Gerylla01

Where your mother’s blood dwells

Část 5.

Tu noc nemohl usnout. Madam Pomfreyová mu nedala žádný Bezesný lektvar. Řekla, že možné noční můry mu pomohou vyrovnat se s předchozími událostmi, takže Harry ležel s otevřenýma očima a zíral na stíny, které tančily na stropě v nevýrazném světle pochodně.

 

Byl bezradný. Brumbál ho na Ústředí do 23. srpna nechtěl. Snape na druhou stranu už nebyl špionem, takže by na něm mohl řádně dohlížet. Jeho příbuznost k Lily Evansové dávala Harrymu ochranu. A Harry už ho přestal nenávidět.

 

Stačí to k tomu, aby se v jeho domě cítil jako doma?

 

Harry se usmál. No, Dursleyovi rád neměl nikdy, spíš naopak: nenáviděl je. Ale i přesto byla Zobí ulice jeho domovem skoro patnáct let. Po této stránce mu byl Snape mnohem sympatičtější než teta a strýc. Možná to půjde. Nemají se zrovna v lásce, ale mohou se tolerovat. Pokud mu Snape dá jídlo a řádné oblečení, bude vyrůstat v lepší rodině než kdy měl u Dursleyů. A pokud ho ten muž přestane ponižovat a zesměšňovat před jeho spolužáky, stanou se dokonce i Bradavice lepším místem. Možná i Malfoy by ho mohl přestat otravovat...

 

Harry se natáhl a zavřel oči.

 

Dejme tomu čas.

 

Den před Harryho narozeninami se přestěhovali do Snapeova domu. Snape ho přišel vyzvednout z nemocničního křídla. Harry si nevšiml, že by kromě brku (ten byl pravděpodobně přenášedlem) a malého batohu měl něco s sebou.

 

„Nemám oblečení, pane,“ ušklíbl se omluvně a ukázal na své pyžamo.

 

„Tady, Pottere,“ řekl Snape. „Vezmi si. Doufám, že ti padne.“

 

K Harryho údivu Snape z batohu vytáhl soupravu typických kouzelnických šatů: kalhoty a dlouhý hábit – oboje zelené se zlatými vzory – Harrymu oblečení padlo jako ulité. K tomu byl také pár pohodlných bot.

 

„Zaplatím za ně,“ Harry se podíval na Snapea, ale ten jen zavrtěl hlavou.

 

„Dokud budu tvým poručníkem, měl bych ti poskytnout oblečení, příbytek, stravu a věci do školy.“

 

„Dursleyovi nikdy neplatili za mé školní věci.“

 

„Já budu,“ řekl. „Ostatní věci jsou již v mém domě, stejně jako tvá sova.“

 

„Jak se jí daří?“ Harry ožil.

 

„Výborně. Dursleyovi ji vypustili jakmile jsi zmizel. Dokonce se ani neodvážili vyhodit tvé věci, dokud se o tobě něco nedozvěděli. Myslím, že nechtěli rozčílit tvého kmotra – patrně nevěděli o jeho...“

 

„Nebyl čas, abych jim něco řekl. Ten večer, kdy jsem přijel domů...“ Harry se zarazil a jeho obličej potemněl, „když jsem tam přišel,“ opravil se, „řekli mi, že příští dva roky budu v sirotčinci. Snažil jsem se tetě Petunii říct, že to pro mě bude znamenat katastrofu, ale ona se tak bála o svou rodinu, že mě neposlechla.“

 

„Já vím, Po- Harry. Mluvil jsem s nimi včera. Řekl jsem jí o,“ otráveně protočil oči, „o našem vztahu. Že ona a já jsme nevlastní sourozenci. Málem ji to porazilo. Její manžel vypadal tímto oznámením tak šokovaný, že za celou dobu neřekl ani slovo.“

 

Harry si to živě představil a uculil se.

 

„Škoda, že jsem tam nebyl,“ řekl. „Myslím, že jsem nikdy neviděl mého strýce tak tichého. Co udělal Dudley?“

 

„Oznámil jsem mu, že jsem jeho strýc. Popadl svůj zadek, zapištěl a utekl nahoru,“ Snape se zamračil. „Chápu, že se mě bál, ale proč se rukama držel za zadek? Určitě nevypadám jako někdo, kdo... er... obtěžuje přerostlé děti vypadající jako velryby!“

 

Harry se zachechtal.

 

„Ale, ne. MĚL jsem tam být!“ vykřikl. „Promeškat takový pěkný pohled!“ Ještě více se ušklíbl. „Nedělejte si starosti, on si nemyslí, že jste násilník. Je to jen....“ Harry se na Snapea vážně podíval. „Když vám něco řeknu, neprozradíte to nikomu, že ne?“

 

„Ne,“ slíbil Snape a byl ještě více zvědavý.

 

„Hagrid ho chtěl proměnit v prase, ale nepovedlo se mu to. Jen vyčaroval Dudleymu prasečí ocas. Musel mu být lékařsky odstraněn. Od té doby se Dudley bojí kouzelníků...“

 

„Ale ta nehoda nezlepšila tvé postavení v rodině,“ dodal Snape temně a Harry s ním musel souhlasit.

 

„No, možná mou situaci jen zhoršila,“ přiznal a polknul. Možná to nebyl tak dobrý špás, jak si předtím myslel. Náhle se mu vybavily další rozpačité scény: trik s bombónem od dvojčat, nebo jejich idiotský způsob jak dostat Harryho z pokoje létajícím autem – místo toho mohli o pomoc požádat své rodiče, Harryho vinou nafouknutá teta Marge, vydírání a vyhrožování kmotrem vrahem a dokonce i způsob, jakým ho členové Řádu vyzvedli minulé léto... Tyto události jen postupně vedly k tomu, že se ho jeho teta Petunie zřekla; teď to Harry zřetelně viděl. Ale hodně z těch nehod nebyly jeho vina! A byl jen dítě, proboha! Harry se svezl na postel, nový hábit v ruce.

 

„Možná jsem opravdu idiot, jak jste vždy prohlašoval,“ řekl tiše.

 

Malý náznak uspokojení přeběhl Snapeovým obličejem, ale rychle zmizel.

 

„Myslím, že my, dospělí kolem tebe, jsme mnohem více vinni než ty,“ řekl nakonec. „Teď si obleč tyhle šaty. Nechci tu zůstat do svítání.“

 

Když se Harry oblékl, Snape vyvolal zrcadlové kouzlo a Harry si spokojeně prohlédl svůj odraz. Bezpochyby vypadal jako kouzelník, jako dospělý kouzelník, jen jeho hůlka...

 

„Er... myslím, že se budeme muset vrátit k Dursleyům, pane,“ otočil se na Snapea, který se na něj tázavě podíval.

 

„Proč?“

 

„Má hůlka... Je pod...“

 

„Našel jsem ji. Tady máš,“ Ve Snapeově natažené dlani ležela Harryho hůlka. Váhavě zvedl ruku. „Vezmi si ji.“

 

„Já..“ Slova se v jeho krku zadrhla, když mezi prsty sevřel ten hladký kousek dřeva. Cítil, jak se jeho ruka i celé tělo ohřálo. „Děkuji, pane. Ale... jak jste ji našel?“

 

„Přivolávací kouzlo,“ řekl Snape jednoduše. „Můžeme tedy jít?“

 

„Můžeme,“ přikývl Harry a dal si hůlku do kapsy. K jeho překvapení měl hábit hodně kapes.

 

„Je to kouzelnický hábit, Harry. Musí mít dost místa pro nezbytné kouzelnické vybavení, jako je hůlka, přenášedla, nouzlové lektvary a podobné věci.“

 

Harry kývnul. Cítil se, jako by byl ve třídě ‘Úvod do kouzelnické společnosti‘.

 

„Pojďme,“ povzdechl si Harry. Odteď bude následovat nová část jeho života. Ta část, která mu vždy byla odpírána. Řádný kouzelnický život.

 

„Pojďme.“

 

Snapeův dům nebyl větší než Doupě, ale byl postavený mnohem precizněji. Zvenku nevypadal nijak mimořádně: byla to malá, dvoupodlažní chalupa uprostřed  malé trochu neupravené zahrady. Ale Harry měl ten samý pocit, jako když poprvé viděl Doupě: bylo to úžasné. Zahrada nebyla velká, ale byla plná starých stromů, záhony byly z poloviny pokryté rozličnými druhy rostlin a květin, keře byly nezastřižené.

 

„Omlouvám se, pomáhá mi  jenom jeden domácí skřítek, a ten byl příliš zaneprázdněn čištěním domu,“ ospravedlňoval se Snape, když viděl Harryho, jak se pátravě rozhlíží po zahradě. Harry se k němu otočil.

 

„Myslel jste tím, že máte domácího skřítka na výpomoc? Nemáte svého vlastního?“

 

„Ne, nemám. Ačkoli stvoření jménem Dobby, vypadalo nadšeně, když jsem požádal bradavické skřítky o pomoc.“

 

„Je tu ještě?“ usmál se Harry.

 

„Ne, není. Byl tu jen na dva dny, než se vrátil zpět do Bradavic.“

 

Harry byl trochu zklamaný, ale kvůli novým zážitkům na Dobbyho brzy zapomněl. Chalupa byla úžasná, ne bohatá a přeplácaná, ale skromná a dokazovala dobrý vkus jejího majitele. Podlahu v kuchyni a vstupní hale tvořily barevné dlaždice, ale v ostatních pokojích byly pořádně naleštěné parkety. V přízemí Harry objevil kuchyni, obývací pokoj, který sloužil jako knihovna a Snapeovu laboratoř.

 

„Tohle je můj pokoj,“ Snape otevřel první dveře v poschodí. Pokoj byl jednoduchý a útulný: postel, noční stolek a několik skříní. „A tenhle je tvůj.“

 

Harry se užasle zastavil ve dveřích. Pokoj byl... přesně takový, jaký Harry vždycky chtěl mít: postel s nebesy, velký stůl s pohodlnou židlí, poličky, skříň, další křeslo před krbem, na podlaze koberce... bylo to perfektní.

 

„Líbí se ti?“ Snape zněl napjatě.

 

Harry nejistě vstoupil dovnitř.

 

„Je ... je opravdu můj?“ pomalu se rozhlédl.

 

„Celý tvůj.“

 

Náhle Harryho něco napadlo.

 

„Je škoda, že ho budu mít jen jedno a půl léta...“

 

„Bude tvůj jak dlouho budeš chtít,“ Snape vypadal překvapeně. „Po ukončení školy tě nevyhodím...“

 

Harry přistoupil ke svému kufru, aby zkontroloval své osobní věci. Kufr byl prázdný.

 

„Své věci máš v šatníku, Pottere,“ řekl Snape obezřetně.

 

Ale tam Harryho věci nebyly. Místo toho tam byly jiné, neznámé šaty.

 

„Tohle...“ začal Harry, ale Snape ho přerušil.

 

„Tvé hadry jsem nechal u Dursleyů. Koupil jsem nějaké šaty v Příčné ulici, ale myslím, že budeme muset brzy ještě nějaké přikoupit. Neodvážil jsem se pořídit ti mudlovské oblečení, protože neznám tvou velikost.“

 

Harry se otočil a podíval se na Snapea. Muž se opíral o futra a sledoval Harryho, jak si prohlíží pokoj.

 

„Na zítra jsem pozval tvé přátele, pana Weasleyho a slečnu Grangerovou,“ řekl náhle.

 

„Co?“ Harry na něj šokovaně civěl. „Vy jste -?“

 

„Zítra máš narozeniny. A beztak tě chtěli vidět hned jak se dozvěděli, že jsi naživu.“

 

Snapeův výraz byl nečitelný, ale Harry mohl cítit úsilí, které vynaložil, aby tohle řekl. Snape jeho přátele neměl rád, přinejmenším stejně jako Dursleyovi. Ale přesto je pozval.

 

„Ale takhle se dozví o…. nás, a o všem, co jste chtěl udržet v tajnosti,“ řekl Harry.

 

„Nechci to držet v tajnosti,“ Snape trochu zavrtěl hlavou. .“Ale samozřejmě pokud ty chceš…“

 

„Proč bych měl?“ zeptal se Harry překvapeně.

 

„Jsem stále tím, kým jsem byl,“ řekl a otočil se. „Oběd je přesně ve 12,“ dodal a odešel.

 

Harry potřásl hlavou, aby si pročistil mysl, a pak pokračoval s prozkoumáváním svého nového světa.

 

V koupelně našel Snapeovy – a pravděpodobně svoje –  věci (nedokázal si představit, že červené a zlaté ručníky by mohly patřit Snapeovi), a pak se vrátil do pokoje a posadil se na postel. V jeho nové ložnici bylo skoro všechno nové: povlečení, police (s několika ilustrovanými a určitě novými knihami o famfrpálu), koberce na podlaze, stůl, nemluvě o oblečení… Harry musel přiznat, že tohle si opravdu nepředstavoval. Když Snape Harrymu nabídl, aby s ním bydlel, myslel si Harry, že dostane malý, neosobní pokoj pro hosty, aby tam trávil potřebný čas, nebo Snapeovu druhou ložnici…. Ale určitě ani nepomyslel na to, že se mu zrovna tento muž pokusí dát opravdový… domov. Harry seděl na posteli a poprvé od toho okamžiku, kdy mu Snape tohle nabídl, si byl jistý, že toto místo bude možné nazývat domovem.

 

Přesně ve 12 přišel Harry do kuchyně. Jídlo už bylo na stole.

 

„Kdo vařil?“ zeptal se Harry zvědavě.

 

„Já,“ řekl Snape.

 

„Vy,“ Harry se ušklíbl. „Nedokážu si přestavit, že vaříte.“

 

„Poté co má matka zemřela, jsem žil sám. Naučil jsem se o sebe postarat,“ zavrčel Snape.

 

„Ale… to bylo už dávno,“ zamumlal Harry.

 

„Před patnácti lety,“ přikývl Snape.

 

„A vy…“ Harry sám nevěděl, jestli se opravdu chce zeptat.

 

„Nikdy jsem se neoženil.“

 

„Nikdy jste neměl rodinu,“ Harry si nemohl pomoct a otřásl se.

 

„To není tvoje věc, Pottere,“ odpověděl Snape chladně, ale tentokrát v této větě Harry zaslechl bolest a rezignaci.

 

„Taky jsem nikdy neměl rodinu,“ řekl a posadil se.

 

Jak tam tak seděli a čekali, až ten druhý něco řekne, Harry cítil jak zmizel zbytek jeho averze k tomuto muži, a byl nahrazen směsicí zvědavosti a respektu.

 

„Už není pravda, že bych vás nenáviděl,“ vyhrkl a zrudl.

 

Snape pozvedl obočí.

 

„To ulehčuje naši situaci,“ řekl s náznakem sarkasmu.

 

Harry si povzdechl a protočil oči.

 

„Jo, vidím, že jste stále tím samým člověkem,“ zazubil se. „Ale přesto vám chci poděkovat, pane.“

 

„Za co tentokrát?“

 

„Za můj pokoj. Je úžasný.“

 

„Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl Snape suše. „Dokud budeme tady, není třeba mě oslovovat ‘pane‘. Můžeš mi říkat jménem.“

 

Harry ztuhnul. To nemůže být pravda. Snape mu nabízí, aby mu říkal jménem?

 

„Jsme příbuzní, Harry,“ řekl Snape s důrazem na jeho jméno.

 

„Jsme už dlouho příbuzní, profesore, ale nikdy jste mi tohle nenabídl.“

 

Harry věděl, že to byla rána pod pás, ale už to bylo venku. Sledoval Snapeův výraz a na chvíli si byl jistý, že vybuchne. Ale on nakonec jen pokrčil rameny.

 

„Chápu na co narážíš,“ řekl. „Nemusíš mě oslovovat Severusi, pokud se ti ta myšlenka nezamlouvá.“

 

Harry si povzdychnul a opřel se.

 

„Omlouvám se. Neměl jsem v úmyslu být hrubý. Jsem jen poněkud zmatený, Severusi.“

 

Muž na něj jen zíral.

 

„No, já…“ zamumlal, ale Harry ho přerušil.

 

„Díky, že jsi mě dovedl domů, Severusi.“

 

„Domů?“ napjatě se na Harryho podíval.

 

„Domů,“ kývl Harry.

 

Zdálo se, jakoby se čas na chvíli zastavil.

 

„Vítej doma, Harry,“ zašeptal Snape a oba cítili, jak se něco kolem nich změnilo, oběť Lily Evansové, která jednou zachránila život jejího syna, se nyní rozšířila na oba z nich: na nevlastního bratra a ochránce, a trochu zmateného, avšak šťastného chlapce. „Vítej doma.“

 

KONEC

 

Poznámka autorky:

 

Tak, to by bylo. Na nápad Perseus Evans – Severus Snape mě přivedla Naja (mnohokrát děkuji, Naja, a prosím nezlob se na mě!), chtěla jsem vytvořit svoje vlastní vysvětlení toho jména i naprosto dětinského a odporného chování Severuse Snapea. Prostě jsem to ze sebe musela dostat. Doufám, že se mi to povedlo a že se vám to líbilo.

A o zabití Voldemorta: v tomto světě to neudělám. Měli byste si přečíst mou trilogii, pokud jste zvědaví jak zabiji Temného pána. V každém případě byste měli počkat na sedmou knihu od Rowlingové. Doufám, že na konci zabije Voldemorta a ne Harryho.

 

Pozn. překl. No, tohle byla taková delší jednorázovka… Doufám, že se i přes můj prapodivný překlad líbila (aspoň tedy dějově J

Nějakou další povídku zatím hledám, jde to pomalu, protože kvůli „školním povinnostem“ nemám na čtení tolik času, kolik bych si přála.

 

Výše zmíněná trilogie se jmenuje:

- Happy Days in Hell – Šťastné dny v pekle – překládá Miss na http//snarry.wgz.cz

- Coming off the Robes

- Through the Walls

Poslední komentáře
01.01.2012 22:28:18: Moc pěkná povídka "jak by to také mohlo být"... Děkuji
27.03.2010 23:48:44: ...vítej doma! Děkuji! Děkuji za nápadité téma i za čtivé zpracování překladu!smiley${1}
23.02.2009 22:44:24: další úžasná stránka s povídkami, jsem ráda, že překládáš zrovna vztah Harryho a Severuse, těchto př...
15.02.2009 22:38:37: Dnes som sa potrebovala odreagovať, prechádzala som staré linky, prečítala znova Fool... a našla tot...