Gerylla01

In Care Of

Kapitola 15.

Patnáctiletý kluk přece jenom něco vážil, i když byl na svůj věk malý a podvyživený. Snapeovo zraněné rameno pulzovalo bolestí, když dorazili k ošetřovně, ale svého rozhodnutí nést Pottera, bez magie, nelitoval. Během uplynulých týdnů Potter upřednostňoval Snapeovy potřeby (no, vlastně Spartakovy potřeby, pomyslel si smutně) před svými, vzdal se jídla a odpočinku, riskoval strýcův hněv, když kradl ovoce, které nebylo určeno pro něj a dokonce se vystavil krutému bití, když napadl svého většího a silnějšího bratrance. Snape teď rád tím, že trochu sám trpěl, přispěl ke klukovu pohodlí.

 

Přesto to byla úleva, když opatrně položil Potterovo bezvládné tělo na nejbližší postel v nemocničním křídle. Opatrně kluka přetočil na bok, zatímco Brumbál zvedl klukovy nohy na matraci. Poté starší kouzelník mávnutím hůlky přeměnil Harryho vytahané obnošené džíny na kalhoty od pyžama. 

 

"Nemá smysl oblékat ho do pyžamového kabátku, dokud se Madam Pomfreyová nepodívá na jeho žebra," řekl Brumbál tiše.

 

Na chvíli stáli oba muži tiše vedle postele a dívali se na záda spícího chlapce. I přes Snapeovo ošetření bylo stále zřetelné, že rány a modřiny byly způsobeny úmyslně.

 

Nakonec Snape nahlas vyslovil to, co si oba mysleli. "Madam Pomfreyová nikdy neuvěří, že tohle je výsledkem nehody při famfrpálu."

 

Albus jen zamyšleně zíral na Pottera. Když promluvil, jeho slova nebyla odpovědí na prohlášení mistra lektvarů, ale jen zamumlané, "Jak se Vernon Dursley mohl opovážit mu tohle udělat, potom co s ním Řád mluvil na nádražím jen před měsícem, a když dobře věděl, že riskuje můj hněv?“

 

Snape bez přemýšlení odpověděl, „Potter se dovolával vašeho jména, aby tomuhle bití předešel.“

Okamžitě si přál, aby to neřekl. Co si proboha myslel? Musí být vážně unavený, když mu něco takového mohlo vyklouznout. Jenže teď už bylo pozdě vzít to zpět – Brumbál se k němu otočil s povytaženým obočím.

 

„Vskutku? A jak na to Vernon Dursley reagoval?“ Hlas starého muže zněl spíše zaujatě, ale Snapea to neoklamalo. Mohl cítit nahromadění energie ve vzduchu kolem ředitele. To Snapea znervóznilo. Na prstech jedné ruky by mohl spočítat, kolikrát viděl Brumbála opravdu naštvaného – natolik, aby ztratil kontrolu – a to bylo něco, co by nerad zažil znovu. Snape si pomyslel, že vedle naštvaného Brumbála vypadal Temný pán jako nic.

 

Snape se snažil zhluboka nadechnout, aby se uklidnil, ale zároveň aby si toho nikdo nevšiml. Oči měl upřené na Potterovu spící postavu a prostě řekl, „Dursley klukovi naznačil, že jste si dobře vědom jeho metod vyžadování... disciplíny, mírně řečeno.“ Snape zaváhal, ale pak tišeji dodal, „Také poukázal na to, že jste jako klukova poručníka vybral z tohoto důvodu právě jeho, neboť jste věděl, že od něj se klukovi dostane tolik potřebné ... pevné ruky... při výchově.“

 

Ticho zavládlo na tak dlouho dobu, že se Snape nakonec odvážil vzhlédnout. Brumbál stál napjatý a tichý a upřeně na něj zíral. Jeho obličej byl tvořen tvrdými vráskami a jeho obvykle přívětivé modré oči vypadaly jako chladná ocel.

 

Tři okna na severní zdi nemocničního křídla náhle explodovala.

 

Potter se s vyděšeným výkřikem probudil a sám Snape si nemohl pomoci a kryl se před svým starým rádcem. O moment později se otevřely dveře vedoucí do kanceláře a přilehlých osobních komnat, a dovnitř vběhla Madam Pomfreyová.

 

„Řediteli!“ křičela léčitelka. „Co se promerlina-„

 

„Omlouvám se, Poppy,“ přerušil ji Brumbál uhlazeně. Jeho hlas i vzezření byly opět klidné. Pozvednul hůlku a mávnul k oknům, která se okamžitě opravila. „Právě jsem tě chtěl zavolat z domova... neuvědomil jsem si, že jsi tady.“

 

Madam Pomfreyová si je změřila pohledem, ale pak se zjevně rozhodla dál to nerozebírat. „Dorazila jsem dnes po večeři; Měla jsem v plánu strávit zde noc a projít si seznam potřeb pro další rok. Brzy budu muset objednávat, víte.“ Její pohled putoval na postel za Snapem a Brumbálem, kde seděl Potter.

 

„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se kluk ospale.

 

„Na tom teď nezáleží, Pottere,“ přerušil ho Snape ostře, a podíval se na Brumbála, který se mírně usmíval. „Madam Pomfreyová je tady aby vyléčila vaše žebra.“

 

„Jeho žebra?“ Madam Pomfreyová okamžitě přepnula do profesionálního tónu a vykročila kupředu, cestou vytáhla hůlku a provedla rychlé diagnostické kouzlo. „Merline, pane Pottere, co jste prováděl tentokrát?“

 

Položila ruku Potterovi na rameno a poté strnula, když zahlédla jeho záda. Oběma rukama ho vzala za ramena a otočila ho, aby na něj lépe viděla. Zadržela dech.

 

"Merline!" vydechla Madam Pomfreyová. "Harry?" Naklonila se kupředu a snažila se v jeho obličeji nalézt odpověď, ale kluk se jí tvrdohlavě odmítal podívat do očí. Zmateně se otočila zpět na dva starší kouzelníky. "Pánové...co-?"

 

Brumbál udělal krok vpřed a podíval se jí přímo do očí. "Harry měl... menší nehodu na koštěti, Poppy."

 

"Ale-"

 

"Severus a já se o to postaráme," dodal Brumbál pevně.

 

Snape sledoval, jak ošetřovatelka na Brumbála chvíli zírala. Pak se na jejím obličeji objevilo pochopení - zároveň i rozhořčení. Její tvář zrudla. Chladně řekla, "Probereme to později, řediteli."

 

Snapeovi věnovala stejný pohled (Co jsem udělal? pomyslel si pobaveně mistr lektvarů), a pak se se starostlivým výrazem otočila zpět na Pottera. "Nehýbejte se, Harry... přinesu některé léky a hned se na to podíváme."

 

Když zamířila do svého skladu, cestou si něco roztržitě mumlajíc, Brumbál znovu přistoupil k Potterovi a lehce mu položil ruku na rameno.

 

"Promiň za probuzení, Harry. Nedělej si starosti... všechno to vyřídíme. Mezitím dovol, aby se o tebe Madam Pomfreyová postarala, a zítra si ještě promluvíme."

 

"Ano, pane," řekl Potter a zaklonil se na posteli.

 

Trhnul sebou, když se jeho pomlácená záda dotkla matrace, vypadal překvapeně, že necítí takovou bolest. Znovu se posadil a snažil se otočit, aby se podíval na svá záda. Pak se znovu podíval na oba muže. Jeho oči se střetly se Snapeovými.

 

"Pane," začal Potter váhavě. "Já... děkuji. Moc vám děkuji."

 

Ač si to nechtěl přiznat, byl Snape dojat upřímností a vděčností v klukově hlase. Neodvážil se promluvit v takovém rozpoložení, a tak raději jen kývnul hlavou.

 

Potter ho chvíli sledoval, pak si povzdychl a podíval se na své ruce, které měl položené v klíně. Najednou si zjevně něčeho všiml.

 

"Počkeje," řekl kluk pomalu. Přimhouřil oči, jakoby přemýšlel... poté znovu vzhlédl ke Snapeovi, a Mistr lektvarů byl překvapený, když v jeho pohledu viděl nevěřícné rozhořčení.

 

"Vy jste mě kousl!" řekl Potter hlasitě a naštvaně.

 

"Co to říkáte, pane Pottere!" Ve dveřích se objevila madam Pomfreyová s tácem plným lektvarů a různých kelímků. Vypadala udiveně a ustaraně zároveň, jako kdyby si myslela, že chlapec blouzní. "Učitel by nikdy-"

 

"Vážně mě kousl!" Kluk, který byl spravedlivě rozhořčený, se otočil na Brumbála, v jehož modrých očích se opět jiskřilo. "Profesore-"

 

Snape, který se už zahanbeně červenal, ho rychle přerušil. "Nemohl jsem brát body, Pottere, a vzhledem k tomu, že jste kradl z mých zásob lektvarů-"

 

"Profesore Snape!" vykřikla madam Pomfreyová zděšeně, a Snape si náhle uvědomil jak to musí znít - ona vlastně nevěděla, že je Snape zvěromág. Dokázal si představit obrázek, který se musel začít formovat v její mysli.

 

Zjevně i Brumbál si to dokázal představit, protože mu cukaly koutky úst.

 

Madam Pomfreyová a Potter tiše zírali na Snapea. Náhle se Potter zakřenil.

 

"Jo, no... každý den jsem po vás musel čistit noviny, takže myslím, že jsme vyrovnáni."

 

Brumbál už nevydržel a smál se.

 

Snape se divoce rozhlédl, otočil se na podpatku a odkráčel z nemocničního křídla, snažíc se posbírat zbytky své důstojnosti. A že jich moc nebylo. 

 

* * *

"Vstoupíš do mých služeb, Severusi Snape? Odpřísáhneš mi svou věrnost a přijmeš mě jako  svého pána a mistra?"

Poklonil se před Temným pánem, utápěje se ve směsici hrůzy a nadšení.

 

"Můj pane, mým jediným přáním je sloužit vám," zašeptal a sklonil se, aby políbil lem černého hábitu. "Nezasloužím si to... ačkoli krev mojí matky je čistá, můj otec..."

 

"Ach, mladý Severusi," syknul Temný pán. "Tvá matka zaplatila za svou hloupost a ty za ní kvůli ní platíš také. Velká škoda. Ale pro nyní zapomeňme na minulost."

 

Temný pán dal pokyn, aby mladík vstal, a poté vytáhl hůlku. "Natáhni ruku a podívej se na mě, Severusi."

 

Snape trhnul hlavou aby se mu pramen jeho dlouhých zacuchaných dlouhých vlasů dostal z očí. Zabodl se do něj rudý pohled, ale Snape, přirozený nitrozpytec, se nepokusil bránit, místo toho dovolil Voldemortovi vstoupit do jeho mysli a duše. V mžiku se Temný pán ponořil do tisíců vzpomínek, se kterými se Snape nikomu nesvěřil a ani se jimi nezabýval, pokud nemusel. Obrázky z osamělého života plného utlačování se přehrávaly před Voldemortovýma nenasytnýma a pseudo-chápavýma očima. Když se špičkou hůlky dotkl Snapeova předloktí, zvedl svou druhou pavoukovitou ruku a odhrnul klukovi pramen vlasů z obličeje.  Ve Snapeově ruce vzplanula bodavá bolest, zatímco v jeho srdci se rozlila radost z té vypočítavé péče.

 

"Anoo," zašeptal Temný pán a v mladíkově mysli sledoval, jak Tobias Snape uhodil svého malého syna. "Mohu být tvým otcem, Severusi... Tvým otcem tak, jak tvůj vlastní otec nikdy nebyl."

 

Snape se s trhnutím probudil. Srdce mu divoce bilo. Otřásl se a posadil. Odrhnul si vlasy z očí a natáhl se pro hůlku. "Lumos."

 

V tlumeném světle hůlky se podíval na hodiny na poličce: 3:30 ráno.

 

Zatraceně... proč se mi o tom zdálo? Zachvěl se a promnul si oči.

 

Vzpomínka na den, kdy přijal Temné znamení, v něm vždy způsobila mrazení, a to nejen jako bývalému Smrtijedovi. Z čeho mu bylo zle nejvíc, byl způsob jakým si s ním Voldemort cíleně pohrával: potencionální schopný kouzelník, týraný mladík bez přátel, který všechny mudly soudil dle nejbližšího příkladu - svého vlastního krutého a ubohého otce. Oh, jakou snadnou loutkou se stal! Temný pán samozřejmě miloval jen sám sebe a neměl v oblibě se kohokoli dotýkat; to byly fakta, která zpětně dokazovala, že to starostlivé gesto - ty dva nepřirozeně dlouhé prsty jemně odhrnující vlasy ze Snapeova čela - bylo jen chladnou vypočítavostí. Bezpochyby se uvnitř smál tomu pošetilému mladíkovi, když viděl jeho žalostnou motivaci: touhu po moci, aby už nebyl slabý, a patetickou touhu po otci. Myšlenka že on, Snape, by mohl uvěřit, jen podvědomě, že by Voldemort mohl plnit tuto roli-

 

Snape rozhrnul závěsy a přesunul se do obývacího pokoje. Posadil se do své obvyklé židle u krbu. Měl za to, že jeho pobyt u Pottera evokoval tenhle nepříjemný sen.

 

Sny.

 

Potter měl často špatné sny, jak se Snape sám přesvědčil. Co když se mu jeden z nich zdál v nemocničním křídle, kde nebyl nikdo, kdo by ho uklidnil, kdyby se probudil v neznámém prostředí?

 

S touhle myšlenkou Snape vstal a pospíšil si zpět do ložnice pro svůj hábit.

 

* * *

Nemocniční křídlo vypadalo opuštěně, ale Snape se lehce pousmál, když uviděl červené křeslo u Potterovy postele.

 

Brumbál tu zjevně byl, aby dělal přesně to, co měl Snape v úmyslu nyní. Snape se usadil do křesla a pozoroval kluka před sebou.

 

Potter ležel tváří ke křeslu. Snapea potěšilo, že vypadá, že spí hluboce a klidně: přikrývka nebyla zchumlaná tak, jako kdyby byl ve spárech noční můry. Ležel s hlavou položenou na ruce, a jeho obličej, i přes stopy zaslých slz, vypadal mnohem uvolněněji a mlaději než ho Snape kdy viděl. Vyplakání se u Albuse před pár hodinami mu zjevně prospělo.

 

I když byly jeho zelené oči zavřené, Snape v Potterově obličeji viděl Lily víc než předtím. Bez brýlí vynikly její vysoké lícní kosti, klenutá brada a jasná, bledá pleť.

 

Jak to teď bude pokračovat? Zauvažoval Snape.

 

Povzdechl si a vstal. To byla teď těžká otázka. Kluk klidně spal a i on si potřeboval odpočinout. Zítra bude víc času na přemýšlení.

 

Možná za to mohlo zašustění hábitu jak vstal z křesla, ale když se otočil k odchodu, Potter se pohnul a probudil. Aniž by zvedl hlavu z polštáře, podíval se na Snapea.

 

Mistr lektvarů strnul, když se klukovy zelené oči střetly s jeho černými. Nevěděl jak vysvětlit svou přítomnost zde a v tuto hodinu. Zatímco zběsile hledal nějaká slova, Potter se na něj náhle usmál - překvapivě upřímný a jemný úsměv, který Snapeovi vzal dech i mizernou výmluvu, kterou v rychlosti zformuloval, ještě dřív než ji stihl vyslovit.

 

Protože nikdy nebyl namířen k němu, nevěděl, že Harry Potter, zdědil po své matce kromě očí i úsměv.

 

"Ahoj, Spartaku," zašeptal Potter a znovu zavřel oči. Opět usnul, tak snadno jako delfín vracející se do moře.

 

Snape se na něj dlouho díval, a pak se znovu posadil.

 

* * *

Asi o hodinu později, Poppy Pomfreyová, která, když měla pacienta, si nedopřála hlubokého spánku, vstoupila do nemocničního křídla, aby zkontrolovala svého mladého svěřence. Spokojená, že je vše v pořádku, ho více přikryla a opět odešla do svých komnat.

 

Nemocniční křídlo bylo zabezpečeno tak, aby jí hlásilo jakékoli vetřelce - obvykle studenty, kteří se tam vkrádali aby navštívili své přátele po večerce. Protože žádné takové hlášení nedostala, neobtěžovala se kontrolovat tmavé kouty lůžka zataženého závěsy.

 

Proto si nevšimla netopýra zavěšeného na tyči přímo nad postelí Harryho Pottera.

 

 

 

--------- Konec

 

Další část se jmenuje Tightrope (pokusím se ji také přeložit). A děkuji za ohlasy, vážím si jich a jsou pro mě ohromnou motivací.

Poslední komentáře
30.06.2012 16:27:49: Úžasná povídka, nemám slov... Při čtení mi tekly slzy, jinak to nešlo a v poslední kapitole jsem se ...
03.01.2012 17:35:21: Krásné a smutné. Zajímalo by mne, jestli Rowling věděla, co z toho vzejde, když nestiňovala Herryho ...
07.07.2011 15:36:31: Ahoj Geryllo už je to rok co jsi naposledy přidala nějakou kapitolu a vůbec ses neozvala třeba že má...
10.03.2011 15:23:29: krásny preklad, naozaj, taký solídne solídny! a krásny príbeh, budeš pokračovať? bola by som ochotn...