

 

„Možná ano, ale já o něm nevím,“ odpověděl Brumbál. „Ale teď bych byl rád, kdybys mi řekl, co se stalo.“

 

Harry energicky zavrtěl hlavou.

 

„Nejsem připravený,“ řekl a pomyslel si, že to Brumbálovi nikdy nemůže říct. Nebylo to poprvé, kdy ho ředitel nabádal k tomu, aby mluvil o těch událostech, ale to jen zvýšilo Harryho nenávist vůči tomu starému muži. NECHTĚL mu nic říct. Nikdy.

 

„Někomu to musíš říct, Harry.“

 

„Ale ne vám!“ vykřikl Harry a vymrštil se z postele. „Ne vám!“ Vyběhl z nemocničního křídla a za sebou slyšel hlasité ‘Harry, počkej! ‘. Nezastavil se. Rychle opustil hrad a zamířil přímo do Hagridovy boudy, která byla nyní prázdná. Složil se na přítelovu postel. Co si Brumbál myslí? Že po těch všech lžích a klamání Harry udělá vše, co si ředitel bude přát?

 

Snape ho našel o několik hodin později, jak usnul z vyčerpání. Nevzbudil ho, jen si sedl na Hagridovu oblíbenou židli a sledoval ho se zvláštním výrazem ve tváři.

 

„Co tady děláte?“ byla Harryho první otázka, když se vzbudil s pocitem, že ho někdo pozoruje.

 

„Nemyslím, že je bezpečné, abys sám opustil hrad,“ řekl muž prostě. „Ředitel mi řekl, že...“

 

„Nechci o tom mluvit,“ přerušil ho Harry.

 

„Netrvám na tom, abys o tom mluvil,“ pokrčil rameny Snape. „Vím přesně, co se stalo. Jediné co nevím, je proč z Dursleyovic domu zmizela ochranná kouzla.“

 

Harry se na něj chvíli zkoumavě podíval a pak si povzdechl.

 

„Teta Petunie mě už nechce. Bála se Vol...“

 

„Nevyslovuj jeho jméno!“ varoval ho Snape bez obvyklé příkrosti. Harry pozvedl obočí, ale neprotestoval.

 

„Bála se Vy-víte-koho,“ řekl sarkasticky. „Oznámila, že už nechce být mou poručnicí a že chce, abych šel do sirotčince. Doufala, že tímto způsobem ochrání svou rodinu,“ Harryho oči vztekem potemněly. „Nedokázal jsem se udržet. Řekl jsem jim můj názor na ně, bylo to možná trochu kruté, ale byl to dobrý pocit... a udělal jsem chybu. Nazval jsem Dudleyho, mého bratrance, tlustým prasetem, a to šíleně rozzuřilo strýce Vernona. Několikrát mě praštil, až mi ze rtů tekla krev a když skončil, poslal mě do mého pokoje. Tu noc mě Vol... Vy-víte-kdo chytil.“

 

Navzájem se na sebe otevřeně podívali.

 

„Je mi to líto, Po-Harry,“ řekl Snape znovu. Ačkoli chlapec vyprávěl tento příběh neutrálním tónem, mohl Snape z celého Harryho chování vycítit smutek na tím, že byl odmítnut.

 

Harry znechuceně protočil oči.

 

„Nebyla to vaše chyba, profesore. Opravdu. Nemohl jste to tušit. Byla to vina Dursleyů, mé tety. A mé vlastní hlouposti, když jsem rozzuřil svého strýce.“ Harry se opřel o zeď a zavřel oči. „Možná jste měl celou tu dobu pravdu. Jsem jen hloupý, malý, protivný kluk...“

 

„Ty jsi byl dítě. To já se měl chovat dospěleji.“

 

„Vy si nemyslíte, že jsem stále dítě, pane?“ ušklíbl se Harry.

 

„Ne po těch... po tom, co se stalo...“

 

Snape nechal tu větu nedokončenou a Harry cítil vyzvání, ne nátlak aby přesně popsal to, co se stalo. Harry si opřel hlavu o svá pokrčená kolena, aby před Snapem skryl svůj obličej, a začal tichým hlasem mluvit.

Poslední komentáře
27.03.2010 23:20:40: Krásné, díky!smiley${1}
02.02.2009 20:02:22: pěkně přeložené, povídka kvalita sama - co víc si přát? Díky, že tohle děláš
18.10.2008 21:31:27: teda, kdybych to tady nekontrolovala tak by mi uteklo že zase něco překládáš.smileyještě že jsem to ob...
18.10.2008 18:33:37: pekna kapitola je dobre prelozena